8. října 2010
Pusou se daně snižují snadno, ale v praxi to jde mnohem hůř. Nevybrané peníze totiž zákonitě musejí někde chybět. Když potom pan ministr něco chce a nemá na to, má jen dvě možnosti: zavést nové daně, nebo si půjčit. Nově zavedené daně přirozeně nenazve jako daň, protože a) je proti daním a b) by je musel odvést fiskusu a pak o ně žádat s nejistým výsledkem, ale bude to poplatek nebo mýto. A půjčit si samozřejmě také nemůže jen tak, protože on je rozpočtově odpovědný a nežije na dluh na úkor budoucích generací, proto pověří soukromý kapitál, aby investici zrealizoval „na svůj účet a své riziko“ formou PPP*) s tím, že stát vloží „pouze“ projektové práce a pozemky (takže riziko, že bude muset majitele složitě vyplácet a přeplácet, případně je v zájmu soukromého investora vyvlačovat, mu zůstane). A když záměr nevyjde a soukromý investor na údržbu a provozování důležité infrastruktury rezignuje? Tak ji stát od soukromého investora vykoupí. Ale to bude až v budoucnu a v dnešním rozpočtu se to neprojeví. A pan ministr je hrdina. Pro teď a pak ať klidně přijde potopa.
*) Nejnovější hit v oboru tunelování státního rozpočtu. Zkratka sice znamená public private partnership, ale stejně dobře by to mohlo být třeba peníze patří privilegovaným, nebo příživa privátních podnikatelů.
Převzato z blogu Tribun
