Retro: Vlaštovka ideologické delikvence

Nikoho k ničemu nevyzýval, nikoho nepodněcoval, nikomu nevyhrožoval, nic nepopíral, pouze zveřejnil politicky nekorektní a nekonformní, možná dokonce lživý a štvavý článek. Neudělal tak nic jiného, než co dnes a denně dělají stovky a tisíce bezejmenných i prominentních autorů. Výzvy k potlačení práv a svobod komunistů, ateistů, muslimů, černochů, homosexuálů, bankéřů, ekologických aktivistů či starých a nemocných jsou na denním pořádku a nikdo s tím nic nedělá. Ledva se ale někdo otře o holocaust – a vůbec není třeba jej popírat, stačí připustit možnost revize (přitom ostatní historické události jsou revidovány zcela běžně, a to včetně počtu obětí konfliktů či rozdělení rolí oběť-agresor) – dá se represivní aparát do pohybu.

Jako by z této kauzy vystrkoval růžky přízrak ideozločinu, zločinu špatného smýšlení, zločinu pochybnosti o nezpochybnitelném, zločinu demytizace a desakralizace vládnoucích elit.

Pravda, může jít pouze o horlivost příslušných činitelů a vytrvalost oznamovatele bez jakýchkoliv dalších konsekvencí, ale může se také jednat o test toho, zda je česká veřejnost ochotna akceptovat kriminalizaci  (Jemná nuance mezi zpochybněním a popřením zřejmě ledaskomu unikne.) závadného a nekonformního myšlení. A co je lepší testovací platforma, než holocaust, který většina lidí – mimo jiné i díky své osobní a velmi intimní zkušenosti s ním – považuje za stejně samozřejmý, jako že Země je kulatá, a jeho popírání za nenormální?

Je v celé kauze něco, co mi uniká, nebo je zpochybňování holocaustu skutečně privilegovaný trestný čin, který je postihován se zvýšenou razancí? Zpochybňuje se přeci kde co, od vlastnictví přes volební právo žen a neposkvrněné početí až po existenci České republiky, a svět se kvůli tomu nezboří. Jenom v případě holocaustu je z toho učiněna kauza, která je důsledně dotažena až do konce.

Jde snad o to navyknout veřejnost na to, že i svoboda slova – a zejména ona! – má své limity, a že i když jsou si všechny historické skutečnosti rovny, některé jsou si rovnější, a připravit tak půdu pro imunizaci fundamentálních dogmat vládnoucí ideologie?

Jistě, Stwora se zachoval hrubě vůči obětem holocaustu a jejich potomkům. A vzhledem k tomu, že není tak hloupý, aby nevěděl, co takový článek způsobí, je třeba považovat za fakt, že zcela vědomě provokoval, což znamená, že v žádném případě není nevinná oběť.

Jenže to je jen část příběhu. Ta soukromá. Tou druhou, veřejnou, je svoboda slova: svoboda položit jakoukoliv otázku, svoboda zpochybnit jakoukoliv autoritu. Vzdáme-li se ve jménu piety těchto svobod, vzdáme se tím i všech svobod dalších, protože bez svoboda myšlení není jakákoli další svoboda myslitelná.

Připustíme-li, že existuje nemyslitelné a zapovězené v případě holocaustu – že holocaust je tabu – bude pro nás pak mnohem snazší přijmou další nemyslitelné a zapovězené, další tabu. A potom další. A ještě další… až budeme všichni ohleduplní, slušní a – myšlenkově sterilní.

Právě proto bychom se měli mít na pozoru před možností, že se v naší soudní a trestní praxi etabluje ideozločin. Je lepší přijmout riziko lži o omylu, než se vzdát práva na pochybnost a práva na to svobodně o této pochybnosti hovořit s jinými.

Převzato z blogu Tribun