Retro: Varování

20. března 2009

NATO na východě? To přinese válku!

Ne to, co člověk zacílí, ale to co člověk trefí; ne to, co zamýšlí, ale to, co dosáhne – to rozhodne o jeho osudu! Je bez pochyb, že NATO přijetím nových členů z oblasti bývalého ruského vlivu cílí na stabilizaci míru, ale vytvoří tím příčinu třetí světové války.

Třetí světová válka bude možná, pokud tato neodpovědná izolace zažene Rusko do náruče Pekingu. Spolu s Číňany bude na východě nashromážděno tolik lidí, že obětování jedné miliardy duší se stane předmětem reálné kalkulace. Ve stejném smyslu hovořil Hitler ke svému sekretáři von Weizsäkerovi: „Útok na Francii mě bude stát milion vojáků, Francouzi budou mít stejné ztráty. Oni si to ale nemohou dovolit.“

Ještě není na světě žádný Hitler, kterému bychom mohli takovou kalkulaci přisoudit – ale za dvacet let?

Dvacet let má naše pojednání k dobru, neboť nejdříve během dvou desetiletí se může svět zcela změnit. Nejzkušenější německý státník (Bismarck – pozn. překladatele) předpověděl s dvacetiletým předstihem s přesností na rok katastrofu první světové války. Když císař Vilém II. dokončil v roce 1895 povoláním Tirpitze do vedení námořnictva přípravy k budování válečného loďstva proti svému mateřskému britskému ostrovu – bylo to stejně zbytečné, iracionální, jako dnes snaha Západu šokovat Rusy raketami za jejich humny, či jako Chruščovovy rakety na Kubě, které ohrožovaly Američany – tehdy předpověděl Bismarck, že touto flotilou vytvoří Jeho Výsost Říši nepřítele, který by nikdy nebyl, pokud by tato flotila Jeho Výsosti neexistovala.

Císař vyslal k osmdesátníkovi velitele své flotily Tirpitze s výzvou, aby před pěti lety sesazený služebník jeho výsosti pokřtil křižník Fürst Bismarck. Jak Tripitz napsal: „Podíval se na mě zničujícím pohledem a zařval: ‚Nejsem žádný kocour, co zavrní, když ho někdo pohladí!“ Bismarck nepřišel, křižník pokřtila jeho snacha. Tirpitz císaři vyřídil, že „to be let alone“ bylo jeho jediným přáním. (Ti dva spolu mluvili anglicky, aby kočí, který je vezl do Sachsenwaldu, nic nerozumněl.) Dvě největší flotily, které byly dosud postaveny, se střetly ve Skagerraku dvacet let po začátku podivuhodné činnosti admirála Tirpitze.

Anglie byla donucena uzavřít v roce 1914 spojeneckou smlouvu, protože už v roce 1920 by byla německá flotila bez války větší než anglická. Důvodem ke smlouvě bylo i to, že v roce 1912 Berlín bez jakékoli odpovědi poslal domů anglického ministra zahraničí lorda Haldaneho, který přivezl z Londýna prosbu, aby se do budoucna stavěl ročně pouze jeden křižník oproti dvěma jako dosud, aby Anglie i Německo mohly svůj rozpočet věnovat jiným než vojenským záležitostem. I tento mírný ministr zahraničí, Skot, který studoval v Göttingenu a překládal Schopenhauera, věděl v roce 1912, že nějaké Sarajevo nebo něco jiného bude bráno jako záminka k tomu, aby byla německá říše zničena.

Pak další Bismarckova předpověď: Když ho císař Vilém II. navštívil podruhé, řekl dvaaosmdesátník v kolečkovém křesle své snaše, zatímco jeho syn doprovázel císaře na cestě na nádraží: „Dvacet let po smrti Friedricha Velikého přišel s Napoleonovým vojskem do Berlína konec. Dvacet po mé smrti bude vyřízený.“

Bismarck se zmýlil o tři měsíce; zemřel na konci července 1898, takže před sto lety, a Vilém II. utekl do exilu 9. 11. 1918.

I pro nejzkušenější francouzské státníky mezi lety 1870 a 1930 byla dvě desetiletí dobou, v níž se svět mohl zcela změnit: Jako vítěz předpověděl Clemenceau roku 1918, že Němci budou za dvacet let znovu stát na Rýnu. A kde budou za dvacet let stát Rusové?

Prorokem člověk nemusí být, aby věděl, že žádná mocnost, byť přechodně sražená na kolena jako teď Rusko, nemůže nikdy přijmout izolaci, kterou teď Rusko zažívá díky přijímání nových členů NATO z oblasti svého bývalého vlivu.

Proč se od Pobaltí k Bulharsku nevytvoří souvislý pás států bez atomových zbraní a bez příslušnosti k jakýmkoli ostatním blokům, jehož bezpečnost by garantovalo Rusko i NATO? A zase Bismarck, protože Němci nemají větší výběr, pokud se jedná o vzory v politice: Bismarck pohrozil svým odchodem, když se „Princeznička“, jak říkal dceři anglické královny, čili sestře pozdějšího císaře  Viléma II., chtěla provdat do Bulharska. Bismarckova námitka zněla: pruská princezna na bulharském trůně by byla pro Rusy nepřijatelná provokace, stejně jako pro Francouze bylo záminkou pro válku v roce 1870 to, že Německo chtělo dosadit na španělský trůn katolíka z rodu Hohenzoller-Simaringen. Bismarck tehdy sňatku zabránil.

Ve srovnání s touto nevinností – co geopolitcky znamenalo Bulharsko v porovnání s Ruskem? – je válečné šílenství ministra zahraničí Kinkela, když se nechá udělat mluvčím rozšíření NATO – ausgerechnet jako Němec!

Je to náš vděk Rusům – komu jinému – za to, že nám darovali znovusjednocení? Vděk za to, že i když dobrovolně, přesto z vlastní slabosti opustili východní blok a konečně souhlasili s jeho demokratizací?

Že si je pan Kinkel jistý podporou celého Bundestagu, že zrovna sociální demokraté si nedají pokoj, dokud v NATO nebude i Pobaltí – do roku 1918 ruské, to dokazuje znova a stále před volbami, že se strany zajímají jen o vnitřní politiku, a že ta důležitá politika zahraniční už nehraje v předvolebních bojích skoro žádnou roli.

Ale je to právě ona, která určuje osudy ještě pro další generace.

Jaký důvod má zrovna Německo, aby jako první parlament na světě uštědřilo Rusku tuto zdaleka největší provokaci od chvíle, kdy Hitler Rusko napadl?

Jsou tu líbezné hlasy, které říkají: národy východu to chtějí. Litevci, Češi – ti přece chtějí do NATO.

Správně. A jistě na základě velmi legitimního požadavku na ochranu. Jenomže to Němce nemůže zajímat. Nesmíme poslouchat, pokud je k nám pronášeno toto přání!

Protože španělští Grandové, kteří chtěli Němce na svém trůnu v roce 1870, měli ten samý legitimní požadavek na ochranu před Napoleonem III. A Bulhaři také věděli, že Pruska s napůl anglickým manželem na jejich trůně bude silným štítem proti Petrohradu. Ale nestalo se.

Německo, nikoli přímo my, to však musíme Rusku udělat. Je ještě nějaký další důvod k východnímu rozšíření NATO? Ale ano – zbrojařský průmysl! V nezapomenutelné eseji Marion, hraběnky Dönhoff, „Ochočení kapitalismu“ jsme si přečetli, že Spolková republika Německo se díky prodeji výzbroje bývalé NDR stane třetím největším vývozcem zbraní na světě.

Kdo se bojí o naše pracovní místa, bude potěšen, až Západ začne bývalé satelity Ruska nutit k nákupu moderních zbraní. Když se tyto země budou chtít stát plnohodnotnými partnery NATO, jak se budou bránit výdajům na zbraně ze Západu? Ony to prostě udělají; a to konec konců zajistí pracovní místa i v německých továrnách.

Zbývá se zeptat: Stojí tyto zbrojní obchody za to, že nevyhnutelně zaženeme Rusy do čínské náruče?

Správné by bylo – a nemuseli bychom chodit kolem horké kaše, nabídnout i Rusům členství v NATO místo jejich izolace.

Konec konců, kdysi vyzval jeden státník na německé půdě, při příležitosti udělení ceny Karla Velikého v Cáchách, aby Varšavská smlouva a NATO uzavřely spolek k zajištění míru. Konrád Adenauer se svým kabinetem byli v atmosféře nejchladnějšího období studené války jeho řečí natolik odzbrojeni, že jeho již vytištěný proslov zatajili. Nebyl zveřejněn. Řečník, který byl o celé dva roky starší než jeho hostitel Adenauer, byl prohlášen za senilního.

Jmenoval se Winston Churchill.

Rolf Hochhuth (nar. 1931)

Německý spisovatel a dramatik. Svými názory jde často proti hlavnímu názorovém proudu. Nekompromisně rozmetává zažité názory na různé mýty ve společenském vědomí Německa ale i celého středoevropského (rozuměj Němci a jeho sousedé) prostředí. O jeho kontroverznosti svědčí i to, že se zastává Davida Irvinga.

Úvaha „Varování“ vyšla v listu Die Zeit před deseti lety v době vstupu prvních států bývalého východního bloku do NATO. Originální text naleznete na linku http://www.zeit.de/1998/23/199823.t_nato.xml. Sami Němci v diskusi k tomuto článku vyjadřují nesouhlas.

Pozn. překl.: Nicméně samotný text můžeme po deseti letech chápat jako podnět k zamyšlení, jak mohou vznikat války a co všechno má v kterékoli době vliv na aktuální mezinárodní situaci. Pro zvídavé čtenáře doporučuji knihu historika Bedřicha Löwensteina „Otto von Bismarck“.

Překlad: SlimJim

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře