Politolog Rostislav Iščenko odpovídá v pravidelném pořadu na dotazy diváků kanálu Ukraina.ru
Má pro Rusko smysl jednat s Bojko*) a Medvědčukem, nebo oni přijíždějí jen kvůli vlastnímu piár před ukrajinskými parlamentními volbami?
Rusko s nimi nevyjednává. Bude s nimi jednat, pokud budou mít nějaký oficiální status. Zatím skutečně přijíždějí kvůli vlastní propagaci, ale tady je přijímají nikoli proto, že by je chtěli nějak silně propagovat, ale proto, že demonstrují ukrajinské státní moci, že toto je víceméně adekvátní kanál, který ví, co a jak udělat pro to, aby se jednání s Ruskem vůbec mohla uskutečnit.
Je agresivní rusofobie jedině možnou formou existence Ukrajiny?
Dá se říci, že nikoli jedinou, protože existuje ještě i neagresivní rusofobie. Například Poláci jsou rovněž rusofoby, ale mírnější než Ukrajinci nebo Pobalťané. Rumuni jsou také poněkud rusofobní, ale umírněnější než Poláci. Maďaři také nemají Rusy příliš v lásce, ale mají k nim značně lepší vztah než Rumuni a Poláci – atd. Jsou různé úrovně rusofobie, nicméně existence ukrajinského státu v nerusofobském prostředí není možná – protože pak nechápu, k čemu by vlastně (ten stát) byl dobrý.
Jaká je šance, že Bělorusko zopakuje osud Ukrajiny?
Zopakovat osud Ukrajiny je pro Bělorusko složité, protože tam je trochu jiný politický systém i jiná úroveň vzájemných vztahů s Ruskem, jiná úroveň vzájemných závazků. A také jiná úroveň současné politické a hospodářské integrovanosti. Je tam sice možné zhoršení vztahů s Ruskem, ale nikoli ukrajinskou cestou.
Jaká je šance jeho vstupu do Ruské federace (RF) ve střednědobé perspektivě?
Pokud jde o možnost vstupu Běloruska do Ruska, domnívám se, že ve střednědobé perspektivě se o tom vůbec nedá mluvit, pokud se např. dramaticky nezmění světová bezpečnostní situace. Protože teď je Rusko zaměstnáno budováním společného velkého hospodářského prostoru, ve kterém bude dominovat, nejspíš společně s Čínou, a do tohoto prostoru nepatří jen postsovětské státy. Pro RF není dnes důležité, aby vyšla na sovětské hranice vzoru např. roku 1990, ale aby posílila svoji hospodářskou dominanci v Eurasii. „Pohlcení“ ex-sovětských republik by šlo proti tomuto procesu – kvůli přílišné zdrojové zátěži na RF, jiné legislativě, ale také i už jiné mentalitě obyvatelstva, jiných zvyklostí v byznysu, atd. Proto ve střednědobé perspektivě nevidím situaci, ve které by mohlo Bělorusko být integrováno do RF. To je spíš strašák se strany běloruských eurointegrátorů.
Existují v západních zemích hraničících s Ukrajinou síly plánující vrácení bývalých svých území, a je možný návrat Ukrajiny k hranicím z roku 1938?
Teoreticky je v tomto světě možné všecko. Myslím si, že návrat k hranicím z roku 1938 možný není (nevím, proč ne 1939, protože právě v tomto roce se změnily). Možné to není proto, že by to znamenalo další územní přerozdělení Ukrajiny – a proč by se hranice pak měla nutně zastavit na té čáře – proč tak, a ne jinak? Pokud jde o první část otázky, tak jistě některé sousedící státy posuzují možnosti územního rozpadu. Rumunsko si dělá nárok na severní Bukovinu a jižní Besarábii – a neskrývá to. Maďarsko na Zakarpatsko, a pochopitelně Polsko na Halič, a v ideální variantě vůbec na hranice roku 1939 (vč. oblastí Volyňské, Rovenské, Lvovské, Ternopolské a Ivano-Frankovské, což je cca 90 tis. km² – pozn.překl.) – což je málo pravděpodobné. To platí pro podmínku, že vznikne příznivá situace na musí dojít k neřízenému rozpadu ukrajinského státu. Ten k němu kráčí, ale zatím se cestou zdržuje. Rusko a EU se dosud snaží situaci na Ukrajině nějak stabilizovat, nicméně, Ukrajinci jsou národ úporný a pohybují se po cestě k rozbití vlastní státnosti. Poslední volba Zielenského prezidentem je krok tímto směrem. Protože pokud si začínáte vybírat lidi naprosto neodpovídající úkolům, které před nimi stojí, a ještě se tím chlubíte, pak začal proces, kdy na počátku najali člověka k sehrání role prezidenta, pak najímají lidi na sehrání role poslanců, a v další etapě budou najímat lidi pro sehrání ministrů… Je jasné, že to stejně někdo řídí – oligarchové – nicméně jejich záběr je značně užší, než si vyžaduje řízení státu. Takže proces spěje k rozpadu, přičemž oni to dělají za víření bubnů a juchání. My nevíme, kdy a jak to skončí, protože rozpad státnosti sám o sobě nenastává přes noc, ale spíš nepozorovaně. Za zvlášť dramatických okolností je možné jejich území rozdělit, přičemž nikoli na základě přání, ale vynuceně. Zmíněná Varšava, Budapešť i Bukurešť velmi dobře chápou, že zabezpečení těchto nových území není levná zaležitost, že je to nákladné jak hospodářsky a finančně, tak velmi nákladné i politicky. Protože to ale nemohou odmítnout, stejně jako Rusko nemohlo odmítnout Krym a Donbas, budeme doufat, že minou číši s jedem…
Zdroj: Ukraina.ru
Překlad: st.hroch 190616
*) Jurij Bojko (1958) – ukrajinský politický činitel, v letech 2006-7 a 2010-12; kandidát v posledních prezidentských volbách (4.místo), vůdce parlamentní frakce „Opoziční blok“.
Viktor Medvědčuk (1954) -politik a oligarcha, bývalý šéf administrace prezidenta Kučmy, od r. 2014 vyjednavač za OCSE při tzv. minských jednáních s republikami Donbasu. Některé kruhy na Ukrajině jej podezřívají ze spolupráce s Moskvou.
