TOPlist

Sociální bydlení: od idealismu k českému politickému realismu

Reklama


 Petr Umlauf

Soudným lidem je jasné, že zákonnou normu o sociálním bydlení potřebujeme. Jenže idealismus navrhovatelů nepochopil, v jakém politickém zvěřinci ve skutečnosti žijeme.

Skutečná potřeba mít zákon o sociálním bydlení trvá už dlouho. Diskutovalo se o tom mnoho let a stejně tak masivně rostl, roste a také s pokrokem korporátního kapitalismu poroste počet obyvatel chudinských domů, ulic a čtvrtí či nevyhovujících ubytoven. Od roku 2006 za deset let jejich počet vzrostl z asi 80 tisíc na zhruba 115 tisíc, odhady se různí podle zadání. Potřebujeme ukončit byznys s chudobou a postavit civilizační laťku v ČR na úroveň normálních evropských zemí. Sociální bydlení vyjde společnost výrazně levněji než předražené ubytovny a lidem to zásadně pomůže. Tato vláda si dala přijetí zákona do vládního prohlášení a do koaliční smlouvy. Na poslední chvíli dorazil z vlády do poslanecké sněmovny tisk 1065, vládní zákon o sociálním bydlení a o příspěvku na bydlení. Vláda měla ambici udělat, alespoň podle jejího programového prohlášení, podstatné kroky ke zvýšení civilizační laťky.

Chudoba reálná, ale i koncepčního myšlení

Kroky, které ve skutečnosti podnikla, nic zásadního nezměnily a pokračuje trvalý propad v segmentu aždeseti procent populace v ČR do bezvýchodné chudoby. Opakujme to pro nechápavé: Každý desátý občan tohoto státu je oficiální žebrák. Absence obecně srozumitelní strategie, jak postupně likvidovat chudobu v otázce bydlení, je na rozděleném veřejném mínění jasně vidět. Normální ne-žebrák je masírovaný neoliberální propagandou šířenou prodejnými médii horem dolem. Ať se prý každý stará sám o sebe, a Babiš se Sobotkou o všechny.

Je na světě III. varianta Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015 – 2025. Ta je bohužel jen koncepcí, nestala se se z ní obecně srozumitelná strategie. Výsledkem není projekt, který vede postupnými kroky k cíli. Zákon předpokládá, že takovýto projekt je veřejně znám a že pro jeho naplnění se přijmou potřebné normy. Zákon bez jasné strategie nemá smysl. V české společnosti je na ty současně dostupné malé zdroje prostě příliš mnoho potřebných, a ti nejchudší dostanou nejméně. Dejme slovo Michaele Marksové, ministryni práce a sociálních věcí ČR.

Tento stát vydává každoročně 13 miliard korun na dávky na bydlení. Lidé, o kterých mluvíme, ti sociálně nejslabší, ti z toho konzumují podle mého názoru tak třetinu. Zbytek té dávky berou úplně normální lidé, kteří jsou prostě jenom trochu chudší. A zase ti sociálně nejslabší, tam většina bydlí na ubytovnách, kde stát platí dávky do bydlení, které naprosto neodpovídá nějakým rozumným standardům. S těmi lidmi tam nikdo nepracuje, jsou tam ponecháni sami sobě. Ano, jsou to lidé, kteří jsou často velmi problematičtí…

Paní ministryně dále řekla, že ve většině měst a obcí v této zemi není systém sociálního bydlení a nahrazují to azylové domy a ubytovny. Matka s dětmi by s nějakou minimální podporou úplně v klidu mohla mít nějaký normální obecní byt za snížený nájem. Jenže pak by zase nevydělali ti veksláci s ubytovnami, které dnes najdete na spoustě městských zastupitelstev. Podstata problému je shrnuta v těchto bodech:

1/ Normální obecní byt
Zákon to řeší v § 15, 16 o poskytnutí bytu do systému sociálního bydlení, smluvní náležitosti a v § 17 a 18 o zřízení rejstříku registrovaného sociálního bytového fondu.

2/ Snížený nájem
Není nutnou podmínkou. Protože toto řeší v § 3 Příspěvek na bydlení, který bude podle navrhované úpravy jedinou dávkou poskytovanou právě na bydlení. Nahrazuje tak dosavadní příspěvek na bydlení, který byl poskytován v rámci systému státní sociální podpory a také doplatek na bydlení z oblasti pomoci v hmotné nouzi

3/ Přidělení nájmu
Zákon toto řeší v § 1 vymezením okruhu podporovaných osob, (bytová nouze, osoby s nárokem na příspěvek na bydlení) a dále v § 4, § 5 vymezením osoby v bytové nouzi. Je to osoba žijící bez přístřeší, osoby které jsou izolovány od zbytku společnosti, osoby, které žijí v nevyhovujícím bydlení mimo prostor schválený stavebním zákonem. Další rozšířenou oblastí jsou osoby spadající pod § 6,7, a 8, tedy zvlášť zranitelné osoby, ale zde je nutné sociální šetření a navazující rozhodnutí o uznání statutu. Poslední v řadě jsou v § 10 a § 19 vedeny oprávněné osoby z řad cizinců, uprchlíků…

Problém je v penězích a v lidech, a o to jde v nájemním bydlení téměř vždy. Statistika nákladů na bydlení to potvrzuje. Podíl nutných výdajů na zajištění bydlení na čistých peněžních příjmech se všem domácnostem ve sledovaném období zvýšil z 16,5 % na 18,6 %. Ale domácnostem v nájemních bytech stoupl z 24,0 % na 31,3%. Průměrné měsíční náklady na bydlení se všem domácnostem v daném období zvýšily o 9,0 %, domácnostem v nájemních bytech pak o 34,4 %. Ale pozor! Čisté příjmy domácností v nájemních bytech se ve sledovaném období zvedly jen o 7,7 %. Pro pochopení reality uvádíme, že podíl domácností vnímajících náklady na bydlení jako velkou zátěž je kolem 30 %.

Zlatá doba bydlení za socialismu

Jsme svědky spekulativní bubliny realitního trhu s nájemným bydlením. Samozřejmě, že část viny nesou pronajímatelé těžící z nedostatku bytů. Část viny nese i stát tím, že tuto bublinu přiživuje sociální dávkou na bydlení pro výše uvedené veksláky s bídou. Řešením je socialismus, kdy se přidělí státní byt za regulované nájemné. Nebo kapitalismus, kdy majitel buď čeká tak dlouho na solventního nájemníka, až můj barák spadne, nebo sníží cenu. Něco mezi je součástí koncepce i předloženého návrhu zákona. Jde o přidělení sociálního bytu s doplatkem na nájemné po dobu nutné sociální potřebnosti. Takto ale nelze napravit nefungující trh s malometrážními byty ani řešit většinovou chudobou nájemníků. Nikdy na to nebude dost peněz.

Jsou jen dvě realistické cesty k řešení. Tou první je omezení skupiny potřebných, tak aby důstojně bydleli a za krátký čas se dostali z pasti sociální potřebnosti. Bez dalšího systému navazujících opatření na zastavení šíření chudoby je i toto minimalistické řešení velmi problematické. To druhé jsou ocelové kontejnery v provedení antivandal.

Sněmovní historie zákona o sociálním bydlení

Jako hlavní jádro sporu se ukázalo financování navrhovaného systému. To v prvním čtení zmínili všichni vystupující poslanci. Ministerstvo nemá náklady na sociální bydlení vůbec vyčísleny. Není ani moc jasné, kde se vezme dostatečný počet bytů, které by mohly sloužit jako byty sociální. Státní fond bytového rozvoje má skutečně fungovat jako státní realitní agentura a developer zároveň. Svým rozsahem to bude připomínat menší ŘSD – Ředitelství silnic a dálnic. Státní fond rozvoje bydlení (SFRB) velmi těžko bude mít kapacity a schopnosti na to, aby zřizoval a stavěl potřebné byty po celé ČR.

Jak se šafářovalo při stavbě D8, se pokoušel rozplést NKÚ a bylo to beznadějné. Viz naše články a poslední z nich Zakletá dálnice D8 aneb Boj pokračuje. Papíry z dokumentace zmizely stejně jako miliardy ve stavbě a výsledkem je zatím dočasně omezený provoz. Zpravodajka zákona, poslankyně MUDr. Jitka Chalánková, především s ohledem na nedostatečné ekonomické podklady a sporné body navrhla vrátit zákon předkladatelům k přepracování. Její důvody byly jasné a obecně srozumitelné. Soudným lidem je jasné, že zákonnou normu potřebujeme. Je proto bezpodmínečně nutné zajistit fungování systému s jasnými hranicemi. To tento zákon nemá.

Idealismus versus česká realita

Navrhovaný zákon byl z legislativního hlediska idealistický paskvil. Idealismus je dobrá věc, ale v české politice vládne nejprve a především lež a zlodějna. Takže každý, kdo chce prosadit nějakou slušnou věc, musí připravit něco jako „zlodějský kompromis“, viz výše uvedenou charakteristiku české politiky. A hlavně musí mít kvalitní strategii pro tu sněmovní menšinu, která ve Sněmovně pro nikoho nelobbuje obecně nebo alespoň v tomto konkrétním případě. Tato malá skupina poslanců pak nekrade ze společného pro nějaké zájmové skupiny a tím i pro sebe. Postup při prosazení dobrého zákona mimo zájmové skupiny znamená, že chcete opravdu pomoci chudým, což tento zákon jistě dělá.

Jenže ve Sněmovně chudí nejsou a zdejší lobbisté pro ně nepracují z celkem pochopitelných důvodů. Takže ve druhém kroku musí mít rozumný zákon pro lidi neprůstřelné zdůvodnění, jasně dané náklady, realistické provedení, kontrolu vynaložených prostředků, institucionálního garanta, realizátora atd., a hlavně masivní podporu veřejnosti. To u normálních zákonů tlačených lobbisty a zájmovými skupinami manipulujícími poslance pochopitelně není třeba. Ale kdo chce prosadit sociální zákon potřebný pro normální chudé lidi, ten musí být něco jako geniální stratég, ideální zákonodárce a nezdolný člověk. To není parketa pro české levicové idealisty. Ale třeba se po prvním velkém nezdaru otřepou, pochopí, o čem je česká koupená politika, a půjdou do věci znovu. Chudí lidé a především zadlužené rodiny s dětmi pronásledované exekutory tento zákon zásadně potřebují. Podívejte se na sérii námi vydaných článků o sociálním bydlení a uvidíte, že tuto vážnou věc už dlouho sledujeme.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Přejít do diskuze k článku 1 komentář