Retro: Tři sociální světy profesora Kellera V – Diferenciace středních vrstev

Reklama


20. 11. 2017

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.

Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Diferenciace středních tříd je popisován stav, kdy poté, co se širokým vrstvám společnosti podařilo dostat do středních vrstev, což vedlo ke zpochybnění třídního vidění společnosti, začíná těmto vrstvám v podmínkách globální konkurence hrozit úpadek a jejich příslušníkům deklasování. Střední vrstvy připomínají tříšť skupin a skupinek, z nichž zřetelněji vystupují dva útvary s pevnějšími obrysy. Jsou to servisní třída, do níž patří řídící pracovníci a profesionálové napodobující služebnou elitu, a mnohem početnější nižší střední vrstvy, které se všemi silami brání před pádem do propasti, která je dělí od deklasovaných. Dnešní ukázka je z podkapitoly Postindustriální společnost a ohrožení středních vrstev:

Nástup postindustriální společnosti s sebou ve skutečnosti přináší nikoliv slibovanou expanzi, nýbrž fatální ohrožení středních vrstev. Společnost služeb, která výrazně podporuje flexibilizaci pracovních kontraktů, vede k rostoucí křehkosti zaměstnaneckého statusu i pro ně. Také ony jsou v rostoucí míře ohroženy neplnohodnotnými pracovními kontrakty. Dochází tak k deklasování celých profesí, zvláště těch, jež jsou silně feminizovány, jako jsou učitelé, zdravotní personál, či sociální práce. Typicky mužské práce střední úrovně (nižší řídící pracovníci) jsou zase ve velkém počtu rušeny s přechodem velkých firem a organizací na síťové uspořádání. U řady povolání narůstá propast mezi kvalifikací zaručenou získaným vysokoškolským diplomem a rutinním charakterem špatně placeného zaměstnání s nízkou mírou autonomie.

Nestor francouzské sociologie Henri Mendras mluvil ještě koncem osmdesátých let o vzniku široké společnosti středních vrstev a tvrdil: „Jasně vidíme, že sociální struktury 19. století se hroutí. Čtyři masivní antagonistické třídy se drobí do množství skupin, které gravitují kolem středové konstelace“ (Mendras, 1988).

Větší porozumění pro trendy, jež se daly do pohybu, prokázala ve stejné době americká antropoložka Katherine Newmanová, když napsala: „Jsou mezi námi muži a ženy, kteří měli ještě nedávno jistou práci, komfortní domy a všechny důvody věřit, že je i jejich děti do budoucna čeká trvalá prosperita. Tito dlouhodobí příslušníci americké střední vrstvy náhle vidí, že vše, pro co pracovali – kariéra, životní styl i klid v duši – jim proklouzává mezi prsty. I přes obrovské úsilí změnit svoji situaci mnozí z nich zjišťují, že pro to, aby svůj pád odvrátili, mohou ve skutečnosti udělat jen velmi málo“ (Newman, 1988).

O deset let později Alain Lipietz (1998) už i pro Francii konstatuje výrazný úbytek středních vrstev a znázorňuje tento proces výmluvným příměrem přesýpacích hodin.

V různé míře začínají být ohrožena všechna patra středních vrstev. John Goldthorpe reaguje na šířící se znepokojení ohledně situace až dosud nejprivilegovanější části středních vrstev – servisní třídy. Zeštíhlování obchodních a správních organizací připravuje o místa řídící pracovníky středního i vyššího postavení. Tendence velkých firem a zaměstnavatelů obecně nakupovat jen jednorázové služby specialistů oslabuje vztah loajality a důvěry, který odborníky až dosud k organizaci vázal. Ve stejném smyslu působí přechod na odměňování kmenových expertů a manažerů podle výsledků jejich obtížně ohodnotitelné práce. Goldthorpe se s optimismem sobě vlastním domnívá, že kariéry ve velkých organizacích budou všem těmto tlakům odolávat a přizpůsobí se novým podmínkám bez větších otřesů. Už v minulosti totiž prokázala právě servisní třída značnou míru adaptibility (Goldthorpe, 1995).

Jiní sociologové jsou s ohledem na probíhající organizační změny výrazně pesimističtější. Novým trendem posledních pěti let, konstatuje John Lockwood, je zrušení funkcí středního managementu. Vytváří se tím propast mezi horními a středními řídícími pracovníky a u všech se zpochybňují očekávání ohledně kariéry. To může vážně ohrozit loajalitu servisní třídy (Lockwood, 1995).

Ve Spojených státech diagnostikuje tentýž proces ve stejné době Robert Reich: „Jak se pyramidální struktury amerických klíčových korporací proměňovaly v globální sítě, mnoho rutinních pracovníků na střední úrovni se stalo stejně nepotřebnými jako dělníci pracující na pásu“ (Reich, 1995).

Od konce devadesátých let zaznamenává Jean Lojkine proces rozpadu skupiny řídících pracovníků, která měla ve Francii obzvlášť silné tradice. Hovoří o nástupu neplnohodnotných kontraktů u nemalé části z nich a o prudkém nárůstu míry nezaměstnanosti v této až dosud privilegované kategorii. Zejména postavení mladých vysokoškoláků se zhoršuje. Do práce nastupují za platy nižší než jejich předchůdci a mnohem častěji, než tomu bývalo dříve, musejí přijímat jen krátkodobé pracovní smlouvy. Naprostá většina z nich se cítí být v práci neúměrně přetěžována. To všechno ničí samotný základ důvěry mezi zaměstnavateli a servisní třídou (Lojkine, 2005). [1]

Ještě více jsou ohroženi kvalifikovaní zaměstnanci, často opět vysokoškoláci, působící ve veřejném sektoru, tedy ve školství, zdravotnictví, v sociálních službách, ve státní správě a v oblasti kultury. Znejišťování práce začíná postihovat také tyto vrstvy, což je vzhledem k charakteru jejich činnosti a k jejich dosavadnímu statusu pro mnohé překvapivé a bolestné. [2]

Ve vrcholové etapě vývoje průmyslové společnosti v průběhu třiceti poválečných let byli právě tito lidé udržováni v naději, že jejich postavení i příjmy se s přechodem ke společnosti postindustriální dále vylepší. Kdo jiný by měl vydělat na přechodu ke společnosti služeb než právě pracovníci (tehdy převážně veřejných) služeb. Střední vrstvy činné v sektoru služeb odvozovaly své aspirace od vzdělání, jež jim mělo garantovat zajištěné příjmy a celoživotní vzestupnou kariéru. Snad jen s výjimkou starých středních podnikatelských vrstev byly totiž všechny jejich ostatní části zformovány na bázi odborného vědění.

S příchodem společnosti služeb (a s ní úzce spjaté společnosti vzdělání) čekalo tyto vrstvy určité rozčarování. Pro vývoj v podmínkách postindustriální společnosti je zvlášť typická situace těch, kdo stojí přímo v jádru vzdělanostní společnosti, tedy učitelů. Určitá skromnost jejich finančního ohodnocení byla v minulosti vyrovnávána společenským uznáním ohledně jejich diplomů. V rámci průmyslové společnosti nápadně kontrastovaly s nižší kvalifikací naprosté většiny pracujících. Jakmile však ve „společnosti vzdělání“ začaly být vysokoškolské diplomy různých stupňů produkovány masově, na jejich prestiž to nemohlo zůstat bez vlivu. Navíc samotná škola stále více ztrácí poslední zdání akademické výlučnosti a sílí tlak na to, aby sloužila nikoliv růstu samotné vzdělanosti, nýbrž především potřebám trhu práce. Tím jsou škola i vzdělání zbavovány posledních zbytků autonomie, učitelé mají být postaveni do ostré konkurence s vysokoškoláky vně sektoru školství, kteří podléhají pouze logice zisku. Přitom ve společnosti, v níž peníze ovládají naprosto všechno, mají učitelé akceptovat, že jsou placeni méně než velká část ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí. A za peníze, které tak střídmě dostávají, mají vychovávat žáky schopné konkurence, tedy takové, kteří budou schopni vydělávat mnohem více než oni sami (Lojkine, 2005).

Když už upadá jejich autonomie a z jejich povolání se stává spíše jen funkce náhončích pro soukromé firmy, chtějí učitelé dostat alespoň přidáno. Toto jejich přání však může být jen stěží vyslyšeno ve společnosti, která potřebuje v rámci snižování deficitu veřejných financí šetřit mimo jiné právě na zaměstnancích veřejného sektoru. [3]

Příslušníci vzdělaných středních vrstev tak zjišťují, že to, co se mělo stát jednou provždy kritériem jejich uznání a příslibem neomezených možností – vysokoškolské vzdělání – se stává jen dalším z faktorů nejistoty. Vzdělání samo je nikdy nepřiblíží ke skutečně zámožným vrstvám. Otázkou spíše je, jak dlouho je ještě bude imunizovat vůči osudu těch dolních.

Nejen učitelé, ale celé střední vrstvy zaměstnané ve veřejném sektoru se tak dostávají do poněkud schizofrenního postavení z hlediska svých politických preferencí. Vyznávají liberální hodnoty v situaci, kdy politika neoliberalismu je sráží z jejich pracně vydobyté sociální pozice, ekonomicky je vytlačuje na úroveň nejnižších středních vrstev a především ničí základy jejich profesí chápaných až dosud jako povolání.

[1] Jiný jeho francouzský kolega je na adresu vysokoškoláků ještě lakoničtější: Dnes se tito lidé budí v kocovině ze snu o velkých možnostech, které je čekají v kasinové ekonomice (Saint Victor, 2009)

[2] Podle Jean Lojkina už nejisté formy práce postihly ve Francii čtvrtinu řídících pracovníků a dokonce více než polovinu (55 %) příslušníků zprostředkujících profesí, činných především ve veřejném sektoru (Lojkine, 2005)

[3] Životní úroveň učitelů je ovšem vzhledem k feminizaci celého odvětví školství silně závislá na složení domácnosti. Ve zcela odlišné situaci se ocitají ty rodiny, kde žena učí, ale manžel vykonává funkci řídícího pracovníka s vysokým platem, dále rodiny, kde učí oba manželé, a konečně rodiny, kde muž je učitelem, zatímco žena je špatně placená drobná úřednice, zdravotní sestra či sociální pracovnice.

Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

Přejít do diskuze k článku