Retro: Spoluvězeň Václav Havel

20. 12. 2011

Zpráva o úmrtí Václava Havla mne zastihla u kamaráda, kde jsme probírali nějaké aktivistické záležitosti. A kolega znechuceně poznamenal: „Sotva jsem to vyvěsil na web, už se slétají supi.“ Byla to velmi příhodná poznámka. Když církevní historik Eusébius pozoruje roku 337 mrtvolu Konstantina Velikého, jeho literární životopis nazvaný Život Konstantinův již vidí jiné drama, totiž oslavení zemřelého císaře v nebesích. Nevím, jestli někdo bude psát hagiografický život Havlův. Ale to ani není potřeba, protože ke konci života se o to dramaticky pokoušel již samotný Havel. Zesnulý dramatik, občan a politik se proměnil v aktuální dějinný odkaz a ten vstoupil do živé paměti politické obce.

Fenomén Havel je zajímavý tím, že si v něm každý přijde na své. Význam tohoto muže již nyní zdatně recyklují všechna politická hnutí: od přímočaře negativních mladých komunistů až po technokratické progresivní národovce s katolickým nátěrem, kteří pozitivně spinují Havlův odkaz ve vlasteneckých osvícených kruzích napojených na dosud živého Václava Klause, post-svazáckou Mladou Frontu či umírněně bulvární Lidové noviny. Politická komunita uchovává Havlovu lidsky možnou nesmrtelnost tím, že se musí volky nevolky konfrontovat s odkazem této všestranné osobnosti. Občan Václav Havel věren svému dramatickému géniu trvale a zásadně formoval dějiny Československa a později i České republiky a do své smrti aktivně zasahoval do světového dění politického i duchovního. Byl zakladatelem nových počátků (latinsky: initium) a nezaměnitelnou iniciativou dokazoval svou osobní svobodu a občanské postoje. A dějinná velikost tohoto velikána tkvěla v tom, že jeho osobní iniciativy se díky statečným kamarádům obojího pohlaví staly novou praxí, která v apatické společnosti založila pohyb a změnu.

Jeden rys Havlova života byl zcela konstantní: tím že žil, tvořil dějiny. V progresivní části obce spisovatelů sdružených kolem časopisu Tvář v letech 1966-68; v tehdejší debatě s Kunderou o českém údělu; v otevřeném dopise presidentu Gustávu Husákovi kritizujícím normalizaci (1975); skrze bytové přednášky, inscenace a koncerty na Hrádečku; v návrhu základního prohlášení Charty 77 a jako její první mluvčí; byl hlavní postavou OF a klíčovým aktérem pokojného převzetí moci od komunistů skrze Mariána Čalfu; byl první federální a první český prezident po sametu; stal se jedním z prominentních (i když bohužel hodně pozdních) kritiků Klausovy transformace ve slavném projevu v Rudolfinu (prosinec 1997); spoluzakládal mezinárodní nadaci Forum 2000 analyzující klíčové problémy lidské civilizace a naše duchovní zdroje. Havel viděl v životě stálou výzvu k přemýšlení, psaní a jednání. Tento odkaz předal nám, kteří ještě žijeme a tímto nezpochybnitelným faktem neseme i nezadatelné povinnosti k dějinám, které utvářel i dramatik z Hrádečku.

Prokázal bych svému spoluvězni z Borů špatnou službu, kdybych se snažil jeho odkaz instrumentalizovat pro nějakou pochybnou politickou stáj. To jistě provedou ti, kterým nejde o primárně pravdu, ale pouze o moc. A těchto přičinlivých manipulátorů je plná politická scéna, takže „Havlův odkaz“ bude živit kdo koho ještě pár měsíců. Než toto téma odumře, a než bude intronizováno něco dalšího, stejně světoborného a stejně krátkodechého. Naopak s pravdou je vždy problém, protože my nemáme ji, ale ona má nás, což tvrdí Havlův polistopadový kritik, přítel a filosof Ladislav Hejdánek. Na Borech i na svobodě jsme se s Havlem stýkali málo, ale zadržený čas zde běží jinak a ukazuje lidské charaktery v novém světle. Havla jsem poznal jako neochvějně slušného a zdvořilého člověka, což mnozí estébáci a pozdější politikové Klausovy éry mylně chápali jako jeho slabost. Byl jsem na jiném oddělení věznice, pak jsem pracoval v jiných kruzích a v jiných samizdatových aktivitách. Navíc jsem žil na Moravě a ne v Praze, kde působilo jádro občanského odporu. Občas jsem vázal Havlovy spisy, hlavně esej Moc bezmocných, který dnes učím studenty jako jedinečný příklad analýzy post-totalitního systému. Na Borech jsem poznal Havla-myslitele, který ve sklepě při výměně prádla diskutoval témata duchovní i filosofická. Ale protože u toho často byl i Jiří Dienstbier, Havlův souputník, společně odsouzený a navíc spoluvězeň z Heřmanického lágru, filosofie ustoupila praktické politice a strategickým debatám kolem chystaných či vydaných prohlášeních Charty 77 a zejména kolem tehdy klíčového VONSu, který nás chránil zvnějšku. Po návratu do civilu na konci roku 1981 jsem našel mnohé z jeho myšlenek ve druhé části vězeňských dopisů psaných jeho první ženě Olze (květen-září 1982). Znovu jsme se potkali až v pohnutých časech Občanského fóra, kdy Havel zamířil do vysoké politiky, kterou chtěl obrodit nepolitickou léčebnou kúrou. Zde již narazil na zásadní přátelské kritiky svých známých z různých stran a další vývoj politický a ekonomický jim dal plně za pravdu. Každý velký aktér historie asi podlehne pokušení cválat na koni dějin s klamným pocitem, že tomuto nezkrotnému tvorovi pevně drží uzdu. Nezvládnutá česká politika Havlových pohrobků z jeho disidentských let jako Kocáb a Vondra, řízený rozpad OF, transformační a privatizační zlodějny – to vše nelze připsat jednomu aktivnímu politikovi, který již neměl přímý vliv ani na Klausovu vládu ani na český parlament, a navíc bojoval s těžkou nemocí.

Havlův odkaz nás vyzývá k zásadnímu zamyšlení jako občany. Svou politickou volbou v roce 1992 jsme kolektivně zničili vliv Občanského hnutí, poslední slušné strany disidentů a Havlových přátel, kteří ovšem jasně viděli i politické omyly svého kamaráda na Hradě. Politicky bezmocného pana presidenta jsme si pak nesli na štítě jako nějakého tatíčka Masaryka a nechali jsme se ukolébat naivní a hloupou představou, že pod jeho „vládou“ bude všechno v pořádku. U nás ovšem nevládne prezident, ale vláda a parlament. Tyto nejvyšší orgány moci jsme ovšem našimi volebními hlasy přenechali zlodějům a za jejich zlodějny jsme obvinili nemocného muže, který již ani nebyl v žádné politické funkci. Z tohoto prostého důvodu nemůžeme dnes opravdově uctívat Havla-občana a celoživotního aktivistu. Jsme drtivou občanskou většinou opět normalizačně líní, politicky zbabělí a necháváme se zase unášet mediálním a politickým fatalismem spojeným s lidskou hloupostí. A to jsou přesně ty lidské vlastnosti, které aktivista Havel osobně nesnášel a celý život proti nim bojoval. Vzhledem k tristnímu stavu české politiky a společnosti nemáme morální právo nabubřele oslavovat tohoto zesnulého tvůrce dějin. Rozhodně ne naše generace, která svou nečinností plundruje právě tu demokracii, kterou se on snažil udržet, i když ne vždy prozíravým způsobem. Ale třeba se k němu přihlásí mladá generace, která se skutkem rozhodne pro demokracii a pro Evropu proti samoděržaví bankovnímu a mocenskému. Václav Havel, to je ztělesněná česká otázka a zároveň důstojný český odkaz světu a Evropě. A třeba mladí jednou s údivem objeví i onoho dosud mainstreamovými médii cenzurovaného Havla-socialistu, který pevně věřil na ideje sociálního státu a sociální spravedlnosti.

Převzato z Umlaufovin