Sametový podvod

Státy se prý udržují tradicemi na kterých vznikly. V českém státě se staly takovouto tradicí každoroční oslavy výročí 17. listopadu jako dne, kdy začala revoluce, která přinesla lidem demokracii a svobodu.

Úvodem bych přičinil  poznámku, že podle mého mínění termín revoluce označuje proces, který přináší novou (která zde ještě nebyla) kvalitu společenských (výrobních, obecně ekonomických, právních, morálních, sociálních, pracovních… vztahů). 17. listopad nic takového nepřinesl – přinesl naopak dávno překonané vztahy dřevního kapitalismu, charakterizované existencí právní džungle, prostředí krádeží a loupeží bez postihu, nelítostného konkurenčního boje a subjektivního zisku bez ohledu na ostatní za jakoukoliv cenu. Sametová společenská změna  z tohoto pohledu neznamená novou kvalitu, ale naopak kvalitativní návrat do dávné minulosti.

A nyní již k 17. listopadu. Za pozornost stojí tyto otázky: Kdo byl tváří – vůdcem „revoluce“ 17. listopadu? Jaký byl jeho revoluční program?

Když okleštíme „revoluci“ na samotný 17. listopad, tak v něm žádné revoluční ideje, snad s výjimkou protestu vůči předešlému režimu ani dominantního  revolučního vůdce nenajdeme. Nehledě na to, že spouštěčem společenských změn se stala fiktivní smrt „studenta Šmída“, ve skutečnosti agenta STB Ludvíka Zifčáka. Za revolučního vůdce sametového převratu je oficiálně považován Václav Havel, kterého společenské změny vynesly do politického popředí a nakonec i do funkce prezidenta nového státu. Kdo byl Václav Havel – revolucionář – a jaký byl jeho revoluční program?

Zde bych chtěl vzpomenout, že v době společenského převratu byl kritik společenských poměrů V.Havel v širším společenském povědomí  víceméně neznámou postavou. Jako dramatika jej téměř nikdo do té doby v zemi neznal (nutno podotknout že ani do dnešní doby nezná) a režimní propagandě se vcelku úspěšně dařilo minimalizovat  veřejnou znalost jeho politického protestu. Dění 17. listopadu se jako osobnost fyzicky neúčastnil – do celého procesu společenských změn se zapojil až v následujících dnech.

Jaký byl revoluční program V. Havla, co lidem ve dnech po 17. listopadu 1989 sliboval? V koncentrované podobě revoluční program tohoto „revolučního vůdce“ najdeme v jeho projevu zveřejněném kupř. zde.

V projevu vidíme, že cílem „revoluce“ nebyla ani restaurace kapitalismu, natožpak existence nezaměstnanosti, že šlo o zlepšení životní úrovně obyvatel, o posílení sociálních jistot (tyto prý mají být větší než za předchozího systému tzv. reálného socialismu),  o posílení lidskosti, o zlepšení životního postavení důchodců, sociálně slabých, o odstranění privilegií a výsad mocných, zabránění vzniku sociálních otřesů, inflace a zdražování, odstranění sociálních rozdílů. Havel sliboval, že nový stát již nikdy do žádných vojenských spolků nevstoupí, že nový stát nebude šetřit na investicích do školství, že chce být prezidentem pouze na jedno volební období…

A jaké bylo praktické naplnění oněch ideálů revoluce? Přesně opačné. Podle nich by se dalo konstatovat, že ikona revoluce a její vůdce lidu své země v „revolučních“ dnech bezostyšně lhal. V protikladu s prohlášením Václava Havla byl restaurován kapitalismus, vznikla nezaměstnanost lidí v produktivním veku (oficiálně se pohybuje v řádu 7-8 % tj. cca 600.000 lidí, ve skutečnosti je mnohem vyšší), životní úroveň díky čachrům s měnou šla prudce dolů, nastala vlna opakovaného zdražování a vysávání úspor obyvatel, mnoho z nich upadlo do dluhové pasti a do lichvářských exekucí. Sociální jistoty jsou postupně odbourávány spolu se sociálním státem, prohlubuje se propast mezi bohatými a chudými – vznikají dva nesouměřitelné sociální světy, privilegia a výsady mocných ve srovnání se sociálně slabými jsou přímo nebetyčná. Havel se přímo podílel a podproval vstup ČR do spolku NATO, osobně hájil všechny jeho války a zapojení ČR v nich, jako bytostný „pacifista“ dokonce přispěl k obohacení politologického slovníku termínem „humanitární bombardování“, jako kdyby nevěděl, že oběti bombardování jsou z velké části civilní osoby, mezi nimi děti, ženy a staří lidé, stát je postupně demontován,  označován za škůdce, státní výdaje na cokoliv kromě válek (včetně školství) považovány za škodlivé, uvažuje se o zavedení školného, Václav Havel kandidoval v rozporu se svými prohlášeními na prezidenta celkem třikrát, z toho jednou musel být účelově zbaven poslaneckých práv poslanec Sládek, aby mohl být ambiciozní „revolucionář“ opět zvolen prezidentem.

Tolik k tradici 17. listopadu a ikoně „revoluce“, na kterých „pevně“ stojí původně československý, nyní již jenom český stát. Když to takto půjde dál, lze v průběhu příštích dvou desetiletí očekávat, že česká státnost, drcena bruselským diktátem a neoliberalismem, (který diktuje odstraňovat státy, vliv národních parlamentů, minimalizovat vliv národních vlád … jako překážku univerzální vlády nadnárodních korporací a oligarchie), zcela zanikne. Dá se říct, že revoluční simulákrum, ve kterém byl český lid svými vůdci tradičně podveden, bylo začátkem rozpadu a postupného zániku původně suverénní a svébytné země.