Rozpad Sovětského svazu

Reklama


Konec roku před 25 lety  byl nabitý událostmi, které nakonec vedly k rozpadu velmoci, jež byla určující silou ve východní Evropě. V Sovětském svazu to vřelo a doba byla zralá na změny.

V Sovětském svazu vládl od roku 1985 Michail Gorbačov, který se pokusil reformovat komunistickou  stranu a státní ekonomiku. Vyhlásil politiku glasnosti (otevřenosti) a uskorenije (zrychlení ekonomického vývoje). Hlavní silou byla pěrestrojka – přestavba hospodářství z byrokratického řízení na volnější formu, i když ještě ne na volný trh. Na to potřeboval i lepší styky se Západem. V roce 1988 opustil politiku podle Brežněvovy doktriny. To však vedlo nakonec k serii politických převratů ve východní Evropě o deset let později. Gorby – jak mu říkali familiárně na západě – zlepšil vztahy se západními politiky – zvláště s americkým presidentem Reaganem. S tím se setkal celkem čtyřikrát – v Ženevě, Reykjavíku, Washingtonu D.C. a nakonec v Moskvě. Během těchto jednání utvářeli novou politiku, která se však nevytvářela podle jeho představ. Demokratizace oslabila moc KSSS i samotného Gorbačova. Proti němu se postavili reformátoři vedení Borisem Jelcinem.

Rok 1991 byl převratný pro události v Sovětském svazu.  V červnu 1991 byl zvolen prezidentem Ruské republiky  opilec a populista Boris Jelcin. To byl velký kritik a populární politik, který před svým zvolením např. jezdil do práce na ÚV KSSS tramvají. Jeho politika se však nelíbila komunistům, a tak 18. srpna 1991 provedli puč proti Michailu Gorbačovovi, kterého uvěznili na Krymu. Prezident Jelcin  tento převrat pomocí armády potlačil. Slavný byl z té doby jeho projev z  dělové věže tanku před parlamentem. Tím jeho popularita dále vzrostla. Ovšem i když Gorbačov zůstal ve stranické funkci, ztratil téměř veškerou moc. A Jelcin s ruskou vládou převzali veškerou kontrolu nad Sovětským svazem. V pomstě za puč zakázali v listopadu 1991 Komunistickou stranu Sovětského svazu.

Konec roku před 25 lety v Sovětském svazu proběhl v podobě rozsáhlých změn. 25. prosince 1991 Michail Gorbačov rezignoval. A hned následujícího dne Nejvyšší sovět Sovětského svazu rozhodl o rozpuštění Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Sovětský svaz se rozpadl. Dvanáct svazových republik se stalo nezávislými státy. Aby se zachoval trochu bývalý status, bylo vytvořeno Společenství nezávislých států.  Všichni si mysleli, že rozpad SSSR znamená konec studené války. Později poznali, že to není pravda. Rozpad Sovětského svazu znamenal pro „postsovětské“ republiky ekonomický kolaps, horší než ekonomická krize ve 30. letech 20. století. Některé státy – jako pobaltské republiky – se brzy zotavily, ale pro druhé to znamenalo propad, ze kterého se nemohly dlouho vzpamatovat. Většina států se začala orientovat na spolupráci s Evropskou unií a NATO. Bělorusko a Kazachstán udržují s Ruskem i nadále úzké styky.

V roce 1993 přišla další ústavní krize mezi ruským prezidentem a ruským parlamentem. 21. září 1993 prezident Boris Jelcin nařídil rozpuštění obou komor tehdejšího parlamentu. Parlament prohlásil Jelcinovo rozhodnutí za neplatné, odvolal ho z funkce prezidenta a zastupujícím prezidentem Ruska jmenoval Alexandra Ruckého. 3. října demonstranti zaútočili na radnici a televizi. Druhý den ráno armáda na Jelcinův rozkaz zaútočila na budovu parlamentu a zatkla vůdce odporu. Tento konflikt byl nejkrvavější od roku 1917. Odhadem až 2 tisíce obětí.

Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. To vedlo ke schůzce předtavitelů Ruska, Ukrajiny a Běloruska, na které dohodli rozpad Sovětského svazu. Následné Společenství nezávislých států nemělo velký význam. Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. 24. prosince 1991 Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.

Po rozpadu Sovětského svazu začala ekonomická restrukturalizace a masivní privatizace. Všechno bylo řízeno podle Mezinárodního měnového fondu a Washingtonského konsenzu pod taktovkou Spojených států. A přesně podle instrukcí došlo k tomu, že ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala. Nekonkurenceschopnost ruské výroby oproti Západu vedla k prudkému růstu cen, vládní výdaje byly omezovány a byly zavedeny tvrdé daně. Mnoho výrobních podniků zkrachovalo. Přišla inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina. V roce 1992 opozice proti Jelcinovým reformám ještě zesílila. Ruský víceprezident Alexandr Ruckoj označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Došlo k obviňování z korupce. Alexandr Ruckoj vedl protikorupční komisi  a obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. I když 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být jako pravdivých, Jelcin odvolal Ruckého.

Došlo k boji o moc. Jelcin 20. března 1993 v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Parlament se pokusil pomocí obžaloby svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nakonec Jelcin uspěl v parlamentním referendu o důvěru v něj a jeho reformní program. Následně Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Předseda Nejvyššího sovětu označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj se pokusil  přebrat prezidentovy pravomoce a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér vlády Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu.

Všechno se připravovalo k občanské válce. 2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy. Jelcin odpověděl vyhlášením výjimečného stavu. Lidé zaútočili na radnici a na budovu televize, kde zastavili program. Boje si vyžádaly desítky mrtvých. Předseda parlamentu žádal, aby lidé obsadili Kreml. Armáda zaútočila na Parlament. Předseda parlamentu Chasbulatov a viceprezident Ruckoj byli zatčeni. Boje si vyžádaly 200 mrtvých a 450 raněných.

Situace se trochu uklidnila, neboť se připravovaly volby. Nové volby do Státní dumy se konaly 12. prosince 1993. V nich posílili komunisté i pravice. Propadla Jelcinovo „Ruská volba“.

Rok 1993 nebyl jen rokem bojů, ale v probíhala v něm i privatizace národního majetku. Jako ve všech postkomunistických státech se jednalo o rozkradení majetku státu. Lidé v Rusku dostali bezcenné poukázky. Za jednu poukázku si mohli koupit tak láhev vodky. Ovšem lidé na vysokých postech zbohatli. Jelcin získal absolutní moc a začal porušovat zákony a dosazoval na vysoké posty ve státě své příbuzné.

V roce 1994 začalo v Čečensku sílit islámské hnutí, které vyvolalo povstání. Čečenci provedli v Moskvě teroristické útoky, a proto v prosinci Jelcin poslal do Čečenska armádu, aby upevnil ruskou moc. Válka trvala až do roku 1996, kdy byla podepsána mírová dohoda. Čečensko tak získalo větší autonomii, ale nikoli samostatnost, kterou původně požadovalo.

V roce 1996 byl Jelcin znovu zvolen prezidentem. Stalo se tak s pomocí oligarchů, kteří získali nezměrné bohatství díky napojením na jeho vládu, a volebních podvodů. Během privatizace docházelo k rozkradení přírodního bohatství Ruska, na které vydělali blízcí Jelcina.

V roce 1998 přišla ekonomická krize vyvolaná neschopností vlády splácet dluhy. Jelcin dostal 40 miliard dolarů od MMF. Bohužel, většina těch peněz byla rozkradena budoucími oligarchy. Nastal kolaps ruské měny. I to bylo důvodem pro jeho obvinění v květnu 1999. Žádné obvinění však neobstálo ve Státní Dumě.

srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Stepašina a odvolal celou vládu. Bylo to jeho čtvrté odvolání vlády. Předsedou vlády jmenoval celkem neznámého Vladimíra Putina a přitom oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.

V průběhu jugoslávské války v roce 1999 se Jelcin postavil na stranu kritiků NATO a jeho války proti Jugoslávii. Varoval proti tomu, aby NATO vojensky zasáhlo v Kosovu.

Rok 1999 byl poslední rok Jelcinovy vlády. V té době už měl podporu sotva 5 % obyvatel. Na Silvestra toho roku abdikoval. V souladu s ruskou ústavou se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimír Putin. Putin řekl, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Desítky milionů Rusů se ocitlo mimo ruské území. Palčivým se tento problém stává třeba na Ukrajině. Řekl však také, že „Každý, kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu nemá srdce. Každý, kdo chce, aby se Sovětský svaz obnovil, nemá mozek.“

Vladimír Putin zachránil Rusko od katastrofy. Během několika let ze zbídačelého Jelcinovského Ruska vybudoval mocnost, která mocensky konkuruje Spojeným státům.

Přejít do diskuze k článku 21 komentářů