Retro: Sladký život konzumenta české „společnosti nadbytku“.

Reklama


16. února 2010

Před dvaapadesáti lety vyšla prvně asi nejdůležitější kniha jednoho z nejznámějších propagátorů a populárizátorů ekonomického liberalismu Johna Kennetha Galbraitha „The affluent society“ (Společnost hojnosti). To dílo patřilo mezi ty knihy, které jsme jako studenti politické ekonomie hltali.

Všechny argumenty i výhledy ekonomických liberálů USA a dalších západních zemí se snažily vidět budoucnost svého ekonomického uspořádání jako technicko-technologickou záležitost, objektivně “odsouzenou“ k trvalému růstu. Nemohli pochopitelně ani tušit, že už 2 roky po Galbraithově smrti v roce 2006 dojde závěrečnému jednání procesu, který zcela nenápadně začal aplikací neoliberálních požadavků za uvolnění kontroly finančních mastodontů a končí hospodářským krachem planetárního rozsahu.

Češi, ostatně jako obvykle, se k neoliberalismu veřejně přihlásili pod vedením nového guru Václava Klause pozdě, v době, kdy už jeho přežívání v praktickém životě západních zemí bylo podmíněno nalezením nových trhů pro řešení akutní krizové situace z nadvýroby, a poté přenesením ohromného podílu výroby spotřebních předmětů do Asie. Kdo tenkrát chtěl, ten musel jasně vidět, že pro Československo tudy cesta nevede a pokud, pak jen pokusem stát se tehdy módním „ekonomickým tygrem“, který by měl pro investory tu přednost, že ho mají za humny. Nikdo v ČR během tzv. kuponové privatizace (čti kuponového rozkradení) nepomyslel na to, čím že je podmíněný onen hrdý titul „ekonomický tygr“. Že bychom okamžitě museli zrušit sociální i zdravotní pojištění, že bychom v případě nemoci neměli nárok na nemocenskou, či bezplatnou hospitalizaci? To nám pochopitelně otcové-zakladatelé českého kapitalismu neříkali, i když to samozřejmě dobře věděli. A tak dříve, než to národu došlo, zprivatizovali skoro každý kohoutek pitné vody, každý kanalizační odpad, zkrátka po vzoru svých otců a dědů, kteří to před 40 lety udělali s likvidací soukromničení naprosto stejně, jenže s opačným znaménkem. Čeští reformátoři byli a jsou zřejmě důslední. Když mají svou „neviditelnou pracku“, nenechají mimo její dosah ani komunální zápach, stejně jako v padesátých letech českoslovenští komunističtí vládci viděli nebezpečí v každém soukromém holiči, záhumenkáři, nebo pekaři. Tolik teoreticky úvodem.

A nyní dle hesla „Šedá je teorie a zelený strom života“, koukněme na naši společnost nadbytku.

Dnes, 50 let po Gailbraithovi a 20 let po Klausovi i s jeho pomůckou k přilákání mafiánského kapitálu do země výrokem “Neumím rozpoznávat čisté od špinavých peněz“, jsem důchodce. Mám tím pádem čas dělat věci, na něž pracující člověk najde čas jen zřídka. Stal se ze mne konzument akčních trvalých slev mířicích trvale vzhůru, kdy díky zatím dobře fungující paměti dokážu ve spolupráci s manželkou projít při větším nákupu 3 zdánlivě si konkurující hypermarkety a vyzobat dočasné slevy určitého zboží, v každém z nich jiného. Prostě řetězce si už definitívně rozdělily zdejší trh, a ani je nenapadne si vážně konkurovat. Status quo lze přece zajistit jednoduše. Příští týden zlevníme mouku, ale jen polohrubou, takže vy to udělejte s hladkou a oni zase s hrubou! Akce je na světě, je vidět jak si konkurujeme, přitom jsme všichni spokojeni, dokonce i ti penzisté, kteří si koupili tu mouku do foroty. A tak kupujeme v akcích třeba vysavač prachu ve slevě, abychom po krátké době zjistili, že sáčky do něj buď už nejsou k mání, nebo jsou a jeden stojí přes stovku!

S inkoustovými tiskárnami je to podobně. Koupíme si jednu za překvapivě malý peníz, a při výměně cartridge zjistíme, že by se skoro vyplatilo raději koupit další novou tiskárnu. Stačí, abyste 14 dní nepotřebovali nic natisknout, a můžete jít koupit další tiskárnu, protože inkoust v zásobníčcích zaschnul. Máte smůlu! Koupit nové! Inu, jsme společností nadbytku.

Jako důchodce jsem se kromě akčních nákupů stal též nepříjemně důsledným reklamantem!

„Vysavač se sice točí, ale pouze na jaře, v zimě a v pozdním podzimu“ říkám paní za pultem. Nevěřícně na mne poulí oči, dokud jí neřeknu: „Ano, ten vysavač je špatně konstruován, jeho filtr vytváří tak velký odpor, že v létě při běžných 25 °C se automaticky vypíná, neb není schopen se uchladit, jsem inženýrem, zde jsou naměřené hodnoty a zde tabulky.“  30 dní bez vysavače vydržím, říkám si, pak si snad koupím lepší. Po měsíci mne ovšem čekala debata poněkud vzrušenější, a to se samotným managerem kvality prodejny Tesco. Výsledkem bylo dalších 10 dní bez vysavače, leč poté kýžené proplacení ceny přístroje made in China. Vzápětí jsem si koupil právě zlevněný bezsáčkový přístroj. Prý výborný. Také made in China. “Máte nějaké jiné vysavače, nějaké evropské?“, ptám se. Ano tady jsou za 3, 4, 5 i 6 tisíc, vyhlášené značky! Kouknu na jeden, druhý,třetí – všude vidím, i když malinkým, jak pro smlouvy s lichvářem dělaným písmem – made in China. Za půl roku se dovím, jestli vysavač pracuje i v létě. Do té doby budu pořádnější než jindy, vysávám do foroty, než budu zase skoro 2 měsíce bez vysavače.

Podlehl jsem nabídce nižších cen za elektřinu od soukromé firmy Bohemia, s.r.o. Bohužel jen v prvním roce. Při vyúčtování jsem zjistil, že mi byla stanovena měsíční záloha tak umně, že mi při ročním vyúčtování museli i přes všeliké účetní komplikace tvorby té konečné ceny elektřiny pro zákazníka vrátit přes 10 000. I probudil se ve mně finanční amatér. Takže tohle soukromé s.r.o. nějakého kamaráda těch mládenců z ČEZu si ode mne vypůjčilo deset tisíc zcela bezúročně, a ani se nenamáhalo mi je vrátit, prý se z toho budou odečítat nové zálohy tak dlouho, až zase po půlroce začnu platit zálohy… Takže roční bezúročná půjčka! A aby bylo i do budoucna jasno, zvedli mi ty budoucí zálohy o další dvě stovky měsíčně. Takže reklamace? Ovšem, ale prý se mám obrátit na regulátora. Jednou jsem tam zašel, co jsem tam však viděl a slyšel, mne uvrhlo do chvilkové deprese. Nakonec mi šeptem prozradili, že prý nejlíp udělám, když se zase vrátím do lůna ČEZu, nebo se uchýlím se svým účtem za elektřinu k některé velké, nejlépe nadnárodní firmě! Při té příležitosti jsem se dodatečně kontrolou hodin, spínače a účtované sazby dozvěděl, že už tři roky je mi účtovaná sazba, která dodává proud za snížený tarif 16 hodin denně, ačkoliv nám byla zapínána necelých 8 hodin denně! Těch nedodaných 8 hodin x 1000 dní = 8000 hodin ve vyšším tarifu při vyšším paušálu. Dobré ne? Právě píši třetí reklamaci. Připadám si jako intervenční úředník na poloviční úvazek.

Málem bych zapomněl! Musím reklamovat účet u O2 za mobil mé paní, které ne a ne odečíst přeplatek z doby před třemi měsíci. Čili po dvou úspěšně slíbených nápravách v další faktuře, kdy se tam odečet dlužné částky zas a znova neobjevil, reklamuji po čtvrté. Znovu se dozvídám, že už tentokrát určitě… Pro jistotu požaduji potvrzení odkladu platby poslední faktury.

Jako mnozí jiní jsem absolvoval za posledních 20 let trvalý přechod od jednoho zdroje energie k druhému, třetímu, abych se nakonec vrátil k tomu původnímu. Tedy kdysi jsem vytápěl svůj příbytek koksem, posléze jsem se nechal přesvědčit dočasnými cenami elektřiny a náborem k investici do drahého kabelového připojení elektrického odporového kotle ÚT. Kabel i kotel bylo ovšem nezbytné po pár letech odpojit, neboť ceny začaly růst závratně. Ještě je mám oba schované…

Následovalo období levného zemního plynu, samozřejmě spojeného s nemalou investicí do přípojky, vnitřního rozvodu a vlastního kotle. Následný proces růstu ceny plynu a jeho mizerná výhřevnost, kterou nejsme schopni nikdo prokázat, způsobil, že hned po obdržení dokumentu s předepsanými zálohami, převyšujícími podstatně můj měsíční důchod, jsem těm německým dobrákům z RWE oznámil, že přestávám jejich služby využívat. „Ale mate přípojku, alespoň nejnižší paušál musíte hradit“!, dostalo se mi poučení. A tak jim posílám každý měsíc stovku, oni mají 1200 za rok, aniž mi dodají cokoliv kromě složenky. Dobré, ne? Kotel mám ještě schovaný, co kdyby, že? A tak jsem se začal zajímat o ceny pevných paliv, pokud možno těch, jimiž bych mohl topit v kotli na koks. Zjistil jsem, že jeden kilogram koksu se u místního uhlíře dostane za bratru 7 Kč, tedy dvojnásobek aktuální ceny mouky v místním Penny. Zkusil jsem hnědé uhlí. Druhý den s vizáží horníka jsem lopatoval složené uhlí na přistavený kontejner, abych ho mohl za část jeho ceny vrátit tomu uhlíři, který mě přesvědčoval, že to bude hořet dobře. Hořelo, ale kotel se potáhl jakýmsi dehtem a třetí den se v něm neohřála voda v ústředním topení ani na tělesnou teplotu živých organismů. Tak holt ruku do kasičky a dovoz první fůrky koksu za cenu lukrativní rodinné dovolené all inclusiv 3 týdny v čtyřhvězdičkovém hotelu někde v Turecku či jinde. Ovšem pouze s německou cestovkou, s českou by to byl jen tak apartmán bez jídla a pití a na týden, maximálně 10 dní a se špinavou pláží, nebo poblíž čističky s odpovídajícím odérem.

Minulý týden jsem zjistil, že s tím koksem už druhé fůrky za cenu ještě o 3 tisíce vyšší než první nevyjdu. Musím koupit alespoň půlku třetí. Ve vedlejší obci jsem našel jiného uhlíře. Měl cenu koksu o 60 Kč za metrák nižší, tož tady ušetřím! Když tu malou fůrku skládal, viděl jsem padat společně s koksem spoustu úplně hnědého uhlí. To má ovšem méně než poloviční cenu! Jak se mu na tu fůru to uhlí mohlo dostat, říkám si? Vždyť jsem byl u toho, když ten koks nakládal! Paní v buňce samozřejmě ani nenapadlo, že by se mohl najít takový drzoun, který by chtěl vidět nejen brutto výsledek váhy, ale též skutečnou váhu vozidla před jeho naložením materiálem v ceně 6 Kč/kg. Ona prý nejlépe ví, kolik to auto váží prázdné. Asi měla pravdu, takže jsem nenaléhal. Chybně ovšem. Pár metráčků „ušetřených“ u předchozího zákazníka tím, že zcela nevyprázdnil svůj náklad hnědého uhlí, se po šikovném překrytí koksem promění v čistých x krát 600 kč. Dobré ne? Staré socialistické uhlířské manýry, říkám si. Poté jsem ovšem přestal dělat cokoliv jiného, než pracovat jako kotelník. Ten koks se ukázal přímo samozhášecí, byl pravda takový divný, jakoby napůl uhlí…

Tož běžím k jinému uhlíři, k tomu drahému, se vzorkem koksu, co jsem si koupil včera, a ptám se ho, odborníka s 40 letou„praxí“, jestli zná tohle palivo. A ukázal jsem mu pár kousků toho, co se ne a ne zapálit a pak udržet v provozu. Když zjistil, že nejde o reklamaci jeho dodávky paliva, vypadlo z něho, že takové svinstvo vzal jen jednou a nikdy více. Co to tedy je, ptám se?

„Polský koks“, říká, a já cítím, že má radost z toho, jak jsem pochodil ve snaze ušetřit něco na té Bakalovsko-pražsko-uhlířské ceně. Budu reklamovat. Samozřejmě nikoliv téměř nehořlavé palivo, protože uhlíř nelhal. Byl to koks, jenže polský!!! Také byl levnější, heč, heč, socko ubohá! Budu reklamovat rozdíl v ceně hnědého uhlí a koksu, byť polského. Kolik? Tak aspoň metrák, říkám. Zle na mne pohlédly dva páry očí.

„Dobrá, ale příště už k nám palivo kupovat nechoďte!“ Česká společnost nadbytku, pravda trošku jiného nadbytku, než jsem se jako student dočítal u pana Galbraitha.Na našem trhu si v podstatě běžný člověk vybrat nemůže.Síťové monopoly byly demonopolizovány  „jako“,   potravinové a další řetězce si konkurují  „jako“, neviditelná ruka trhu je skutečně neviditelná, je to pořád ta ruka šátralka, jakou jsme tu měli i za bolševika, jenže tenkrát si nemohla říct, kolik chce, aby přitom bylo vše legální. Cenu určoval cenový úřad, a tak příjmy musely být prostředkovány buď nižší kvalitou oproti deklarované, nebo relatívní vzácností nenasycené poptávky. Banány ovšem alespoň zatím na pultech jsou.

Navíc, a to musí i každý levičák uznat, často za cenu nižší než je cena tuzemských či dovezených brambor! A málem bych zapomněl! Zítra jdu vrátit v záruce autobaterii. Fungovala necelý rok.

Abych nemusel po dobu zákonných 30 dní pro vyřízení reklamace chodit jenom pěšky, dal jsem do vozu tu před rokem vyměněnou, tenkrát rovněž jen rok starou. Budu ji před každou jízdou nabíjet, abych dokázal nastartovat. Nu což, aspoň si už nyní budu pomalu zvykat na auto budoucnosti s elektrickou zásuvkou. Jaká bude v té době daň na elektřinu? Nepochybně vyšší, než je dnes na benzin. Ovšem plus DPH! Už se těším. Investice do elektrovozu, potom budeme asi muset převexlovat na plyn, abychom se vrátili k dřevoplynu z dob druhé světové války. Není nad ničím neomezenou svobodu podnikání.

I v jiných oblastech je svoboda k mání. Můžeme si svobodně zase zvolit Kalousky, Langry, Topolánky či Řebíčky, pána černých hor anebo Paroubky, Sobotky a Urbany. Jen si vybrat!

Přejít do diskuze k článku 33 komentářů