Retro: Sebeurčení, územní celistvost a velmoci

Reklama


Gruzínsko-ruský konflikt definitivně rozdělil naši společnost na „rusofily“ a „amerikanofily“. Vedou se bouřlivé polemiky politiků i běžných občanů o tom, jestli jsou horší Američané nebo Rusové, argumentuje se především paralelou mezi Osetií a Kosovem, aniž by se někdo obtěžoval zamyslet se nad tím, že se při těchto vyhrocených diskusích stáváme čím dál více podobni „fotbalovým ultras“. Logické a rozumné by přitom bylo, kdybychom se v polemikách nedělili na příznivce té či oné velmoci, ale spíše na příznivce „územní celistvosti“ či zastánce „práva národů na sebeurčení“. Ti první by měli stát na straně Srbska a Gruzie, ti druzí na straně Kosova a Osetie.

Obě tyto skupiny by mohly poté paradoxně operovat příklady z československé historie. Československá republika totiž v roce 1918 vznikla na základě práva na sebeurčení, které se stalo hlavním nástrojem presidenta Wilsona k likvidaci Rakouska-Uherska, přičemž musel být paradoxně vytvořen koncept československého národa a vznikl stát, v němž byly početné (a nepříliš spokojené) menšiny Němců, Maďarů a Rusínů.

Právo na sebeurčení poté využili Henlein a Hitler k rozbití Československa. Obrana územní celistvosti byla hlavním (avšak pro naše spojence neúčinným) argumentem proti odtržení Sudet a vzniku tisovského Slovenského státu. Obdobná situace, tentokrát již bez mezinárodního tlaku, se opakovala při dělení Československa v roce 1992. Tenkrát naši politici přijali princip, že slovenský národ má právo na sebeurčení a odmítli mu nadřadit princip územní celistvosti.

Jaký z toho všeho pro nás plyne závěr?

Jak „právo národů na sebeurčení“, tak „územní celistvost a svrchovanost“ jsou jenom dva klacky v rukou velmocí, jimiž mlátí po hlavách své odpůrce. Amerika, která se sjednotila krvavou občanskou válkou Severu proti Jihu, ne vždy ve své historii respektovala územní celistvost a svrchovanost zemí, v nichž měla své geopolitické zájmy. Rusko vedlo krutou válku proti Čečencům, kteří se chtěli osamostatnit, to mu však vůbec nebránilo v podpoře Osetinců a Abcházců, kteří se hodlají osamostatnit od „neposlušné“ Gruzie.

Nebylo by tedy nakonec nejlepší, abychom byli velmi obezřetní k velmocenské politice Ruska i Spojených států, a abychom se v případě konfliktů, podobných tomu osetinskému, omezili na účinnou humanitární pomoc civilním obětem na obou stranách konfliktu?

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů