Sociální spravedlnost, rozum a cit

Jak známo, internet pro nás znamená nejen chat, e-mail, zprávy a články. Internet také produkuje tzv. links, čili odkazy, které občas dostaneme od přátel a známých. A tak se stalo i mně, že mi známý poslal link na článek Dr. Macka, na jehož web nahlížet – jinak většinou důvody nemám. Je to totiž velmi jednoduché: Jeho politické názory mu sice neberu, ale častěji je spíše nesdílím. Ale teď už sem dám ten odkaz, aby byla jasné, o čem je tu vlastně řeč: http://www.bezpolitickekorektnosti.cz/?p=24723

Ano, přiznávám, že tentokrát mne ta Mackova internetová glosa opravdu zaujala a s mnohým tam napsaným mi připadalo, že obtíž vůbec nemám. Ba, za určitých předpokladů, s tam napsanými slovy mohu dokonce i klidně souhlasit. Kde je tedy problém? Inu, problém je totiž právě v těch tzv. „předpokladech“. Ale rozeberme si, prosím, celou tu věc konkrétněji, důkladněji a významově přesněji:

Když např. pan Macek napíše větu typu „Celá ukrajinská krize je důsledkem špatných rozhodnutí Západu“ a on to zhodnotí slovem „chyba„, jistě nelze říci, že by pravdu neměl. Háček je jen v tom, že to sice pravda je, ale pravda je to jenom částečná. Problém pak je v také tom, že Macek sice umí okolnosti systematicky a objektivně vyjmenovat, ale důvodově je vyhodnocuje (podle mého) už jen nesprávně. Ano, on má jistě pravdu, píše-li to civilní slovíčko „chyba“ a i já si to spolu s ním také myslím, Ale cítím již nesouhlas, když Mackovi pro všechna ta v článku zmíněná rozhodnutí Západu, to pouhé slovo „chyba“ postačí.

A běží mi při tom v hlavě ve stejných souvislostech i tyto otázky: Proč jinak jistě inteligentního Macka také nenapadají ještě i slova jiná? Například, proč ve světě existuje vměšování se některých velmocí do vnitřních záležitostí jiných suverénních států jen proto, že ty státy jsou menší, proč tu je všeobecně tolerovaná trvalá propagandistická válka a tím i politická nenávist, proč lež a manipulace všech proti všem, proč tu je velmocenská zpupnost jedněch a podlézavá poslušnost druhých – a on to snad Macek tam už nevidí? A za sebe tu tedy musím podotknout, že právě to už jako dobré ani zdaleka v soudobé mezinárodní politice vůbec neshledávám.

Takže: Kde se vlastně v mezinárodních vztazích bere ta zpupnost jedněch politických (j)elit a podlézavá poslušnost druhých politických (j)elit, například i v kauze soudobé Ukrajiny?

Inu, je to právě a konkrétně zde, ve všech s tím spojených rozdílech při posuzování stejných souvislostí: Rozpor, kdy zpupnost a slušnost u hodnocení od Macka determinují nikoliv slova etika a úroveň vychovanosti zúčastněných, ale jen pouhá ekonomická převaha států a počty a zbraňová síla jejich armád, zastupovaných těmito (j)elitami. Kdy namísto slov zabíjení civilistů, zlo a válečný zločin, tam pana Macka napadá např. jen slovíčko „chyba“, nebo nanejvýš „veliká chyba“. A pozor, nemám chuť tady s Mackem jakkoliv nenávistně polemizovat, jen jeho názory beru jako fakt a krátce řečeno – nesouhlasím.

A v čem je ještě další problém? Je také v jeho a v mém náhledu na život jako takový. A také v tom, že i když Macek a já souběžně a zároveň napíšeme slovíčko spravedlnost, tak každý tím zřetelně myslíme něco jiného. A prosím, zkusme si to nyní i trochu blíže vysvětlit:

Historicky zajímavé je, že už dávní komunističtí zákonodárci blahé paměti znali moderní právní zásadu soudů, které se říká „volné hodnocení důkazů“ a já už tehdy jsem si v této souvislosti v duchu říkal, jak že je ta právnická zásada vlastně těžce a reálně dvousečná, protože se tak těžce spravedlivě a demokraticky – klidně může jen a pouze tvářit.

Ono totiž nestačí, mít jen rozum, čili aby člověk byl pouze inteligentním a v paragrafech vzdělaným. Měl by mít i cit a srdce. Jinými slovy, měl by být i vůči druhým slušný a měl by mít tu vůli – a to zejména – umět se alespoň občas do životních situací druhých docela normálně a lidsky vcítit.

A když už jsme pak u těch politických pojmů pravice a levice, tak tu vidím ten nejzásadnější rozdíl v pohledu na život u názorového pravičáka a názorového levičáka: Fakt, že ten člověk, stojící politicky vpravo, ten ty dary přírody a osudu, (např. svůj vlastní rod, zdraví, inteligenci a bohatství), klidně zaměňuje za Své Zásluhové Vlastnosti a údajně „spravedlivě“ jim pak i automaticky přiřazuje pojmy, které u takového jedince být přítomny sice mohou, ale také vůbec nemusí.

Měl by totiž vědět, že například zdraví, inteligence, bohatství nebo úspěch, že ty vůbec nejsou dány jenom pílí, snaživostí a pracovitostí jedince. Rovněž tak, že ani nemoci, nevzdělanost či dokonce duševní zaostalost a chudoba lidí, že ty také nejsou ještě ani zdaleka způsobeny jen lidskou leností a zpovykaností. … Proč?

Protože rozum člověka vůbec není jen dítkem jeho vůle a píle se vzdělávat a cit člověka není jen dítkem jeho pouhého rozumu. Rozum je totiž jen jakési užitečné řemeslo, jak pragmaticky žít – a toť vše. Avšak a naopak, sociální cit, to je Schopnost a Umění žít. Žít s ostatními snášenlivě, mírumilovně, slušně a umět se vcítit nejen do životní situace své vlastní, ale i do životních situací druhých.

Ale vykládej ve čtvrtek názorovému odsouzenci o sobotě, když v pátek má být popraven …

Stručně řečeno: Nemusím zdravit pana domácího, když ho na ulici potkám, jen proto, že by mne mohl z bytu klidně a bezohledně vyhodit, a postačilo by mu k tomu jen, aby se mu to zrovna v nějaké chvíli zachtělo. Ale naopak: Mohu ho přece pozdravit, nebo mu na jeho pozdrav odpovědět, prostě a jen proto, že je to moje přirozenost a slušnost, žít s druhými v míru a ve vzájemném respektu k nim.

Jinými slovy: Měli bychom žít v respektu k sociální spravedlnosti nejen ve všech obecně shodných životních hodnotách nás všech, ale měli bychom mít i respekt i k obecně prospěšným kladným lidským citům všech. Měli bychom mít vůli ke snášenlivosti a mít aktivní vůli myslet na spravedlnost ve vyrovnávání osudových lidských údělů. Údělů každého, protože každý z nás lidí může mít životní podmínky osudově a sociálně velmi odlišné, aniž by to mohl předem nějak ovlivnit.

A prosím pozor: Tak jako inteligence, zdraví a bohatství nejsou jen pouhou zásluhou svého nositele, ale jsou pouze jeho osudem, tak stejně i poškozený mozek při komplikovaném narození, zlomená páteř po pádu z lešení či po autonehodě – a tudíž i ten doživotní vozík – to všechno také nemusí být způsobeno jen chybami svých nositelů. I to vše může být jen shodou okolností, daných náhodami a naším lidským osudem.

V čem je tedy rozdíl? V tom, že pravičák chce všechno a jednoduše a že ty plusy života přikládá za zásluhu jenom sobě – a říká tomu svoboda. A naopak levičák ví, že není třeba chtít všechno mít a vlastnit a že není třeba jenom myslet pouze na sebe. Že je užitečným a zadarmo od života darovaným darem a naším pozoruhodným sebe-antidepresivem, myslet občas i na ty druhé, a to nejen v nejbližší rodině, kde se dědí majetek.

A jsme u jádra věci: Ano, je to ta tolik zprofanovaná filosofie individualismu na straně jedné a tolik pomlouvaná a tolik hloupými lidmi, lidmi věřícími jen propagandě, ta zneužitá filosofie sociálně spravedlivého kolektivismu na straně druhé. Nicméně a pochopitelně, kolektivismu jen organizovaného dobře. Podle správné metodiky a podle správného „žebříčku“ našich lidských hodnot.

Technik by řekl, že v takové souvislosti se pak mluví o správné obluze Systému – a to nejen politického.

Laikovi postačí, když ví, že také například i takové auto lze sice kvalitně vyrobit, ale nebudeme-li jej umět dobře řídit, tak že brzy narazíme někam do zdi. A že i se sebelepším autem, ale se špatným šoférem za volantem – pak brzy budeme mít nejen po tom našem autě, ale možná už pak budeme i sami po smrti. Nu a včíl, milý čtenáři, můžeš mudrovat:

Co je v tom našem životě správné skutečně a co je správné jenom zdánlivě?

Ano, je pravda, že každý žije jen tak, jak umí. Ale také platí, že každý na to má svůj celý život, naučit se umět žít. A také, že správné hodnocení toho dilematu nezáleží jen na mozku člověka, ale záleží i na jeho srdci. A pokus se, prosím, milý čtenáři, například rovněž uvážit, zda náhodou nestojí v pozadí mnoha lidských stressů, duševních chorob a zejména pak depresí, právě ten člověku tolik škodlivý podíl zbytečného a dnes tak toporně propagovaného chamtivého a bezohledného sobectví a jen zdánlivě sebevědomého a údajně výhradně „zásluhového“ individualismu, oproti citlivé pokoře k přírodě a empatickému sociálnímu citu k těm druhým, kteří tu jsou kolem nás.

Někde jsem kdysi četl, že prý nejvíc a nejsprostěji ostatním slovně v internetových diskusích nadávají právě ti, kteří sami dlouhodobě zápolí s vlastním utajovaným komplexem méněcennosti a z toho plynoucím pocitem osobní neúspěšnosti – a neví si s tím rady. A tak se opakovaně těší alespoň na ten okamžik, kdy se jim zase na dálku podaří někoho jiného slovně urazit a rozčílit, protože se jim pak samotným – alespoň na chvilku duševně uleví. Nu, možná na tom opravdu něco je …