Žijeme v těžké době, kdy se informační válka nezastaví ani na vteřinu, ze všech stran, z každé televize, z každého mobilu se na lidi valí informační bomby. Je to válka o lidské vědomí a duše. Nikdo neumí srozumitelně vysvětlit, proč všechno, co říká Rusko, je propaganda, ale bojuje se s ní zuřivě. Existují tisíce článků a publikací o nebezpečí “ruského informačního působení”.
Silní tohoto světa hrají svou Velkou hru, ale my, obyčejní lidé, jsme uprostřed víru schizofrenických nápadů a názoru. Všude spiknutí, hackeři se pletou do voleb, špióni poslouchají vaše telefony a čtou vaše sny, sugerují myšlenky a roznášejí propagandu, rozprašují ji do vzduchu pomoci satelitů a wifi, k níž jsou teď připojeny snad i vaše žehličky.
Určitě to přináší své plody. Svět blázní a všichni víme, co se z toho může stát a jak to může skončit. Ale co se dá dělat? Studenou válku v horkých hlavách už nezastavíme.
Tahle výstava je mým pokusem alespoň trochu snížit stupeň informačního napětí ve světě. Zasmát se sobě, vám, vaším strachům. Zasmát se, nevysmívat se jim. Odpovědět na informační nesmysl mojí barevnou absurditou. Aby se svět stal o něco zábavnějším. Pamatujte si ale, že to nedělám jen tak, ale dostal jsem to za úkol od KGB! Nebojte se, pojďte k nám do zajetí! Máme vodku a ženske!
S pozdravem
Vasja Ložkin
A teď vážně něco o umělci, který bude od 13. do 29. července 2018 vystavovat v Galerii Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství na Václavském náměstí 833/31, kde představí publiku 60 uměleckých obrazů vesmírného významu. (Pozvánka ke stažení ZDE)
Vasja Ložkin je neskutečně populární v Rusku a v postsovětských zemích pro své chápání „ruské propagandy“. Konvenční obrazy s pohádkovými (spíše pseudo-pohádkovými) atributy jsou v tvorbě malíře spojené se všedními, palčivými věcmi, což přímo apeluje na společenské mýty a archetypy, na fobie a ideje každého diváka, přičemž nezáleží na tom, jestli jsou na obrazu lidé, medvědi, zajíci či ti nejoblíbenější – ložkinští kocouři.
Ložkinovy obrazy jsou více než jen obrazy. V určitém slova smyslu je to více než umění. Žije svojí tvorbou a chce, aby divák se mohl ponořit do jeho díla, a proto nedělá žádné kompromisy.
Právě diváka Ložkin vnímá jako svého největšího kritika a soudce, a jeho názor je pro umělce rozhodující, na rozdíl od soudů z „hodnověrných zdrojů“.
Řadí jej sice mezi vedoucí představitele animalistského primitivismu, ale jemu samotnému je ta krabice příliš těsná. Navíc čím populárnější je, tím častěji se mu zdá, že kritici, kteří jsou tak nadšeni jeho “primitivismem”, vůbec nechápou, co je to nejdůležitější v jeho tvorbě.
“Moje tvorba není primitivismem, jak ho nálepkují. Mé obrazy žijí a dýchají,” tvrdí Ložkin. “Nezajímají mě ani vztahy formy a barev, ani nic podobného. Zabývám se pouze vyjádřením základních lidských pocitů, což jsou radost, zoufalství, nadšení, neštěstí apod. A právě to, že se občas stane, že se někdo u mého obrazu zapomene a rozbrečí se anebo rozesměje se jako blázen, pro mě znamená, že umím pracovat s těmito pocity”.
Pokud jste se alespoň jednou setkali s Ložkinovou tvorbou, určitě si ji budete pamatovat. Určitě se nestane, že byste si ji spletli s obrazy jiného umělce. Nemusíte se obzvlášť snažit, abyste ji pochopili, jde spíše o intuitivní pochopení. Nebojte se, udělejte krok směrem k Ložkinovi, přijďte na výstavu.
Umělec neustále opakuje, že jeho obrazy apelují k duši, nikoliv k rozumu: “Obrazy se dotýkají duše. Bezva! Dneska jsou lidé rozhádaní, jeden je “liberál”, druhý “anarchista”, třetí “patriot”. Nenávidí se navzájem, ale shlédnou můj obraz a líbí se jim všem. Sice z nich neudělám přátele, ale objevím mezi nimi tenkou nitku snášenlivosti. A to je bohulibý čin.”
