Retro: Plato vajíček za zadním oknem

Reklama


20. prosince 2008

Jsem za vodou, nemám co dělat, nudím se, a tak si vymýšlím všelijakou praštěnou zábavu. Nic mi už neschází. Mám novou renesanční vilu, nového Medvěda za pět melounů v garáži. Prachy mám ulité v několika měnách a v různých bankách. Finanční krize mi nehrozí. Ať si klidně padne kterákoliv banka nebo měna. Když padnou všechny, pořád budu mít dost chechtáků doma „ve slamníku“. A navíc mám v dlažbě haly zalité takové pěkné kamínky.

Nudím se doma a na Internetu. Co potřebuji, mi přivezou servisní a eskortní služby. Už mi ty pizzy nechutnají. Oboje. Poslední dobou jsem si vymyslel prima zábavu. Jezdím po silnicích a užívám si rychlou jízdu. Jistě mne dobře znáte. Ano, jsem to já, kdo se občas kolem vás jen tak nepříjemně mihne. Budete se divit, ale žádné pokuty neplatím a o žádné body jsem ještě nepřišel. Radar mi nevadí. Ani ten policejní, ani ten americký. Mihnu se kolem vás, zrovna když jste pěkně naštvaní, za pravými okny vašeho auta. To čučíte, co jsem to za frajera, co?

Poslední dobou, když moje nuda dosahuje vrcholu, tak vyjíždím ven, abych si zajezdil jako pirát silnic. Koupil jsem si k tomu starou Škodovku stodvacítku. Obleču si tlustý prošívaný kabát místo airbagu, na hlavu dám klobouk míso ochranné přilby, a neoholen s nepřítomným výrazem v očích vyjíždím na silniční komunikace. Kufr je u stodvacítky vpředu. Mám jej prázdný, takže auto je nakloněné vzad, směrem k motoru. Je mi pak vidět ze zadu na zátylek. Jsem hluboce ponořený v sedadle, takže mi předním oknem kouká jen klobouk a nos.

Ruce držím vedle sebe nahoře na volantu. Nevěřili byste, jak to ostatní řidiče dráždí. No a pak už jen jedu a jedu. Bezcílně, jenom pro radost z jízdy. Potácím se pěkně u prostřední čáry, zásadně vždy dlouho váhám, kam vlastně jet. Překážím, vyhledávám zácpy a kolize. Kde je padesátka, tam jedu dvacítkou, kde je devadesátka, tam jedu padesátkou, kde je dvacítka, tam zastavím. Zvláště, když je mravně zkažená.

Parkuji rád na dálnici v odstavném pruhu. Předstírám závadu a vykonávám potřebu. Pak se prudce rozjíždím, a třicítkou se hrabu rovnou do nejrychlejšího pruhu. Jezdím schválně v tom nejhustějším provozu, ale ani o víkendu to není špatné překážet na prázdné silnici. Prostě si tu rychlou jízdu druhých užívám. Pořád někam chvátají – pořád za penězi a štěstím. Radost z jízdy nemají. Sám chvátat nemusím. Peněz mám víc než dost, štěstí si vyrábím sám. Je to úžasná legrace, dělat na ostatní řidiče nechápavé ksichty a klepat si na čelo, když na vás rozzlobeně lamentují, vztekle blikají a troubí.

Podivné, že dříve byl provoz možná desetkrát menší, a množství silnic a dokonce i jejich stav byl stejný jako dnes. Na obnovu a zlepšení nějak pořád nejsou peníze. Někam se poděly. Nevím, jak to všichni dělají, že žádné nemají. Silničáři pořád brečí. Mně však děkují. Chválí si, neboť nepotřebují tolik patníčků. Za mnou je totiž pěkná řada pomníčků.

Jezdím bez nehody. Poznáte mne snadno. Jezdím podle pravidel. Dnes už dodržuji všechny zákony. Je to úžasná legrace. A navíc sranda, když přitom poučuji druhé. Můžu si to dovolit. Jsem přece už dávno za vodou. Předtím to bylo horší, to jsem musel na všechno a na všechny zvysoka kašlat. Poznáte mne snadno, podle plata vajíček za zadním oknem nebo podle Medvěda.

Přejít do diskuze k článku 1 komentář