Retro: Populi na Nové Papui ještě nedostali po papuli

Reklama


Tuhle jsem v TV (Public) viděl nějaký dokument o domorodcích bůhvíodkud. Snad z Nové Papui. Tu „Novou Papui“ jsem si vybral hlavně kvůli verši v názvu. Ani nevím, jestli něco takového existuje. Ani to vědět nechci, neboť by pak dostali po papuli. Ale ti domorodci byli autentičtí.

Žili ve vesnici v nějakém exotickém pralese – již několik stovek let, možná tisíců. Jejich početní stavy jsou konstantní. Dokud ovšem mezi ně nepřijde Ježíš. Zatím tam žádný nepřišel, nebo se nevrátil, protože jej kvůli bílkovinám možná snědli. Nebylo by to praktické pojídání Beránka, který snímá hříchy?

Zaměstnání těch domorodců trvá asi čtyři hodiny denně. Spočívá v procházce lesem a sběru potravin. Zbytek dne nemají co dělat, a tak věnují se různým činnostem, které bychom nazvali tradičními řemesly, sportem nebo kulturou. Ti domorodci byli zdraví a měli těla jako ze žurnálu.

Ale o to vše mi vůbec nejde. Mne dopálila ta jejich krátká pracovní doba. Mají zřejmě nějaký lepší zákoník práce.

Sám celý život pracuji na HPP a VPP. K tomu si svým způsobem přižebrávám a příležitostně i přikrádám. Každý z nás si přece sem tam něco šlohne na přilepšenou. Ten melouny a jiný zase třeba také melouny.

Spíme se ženou denně jen pět hodin v místnosti asi o 40 metrech krychlových, která je přecpána nábytkem. Je to dokonalá hrobka. Větrat nemůžeme, neboť venku je celou noc hluk. Na smog jsme si již zvykli. Luštěniny nejíme. Tmu neznáme. Záclonami vždy proniká pekelné žlutavě-červeno-černé osvětlení, které je tak typické pro naše města.

Pracujeme celý rok, abychom uspokojili všechny neodbytné státní i rodinné příživníky. Většinu dovolené využíváme na VPP. Jeden týden v roce absolvujeme šílenou jednodenní jízdu do Chorvatska a zpět, kde pobýváme 5 dní v relativně přírodním a čistém prostředí.

První dva dny je mi obvykle špatně z cesty, nevyspání a z aklimatizace. Pak se ohlásí nemoci, které radostně lezou na čerstvém vzduchu z organismu. Moc se tam nevyspíme, protože turisté se tam jezdí bavit, a ve dne to pochopitelně nelze. Jsou to přece slušní a civilizovaní lidé, kteří přes den navíc bolí hlava z nočního flámování. Nakonec jedeme zase rádi domů, a po vyčerpávajícím mučení si opět rádi odpočineme doma ve své městské hrobce.

Jízda domů je také mizerná. Stojím ve frontách, hlavně pár kilometrů od domova. Jako každý víkend jsou silnice přecpaná Pražáky, kteří prchají z města na venkov a zpět. V pátek a v neděli je na tom, co nazýváme silnicemi, plno, tak jezdí raději na chalupy již v sobotu odpoledně a zpět do Prahy v sobotu odpoledne.

Vůbec se jim nedivím. Každý touží přece po přírodě a chtěl by žít přírodním životem. Podle hinduistů je příroda žena. Dotáhli jsme to tak daleko, že místo s ní, žijeme raději s televizí, autem, chalupou, zahrádkou, penězi, politiky, státem, zákony, průmyslem, herci, daněmi, chemií a s tisíci jiných věcí a hovadin, které nám mají poskytnout onen úžasný přírodní život nahatých primitivů – nebo jenom jeho digitální zdání.

Abychom mohli ty domorodce trochu napodobit, musíme všechny ostatní občany okrádat a zavírat je do obludné mašiny, kterou vznosně nazýváme svobodou, demokracií, ekonomikou, blahobytem, pokrokem, vědou atd.

Když řeknu, že jsme úžasní pitomci, mnoho inteligentů se na mne rozčílí. Nezlobím se na ně za to. Pravý pitomec přece neví o tom, že je pitomec.

Znáte nějaký účinný způsob, jak pitomce upozornit na to, že je pitomec, aby si to uvědomil? Kdo o sobě neví, že je pitomec, nemůže totiž v žádném případě přestat dělat pitomosti.

Jediný způsob, jak nás pitomce donutit, abychom se jako tací uvědomili, je dát nám po papuli. A tak se modlím denně k té nejkrásnější ženě, přírodě, aby s tím již nadále neotálela.

Chtěl bych totiž žít s těmi krásnými populi opět v době kamenné někde na Nové Papuli. Vy ne?

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů