Amerikanista Sergej Sudakov v rozhovoru s Armenem Gasparjanem hodnotí vyhlídky před setkáním Putin-Trump. A podle výsledků schůzky to vypadá, že se celkem trefil.
Trump sice stihl pozurážet prakticky všechny spojence USA, ale k tomu není třeba mimořádného úsilí. První velká hádka začala s Mexikem kolem stavby hraniční zdi. Tehdy se velmi nelichotivě vyjadřoval o jeho vedení. Víme, co dál proběhlo s Kanadou, a jak ho oni dnes vnímají. Podle Monroeovy doktríny bylo klíčovým pravidlem nehádat se se sousedy, ale nějak vytvářet jakési jednotné „konsorcium“, které by Spojeným státům pomáhalo udržovat jejich velikost ve světě. Klíčovým hráčem se teď stává nejspíše situace s Čínou. Pokud se podíváme na situaci, nejen v obratu zboží a nejen v nákladech, které teď USA nesou, anebo náklady, které nese Čína kvůli těm, či oněm americkým sankcím vůči ní, nastane jiná otázka: Co je cílem D.Trumpa, co se nazývá vítězstvím?
Když se podíváme na průběžné výsledky, kterých teď dosahují, pro vnitřní život USA nejsou vůbec špatné. Rekordně nízká nezaměstnanost 3,9 %. Podívejme se ale, co dělá – on neuvádí čísla o nezaměstnanosti mezi barevným obyvatelstvem, jak ta se změnila. Velmi dobře chápeme, že barevní voliči hlasovali a budou vždy hlasovat za demokraty – a čísla jejich nezaměstnanosti zůstala v podstatě stejná: 6,5 až 7 % mezi Afroameričany a někde kolem 4,5 až 5,8 procenty mezi Latinoameričany.
Dále, než přejdeme k Rusku, zastavme se u organizace OPEC+. USA měly tradičně vliv na Saúdskou Arábii, tak „demokratickou“ zemi, kde je možné prakticky vše, co nelze v jiných demokraciích. Proč? Protože dvě země – Saúdská Arábie a Rusko, dokáží množstvím zdrojů, které produkují, zastínit prakticky všechny země OPEC – mohou řešit osudy bez zemí OPEC. Takže se OPEC dohodne na zvýšení těžby ropy, což vede k tomu, že přijde pokles cen, a to poškodí Írán. Irán nedokáže zvýšit těžbu, stejně jako druhá země, jež půjde přes palubu – Venezuela, která zvýšení těžby není schopna technicky zajistit. To vede k tomu, že obrovské investice do závodů ropného a plynárenského průmyslu v USA se stanou nerentabilními, protože nebudou dostatečně využity. A tak je teď Rusko nejsilnějším hráčem, který ze všech nejvíc překáží USA v rozvoji a obnově sfér, které se jim tak líbí – ale Donald Trump před 7 měsíci řekl, že se USA znovu stanou energetickou velmocí a zaplaví svět levnou ropou a budou dodávat zkapalněný plyn prakticky celému světu.
To je jedna z myšlenek, kterou by Trump chtěl projednat s Putinem. On by totiž moc chtěl ovlivnit situaci s Nord Stream 2. Ale také o Ukrajině – otázka ale je, zda Ukrajina a situace na Donbasu jsou Achillovou patou Ruska. Nejsou. Jde o to, že pokud jde o Achillovu patu Ruska, jde o velmi obtížný a dlouhý proces. Můžete klamat své voliče, své analytiky tím, že Ukrajina je tou Achillovou patou. Ale není, protože Spojené státy nemají vojenské řešení této situace. Existuje diplomatické – jako přitlačit na ukrajinské vedení před volbami v roce 2019 – to mohou skutečně rozplést velmi snadno. Otázka ale zní: K čemu je to Americe dobré? S hlediska „imidže“? Podívejte se, jednání s Kimem bylo naprosto imidžové, ale nepřineslo žádné výsledky. Dejme tomu, že se zruší manévry s Jižní Koreou, nebude uvaleno dalších 300 sankcí, které slíbili uvalit. Ve skutečnosti jsou sankce prodlouženy a KLDR plánovaně zlikvidovala jaderný polygon. Přitom staví nový. A co vzájemné návštěvy rozdělených rodin? Copak se ale před jednáním s Trumpem nekonaly? Teď se to vysvětluje jako Trumpovo šílené vítězství…
Problém je v tom, že v dnešních Spojených státech není figura, se kterou lze prostě promluvit a ona dodrží slovo. Nespočívá to jen ve velkém Kongresu, který dnes fakticky Trumpa řídí. Jde o to, že sám systém se stal příliš hybridním a mění se před očima. Takže vidíme, jak se plavně mění celý politický mechanismus uvnitř Ameriky .
A na této vlně se zjeví takový zázrak, jako je Trump, člověk, který se snaží na jedné straně budovat obrovský autopíár, skutečně plní závazky, které na sebe vzal, a plní je velmi úspěšně – s hlediska řadových Američanů. Ale otázky zahraniční politiky řadového Američana naprosto nezajímají. Takže může dnes udělat krásný tah a krásný píár z toho, že se setkal s Kimem a spřátelil se s V. V. Putinem. Výsledky ale nebudou. Tento píár jde výlučně dovnitř Ameriky, protože listopadové volby jsou nesmírně důležité – 39 států je mnoho, budou se měnit i guvernéři. Ty volby budou pro Trumpa mimořádně obtížné, protože statistika ukazuje, že vládnoucí straně a rezidentovi se vždycky velmi špatně daří ve volbách do Senátu a Kongresu. Funguje únava z této strany a vidíme, jak silně jsou blokovány jakékoli Trumpovy kroky.
Viděli jsme blokaci všech členů jeho aparátu, které nejenže nepouštějí do kaváren a restaurací, ale ani do kadeřnictví a nacházejí se pod neustálým sledováním. To samozřejmě dělají demokraté, je to nový styl jejich hry, ale myslím si, že pro samotnou Ameriku to je velmi špatné, protože tam byl zničen klasicky ceněný tamní liberalismus. A víte proč? Liberalizmus, to není jen svoboda, ale znamenal vždy sociální výtah, který pomáhal člověku velmi rychle růst – včera jsi byl domovníkem, ale zítra se můžeš stát prezidentem…
Velký americký sen se zhroutil a z domovníků se zásadně nestávají prezidenti velkých IT korporací. A ti šťastní jedinci, které známe, se tak i stávají šťastnými jedinci. Celá ta masa lidí, kteří věřili v liberalismus, chápala, že sociální výtah je základem života. Kdy za jeden život si můžeš vydělat svůj milion – velmi mnozí to nedokázali a nedokáží. Zklamání je velmi hluboké a spočívá v tom, že Trump sice chce změny, ale změny jsou zaměřené na formování jakéhosi páteřního elektorátu pro něho, pro příští prezidentské volby, protože jeho znepokojují dnes volby v roce 2020. Proto pro něj setkání s Vladimírem Vladimírovičem Putinem bude velmi zajímavé „imidžově“.
Vidíme ale, že pokaždé se po takových setkání vztahy zhoršily. Podívejte se na setkání v Hamburku: Každý politolog vám řekne, že každé takové setkání se připravuje ve dvou úrovních – oficiální a personální. Vychází to tak, že na personální úrovni je vše o.k., ale 2.srpna jsou uvaleny další sankce. Další, krátké, setkání v DaNangu, mnoho řečí, vypadá to, že vietnamská platforma není špatná, ale po ní přichází „kremelský seznam“. Vidíme, že se vztahy upravují, ale tlak se nezmenšuje. Takže pro nás se naskýtá otázka: O čem vůbec se dá jednat? Pokouším se najít předměty, na které by se dalo přikývnout a říci – ano, rozumíme si, něco s tím uděláme.
Teď se „projděme“ po Sýrii. Od doby Kerryho se něco změnilo? Probrali konečně Američané všecky seznamy teroristů a začali teroristy nazývat teroristy a přestali je nazývat povstalci a lidmi bojujícími za demokracii? Jsou snad Američané ochotni odevzdat svoji vlivovou zónu a odejít jednou provždy ze Sýrie a vzít sebou všech 68 spojenců, které tam přivedli? Copak se Američané jen tak vzdají ropných nalezišť, které okupací zabrali Sýrii?
Tak vzniká otázka: Jak se budeme dohadovat o Sýrii o otázkách „vy létáte tady a tady nelétáte“ – a kdo za to platí? Kdo bude platit za obnovu Sýrie? Asad velmi jasně odpověděl, že ni sami budou obnovovat svoji zemi, a Američany ani nikoho ze Západu tam nepotřebují. Vzniká tedy otázka: O čem kromě vojenského rozdělení se budeme bavit? Můžeme se domluvit s Turky, aby se rychleji stáhli z okupovaných území? Asi ano. Ale k čemu to je Americe?
Můžeme mluvit o Íránu. O čem? Jaká je dohoda o Íránu a nakolik je kvalitní? Vždyť EU ukázala, že stávající dohodu o Íránu chce zachovat. My si vzpomínáme na tu frontu evropských společností, které se nahrnuly do Íránu a začaly s ním dělat byznys. Nesmíme zapomenout ještě na to, že Čína z Íránu neodejde nikdy a jednoduše kašle na všechny sankce a embarga proti Íránu vedené Amerikou a Londýnem. Spojené ale nemají zdroje na boj proti Číně – jistěže vzájemná obchodní válka… A vzpomínáte, co se stalo před pár dny v Číně? – devalvace kursu jüanu. To je velmi dobrá odpověď na americká sankční cla – to zboží bude ještě levnější a konkurenceschopnější. Může Amerika devalvovat dolar? Může. Jenže – ve vztahu k čemu?
Evropa. Mnohé americké časopisy psaly o tom, jak je Evropa jednotná v podpoře sankcí proti Rusku. Pokud se, mládenci, dokážete dohodnout na této otázce, tak na jakých otázkách se dohodnout nedokážete – to je prakticky válka a mír, protože jen jejich seznam je obrovský. Jistěže Severní proud je pro vás výhodný a závisí na něm konkurenceschopnost vašeho zboží. Jistěže víte, kolik vás bude stát přechod na americký kapalný plyn, zejména vyvolané investice… Je Evropa ochotna zaplatit takovou cenu? Ne, a stejně tak Kanada. Ukazuje se, že v tomto světě mají Spojené státy mnoho falešných spojenců – s výjimkou slabých (Pobaltí, Polsko), které jsou ochotny platit. Dokonce i umísťovat u sebe vojenské základny a platit za to řádově 2 mld. USD jako Polsko.
To, co vidíme, je rozehrávání velkého představení, ovšem bez šťastného konce, nebude to komedie, nýbrž tragédie. A ta tragédie americké demokracie a liberalismu dosáhne nejspíš apogea k roku 2020, protože předpokládám, že k tomuto roku bude Čína schopna naplno vstoupit do obchodní války s USA. Amerika si s Čínou neporadí, protože Čína je příliš tradicionalistická země i při všech provedených reformách. S Číňany je těžká domluva, ale rozhádat se s nimi lze snadno – a oni mají dlouhou historickou paměť. Oni dokáží přežít bez protektorátu Ameriky, takže USA se budou všemožně snažit s Čínou rozhádat Rusko.
K čemu nám to ale bude? Budou nabízet peníze. Pokud je nepřijmeme, budou tlačit na bolestivá místa. Americká politika připomíná spíš metodu Al Caponeho. To je politika za hranicí rozumnosti, politika nátlaku – už funguje… Už toho bylo příliš. Vždycky je třeba jakýsi bezpečnostní ventil – jako u parního kotle. Obávám se ale, že není a bez toho může systém explodovat. Protože Trump, na rozdíl od jiných prezidentů (můžeme nadávat Obamovi s jeho „podivnostmi“, nicméně on se pokoušel formovat zahraniční politiku, ve které bezpečnostní ventil existuje), kteří takový ventil udržovali – Bush, Clinton – při všech jeho kladech i záporech, při všech hrůzách, které provedl s Jugoslávií – rozsvítilo se mu varovné světýlko. To ale bylo proto, že Rusko bylo jiné – bylo natolik slabé, že nemohlo hrát rovnocennou hru.
Jistě, Amerika je silná země, ale i taková, která má jen formální spojence, se v jistou chvíli ocitne sama. Protože dnes není možné Ameriku nezradit, protože nelze věřit zemi, která vám nepřináší skutečné hodnoty. Protože všechny hodnoty jsou na prodej a všechny hodnoty, které Amerika prodávala, vycházely z myšlenky vytvoření homogenního světa, který bude hovořit výhradně její řečí. Potom nemusíme studovat dějiny Egypta, studovat, jací byli Sumerové, stará Čína atd., protože za sto let to bude všecko homogenní civilizace, která bude hrát podle pravidel USA. Nelze se příliš spoléhat na spojence, nebudeme-li držet prst na pulsu vývoje.
To se týká i nás. Na schopnosti budovat aliance bude záviset, zda a jak budeme úspěšní – ovšem náš úspěch, to bude především nedůvěra k našim spojencům, protože jakákoli slepá víra vede ke zradě. Jistě, máme dobré vztahy s Čínou – zaplaťbůh. Zatím jsme ale spojenci situační, protože jdeme stejným směrem. Naše cesty se ale mohou rozejít, a každý se vydá svou cestou. Vždycky si musíme přehrávat negativní scénář. A proto až přijede Bolton do Moskvy, bude hledat způsoby nátlaku na RF, proto Mattis jezdí po Číně a Koreji a hledá totéž. Proč se asi velvyslanec Huntsman přestal setkávat s opozicí? On je totiž byznysmen. Podívejte se, jak se snažil na Petrohradském ekonomickém fóru přitáhnout sem americké podnikatele – proto, aby byla vytvořena platforma k rozšíření možností vydělávat v Rusku peníze. On, stejně jako Trump ví, že jakákoli konfrontace s Ruskem byznysu škodí. Setkání prezidentů nemůže mít apriori konkrétní výsledek. Co oni nám mohou konkrétně předložit? Budeme se ponižovat a prosit, aby odvolali sankce a uznali Krym? Ne. My nemůžeme od počátku hrát se záporným součtem. Co nám nabídnou? Příměří na Donbasu? Ale za jakých podmínek? Vrátí se k Minsku? Proč se k němu nevrátili dřív? Ale je to Trump, kdo to příměří potřebuje. Ovšem, ani jednou jsem neslyšel, že by dostal přímou a korektní informaci od pověřence pro Ukrajinu Volkera…
V obecném vědomí pro člověka, žijícího v Oklahomě nebo v Alabamě, je nějaký Donbas nezajímavý, ani kloudně neví, kde to je. Takže nějaká pozitivní dohoda tam nebude mít uvnitř Ameriky valný efekt. Schůzka, pokud k ní dojde, může posloužit především k „srovnání času“ pro Trumpův osobní píár, nastřádání bodů pro listopadové volby. Žádný závažný průlom se očekávat nedá.
Překlad: st.hroch 180715
