Severomoravské vodovody: Je třeba vrátit SmVaK a vodu do rukou kraje nebo státu

Reklama


Proč je třeba vrátit SmVaK do rukou samospráv/kraje/státu ?

Pokud budou většinovým majitelem SmVaKu obce nebo kraj, mohl by SmVaK žádat o dotace z EU na vodárenskou infrastrukturu, čímž by se snížily požadavky na peníze z  rozpočtů měst a obcí. Na spolufinancování investičních projektů by se podíle přímo SmVaK, který by byl žadatelem o datace a následný vlastník a správce investiční akce. Obnovu a rozvoj trubek by zajišťovala přímo vodárenská společnost a ne obce, čímž by se odbřemenily rozpočty obcí. Klesly by náklady měst a obcí na obnovu a rozvoj trubek.

Ano, nevyplácely by se stamiliónové dividendy každý rok, ale ty dnes stejně končí v zahraničí a obce z nich nic nemají. Prioritou by bylo reinvestování peněz vybraných od lidí za vodu a řádná obnova zdevastované a desetiletí vybydlované infrastruktury. Nebylo by potřeba prodávat vodu spotřebitelům s tak vysokým ziskem, což by se ve výsledku mohlo časem po doinvestování projevit ve snížení ceny vodného a stočného.

Jak se SmVaK a voda na severní Moravě dostala do rukou cizinců?

Města a obce na severu Moravy se za hanebné ceny zbavily akcií vodárenské společnosti SmVaK a tím přišly o vliv na vodu, o dotace z EU a o zdroj příjmů v řádu stamiliónů korun ročně. 30% zisk kalkulovaný v ceně vody není pro SmVaK nic neobvyklého a protože prodej vody je monopol, lidé i firma musí vodu odebrat, tak  je evidentní, že vodárenské firmy v případě, že je ovládnou subjekty se zájmem inkasovat stamilióny, jsou vysoce ziskové. Priorita zahraničního koncernu je jediná – dostat co nejvíce peněz od lidí na svůj účet do zahraničí – tzn. výplata zisku z vodného a stočného formu dividendy do ciziny. Což je logické a měl by to chápat každý soudný zastupitel, i když není zrovna ekonom.

Pokoutný prodej akcií vodáren z rukou měst pod cenou

Až do roku 1999 měly většinu akcií (až 93 procent) v držení města a obce v Moravskoslezském kraji. Od roku 1998 začaly města a obce „olizovat“  různí překupníci s podivnými nabídkami na odkup akcií vodáren. Mezi městy, které se nejdříve vzájemně ujišťovaly, že vodárnu a akcie SmVaku neprodají, se přitom často hned po schůzce měst našel pro prodej akcí překupníkům zapálený „zastupitel/ohlupitel“. Ten bez jakýchkoliv posudků stanovujících skutečnou hodnotu akcií byl často neskutečně vynalézavý a po stranické linii a poté v rámci koalice na radnici zdůvodnit výhodnost odsouhlasit prodeje akcií vodárny překupníkům. Toto jistě dělal zcela v zájmu města. Nebo ne?

Poté, co prodalo své akcie SmVaku první velké město, nastal dominový efekt, kde se politici navzájem ujišťovali, že akce neprodají a za dveřmi již někteří z nich podepisovali smlouvy. Během tří měsíců klesal podíl měst a obcí v SmVaku z 93 na 75, 66, 51, 34 a 1 procento, až města ztratila vliv na vodu a vodárnu v celém kraji.

Kdo s tímto podivným prodejem začal?

Nejslabším článkem byly malé obce, které byly neinformované a navíc krátkodobý výhled rychlého příjmu byl pro ně obrovským  lákadlem, což překupnící dobře věděli. Rozhodující ovšem byla velká města, která společně vlastnila rozhodující podíl a ani případné nákupy od obcí nemohly jejich podíl a postavení v SmVaku ohrozit. Rozhodující tudíž bylo, zda se udrží jednota měst a tady s velkou pravděpodobností již nerozhodoval jen neznalost, ale spíše intriky anebo korupce.

Jako jedno z prvních velkých měst, které toto spustilo, prodalo akcie SmVaku město Opava. Většinový podíl ve společnosti SmVaK ztratily obce a města v kraji v roce 1999, kdy své akcie prodala radnice města Frenštát pod Radhoštěm a společnost Anglian Water tím získala v SmVaku majoritu. Frenštát dostal za zhruba 2% podíl cca 60 milionů korun. Jedno z posledních měst, které akcie prodalo, byl Frýdek-Místek.

Poté, co města prodala akcie SmVaKu cizincům, se vodárna stala podnikem zajišťujícím koncernům velmi lukrativní zdroj dobývání renty, která je inkasovaná z vodárny různou formou. Přes výplatu dividend, firemních fondů a přes snížení základního kapitálu apod. Do zahraničí byly takto sice hloupě, ale legálně vyplaceny miliardy korun, které se ovšem předtím vyinkasoval z peněženek občanů nebo z rozpočtů měst a obcí.

O tom, zda nabídky odkupu akcií vodáren provázela korupce, se samozřejmě mluví jen v zákulisí, ale  jeden politik korupci již veřejně přiznal:

Soukromé společnosti Anglian Water a Ondeo

Překupníci akcie SmVaku skupovali pro tyto nadnárodní společnosti. Anti-politici na severní Moravě  během jednoho jediného roku zaprodali to, co jejich předchůdci budovali, spravovali a scelovali desítky let právě do podoby SmVaku. Komunální politici nebyli všichni darebáci, byli často zmanipulovaní, neinformovaní a hodně naivní a naletěli několika „šikovným“ Hadům na radnicích a Hadům v oblecích.

Bez ohledu na to ovšem nesou plnou odpovědnost za to, že umožnili „legálně“ ovládnout monopol vody na severu Moravy koncernům a finančním skupinám. Odpovídají za to, že z veřejné služby pro zajištění strategické suroviny občanům a firmám se stal prostředek kšeftu, pardon podnikání  a hlavní prioritou nakládání s vodou je díky tomu výhradně inkaso zisku různých nadnárodních koncernů a finančních skupiny, které se ve vlastnictví SmVaku od roku 2000 neustále různě střídají.

Penta a následné změny dobyvatelů renty

Ukázalo se, údajný „strategický investor“ Anglian Water, strategický investor rozhodně není. Pro záchranu své matky v Anglii musel velmi brzo svůj podíl ve vodárnách v ČR prodat. Někde prodal rakouskému koncernu Energie Bohemia AG (Jižní Čechy, Beroun), na severu Moravy prodal akcie SmVaku dceřiné společnosti Penta (nechvalně známé ze slovenské korupční kauzy Gorila). Ta následně koupila i podíl od francouzské společnosti ONDEA. Za cca 2 roky akcie SmVaku prodala za skutečnou tržní cenu, kdy akcie,  které města prodávala za 200-800 Kč/akcii, prodala za cenu kolem 2500 Kč/akcii (jiné zdroje uvádí až 4.500 Kč/akcii) španělskému koncernu Aqualia.

Aqualia samozřejmě přišla na vodě vydělat, nikoli pomáhat městům a občanům ČR , stejně jako předtím PENTA. Takže si logicky nejprve vyplatila z vodárny to, co se dalo, aby si vrátila peníze za draze koupené akcie a poté ji již zajímají výhradně zisk z vody pro vlastníky koncernu v zahraničí.

SmVak = výdělečná japonská investice zaplacená občany

Dění v SmVaku je ukázkový příklad korporátního kapitalismus a honbou za zisky. V plné nahotě ukazuje, co se stane se společnosti ovládající monopol vody, původně ovládané městy, když monopol vody spravují strategickou surovinu po celém Moravskoslezském kraji, ovládnou koncerny.

Poslední dění kolem SmVaku ukazuje ukázkový veletoč s 49 % akcií SmVaku k Japoncům a zpět. Profitují na něm výhradně zahraniční firmy a vše samozřejmě zaplatí lidé na severní Moravě. Majitelé koncernů volají bravó, bravó „politici“ ČR.

Před pěti lety se španělský koncern Aqualia, vlastnící cca 99 % akcií SmVaku, které koupil od PENTY,  dostal do finančních problémů. Prodal proto 49% podíl akcií SmVaku, které každý rok vydělávají akcionářům jen na dividendách z vodného a stočného cca 300-350 milionů korun. V roce 2013  podíl 49 % akcií koupil za 2,5 miliardy korun japonský finanční investor Mitsui.

Pozor, již tehdy o něj usilovala společnost Hartenberg, kterou spravuje bývalý investiční ředitel PENTY Jozef Janov a která investuje miliardy Andreje Babiše.

Situace ve španělské Aqualii se údajně změnila, nově ji ovládla rodina Carlose Slima a naopak japonský koncern Mitsui se rozhodl svůj podíl prodat, protože se údajně centrála rozhodla změnit svou celosvětovou strategii. Prý se chce zaměřit na investice především v Africe a Jižní Americe.

Tomuto zdůvodnění odborníci nevěří

Hlavním důvodem prodeje akcií a odchod koncernu z ČR je třeba vidět spíše v tom, že Japonci již na vodě vydělali a cítí měnící se politické klima a nevůli veřejnosti vůči koncernům působících u české vody, kde systém umožňuje dobývání renty, což zavedl politický triumvirát ODS, ČSSD a KDU-ČSL během posledních 20 let. Veřejnost již prokoukla, o co jde, a roste síla veřejného mínění, které stále důrazněji požaduje po politicích nápravu, často protiprávní nebo alespoň ekonomicky sebevražedné kolonizace. Nenápadně se již na odchod z ČR připravují i další koncerny, které tuší, že „divoký východ“ ve vodárenství v ČR pomalu končí.

Španělská Aqualia zaplatí japonskému koncernu Mitsui za zpětný odkup 49% podílu v Severomoravských vodovodech a kanalizacích 2,4 miliard korun. Japonci ovšem neprodělají.  Za podíl zaplatili sice 2,5 miliardy korun a nyní dostanou „jen“ 2,4 miliardy, ale investice je pro ně stejně zisková. V mezidobí totiž z SmVaku vyinkasovali desítky milionů eur na dividendách a na snížení základního kapitálu SmVaK. V roce 2016  severomoravské vodárny vydělaly 362 milionů korun zisku a z toho čtyři pětiny již odtekly na účty zahraničích firem do ciziny. Ti si navíc letos vyplatili další dvě miliardy korun, když o dvě třetiny snížili základní kapitál a ještě více SmVak zadlužili. Japonci z toho inkasují 49% podíl.

O co přišli občané a města Severní Moravy?

Voda je zdroj dobrého a jistého příjmu, který platí lidé v ceně vodného a stočného. Prodejem akcí vodáren tento zdroj financí obcím vyschl. Pochybné a často velmi podezřelé prodeje  akcí vodárny z majetků měst a obcí za symbolické ceny znamená, že politici připravili měst a obce o možnost od vodáren inkasovat ročně statisíce na dividendách a o miliardy z dotací na obnovu potrubí.

Vyplývá to ze zápisů valné hromady SmVaK, která rozhoduje o rozdělení zisku největší vodárenské společnosti na území Moravskoslezského kraje za jednotlivé roky od   roku 2000, v průměru každý rok mohlo do rozpočtů měst a obcí, které ještě v roce 1999 vlastnily přes devadesát procent akcií společnosti SmVaK, přitéct více než 300 milionů korun. Většina peněz ovšem už zamířila na konta španělské společnosti Aqualia, minoritní akcionáři vlastní jen 1,32 procenta akcií.

Pokud by si v roce 1999 obce akcie společnosti nechaly, mohly by počítat nejen s milionovými dividendami, ale také například ovlivňovat cenu vodného a stočného. Například v roce 2008 pracovala společnost SmVaK se šestačtyřicetiprocentním ziskem na vodném a pětadvacetiprocentním ziskem při platbách stočného.

EU nehodlá dotovat zisky koncernů, což je logické

SmVak díky politikům, resp. „privatizací“ přišel o možnost získat miliardy na obnovu trubek z dotací EU. Společnost SmVaK nemůže inkasovat dotace, protože je soukromá. Obnově a především výstavbu nových vodovodních sítí tak musí financovat města ze svých rozpočtů města a část nákladů pokryjí z evropských peněz, kdy města dokážou získat dotace na stavbu čistíren odpadních vod, ale tyto čistírny nakonec stejně často končí v pronájmu SmVaku, často za velmi symbolické nájmy. Soukromý SmVak je provozuje a inkasuje z nich nemalé zisky, o které se s městy nedělí.

Zdroj: Pravda o vodě

Více ZDE a ZDE

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře