Retro: Tři sociální světy profesora Kellera VII – Logika sociálních světů

Reklama


12. 12. 2010

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.

Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Logika sociálních světů je kritizován přístup těch sociologů, kteří opustili třídní kategorizaci společnosti, jak ji zavedl Karel Marx a Max Weber. Tito badatelé tvrdí, že třídy mizejí současně s rostoucí nerovností. Přitom jde pouze o to, že Karel Marx nepředpokládal, že „třída námezdních“ může v době svého vzestupu vypadat zcela weberovsky, tedy jako izolovaní jedinci bez společného skupinového vědomí, Max Weber naopak nepředpokládal, že buržoazie se bude chovat přesně jako třída v Marxově pojetí, tedy jako integrovaná skupina dobře si vědomá svých zájmů a schopná je energicky a systematicky prosazovat. Výsledný obraz tak má podobu tří sociálních světů, které se od sebe oddělily a žijí každý v jiné sociální realitě.   Dnešní, poslední ukázkou je podkapitola Společnost přesýpacích hodin:

Určující tendence vývoje sociální struktury ekonomicky vyspělých zemí na samém konci 20. století poměrně výstižně vyjádřil francouzský ekonom a politik Alain Lipietz v knize nazvané Společnost přesýpacích hodin (1968).

Ještě třicet let po druhé světové válce měla sociální struktura těchto zemí podobu balonu. Úplně nahoře bylo malé procento bohatých, zcela dole přežívalo nízké procento chudých. Všichni ostatní byli umístěni v nafouknutém prostoru uprostřed. Pomyslná montgolfiéra se nedotýkala země, nebož téměř nikdo neměl nulový příjem. Příjmy středních vrstev rok od roku pozvolna stoupaly a vynášely balon do stále větších výšek. Byly to doby, kdy inženýr byl svým příjmem a způsobem života jen o několik let dopředu před technikem, ten zase před kvalifikovaným dělníkem a tento před dělníkem nekvalifikovaným.

Někdy od poloviny sedmdesátých let se montgolfiéra začíná pomalu vypouštět. Stává se z ní cosi, co připomíná nejspíš přesýpací hodiny. Počet bohatých roste pozvolna, o to prudčeji narůstají jejich majetky. Počty chudých se zvyšují výrazně rychleji. Objem středních vrstev pomalu ubývá a jejich bublina pozvolna splaskává. [1]

„Termínem společnost přesýpacích hodin,“ konstatuje Lipietz, „chci vyjádřit, že ve společnosti žije čím dál více chudých lidí a že bohatí jsou čím dále bohatšími. Bohatí přitom zůstávají jen málo početní, rostou pouze jejich majetky. Na počet osob je jich méně než příslušníků středních vrstev. Střední vrstvy ubývají“ (Lipietz 1998).

Přesýpací hodiny, o kterých je řeč, se skládají ze dvou figur. Růst bohatství pro malý počet vysoko příjmových domácností má tvar hřibu. Zrcadlově opačný obraz poskytuje pokles velké části populace směrem k nízkým příjmům. Těch, kdo se pohybují v blízkosti mediánu, ubývá, zato narůstá počet lidí zcela dole, kteří jsou stále více tlačeni k zemi. Vzdušný balon se tak postupně vypouští. [2]

Podle Lipietze je efekt přesýpacích hodin výsledkem dvou základních procesů: na jedné straně ho způsobuje růst příjmů z kapitálu na úkor mezd, na straně druhé stagnace, či pokles sociálních transferů. Ideálem těch, kdo řídí směrování ke společnosti přesýpacích hodin, je spojit co nejvyšší příjmy z majetku s co nejnižšími mzdami námezdních. Mezi evropskými zeměmi má nejblíže k dosažení tohoto ideálu Velká Británie.

Jen několik let před Lipietzem vyjádřil myšlenku o společnosti, která se rozpadá do tří odlišných světů, Robert Reich (1995). Konstatuje, že Američané se ocitli na různých lodích. Jedna z nich se rychle potápí, druhá má potíže jen o něco menší, pouze ta třetí se plaví úspěšně. Loď s americkými dělníky rychle klesá ke dnu. V době, kdy ještě ekonomice vládly národní firmy, byly mzdy dělníků docela slušné a oni tvořili součást střední třídy, jejich konzum narůstal. Globalizace ekonomiky přinesla silnou konkurenci především právě u standardizované velkovýroby. Dělníci v chudých zemích začali stlačovat mzdy dělníkům americkým, ať již pracovali u strojů, anebo u počítače.

Také loď, která nese na své palubě pracovníky ve službách, se pomalu potápí. Ke dnu ji táhnou nízké mzdy a neplnohodnotná práce na částečný úvazek. Pracovníkům služeb stále častěji konkurují bývalí dělníci, kteří se snaží sehnat práci v jejich sektoru, a to i za výrazně nižší plat, než jaký měli v továrně. Kromě toho vyřazuje pracovní sílu v tomto sektoru automatizace služeb – bankomaty, mycí linky a další formy úsporné techniky.

Jen třetí loď se plaví úspěšně. Symboličtí analytikové představují nejmobilnější část pracovních sil nejenom ve Spojených státech, ale v každé zemi. Nezávisejí na blízkosti továren jako dělníci, ani na velkém počtu místně blízkých zákazníků jako pracovníci ve službách. Na jejich rozhodnutí přestěhovat se nemá přílišný vliv síla tradice, či širší rodinné zázemí, jako tomu bývá v případě dělníků a pracovníků služeb. Vyšší prostorová mobilita propůjčuje symbolickým analytikům silnou vyjednávací pozici. [3]

Reichovo doporučení je známé. Přimlouvá se za to, aby maximum Američanů dostalo možnost absolvovat kvalitní vysokoškolské vzdělání. Budou pak schopni zhostit se funkce úspěšných symbolických analytiků kdekoliv ve světě. [4]

Je příznačné, že obraz odlišných sociálních světů nevyčteme z teorií obecné sociologie. Ty pokračují ve svých abstraktních úvahách o společnosti jako celistvém systému, hovoří o postupujícím procesu individualizace, či se zabývají mírou důvěry ve společnosti. Mnohem více nám může při odkrývání různých sociálních světů pomoci sociologie města. Dokumentuje proces postupující segmentace městského obyvatelstva.

Působivěji než kdo jiný vykreslil ve svém eseji o trojrychlostním městě pokračující rozklad postindustriální společnosti Jacques Donzelot (2009).

Konstatuje, že mezi koncem padesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století představovala francouzská města ze sociálního hlediska relativně homogenní prostor, v jehož rámci spolu žili v blízkosti příslušníci různých sociálních vrstev. Všichni tehdy věřili, že tento proces, v němž prim hrály početně narůstající vrstvy střední, bude dále pokračovat.

Od poloviny sedmdesátých let se však trend dramaticky zvrátil. Město se rozpadá do tří typických částí: na straně jedné chátrající velká sídliště se sociálními byty, na straně druhé předměstí tvořená vilkami těch, kdo se stále ještě drží ve středních vrstvách, a konečně renovovaná historická centra obydlená těmi nejbohatšími.

Velká sídliště byla původně budována pro všechny vrstvy námezdních od nekvalifikovaného dělníka až po inženýra. Byla určena zejména pro mladé rodiny na počátku jejich kariéry. Měla jim poskytnout poklidné (a poměrně laciné) zázemí pro úspěšný start do života. Nárůst nejistoty na trhu práce a vzestup nezaměstnanosti, který postihl nejprve dělníky (a imigranty), však vedl k tomu, že střední vrstvy začaly tato předměstí rychle opouštět a ta se časem proměnila v místa koncentrace neúspěšných. Ti, kdo zde žijí, zůstávají z velké části prostě proto, že nemohou odejít jinam. Veřejná prostranství v těchto oblastech (parkoviště, školní hřiště, prostory u obchodních domů, prostředky veřejné dopravy aj.) se stala synonymem nejistoty a nebezpečí. Mnohé rodiny se raději pokud možno izolují ve svých bytech, aby předešly konfliktům s bandami mladistvých, kteří podnikají své první krůčky v oblasti krádeží, výtržností, distribuce a užívání drog. Gangy mladých drobných delikventů se po vzoru mafií snaží kontrolovat své teritorium, kde uplatňují právo silnějšího.

Izolovanost jednotlivých domácností, neexistence sousedství a přerušení kontaktů s často vzdálenými příbuznými blokují rozvoj silných vazeb. Nízká míra kvalifikovanosti, uzavřenost ve čtvrti, v níž žijí, nepatrná míra prostorové mobility, to vše současně omezuje také rozvoj vazeb slabých, konstatuje Donzelot.[5]

Příměstské čtvrti středních vrstev se formují z jader připojených obcí a z vilových částí vzniklých na zelené louce. Dnes žijí obyvatelé těchto oblastí ve strachu, že by jejich poklid mohli narušit nezvaní návštěvníci z chátrajících sídlišť. Obyvatelé těchto zón jsou na rozdíl od předchozích vysoce mobilní. Musejí se neustále přesunovat: potřebují dvě, někdy i tři auta, aby mohli jezdit do práce a za nákupy, vozit děti do škol, odjíždět mimo domov trávit svůj volný čas, či jet na dovolenou. Nejbližší sousedé, četná zabezpečovací zařízení a hlídací psi chrání mezitím jejich domov. Bezpečí se ve svých čtvrtích snaží rozšířit i na veřejné prostory. Přístup do nich upravují tak, aby nikdo cizí a nepovolaný nerušil jejich klid.

Svůj relativně dobře situovaný domov si mohou pro sebe a své potomky uchránit jedině tehdy, budou-li stále dynamičtí a úspěšní, tedy neustále na cestách. Jejich obava z kontaktu s obyvateli velkých sídlišť je stejně veliká jako jejich nedůvěra vůči nejbohatším, od kterých se cítí být stále více vzdáleni. Kvůli neustálému popojíždění nemají příliš času pěstovat silné vazby s podobně sociálně situovanými sousedy a přáteli. O to usilovněji se snaží rozvíjet své sítě slabých vazeb ve snaze nepropást v rychle se měnící a nejisté ekonomické situaci žádnou příležitost k tomu, své postavení třeba jen krátkodobě zabezpečit.

Ti nejbohatší se od osmdesátých a především v devadesátých letech 20. století vracejí do center měst. Vysoká cena nemovitostí v tomto prostoru jim zaručuje, že se nebudou muset potýkat s přítomností nevhodných sousedů. V dobře střežených, lepšími obchody vybavených pěších zonách se budou potkávat kromě turistů jen se sobě rovnými. Lidé z velkých sídlišť sem prakticky nezavítají, jejich přítomnost je tedy nebude konsternovat. Protože jsou prakticky přímo v centru dění, neztrácejí čas neustálým dojížděním jako obyvatelé příměstských čtvrtí.

Tito lidé nejsou v pravém slova smyslu doma nikde. Jsou všudypřítomní. Přemísťují se mezi městy, zeměmi a celými kontinenty v rytmu globalizace. Při nesčetných kulturních a reprezentačních příležitostech pěstují úzké kontakty se sobě rovnými, tak jak to popisuje Pierre Bourdieu v souvislosti s výkladem fungování sociálního kapitálu. Neuzavírají se do svého soukromí, ani běžně nenavštěvují veřejná prostranství přístupná všem. Setkávají se v místech pro zvané, ve společnosti sobě rovných a v klubech pro vyvolené, aby zde posilovali strategické obchodní kontakty, neboť všechny druhy kontaktů jsou pro ně v zásadě kontakty obchodními.

Tito lidé se stýkají jen s dalšími významnými lidmi. Ne proto, že by byli nutně snoby, nýbrž proto, že na setkávání s lidmi obyčejnými jim už prostě nezbývá čas.

[1] Alain Lipietz vychází ze skutečnosti, že v průběhu devadesátých let 20. století oba krajní příjmové póly rostly rychlejším tempem než příjmy střední a zároveň se zvyšoval počet domácností žijících v chudobě. Odhaluje, že zhruba třetina příslušníků středních vrstev směřuje dolů, zatímco nahoru míří jen zanedbatelné procento úspěšných yuppies (Lipietz 1998). Podobná tvrzení je však zapotřebí brát s určitou rezervou. Hodně záleží na tom, jak střední vrstvy definujeme a koho do nich zařadíme. Čím vyšší podíl v nich přiznáme nadstandardně odměňovan „servisní třídě“, tím bude tvrzení o poklesu středních vrstev jako celku problematičtější. Pokud se naopak zaměříme na nižší střední vrstvy a servisní třídu zařadíme mezi elitu, bude se montgolfiéra vypouštět nepoměrně rychleji.

[2] Představa přesýpacích hodin je podle francouzského ekonoma ještě příliš mírná, protože jejich obraz vyvolává dojem, že zrnka písku na dně jsou stále ještě v hodinách. Stroj na sociální vyloučení se odobá spíše odstředivému zařízení, které bez milosti vypuzuje tyto bytosti zbavené hodnoty, bytosti, pro které postindustriální společnost nemá žádné využití (Lipietz 1998).

[3] Naprosto stejný, jen méně empiricky doložený, model společnosti jako Robert Reich nabízí ve svém bestselleru o kreativní třídě Richard Florida (2002). Společnost rozděluje na tři třídy: třídu dělníků, třídu služeb a třídu kreativní. Příslušníci té poslední se vyznačují stejnými vlastnostmi jako Reichovi symboličtí analytici. Florida však do kreativní třídy zařazuje 30 % americké pracovní síly, to je zhruba dvakrát více než Reich. Naprostá shoda s Reichovou koncepcí je u něho v tom, že v jeho „třídní“ struktuře nenajdeme třídu kapitalistů či podnikatelů. S Reichem se shoduje též ohledně toho, že jako recept na prohlubující se sociální nerovnosti ve Spojených státech nabízí další výrazné rozšíření vzdělání, jež umožní všem Američanům včetně příslušníků dnešní podtřídy stát se členy vysoce odměňované kreativní třídy. Je zvláštní a povzbudivé, že v Evropě bychom podobné fantazírující utopie ve společenskovědní literatuře hledali marně.

[4] Není bez zajímavosti, že již třicet let před Robertem Reichem diagnostikoval rozpad americké společnosti do tří zcela odlišných segmentů Charles Wright Mills: Privilegované kruhy na vrcholu společnosti jsou mocné jako nikdy dříve, jsou čím dál jednotnější a cílevědomější. Střední vrstvy se dostávají stále více do zpola organizované stagnace. Spodní vrstvy tvoří lehce manipulovatelnou masovou společnost (Mills 1966).

[5] Rozlišení silných a slabých vazeb pochází od Maka Granovettera (1973). Příkladem silných vazeb jsou rodinná pouta a pouta přátelství, vazby slabé propojují např. vzdálené příbuzné, bývalé spolužáky, či obyčejné známé.

Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

Přejít do diskuze k článku 11 komentářů