Retro: O hodné Marušce a zlé maceše

Vánoční pohádka pro dospělé

Byl jednou jeden dobrý muž a byl to tirák. Nic jiného na světě neměl než ten svůj velikánský auťák MANN, který s láskou blýštil a ošetřoval, zdobil světýlky podle poslední módy, různými zvířátky z umělého plyše a rozkošnými obrázky.

Na předním skle mu ale visely dvě fotografie. Z jedné se na něho zamilovaně usmívala sladká plavovláska a na druhé mu mávala malá holčička se zlatými loknami. Byly to jeho žena a jeho dcerka Maruška. Ty byly jeho největším pokladem.

Osud však byl k němu krutý, o ženu jej připravilo selhání srdce a české zdravotnictví. On potom zůstal sám se svou dceruškou, kterou střežil jako oko v hlavě. Až do zápisu do školy ji vozil s sebou ve svém nedobytném tiráku, ale pak přišla obsílka z úřadu a nastal okamžik loučení. Ten dobrák přemýšlel, kudy chodil, jak zajistit péči malé sirotě. Jednou se zastavil v motorestu, jehož majitelka měla stejně starou dcerku, jako byla jeho Maruška. Ta paní vypadala schopně a podnikavě a byla i docela pohledná, a tak slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Do měsíce šli na radnici a v motorestu vystrojili svatební hostinu. Muž svěřil klíče od svého bytu nové ženě, aby se postarala o pronájem, a přestěhovali se do motorestu. No, stěhovala se vlastně jen Maruška, protože muž žil vlastně jen ve svém tiráku.

Skončily svatební radovánky, muž políbil na rozloučenou svou novou ženu a obě dcery, nasedl do svého tiráku, zatroubil, zamával a brzy zmizel v nedohlednu. Tehdy Maruška poznala druhou tvář své macechy, která se zamračila a hned na ni vybafla: „Nono, jen se nám tady nerozpusť v slzách!“ Dala jí štulec a popohnala ji: „Mazej domů, čeká tě spousta práce! Umýt nádobí, vytřít podlahu a pak hned přijď do hospody, tam je taky co dělat! Žádné rozmazlování!“ Potom objala svoji vlastní dceru a vedla ji za ruku rovnou do své hospody se slovy: „Pojď, Dášenko, s maminkou, vybereš si zmrzlinku. Chudinko moje, zítra už musíš do školy, končí tvůj dětský ráj.“

Tak začal Marušce život plný ústrků, macecha ji honila z práce do práce, trápila ji hladem, zato nešetřila ranami. Jak se Maruška těšila do školy, kde vynikala svou pílí a bystrostí! A jak se těšila na návštěvy tatínka, které byly stále řidší a kratší. Tak moc musel pracovat a brousit dálnice po celé Evropě.

A Maruška rostla do krásy, i když musela nosit šaty ze sekáče a sešlapané střevíce po své nevlastní sestře. Nakonec ji macecha vystěhovala i z jejího pokojíčku, aby měla Dagmarka kam dát počítač a nový šatník. Nebohá Maruška se musela uskrovnit v bývalém špajzu, kde jí za lůžko sloužil starý, vyřazený mrazicí box a za pokrývku pytel od brambor. Ta dobrá duše si nikdy nepostěžovala a svého milovaného tatínka by nikdy nezarmoutila svými nářky a stížnostmi.

Skončila školní léta, Maruška musela pracovat v motorestu od svítání do západu slunce jako kuchařka, uklízečka a servírka za minimální mzdu. Z té však neviděla ani korunu, protože macecha jí hned všechny peníze zabavila a ještě si stěžovala, že to stěží uhradí náklady za Maruščinu stravu a ubytování. Ta ubohá sirota ani nepoznala, co to je neděle, svátek nebo dovolená. Přitom Dášenka chodila denně na diskotéku a ke kadeřnici, četla Blesk a Šťastného Jima, hrála tenis a bowling, každé prázdniny byla na dovolené na Kanárech nebo Maledivách. Přesto všechno Maruška Dášenku zastiňovala svojí krásou. Když obsluhovala zákazníky motorestu, mohli na ní všichni oči nechat. Maceše se to už zajídalo, sledovala ten obdiv s velkou nelibostí a přemýšlela, jak se Marušky zbavit.

Tu jí však náhoda přinesla řešení. Jednoho večera se vřítil na parkoviště motorestu černý mercedes s červenými srdíčky a s velkým kvílením brzd na fleku zastavil. Otevřely se dveře, z nich vylezl drobný mužíček v červeném sáčku a zamířil si to do hospody. Když vstoupil, macecha odstrčila Marušku a šla mu hned vybrat nejlepší stůl. Posadil se a macecha na něj spustila: „Du jů spík ingliš?“ A když se na ni mlčky díval, přešaltrovala: „Šprechn zí dojč?“

Mužík se studeně usmál a řekl: „Paninko, na mne můžete mluvit česky.“ Pak se zálibně ohlédl za Maruškou a pomlasknul si: „Máte krásnou servírku. Je jako panenka.“ Rozevřel podaný jídelníček a začal ho studovat. Macecha se posadila proti němu, upřeně ho pozorovala a pak na něho váhavě promluvila. Marušku nepřekvapilo, že macecha obsluhuje hosta sama. Věnovala se totiž vždy osobně svým známým, kteří ji zásobovali neokolkovanými cigaretami a alkoholem, a taky úředníkům z finančního úřadu.

Vzápětí se ale ozval od stolu macešin hlas, zněl přesládle a přesládlá byla i slova: „Maruško, kočičko, pojď sem!“ Marušce zablikalo v hlavě výstražné světýlko. Bývala někdy volána macechou k zákazníkovu stolu, ale jen proto, aby sklidila její výčitky za předražený účet nebo nedobré jídlo, či alkohol natočený pod míru. Bylo to divadlo, za které se Maruška styděla. Ona rozhodně nebyla viníkem a zákazníci také většinou začali rozezlenou hospodskou konejšit a zastávat se Marušky, zahanbeni jejími rozpaky a okouzleni její krásou.

Rychle přiběhla a byla zaskočena výzvou, aby se posadila ke stolu. Mužík v červeném sáčku se na ni usmál a ptal se jí, jak se jmenuje a kolik je jí let. Pak se jí zeptal, co ráda pije, a zmatená Maruška neuměla odpovědět. Povzbudil ji: „Šampáňo , vizoura nebo koňak? Pro tebe jen to nejlepší. Na prachy nekoukej.“ Maruška studem sklopila oči: „Já nepiji alkohol, žádný.“ Macecha to potvrdila a doložila: „Kdepak ta, ta pije jen bylinkový čaj.“ Spiklenecky se usmála na mužíka: „Počkejte, sama jí ho udělám. A ty si tu zatím hezky povídej s pánem.“

A tak Maruška zůstala sedět jak tvrdé „y“ a naslouchala mužíkovu vyprávění o tom, jak hodně jezdí po světě a jak je to zajímavé. Nakonec se jí zeptal: „A co ty? Chtěla bys taky cestovat?“ „Což o to“, povzdechla si Maruška, „můj tatínek taky hodně jezdí po světě a já si ho tak málo užiju.“

A už u nich byla macecha a položila před Marušku kouřící hrnek s čajem a pobídla ji, ať to vypije celé naráz. Pokorně poslechla, málem nestačila položit hrnek zpátky na stůl. Tak se jí najednou zatočila hlava. A pak už o ničem nevěděla.

Když se probrala, měla pocit, že ještě stále sní nějaký zlý sen. Ležela stulená na obrovské červené pohovce a bála se znovu otevřít oči. Pak si ale řekla, že peklo zažila už doma a že ji nic horšího nemůže potkat. Odhodlaně se posadila a rozhlížela se. Byla ve velikém sále bez oken, všude zrcadla, i na stropě, a všude červená světla. Červený byl i koberec, křesla a pohovky. Nábytek byl pozlacený. Prostorem se linula sladkobolná hudba a bylo slyšet hlasité vzdechy a úpění. Maruška hledala jejich původce a v pozadí sálu objevila vyvýšený prostor jako velký školní stupínek, ze kterého čněly sloupy. A u těch sloupů stály dívky potupně obnažené, pouze nejintimnější část jejich těl zakrývala skrovná bederní rouška. Nebožačky se svíjely v bolestné křeči, a proto asi vydávaly zvuky vášnivě trýzně. Maruška si vzpomněla na školní lekce fyziky a domýšlela si, že sloupy asi budou napájeny elektrickým proudem. Pátrala po dvířkách s namalovaným bleskem, aby mohla vypnout hlavní jistič.

Vtom se kolem ní seběhla tlupa maškar, oděných velice spoře v pouhých proužcích látky, některé měly peří na hlavě i na zadku, některé byly obtočeny řetězy a jiné zase byly polepené všelijakými třpytkami a cingrlátky. Jejich obličeje byly pomalované výstředními barvami a řasy měly dlouhé jako pavoučí nohy. Přišly dokonce i trpitelky od sloupů, takže Maruška už nemusela hledat elektrický jistič.Prohlížely si Marušku a pak spustily palbu zvědavých otázek, ale každá jinou řečí. Ještě že se ve škole Maruška tak pilně učila cizím jazykům! Jak jí to teď bylo užitečné! A tak se brzy dozvěděla, že se octla v nóbl holandském pětihvězdičkovém bordelu. Všechny dívky ale říkaly, že s její jazykovou kvalifikací a čistou krásou je jí na takovou práci škoda, i když je to práce zajímavá, pestrá a dobře placená.

„A co je to za práci?“, vyzvídala Maruška. „Já se žádné práce neštítím.“ Nastalo rozpačité ticho …

„Kurva fix alelujá! Damn!“, ozvalo se od stupínku tenkým mužským hláskem. Stál tam mužíček v červeném sáčku a vypadal rozčileně. Zatleskal rukama a zapištěl: „Vot dosit mín?“ (Pozn. pro starší čtenáře: to není rusky, ale anglicky a znamená to „Co to má znamenat?“) Nervózně pohlédl ke dveřím a ohlásil příchod šéfové. Slečny se rozběhly na svá místa, jako když do vrabců střelí.

Dveře se rozletěly a dovnitř se vřítila velká ženská s rudými vlasy, pevně obepnutá v kostýmu z lesklé černé kůže, na uších a krku se jí houpala velká zlatá kola s černými srdíčky uprostřed a ta srdíčka byla probodená zlatým šípem. Zapíchla si to vedle mužíčka, velitelsky mu položila ruku s rudými drápy na rameno a přišlápla mu nohu svojí velikánskou špičatou vysokou botou. „To máme dneska zase blbec den, všechno jde na levačku,“ prohlásila kupodivu česky. „Tak co máme nového, Miloušku?“

Miloušek si zakryl pusu dlaní a zašeptal: „Pozor, ta nová umí česky.“ Šéfová ho pustila a vykročila směrem k užaslé Marušce: „Co jsi zač?“ Maruška způsobně vstala a řekla: „Já su Maruška.“ Šéfové se rozzářila tvář: „Děvucha z Moravy, jak moja mamka. Šumna, do práce jak kat a ve světě se umi vrtět. Tož tebe je tu škoda, ja tě angažuju jinak.“ Popadla Marušku za ruku a táhla ji ke dveřím. Když procházela kolem Milouška, křikla na něj, ať se postará o hladký chod podniku. Ona že musí fofrem do Hamburku, poněvadž tam byla policejní šťára a objevila holky s falešnými doklady, a pak pokračuje do Štětína, kde jsou velké průtahy se stavbou nového podniku. „Ale vytrhl jsi mi trn z paty a už vím, kdo se postara o meho synka.“

Odtáhla nic nechápající Marušku k velikému černému bouráku, který si otevřela na dálku svým kouzelným klíčem, posadila se za volant a Marušce ukázala na místo vedle sebe. Dupla na plyn, aby se rychle zařadila do svého pruhu a už si to fičeli pryč. Šéfová si zapálila cigaretu a začala vyprávět. Tak se Maruška dozvěděla, že ji veze do svého domu, kde jí svěří péči o svá zvířátka – pejska, kočičku, papouška a žraloka v akváriu. Ale hlavním jejím úkolem bude starat se o poklad největší, synka Emanuela. A ten synek že je chudinka hyperaktivní, dislektik, diskalkulik, disident a bůhvíjaký ještě disco. Kladla Marušce na srdce, že se musí o Emanuelka starat jako o oko v hlavě a že na tom závisí její štěstí. To už vjížděli do velké zahrady, kde stál dům s věžičkami. Šéfová zavedla Marušku dovnitř, všechno jí ukázala a už si naskočila do svého fára a za chvíli po ní zbyl jen velký mrak kouře a smradu z výfuku.

Tak se milá Maruška pustila hned do díla, točila se v jednom kole a vesele si prozpěvovala. No, co vám mám povídat? O zvířátka se starala, dobře je krmila, synka naučila číst, počítat, psát aj zpívat. Zkrátka bylo jim všem pohromadě dobře a měli se rádi. Když se šéfová po roce vrátila, nechtěla ani svým očím věřit a byla moc spokojená. Však to taky hned Marušce pověděla: „Jsi dobra děvucha a nezklamala jsi moji důvěru. Teď jsi volná, můžeš se vrátit domů.“ A dala jí na tu cestu sportovní kabriolet BMW, krásné nové šaty a platební kartu VISA, která Marušce otevírala cestu k pohádkovému pokladu v Komerční bance. „Ženicha si už najdeš sama,“ dodala šéfová s úsměvem. Marušce překvapením lezly oči z důlků a nemohla popadnout dech. Nakonec se přece jen rozloučila a štrádovala si to do Čech.

Cesta jí rychle uběhla a než bys napočítal pět, uviděla z dálky známou siluetu motorestu. A když už vjížděla na parkoviště, radostí se jí až zatajil dech. Stál tam nablýskaný tirák jejího tatínka. Vyskočila z auta a už si to šmarovala do dveří.

No to bylo překvapení, to bylo radosti! A co teprve když Maruška zazvonila klíčky od svého auta a vytasila svoji VISU! Hned řekla tatínkovi: „Od teďka už budeme pořád spolu, koupím dům s velikánskou garáží pro tvého tiráka a ty už budeš jen odpočívat.“

Toť se ví, že tatík měl velkou radost. Ale zato macecha a Dášenka mohly závistí puknout. A tak macecha povídá: „Coby, když Maruška, tak Dášenka by si to zasloužila taky. Pošleme ji taky do toho nýdrlandu pro štěstí.“ Tak slovo dalo slovo, Maruška jí dala vizitku a Dášenka se vydala na cestu.

Když dorazila, zabouchala na vrata toho velikánského domu s červenými srdíčky. Pustili ji dovnitř, protože měla tu vizitku od Marušky, a zavedli ji do sálu v podzemí. Natrefila tam toho mužíčka s červeným sáčkem, jak něco vykládal nesrozumitelnou řeč hejnu divně vyšňořených stvoření. Hned se na něj obořila, proč že se jí nevěnuje a že se chce posadit, protože je unavená. Miloušek se na ni udiveně otočil: „Co tady děláte a co chcete?“

Dupla si na něho: „Kdo se moc ptá, moc se doví.“ A už si to hrnula na červenou pohovku.

Šťouchla loktem do jedné a kopla do druhé slečny: „Nezacláněj a udělej místo!“ Všichni na ni udiveně zírali a Miloušek řekl: „To je teda chování!“ Dášenka ohrnula nos: „Ty mně tak budeš vykládat! Radši mi nalej skleničku koňaku. Ale žádný póvl, nebo…,“ zavrčela výhružně.

„Kolik umíš řečí?“, ptal se Miloušek. „Mluvím česky, jak mi zobák narost. A co neumím říct, to vám ukážu. Budete mrkat na drát.“ Nejdřív z toho byli zaražení, ale pak se všichni dali do smíchu a začali se dohadovat. Ale to už jim Dášenka nerozuměla. Jedna slečna přišla s nápadem, že by taková neotesaná holka mohla pracovat v oddělení „sado – maso“. Miloušek pobaveně přikývl a poznamenal, že to záleží na šéfové. Ta ostatně přišla za chvilku. Bohoušek k ní přiběhl, aby ji informoval. Ale to už se Dášenka zvedla z pohovky, popadla šéfovou za ruku a řekla: „Já su děvucha z Moravy a chcu tady pracovat. Ale musíte mi za rok dát stejně jako Marušce.“

Obrátila se na Milouška: „Tak co bude sakra s tím koňakem, slaďouši?“, rozverně ho štípla do tváře a spiklenecky mrkla na šéfovou. Ta nabrala dech a zachovala chladnou hlavu: „Tož děvucho, když jinak nedáš, dostaneš u mě prácu. Sepíšeme smlouvu, ty mi tady necháš doklady a za rok uvidíme, co sis vydělala.“

Potom šli do kanceláře, podepsali smlouvu, schovali doklady a Miloušek vzal Dášenku do toho svého mercedesa se srdíčky. A jeli a jeli, až překročili českou hranici, až dojeli na E 55. Tam Miloušek otevřel dveře a vykopl milou Dášenku ven, kde se jí hned ujal zkušený pasák. A tady si musela odkroutit rok služby. Dovedete si asi představit, jak byla ta služba krušná a jak se ten čas vlekl.

Nakonec se ale dočkala. Jednou v noci, když byla se zákazníkem v jeho tiráku, rozezvučely se houkačky a oslnila ji světla reflektorů: „Policie!“ Vytáhli ji ven a šoupli do antona, kde už sedělo několik jejích kolegyň. Strčili je do cely, kde čekaly na výslech. Následovalo několik hořkých dní. Ale nakonec si pro Dášenku přijela její matka, aby ji odvezla domů. Byl to moc smutný návrat, ó, jak se jí lidi posmívali. Nakonec macecha tu ostudu nevydržela, prodala motorest a táhla o kus dál, kde o nich nikdo jakživ neslyšel a kde po nich ani pes neštěkl.

Zato Maruška s tatínkem žili spolu spokojeně, tatínek nemusel jezdit po celé Evropě s tirákem a Maruška si našla hodného chlapce a měla s ním spoustu hodných dětiček.