Retro: Pomníky zdravotnické reformy. O lékové politice

Reklama


25. 2. 2009

Počátky omezování předepisování léků začaly naplno v roce 2005 (vyhláška MZ 589/2004 Sb., bouře lobbistů kolem ní stála ministerské křeslo Miladu Emmerovou), kdy byly stanoveny limity pro lékaře – jak celkové finanční, tak preskripční (některé léky lze předepsat pouze vázané na odbornost, či po schválení revizním lékařem). Státní ústav pro kontrolu léčiv ze zákona o lécích (rok 1997) zodpovídá za kvalitu, distribuci, bezpečnost, výrobu léků. Cenu a úhradu stanovuje ministerstvo financí a ministerstvo zdravotnictví. Pojišťovna má na starosti proplácení, lékař předepisování. Kontrolu  – zhodnocení výsledků péče (tedy to, zda lék byl nebo nebyl indikován správně) nedělá nikdo…

Jedenáct let od přijetí zákona o léčivech 378/1997 Sb., který naprosto otevřel trh!!!

Je stanoven jen finanční strop celkové úhrady, včetně marží, nikdo ale nezná reálnou výrobní cenu, farmaceutické firmy ji pochopitelně tají.  Po zavedení degresivních marží (tedy čím dražší preparát, tím nižší marže) došlo u některých preparátů ke zlevnění o tři čtvrtiny!

Analyzujeme-li strukturu spotřeby léků, předepisovaných  praktickými lékaři, pak v otázce neúčelné preskripce se vůbec nejedná o paralen, mukolytika a léky, které lze dnes volně koupit , a které jsou uváděny jako důkazy úspěšnosti regulace, ale o skupině antibiotik, antihypertenziv, statinů (léčba zvýšeného cholesterolu) a psychotik. Tedy skupinám medikamentů, které plně indikuje lékař, pacient je jenom pasivním příjemcem. Z tohoto důvodu by měl za ni být lékař také plně zodpovědný. Nikdo ho ale nekontroluje. Je stanoven jen finanční limit pro lékařem předepsané léky. Neexistují žádná systematická nezávislá školení pro lékaře stran účelné preskripce, neexistuje žádné systematické sledování výsledků farmakoterapie. Tedy pokud si ho nedělá sám lékař.

Lékař je tedy zpravidla odkázán na firemní studie, firemní semináře, které se konají pod hlavičkou ČLK v rámci postgraduálního vzdělávání a nutného sbírání bodů za každou takovou účast. Tak jako MF Dnes nám nalévá do hlavy dobrou modrou, tak distributoři vzdělávají své ovečky. Ani u řady studií publikovaných v odborných časopisech nemáte záruku, že nejsou firemní, tím spíše těch českých se směšným impact  faktorem, pokud vůbec nějaký mají. Kolik českých praktických lékařů, jejichž průměrný věk je 50-60let, asi čte zahraniční impactovaná periodika, a jakou asi mají motivaci…
Jen pro srovnání – před zavedením limitů v Německu či Británii probíhala školení lékařů několik let, aby se s nimi naučili účelně pracovat. V ČR vůbec nic. V obou zemích jsou lékařům poskytovány pravidelné statistiky preskripce jednotlivých skupin léků (jejich i kolegů) – v ČR nic. V obou zemích jsou pravidelně sledovány indikátory správné preskripce, prováděna opakovaná školení. Lékaři mají pravidelné audity zaměřené na účelnou farmakoterapii. V ČR se neděje opět nic z toho.

V obou zemích jsou kromě lékařů vysvětlována pomocí letáků indikační omezení a rizika neúčelné terapie i pacientům. V ČR kromě farmaceutické reklamy opět nic. Neexistuje žádná zpětná ani preventivní vazba k lékařům ani laikům. Obě skupiny jsou pouze pod vlivem firem a distributorů, kteří své propagační kampaně mají zmáknuté na jedničku. Dealeři absolvují speciální kursy, zaměřené na psychiku lékařů, aby odhadli jejich charakter – koho lze uplatit drobným občasným dárkem, koho stačí pozvat na kongres s rautem, komu sponzorovat studii či stáž v zahraničí. Větší zařízení pak dostávají slevy nebo přístrojové vybavení jako sponzorský dar. U těch obzvláště odolných se strategií může stát zdánlivé kamarádství. To vás distributor prostě jen tak pozve na kafe do kavárny, pokecáte jako dobří přátelé o rodině a tak…  Je to příjemné a neformální, až na to, že on to má placeno a je to součást jeho práce, při které vám mimoděk doporučí preparát, který se osvědčil.

Tato korupce je tu od chvíle, kdy se otevřel trh a nikdo ji neřeší, protože je prorostlá do nejvyšších míst. Takový „obvoďák“ je pro farmaceutickou firmu úplné lejno a přitom se jim vyplatí použít všechny výše popsané způsoby  „boje“.  Což  teprve vrcholné pozice, to si lze jen domýšlet. V této oblasti za ministra Tomáše Julínka nenastal vůbec žádný posun. Nelze se tak divit, že všechny ty rozpracované a nedodělané projekty nepřináší efekt.

Přitom máme kompletní evidenci preskripce, díky počítačové datábázi pojišťoven lze snadno zjistit kdo, kdy, kolik a jakým způsobem čerpal. Lékař musí mít preskripci i v kartě pacienta a měl by mít zdůvodněno proč lék předepsal… Není ale žádný zájem do tohoto pole vstupovat.

Byť útočím do vlastních řad (a kdybych měl psát jako lékař, sledující svůj zisk, bude článek vypadat jinak), pokládám pacienta v systému poplatků za bezbrannou oběť. Byl by to opravdu takový problém nechat skupinu volně prodejných léků plně hrazenou? I když je výsledná úspora velmi diskutabilní a skutečné díry jsou na jiném poli neoraném, bylo by to lepší řešení, než zavést plošný sponzorský dar zdravotnickým zařízením a lékárnám. Pacienti nemají svou lobby, ani příliš silný svaz pacientů. Jejich obrana je v podstatě nulová, s výjimkou voleb, které sice byly referendem, kde je ovšem opět jasně vidět síla lobby, která se úspěšně snaží názor občanů bagatelizovat. Navíc jsem bohužel velmi skeptický k dalšímu vývoji, lobby je pevně zakořeněná a lékařů ubývá. To přispívá ke korupci a staví pacienta do ještě pasivnější role – klesá reálná možnost výběru.

Když budu chtít, mohu pacienty postavit do kouta, do kterého se mi zlíbí, vím, že jiného lékaře neseženou, všichni máme počty pacientů nad kapitačním limitem a nové nepřijímáme. Neustálým vynalézáním českých cest jsme promrhali klíčové období a zásahy do organizovaného zločinu už půjdou velmi těžce, tím spíše, když jde o zdraví a s tím spojené politikum. Je minimální šance na plošnou shodu politických stran, když jejich úroveň a politická rozhodnutí jsou primárně motivovaná osobním ziskem, lhostejno zda pravice či levice, a lhostejno, o jak závažný problém jde…

Radikální řez tak nastane, až ve zdravotnictví dojdou lidi. Tato situace je více než reálná, neboť odliv personálu se nedaří odvrátit a ani tisíc nových svozových stanovišť záchranné služby problém nevyřeší. Bohužel bit bude jenom pacient. Supermoderní technika v supercentru vám superlékaře nenahradí, a těch je už povážlivě pomálu…

Přejít do diskuze k článku 11 komentářů