Rok 68 očima vidláka

Zdravím Stane,

tak mne napadlo, asi je to ale pitomost, ale před šesti lety zveřejnily Blisty můj článek o roku 68. V dnešním vydání BL zveřejnil Čulík „21. srpen 1968 očima autorů Britských listů v minulých letech“ a mne jaksi přehlédl.

Mělo by smysl znovu zveřejnit to tedy na Outsideru?

Jo, a ta textilka, to byl podnik Šohaj ve Strážnici, což byl šestnáctý největší oděvní podnik v Česku a pana továrníka a potom soudruha ředitele jsem znal osobně.

Zdravím Honza

***

V BL máte o dění v roce 68 několik obdivných článků.

Ale my vidláci (jiný název pro dědinčany) jsme to viděli trošku jinak. My na dědinách jsme takoví duševně zaostalejší, holt vidláci, neumíme ten „intelektuální diskurs“ (ten nám byl skutečně ukradený a taky jsme ho nepoužívali). Takže já k těm intelektuálským diskuzím o ušlechtilém smyslu a slávě roku 1968 nic nepřidám.

Musím ale přiznat, že ony vznešené intelektuálské diskuze jsem tehdy velice rád četl, protože to bylo docela poetické, neskutečné ba až transcendentální. Třeba ty sborníky o konvergenci socialismu a kapitalismu – to se mi moc líbilo. Nebo také dialog mezi křesťany a marxisty – no to bylo něco! Vycházelo tolik novin a časopisů, že je člověk nestačil ani přečíst, dokonce i to Rudé právo tisklo zajímavé články, třeba o rehabilitaci bývalých komunistických papalášů a jejich znovudosazení na vedoucí funkce apod. (Tohle ironické tvrzení je velmi neférové a ahistorické, jak se může přesvědčit každý, kdo zalistuje Rudým právem z roku 1968, pozn. JČ) V časopisech se objevovaly nahotinky a na dědiny zajížděl i pojízdný striptýz. Cítili jsme se naprosto svobodní a bylo to fajn.

Ale běžný život nás vidláků byl nadále docela přízemní. My jézéďáci jsme furt kydali kravský hnůj na pole a dělňasi makali v továrnách u pásů a ani v té hospodě u piva jsme nevedli intelektuální diskurz.

To pouze v Praze se vesele intelektuálštilo.

O prázdninách roku 68 jsem si udělal na kole výlet na hrad Buchlov. Na nádvoří stál mercedes. Vidět takové auto u nás bylo vzácné a tak jsme chodili okolo, okukovali a samozřejmě záviděli Zápaďákům taková auta. Pak nás průvodkyně hradem informovala, že tím mercedesem přijel bývalý majitel Buchlova, chlastá už třetí den ve vinárně, hostí domorodce a pronáší, že do vánoc mu hrad a i zámek bude znovu patřit. Smáli jsme se jeho naivitě. Prostě nám vůbec nepřišlo na mysl, že by se mělo a mohlo něco vracet šlechtě – vždyť to nám splývalo se středověkem a nevolnictvím.

Na polích začalo dozrávat obilí a blížily se žně. Bývalý živnostník před zahájením žní jen tak mimochodem říkal: „Už mi tam to obilí nedávejte, tu halu mi vrátí, už je to na okresním úřadě.“ Do roku 1948 provozoval stolařství, no nic moc podnik, měl tam hoblovku a pár dalších dřevobrábějících strojů. Tomu jsme to přáli vrátit, ono skoro každý z nás potřeboval občas třeba ohoblovat pár prken, udělat nové zárubně do dveří či vyměnit nějaké to okno a podobně.

A nebylo kde to zajistit, Okresní stavební podnik (OSP) se takovýma prkotinkama nezabýval, i když to měl v popisu práce, ale čekací doba byla vždy až několik let, takže obracet se tam nemělo smysl. A tak my jézéďáci jsme to obilí do haly nedali. Bylo to k něčemu i dobré, postavila se narychlo nová montovaná hala a sušička obilí, které slouží podnes (dnes už Agroproduktu s.r.o.). Jenže přišel srpen a žádná hala se stolařovi nevracela, během roku byla rozbitá okna, pak si kdosi odnesl dveře, jiný zase desky z podlah a za pět let z toho byla bouračka. Stolař se převratu roku 1989 nedožil. Jeho děti o půlhektarový pozemek s ruinami bývalé haly v restitucích ani nepožádaly.

V nejbližším městečku to bylo zase trošku jiné. Ředitelem textilky byl bývalý majitel-továrník. V roce 1948 mu noví režimní vládcové (komunisté, aby bylo jasno) textilku znárodnili, a protože neměli člověka, který by výrobě rozuměl, tak mu nabídli místo ředitele ve svém bývalém podniku. Vzal to a vedl si docela dobře. Továrnička s necelými padesáti šičkami se zmodernizovala a zaměstnávala na dvě stovky dělnic. Byl to už starý pán, vlastně soudruh ředitel, a ten zase v roce 68 pronášel, že on nic nazpět nechce, že odchází do důchodu a chce mít klid. Všichni jsme věděli, jak jeho továrna vypadala před znárodněním a jak vypadala za dvacet let. U piva říkal, že jedině kdyby snad chtěly děti, tak ať si o to požádají, on chtěl pouze odejít do klidného důchodu. Jenže jeho děti vystudovaly a zastávaly docela vysoké funkce ve státním aparátu a věnovat se nějaké továrničce, o to neměly zájem, nanejvýš tak továrnu prodat, kdyby jim ji někdo (stát) vnutil či vrátil.

Ale prodávat továrnu, to tehdy bylo něco úplně nepředstavitelného. Přišel srpen a o vracení se přestalo mluvit. Přišel taky nový ředitel textilky, zase ji rozšířil a zmodernizoval a zaměstnával na tři stovky šiček, které šily košile, pracovní oděvy a asi i uniformy. Po převratu v restitucích spadla do klína prosperující továrna dětem či vnukům bývalého majitele. Jenže přišli vietnamští trhovci a textilka skončila, skončily i tři stovky zaměstnaných žen. Ani dnes nikdo neví, co s prázdnými budovami které pomalu, ale jistě chátrají. Nikdo je nechce ani zadarmo.

Pak ještě v roce 68 nastával problém s JZD. Chcete nazpět pole a chcete soukromě hospodařit? Měli jsme volbu. Měli jsme se rozhodnout, zda JZD zrušíme a začneme zase soukromničit, anebo JZD zachováme. Rozhodli jsme se JZD zachovat. Však se v celé republice nerozpadlo snad ani jediné JZD. Nikdo z celé dědiny nechtěl pole nazpět! Z chlévů už byly obytné místnosti, ze stodol dílny, z hnojiště zahrádky…

Takže v polovině roku 1968 bylo jasné skoro každému vidlákovi, že je tendence vrátit se ke kapitalismu.

To pouze v Praze nevěděli, tam neustále žvanili o morálním rozměru politiky, o třetích cestách, o lidských právech a o suverenitě… No a ti pitomí vidláci věděli přesně, o co půjde. A tak když k nám vešla okupační vojska Varšavského paktu, my dědinčané jsme nijak moc překvapeni ani nebyli.

Vím, že můj názor bude pro mnoho lidí docela šokující. Ale nebýt srpna, měli bychom dnešní kapitalismus už o dvacet let spíše. Mnoho lidí by tomu zajisté bylo moc rádo, ale ne všichni by byli nadšení.

Po převratu se JZD nařízením nových vládců nuceně rozpadla a vznikly nové podniky, většinou s.r.o. a akciovky. Těm stačí na obhospodařování deset, maximálně patnáct lidí. Ostatní se mohou jít pást.

Do roku 48 se zemědělstvím živili skoro všichni obyvatelé vesnice, jen pár jedinců dojíždělo za prací do města. Po založení JZD, v šedesátých letech, už nejméně polovina obyvatel dědiny odešla do průmyslu. Dnes se živí zemědělstvím takových dvacet obyvatel, ostatní obyvatelé dědiny jsou zbyteční, přebyteční. Ve městě je nechtějí. Co s nima? Nikdo zatím neví. Posprejovat? Poradí intoši?

Stanův komentář: Vždy jsem chtěl psát o tom, co se nedočtete v mainstreamu, a že budu někdy muset korigovat pohled Britských listů, kteří tvrdí to samé, jsem si nedovedl představit. Stalo se.  A ne poprvé.