Skončí už doba hájení Ústavu pro studium totalitních režimů?

Reklama


Lidé a instituce, které jsou jimi řízené, chybují. Zvláště pak ti, kteří teprve s něčím začínají. I proto vznikla tradice, aby aspoň prvních sto dní své činnosti byli začátečníci ve vyšších funkcích předmětem hájení. Můžeme ale diskutovat, zda se to má vztahovat i na funkce, do kterých nikdo nikoho nenutil, aby je zastával. Zvlášť pokud dotyčný zastával již předtím funkci statutárního zástupce a problematiku svého dalšího působení dobře znal. Pokud byl takový „nový“ ředitel např. zvolen i na základě obhájení jím předložených (což neznamená nutně jeho vlastních) představ o budoucnosti ústavu většinou členů Rady tohoto ústavu, pak je otázkou, zda doba delší než čtvrt roku není přece jen dost dlouhá doba na to, aby za ním už zůstala v řízení nějaká viditelná stopa. To je případ i ředitele Hazdry z ÚSTR ČR.

Dojem chronické nečinnosti, bezradnosti a jiných podobných projevů u pracovníků a hlavně u vedení ÚSTR posiluje názor, že zde vzniklo vhodné prostředí pro sebenaplnění proroctví v podobě scénáře budoucnosti ÚSTR, který autor tohoto komentáře nedávno formuloval ve svém příspěvku na tomto blogu. Byl tehdy věnován situaci v tomto ústavu po volbě nového ředitele tohoto „špičkového“ pracoviště pro výzkum nedávné minulosti, jak by asi řekl jízlivý ironik či loajální senátor, který považuje tento ústav nadále za produktivní a přínosný. Jasný trend k posilování nevýkonnosti lze nicméně identifikovat i z půldenního „kolokvia“ věnovaného vztahům KSČ k nekomunistickým stranám v době normalizace. Konalo se na konci června 2014 na půdě ÚSTR (údajně na akci spolupracoval blíže nespecifikovaným způsobem i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) a mělo pojednávat o stranách sdružených v někdejší NF sloužícím minulému režimu. S výjimkou dr. Kalouse, který ji moderoval, nebylo snadné mezi vystupujícími najít někoho, kdo by patřil ke kmenovým pracovníkům ústavu a přitom by byl schopen mluvit k věci.

Představa, že ÚSTR nebude schopen po zhruba šestiletém trvání podstatnou část takové akce (kterou nota bene sám iniciuje) pokrýt vlastními silami, je asi trochu podivná. Oba základní příspěvky kolokvia, ve skutečnosti spíše nevelké pracovní dílny či workshopy, jak se dnes říká diskusím na dané téma, byly kvůli nepřítomnosti referujících zrušeny. To se stát může. V daném případ – chybí-li kvalifikovaný náhradník – to mohl být dobrý důvod k odložení akce, ale to se nestalo. Možná bylo vhodné už předtím přejmenovat akci na diskusi či v lepším případě na „dílnu“ alias workshop. Rozdíl mezi dílnou, resp. workshopem a kolokviuem či konferencí je – kromě toho, že druhý název pro podobné akce zní honosněji a jakoby produktivněji, nejen v tom, že jsou na ně uvolněny prostředky na pohoštění pro účastníky, aby se nemuselo jejich jednání příliš přerušovat, ale že v kolokviu jde řeč ne-li o výsledcích bádání, tak aspoň o výzkumných přístupech k danému tématu apod.. Takhle to bylo téměř o ničem.

Z hlediska kvality pohoštění by bylo možné červnovou akci ÚSTR hodnotit jako nadstandardní. Většina příspěvků se vlastního tématu nejen netýkala, což lze vysvětlit nejspíše již zmíněnou neúčastí původně plánovaných referentů, ale doslova se s ním i míjela. Náhradníci i jiní přizvaní referenti totiž buď suplovali obsahem svých příspěvků základní téma sešlosti trochu odlišným obsahem, anebo (viz dr. Šebek) absencí kritického přístupu k danému tématu. Ostatně slabá úroveň účasti jak domácího, tak externího publika na kolokviu naznačovala, že se s něčím takovým už v zainteresovaných kruzích počítalo. Průběh zmíněné akce pak už jen potvrdil něco, co lze nejspíš považovat za jistou předzvěst budoucnosti ÚSTR v podobě hledání a možná již i nalézání jiného hodnocení nedávné minulosti. Tím se zde rozumí i podstatně tolerantnější hodnocení někdejších aktivit politických subjektů spolupracujících v minulém režimu s KSČ v rámci Národní fronty i mimo ni.

Z diskuse k vystoupení jednoho z referentů bylo možné se od jednoho z nich dovědět, že členství v nekomunistických stranách Národní fronty v 80. letech lze zpětně hodnotit jako projev občanské odvahy a statečnosti. Nebylo jasné, co bylo v pozadí této úvahy. Zda vlezlost vůči pohrobkům lidovců, kteří se v posledních volbách jako KDU-ČSL znovu – stejně jako po celou dobu vlády komunistů – dostali do vlády a parlamentu, anebo že by snad šlo o nějaké výsledky bádání? I politici jako Paroubek, Kalousek, Vyvadil či další by nad tímto výrokem jistě projevili nadšený souhlas. Dost se to ale odlišuje od mínění většiny pamětníků dob minulých. Konkrétně od hodnocení těchto subjektů někdejší Národní fronty, včetně strany Lidové či Československé socialistické strany jako silně kolaborujících subjektů zajišťující jejich ambiciózním straníkům jistá privilegia, včetně možnosti zaujmout sice druhořadé, ale přesto výnosné prebendy v tehdejším systému vládnutí. Výměnou za loajalitu projevovanou ke KSČ a k její politice mohli jejich funkcionáři i členové zaujmout i určité množství koryt v podobě křesel v tehdejším národním shromáždění, méně významných ministerských postů či možností dostat se do pozice vedoucích takových organizací jako RaJ na Praze 1, ředitelů menších regionálních muzejí apod. Kdo očekával,  že se o této problematice bude na kolokviu také hovořit, byl proto zklamán.

Možná později, v dalším období činnosti ÚSTR lze očekávat, že dojde k pokusům i o uznání členství v normalizační KSČ v případě aktivní propřestavbové činnosti některých jejich členů a představitelů jako něčeho pozitivního. Tak daleko přece jen vývoj v hodnocení tehdejší NF ze strany dnešních mladých a mladších historiků z institucí jako ÚSTR ale ještě nedošel. Sledujeme-li však postoje některých referujících, může k tomu ale dojít příště. Možná, že se takový seminář bude jmenovat „Přestavbová Národní fronta jako předvoj Listopadu“ a bude vycházet ź názoru, že členství v nekomunistických partajích v normalizační NF předpokládalo nejen občanskou odvahu stát se lidovcem či socialistou v řadách LS či ČSS, ale í ochotu podílet se na záchraně celé české společnosti před anarchií a jinými chaotickými defekty pookupačního období. Slovo „normalizace“ se stane synonymem takto angažovaného přístupu k politickému dění, zatímco neochota nestraníků podílet se na normalizačním angažmá bude podrobena zdrcující kritice od historiků ÚSTR a jiných odborníků. Právě výše zmíněnou tezí spojenou s tvrzením o sebeobětování se mnozí normalizátoři z řad KSČ obhajují ještě dnes své tehdejší aktivity. Jestli ÚSTR je tímto směrem orientován, pomáhej nám všem Senát ČR. Ten totiž jediný má kompetenci takový ústav jako ÚSTR zřizovat, ale i rozpouštět.

Před pár dny bylo mj. možné se z informací ČTK zveřejněných v Právu (4. 7. 2014 na str. 5) dovědět něco málo i o výsledcích nedávné kontroly výsledků digitalizace materiálů Archivu bezpečnostních složek. Tedy aktivity, která je označováno za něco jako vlajkovou činnost ÚSTR na poli odhalování nezákonnosti komunistického režimu. Poznatky však byly tristní. Aktivity ÚSTR v této oblasti jsou plné chyb. Zbývalo už jen dodat, že celá akce s digitalizací postrádá nejen koncepční základ, ale i smysl. Chybí jim totiž to základní: K čemu budou výsledky digitalizace sloužit, když kvalitní příprava mladších odborníků pro výzkum nedávné minulosti (včetně digitalizačních produktů) je v nedohlednu. Kdo asi bude s materiály zpřístupněnými jednou na internetu asi chtít pracovat? Jinými slovy, bude k dispozici možná (ale je to vzhledem k časové i jiné náročnosti digitalizace dost nepravděpodobné, že by se to stihlo v první polovině XXI. století) tzv. hardware, možná bude i software, ale nebudou zde tvořiví muži a ženy připravení a ochotní v této oblasti bádat. Nikoho to už ani nebude zajímat, protože zde budou jiné, aktuálnější problémy, které bude třeba řešit.

V případě digitalizace estébáckých materiálů totiž již nejspíše nejde o nic více, než o variantu hry „škatulata, hejbejte se“. Navíc při tom „hejbání se“ vznikají problémy. Odhadem až polovina z již zpracovaných reprodukcí je špatně čitelná. Chybějí v nich celé části ( např. naskenované fotografie) a mají i četné další nedostatky (nemluvě o riziku poškozování původních archivních materiálů). Jeden by řekl – zbytečná práce. O něčem se však zpráva, kterou ve čtvrtek projednala Rada tohoto ústavu, zdá se, ani nezmínila. Jedná se totiž o celkově špatně připravený (nechce se říci naprosto nepřipravený, protože takový vhled do procesů, které zahájení digitalizace předcházely, zatím lidé mimo ÚSTR nemají) experiment. Celá jeho koncepce byla od samého počátku vadná. Pokud ovšem vůbec o nějakou koncepci šlo. Původní designéři této akce totiž nevycházeli z žádné, v okolním světě již ověřené metodiky digitalizace podobných materiálů, resp. z toho, k čemu má být tento jejich způsob digitalizace použit. A také k čemu má v konečných efektech vést, včetně třeba rekonstrukce chybějících dokumentů (zničených při skartování).

Před tím, než se početná skupina digitalizátorů dala do své práce, která každý rok jen na jejich mzdách přijde na slušné peníze (v devítimístných částkách!), původní iniciační tým pro digitalizaci vycházel z předpokladu, že něco podobného se děje i v někdejším Gauckově úřadu, kde rekonstruovali pytle ústřižků z dokumentů STASI, anebo v polském Institutu paměti. K jejich údivu se ukázalo, že tam i tam šli na věc jinak a jinudy. Jenže akce již byla rozjetá a nejspíše zde byly i nějaké další představy, čeho lze digitalizací stávajících dokumentů dosáhnout. Dosáhnout toho však nelze. Problém spočíval v tom, že vlastně nikdy nikomu z těchto „projektantů“ nešlo o rozkrytí mocenského systému vlády komunistů. Ani nemohlo jít.

Způsob, jakým komunisté vládli této společnosti, nezahrnoval archivování postupů, které k tomu byly použity. Dokumenty StB samy měly jen jeden významný účel: Ukázat, že zde byla vytvořena celá mašinerie zaměřená na obranu systému směrem zevnitř. Tedy nejen na nevelké množství disidentů, ale i na tzv. šedou zónu, o disi-strukturách uvnitř KSČ a v jiných strukturách NF ani nemluvě. Něco to tedy stálo a bylo v zájmu StB dokázat, že stojí za to ji financovat, aby zabránila změně režimu, které by v důsledku absence činností estébáků na úseku boje s vnitřním nepřítelem mohly nastat. O nic víc v těch dokumentech nešlo. Za léta totality byla česká společnost natolik atomizována, že ani nějaké struktury disentu (malé, v podstatě okrajové a fakticky bezkoncepční ve věci přípravy nějaké výraznější změny) či v tzv. šedé zóně anebo dokonce uvnitř Strany samé nemohly nastat. Až vznik perestrojky přinesl impulsy, které ke zhroucení totalitního mocenského systému mohly vést, což ukázal zvláště vývoj v letech 1989 – 1991. „Digitalizátoři“ tak vlastně svojí činností pouze poodhalují některé, ne zcela podstatné krycí aktivity tehdejšího represivního systému. Tedy aktivity, které pro poznání systému totalitní moci nemají až takový význam, že by jejich event. dekódování otvíralo dveře k lepšímu porozumění našich nedávných dějin. Digitalizace je tím pádem k ničemu, pokud jde o lepší poznání jiných funkcí tohoto systému moci.

Možná by bylo účelné vyhlásit bankrot tohoto projektu-neprojektu, zbavit se nefunkčních digitalizátorů a zastavit další čerpání prostředků na zbytečné aktivity tohoto typu. I z jiných důvodů než z výše zmíněných a také metodologických je totiž projekt digitalizace passé. Samozřejmě lze tímto způsobem leccos vytěžit pro identifikaci toho, jak se ten či onen subjekt choval ve vztahu k moci. To však ztratilo smysl za situace, kdy ti, kteří se nakonec nedostali k reálné, tedy i k ekonomické moci, všichni ti bývalí členové strany (měli jsme přece jen 5 ministerských předsedů alias premiérů po Listopadu, kteří nějakou dobu předtím vlastnili rudou knížku), spolupracovníci rozvědky a jiných součástí StB (nemluvě o sovětské agenturní síti), kteří se stali ministry, předsedy různých stran a hnutí apod.. Tato alternativní komunistická garnitura se již brzy po Listopadu dostala (ostatně jako v mnoha jiných postkomunistických společnostech) opět k moci ve stylu, připomínajícím bájného koně před branami Tróje. Pokud se tak již stalo, tak to znamená, že studium podobných procesů nemá smysl. „Rudí alternativci“ se dostali do vlivných pozic hned poté, co proběhla na emoce nepřátelské k minulému režimu bohatá, ale krátká fáze Velké listopadové sametové revoluce v roce 1989. Zvlášť citelný byl a je jejich nástup po krachu tzv. transformace, kdy nával někdejších partajníků do pozic dosáhl takové úrovně, že je docela problém najít mezi nimi skutečného, tzv. kádrového nestraníka.

Na vysvětlenou: Za kádrové straníky z řad především mladších soudruhů byli svého času považováni jen ti, jejichž rodiče či prarodiče byli rovněž členy strany a oni sami byli dělníci. U kovaných soudruhů se zase rozlišovalo, kdo byl členem KSČ před válkou, po květnu 1945, před Únorem a nebo až po něm, či zda se stal členem KSČ až v důsledku sloučení s ČSSD apod. Identifikovat u dnešních vlivných politiků, poslanců, senátorů, soudců i oligarchů identitu dnešních „demokratů“ podle podobného kritéria je dnes krajně obtížné. V duchu jednoho z klíčových hesel Listopadu „Nejsme jako oni“ je považováno za neslušné, aby u někoho z příslušníků dnešních vlivových struktur bylo hledáno vysvětlení jejich zájmu o to či ono (resp. o kariéru v politice) v tom, zda patří mezi kádrové či jiné nestraníky, pokud už oni sami nepatřili k pilířům minulému režimu. Natož pak zjišťovat, čí otec či matka, bratr či strýc apod. byli pracovníky některé ze složek StB či některé jiné domácí či zahraniční agentury. Něčím takovým se přirozeně neodváží zabývat se ani ÚSTR ani ÚSD AV, jejichž priority jsou odlišné. Místo takových, podle mého názoru zajímavých projektů jsou řešeny jiné, které sice nepostrádají zajímavost, ale mají jeden zásadní nedostatek – jejich výsledky neumožňují lépe porozumět tomu, co se v české společnosti dělo a děje, včetně už zmíněné digitalizace.

Z těchto okolností je logické, že hlasy zpochybňující účelnost tak nákladného pracoviště jako je ÚSTR, získávají na váze. V těch dnech, kdy končí tzv. doba 100 dní hájení nového ředitele ÚSTR ČR dr. Hazdry, není co hájit v podobě výsledků jeho činnosti. Nic co by stálo za zmínku, neprodukuje. Nový ředitel se vůči veřejnosti nijak neprojevil. Jeho výklady v Senátu na téma ÚSTR a my či podobně nebyly zpřístupněny ani na stránkách ÚSTR. Těžko bylo ostatně možné očekávat, že by začínající specialista na přínosy domácí aristokracie k českým dějinám byl něco schopen sám iniciovat, co by v dobrém překvapilo ty, kteří od pracoviště jako ÚSTR očekávají lepší porozumění nedávné minulosti. Na to prostě neměl a nemá. Je těžké také něco očekávat od Rady tohoto ústavu, která si jej zvolila do čela ÚSTR. I tato Rada je k ničemu, když si sama v tomto směru neuměla poradit. A je tedy i těžké očekávat od Senátu, který členy této Rady zvolil, že přizná svoji impotenci ve věci nápravy vztahu k vlastní minulosti této společnosti.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře