Retro: O tom, co neradi řešíme

Reklama


Zdá se velice pohodlné odkládat řešení problémů, vždyť ono to nějak dopadne. Mohla bych psát o takových věcech, jako nesplácené půjčky, dávné křivdy nebo škoda, kterou jsme někomu způsobili a radši si do dotyčného ještě kopneme, jen aby byl někde, kde nám nebude na očích.

Mám však na mysli zcela jiné téma, které mne v poslední době potkává. Dotýká se věcí konečných a nevratných. Dotýká se osamělosti, v níž je nutné setrvat, protože zdánlivě nic jiného nezbývá.

Když vyslechnete stesk starého člověka, který by tak rád promluvil se svým jediným dítětem, co se nabízí? Mohl by za ním zajet, mohli byste ho dovézt, jenže… Jenže on už ani do taxíku nasednout nemůže, sotva dýchá, jenom v těch smutných očích zůstala silná touha a stesk.

„Řekněte, že všechno je pryč, že chci jenom něco říct, vidět ho, rozloučit se.“

Co s tím? Buď se zkusíte známému mezi řečí o tom zmínit, nebo pokrčíte rameny a necháte to být. Jenže pokud jste od starého člověka s tak úpěnlivým pohledem požádáni o pomoc, není úniku. Dostanete se do soukolí starých nevraživostí a křivd, do příliš silných slov, která se vryla do paměti tak, že jsou dodnes platným důkazním materiálem. Zabřednete do bažiny, ze které není úniku. Minulost prý totiž nelze překonat a nenávistný člověk se nezmění, kdyby smrt na jazyku měl. Samozřejmě si ten doprošovaný už celá léta nepamatuje, že vyřkl cosi podobně hnusného jako bezmocný provinilec – nebo ještě horšího. Pokud však někdo připustí, že ano, potom byl jistě v právu, ale ON si dovolil říci mnohem strašnější věc, pochopte, dokonce až TOHLE vyslovil on!

A tak na jedné straně zhasíná člověk, kterému chybí smíření s tímto světem, na druhé straně chodí světem druhý, který čeká, až se problém nějak vyřeší. Maluje si své právo na klid a věří, že když kdysi druhému popřál chcípnout opuštěně, jenom dodrží slovo. Co na tom, že se kdesi v nemocnici, ve vadnoucí mysli, objevují obrazy caparta při prvních krůčcích, strachy z dětských horeček, obavy z pubertálních výstřelků a part? Někdy i moudrost stáří, nový úhel pohledu a hlavně odpuštění, protože včera ještě divoký potomek platí dnes za váženého, pracovitého člověka.

Tahle pohádka má oba druhy konce. Dobrý i špatný. Soucitná nemoc může zahalit rozum do mlh a nenechat přetrvat bolest a hořkost z odmítnutí všech proseb a vzkazů. Je to stejně dobré, jako kdyby došlo ke smíření a třeba očistnému pláči?

Je dokonce možné, že zásadový potomek bude překvapen nějakým dědictvím, které bylo jmenovitě pro něj schraňováno a rozhojňováno. Vyseděl si ho v klidu, v teple, bez psychických úrazů. Jé, ten se má! Který konec je ale dobrý, a pro koho? Má jím být snad jakési poslední zadostiučinění, matná naděje, že snad, za pár let, dojde k zamyšlení, k pochopení a vděku obdarovaného? V románech k tomu dochází. Avšak jenom tam, protože čtenářstvo má rádo katarzi a sladce růžové konce.

Druhý příběh osamělosti je také o dlouhém odloučení od všech. Rodina se rozešla před patnácti, dvaceti nebo více roky. Vy víte, že v tomhle, nebo jiném koutě na Zemi žije kdosi s podobným jménem, a snad měl nějaké rodinné vazby na vás. Kontaktujete a sháníte známé, dolujete na světlo polozapomenuté informace, někdy i jejich pouhé stíny. Ozvou se příbuzní ze vzdálené větve, projeví zájem zdvořilý, nebo nejen vlažný. Když se ozve přímý potomek, je někdy vyhráno. Dokonce má jakousi informaci, že starý pán stejně napůl neví, která bije. Poradí se s rodiči a možná přijede, když se tedy nemocný dědeček rozpomněl. Jenže tady se ukáže síla vyklíčeného semene sváru: Starým lidem se neodpouští, protože sami kdysi zradili – nebo bylo maminkou a tatínkem řečeno, že se k nim zachovali strašlivě, příšerně a hotovo.

Vždyť už ten staroch stejně nic nepamatuje, neví, nemá smysl za ním jít. Co by se stalo? Nic moc. Přišel by, přešlapoval u postele, nějaká cizí osoba by na něj koukala, možná by nedala dohromady souvislou větu. A ještě by asi nakonec bylo nutné hradit pohřeb nebo někomu platit za ošetřování. Nastupuje staré známé mlčení a starý člověk skutečně zapomene, že se chtěl ještě potěšit, že se vůbec i chviličku směl těšit. Neví proč, ale zesmutní a slábne, až jenom leží a jenom veliké oči ve vyhublé tváři občas nechápavě přejedou po příchozím. Kdo je ten cizí?

Jsou lidé, kteří si dovedou pomoci sami, kteří stále ještě velmi aktivně tvoří pohádku svého života. Hledají nové začátky, další způsoby, jak nebýt sám. Nevadí jim sedm, osm, ba ani devět křížků. Zkoušejí soužití s dávnými přáteli, okouzleni technikou studují půvaby internetu, hledají nové známosti nebo dokonce sami nacházejí staré kontakty na webových stránkách pro bývalé spolužáky.

Jenže právě tady často opatrnosti nezbývá, starší lidé sami nevědí a neumějí sdělit skutečnosti tak zásadní, jako je třeba život v podnájmu. „Přihlásím tě k sobě, dostaneš taky dekret, společně budeme platit polovinu každý,“ malují si přátelé společný život. Naštěstí tam, kde se nadšený nový nájemník nestydí zeptat přátel, snadno zjistí, jak ošemetné by bylo opustit vlastní teploučké bydlo třeba kvůli lesku velkého města.

Opačná nabídka, aby se přestěhoval druhý, nepadá v úvahu, protože „svoje město“ přece opustí jen blázen. A tak i mezi znovunalezenými přáteli mohou narůst hradby z toho, co si jeden z nich myslí, že chtěl ten druhý, ošemetné úvahy o šizení, odrbání o peníze a pasti na důvěřivce. Bylo by nepříjemné se ptát na taková podezření. Bylo by ještě horší zjistit, že uvažujeme správně. A tak se kontakty odmlčí, nechají vyšumět do ztracena. Obejdeme nepříjemnost a radši se nechceme víc dozvědět. Tak, jak se to podařilo i za mlada, jak se to děje okolo pořád.

Co je to s námi?! Proč se dokážeme stále urážet, malovat si o tom druhém nejhorší nesmysly a zahazovat byť jenom pomyšlení, že se dá jít dál? Že můžeme najít nové cestičky, že možná stačí spáchat pár milých okamžiků pro člověka, kterému se líp zavřou oči.

Proč věci poslední, splnění maličkých přání, pár minut rozpaků – proč to všechno zahazujeme a vymlouváme se na kvapem ubíhající čas? Nemáme-li ho my pro naše blízké, kdo si ho jednou najde pro nás?

Prý platí, že se nám jednou všechno vrátí a nakonec můžeme od života dostat právě to, co jsme chtěli – ale tak, že bychom o to vlastně nikdy nechtěli stát. Když se neodvážíme polknout pár starých křivd, které možná až příliš narostly v našich očích, když se naše zásadovost projeví právě v neodpouštění, promine někdy někdo jednou cokoliv také nám?

Stále ještě máme dlouhé zimní večery, za nichž se prý dobře rozjímá a přemýšlí o podstatě lecčeho. Najde se chvilka na úvahy o věcech bolavých a nepříjemných, odkládaných a zapomenutých, které užuž mohou skončit bez nápravy? Jak se říká, smrt je konečná. Ani sebelépe nazdobený hrob neutiší vnitřní neklid a hryzající svědomí.

Vzpomeňte někdy na své neuspořádané vztahy. I kdyby vaše pokusy vyjít někomu vstříc neskončily v dobrém, přece jenom se každým činem zažehne naděje. Naděje příkladu a dobré oplátky. Jednou se možná někdo pokusí přijít s podobně podanou rukou i k vám. Což za ten dnešní risk určitě stojí.

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů