Smrtelně nebezpečné S-300

Izraelské letectvo přestalo bombardovat Sýrii – teď je to už oficiálně známo

„Od té doby, co byl v Sýrii instalován systém S-300, nebyl ani jeden let. S-300 je věcí, která změnila rovnováhu sil v regionu,“ řekla novinářům členka komise pro zahraniční politiku a obranu izraelského Knessetu Xenie Svetlova.

Opačný názor vyslovil ministr pro věci Jeruzalému, životní prostředí a kulturní dědictví Izraele a spolupředseda rusko-izraelské mezivládní komise Zeav Elkin. Včera totiž prohlásil před ruskými novináři v Jeruzalémě následující: „Dodávkami jakéhokoli druhu zbraní Syřanům nese Rusko částečnou vinu za jejich užití. Izrael zpravidla na útoky proti svému území a svým letadlům reaguje v první řadě nikoli mezinárodními demaršemi, ale praktickými kroky, které nepochybně učiní v případě takového výsledku (zasažení izraelských letadel systémem S-300 z území Sýrie) proti zařízením, ze kterých rakety odstartují. Velmi doufám, že tam nebudou ruští specialisté. Izrael dělal po celá ta léta vše, co na něm záleželo, aby ruští vojáci v Sýrii neutrpěli.“

Ministr zjevně demonstruje rozhodnost, nicméně jsem přesvědčen, že jeho výroky směřují spíš do vnitřní politiky – z titulu funkce musí být agresivní na neústupný. Izrael ve skutečnosti nemá vůbec zájem si to s námi rozházet. Ale prohlásit, že zvedá ruce nad hlavu před naší výzvou, to nemůže.

Domnívám se, že od momentu Putinova oznámení dlouho očekávaných dodávek S-300 Sýrii se mezi Moskvou a Jeruzalémem vedou tajná jednání. Ta se jen zintenzivnila poté, co pro izraelská letadla smrtelně nebezpečný systém S-300 dorazil na místo určení.

Připomínám, že Rusko dodalo S-300 jako odpověď na sestřelení svého letadla Il-20, ze kterého obvinilo Jeruzalém. Nesoulad ve vztazích s Izraelem ve mě však vyvolal zklamání.

Blízký Východ je nepochybně sudem prachu, kde všichni bojují proti všem, každé příměří je jen dočasné a ctí se jen síla – kterou Rusko nevyhnutelně muselo předvést v odpověď na smrt svých vojáků. Nicméně, stejně jako v případě Turecka, jsme nepřikročili k úplnému zpřetrhání vztahů (nemluvě už o vyhlášení války), ale ponechali jsme otevřené dveře.

Je pochopitelné, proč – ani Izrael, ani Turecko a dokonce ani Saúdská Arábie nejsou našimi nepřáteli. Ale incidenty a dokonce, jako v daném případě, tragédie během bojových operací, se bezpodmínečně stávají. Nikdo není před nimi pojištěn.

Podle mého je odpověď adekvátní, a není se proč zlobit. Nejen to – naše dobrovolné mnohaleté moratorium na dodávku S-300 Sýrii, přijaté výlučně na žádost Benjamina Netanjahu, umožnilo po řadu let Izraelcům řešit svoje bezpečnostní problémy odháněním Íránu od svých hranic. Teď o takovou možnost přišli.

My ale také nemáme zájem na rozpoutání války Íránu proti židovskému státu, ke které náš dočasný a velmi svérázný spojenec a partner při urovnání v Sýrii zjevně směřuje. Před umístěním S-300 v Sýrii Jeruzalém zadržoval válečné ambice Teheránu, který se tiše pokusil proniknout ke Golanským výšinám. V nové situaci budeme muset na Peršany přitlačit, ale ti nátlak snášejí špatně. To se konečně také čekalo. Rusko bylo vtaženo do klubka regionálních rozporů, které se nám sice zatím daří kočírovat, ale změnili jsme se ve všestranně váženého arbitra, kterým dřív byly v tomto regionu USA. Nám však soudcovský talár padne lépe, protože na Blízkém Východě respektují nejen sílu, ale i spravedlnost.

Se všemi se dříve, či později dohodneme, se všemi se smíříme a všechny smíříme. Nebude to poprvé.

Zdroj: Facebook Pavla Šipilina

Překlad: st.hroch 181107