Spravedlnost, právo a ideologie státu

Reklama


Ze zkušenosti víme, že právo není totéž, co spravedlnost. Že právo je pouze kodex pravidel, zatímco spravedlnost je stav společnosti a pocit štěstí či neštěstí člověka. Stav, který pro každého buď existuje, protože on to takhle cítí, anebo neexistuje, přičemž on sám většinou ani neví, co by s tím měl dělat, aby ten stav spravedlnosti i pro něj už konečně nastal.

Nu a co to je, ta ideologie státu? Je to základ oficiálního filozofického uvažování a organizačního myšlení „elit“ státu. Elit, tvořených jistou početně miniaturní menšinou „vyvolených“ lidí, kteří v dané době mají právě tu největší přesvědčovací a donucovací moc k čemukoliv, co jim libo. Moc nad většinou ostatních, kteří na tom území s „elitami“ rovněž žijí a ty své elity reálně a kupodivu i zdánlivě dobrovolně hmotně vyživují.

Vyživují je svou prací, která sice tvoří hodnoty, přičemž ale paradoxně kvantitu těch hodnot nestanoví výrobní tvůrci hodnot, ale ti kteří si právně podle svého zákona říkají – vlastníci. Vlastníci zdrojů rent a výrobních prostředků a vlastníci donucovací moci nad ostatními. Moci, kterou si kupují penězi, jež si ve státě zavedli jako nástroj řízení a tím i ovládání životů těch, kteří tak bohatými vlastníky zatím ještě nejsou a kdo ví, zda vůbec někdy budou.

Jak je tedy vidět, tak právo státu ve svých rukách drží ti, kteří vlastní zdroje hospodářství a tudíž zdroje moci státu, přičemž pojem zvaný spravedlnost jen souvisí se sociální situací každého. Proto nikoliv nadarmo právníci s oblibou říkají, že k soudu si nechodíme pro spravedlnost, ale jenom pro rozsudek. Pro subjektivní výrok názoru nevoleného úředníka státu jménem – pan soudce.

Chodíme si pro výrok, který občas bývá sice podle podle práva, ale spravedlivý je jen natolik, co přitom my sami ve chvíli jeho vyřčení právě cítíme. A možná proto si také ti samí právníci mezi sebou tiše sdělují, že v kapitalismu dostane každý spravedlnosti právě jenom tolik, kolik si jí je schopen z vlastní ka(p)sy zaplatit.

Takže si to dejme do prvního souhrnu: Právo je dáno zákony a ty nejsou o nic víc, než libovůle elit, čili právě a jen těch bohatých, kteří vlastní prostředky, které státní moc může použít k uplatnění mediálně výchovné a donucovací moci. Moci, která je v krajním případě uplatňována i násilím nebo hrozbou jeho užití, když se vlastníkům násilí právě tohle zrovna zachce. A jak známo, vlastnit ve svých rukách zdroje síly a tou silou mít možnost vládnout, to jen málokoho nezláká.

A jak a kdy někoho právě tohle k činu svede? Například tehdy, když ho napadne, že by (dejme tomu) v parlamentu mohl podat takzvaný „pozměňovací návrh“ k nějakému paragrafu zákona a ukázat tak lidu nezastupitelskému, že už toto i on nyní také může. Ale nejen to. Násilí a hrozba násilím jsou také hlavní pákou vztahů mezi národy a státy a suverenitu jim vždy zaručí jenom silná armáda. Zkrátka podle přísloví: Demokracie je stav, když dva vlci a jehně hlasují, co bude dnes k večeři. Přímá demokracie suverénů světa je, když silně vyzbrojené jehně odmítne o tom hlasovat.

Takže, co nám ještě zbývá? Teď už jen ten poslední pojem v politice státu, kterým je ideologie. Definice přitom stanoví, že ideologie státu je základem a pramenem všech zákonů a tím i zásad spravedlnosti a všech pravidel v jeho řízení. A ačkoliv to možná bude k nevíře, tak právě v tomto zcela logicky a zároveň i s překvapením zjistíme, že jakákoliv ideologie nikdy není obraz reality světa, ale vždy jen soubor představ těch, kteří v dané chvíli tu naší sociální množinu občanů státu mocensky a ekonomicky vedou.

Řídí ji vždy s tiše skrytým a neústupným potenciálem použití násilí proti těm, kteří jsou tu ovládáni. No a proč právě ta ideologie je vždy elitami nějak speciálně vymýšlena? Je to proto, že ovládat lidi psychologicky je vždy méně pracné a méně náročné, než jen neustále proti nim organizovat samé násilí. Ostatně už i v Bibli stojí, že na počátku všeho bylo Slovo. Slovo, které formuluje ideologii především jako prvořadou povinnost v tu ideologii věřit. Jenže je tu problém: Donuť věřit někoho, kdo má zkušenosti…

A jak tedy donutíme někoho, aby nám něco uvěřil? Inu, také zde je to opět jednoduché: Musíme si k tomu vybrat člověka mladého a musíme ho umět efektivně myšlenkově zpracovat dvěma možnými a celkem primitivními způsoby: Buď mu slíbit za jeho víru a poslušnost odměnu, anebo ho postrašit trestem (např. smrti či „komunistického pekla“), pokud on té naší ideologii věřit odmítne a nebude ji plnit. A proč postrašit? Inu, také i to je tu opět jednoduché: Strašit lidi pouhým Slovem, aby něco podle naší vůle dělali, je přece mnohem levnější a méně pracné, než je nutit násilím.

Co tedy v ideologii musíme u ovládaných lidí využívat především? Především jejich pudy a představy a pomocí Našich Slov právě tyhle Jejich Představy přesně v souladu s naším řídícím mocenským záměrem vytvářet. A jak to všechno udělat? Inu, opět jednoduše: Čím víc jsou představy ovládaných lidí založeny na jevech katastrofických nebo tak zvaně nadpřirozených, tím snadnější je způsob, jak to využít a zároveň znemožnit odpůrcům ty představy popírat. Konec konců, vždyť přece jsou to jenom představy, že?

Ostatně … je například již dávno dobře známa stokrát obehraná diskuse nad existencí Boha. „Ty nevěříš v nějakého Boha? Tak dokaž, že neexistuje, když mne jako věřícího modlitba či meditace vždycky tolik uklidní!“ A kdo si uvědomí přitom logiku, že důkazní břemeno existence Buddhů, Alláhů či jiných dalších božstev je přece vždy jen na straně „vědoucích“ věřících a těch kněží bohům sloužících?

Co z toho pak v politické praxi vyplývá? Například ta zkušenost, že materialistický marxismus to má v diskusi o podstatě života a světa vždycky obtížnější, protože vše o čem lze v něm diskutovat, my svými smysly vnímáme, a tedy i vidíme, slyšíme, cítíme a nahmatáme. Naproti tomu však pojmy jako Bůh, Ďábel, andělé a duchové či jiní „tvorové“ z okruhu náboženských ideologií, to vše jsou jen libovolné a pěkně pyšné lidské fantazie, o nichž diskutovat nelze a lze jim pouze buď posvátně uvěřit, anebo nevěřit.

A proč tedy víra u lidí funguje vždy tak rychle a snadno a naopak logika reálného hmotného světa je v diskusích vždy tak obtížná? Inu proto, že věřit pohádkám je přece i pro děti mnohem snadnější, než duševní práce dospělých: Práce, svět objektivně pozorovat a logicky o tom všem přemýšlet. A nejen to. Také si i s pokorou přiznat, že určité věci ještě nevíme a možná se je ani naše děti ani vnuci nikdy nedozví, protože ani naše ani jejich smysly a duševní síly na to poznávání přírody a vesmíru nikdy zcela stačit nebudou.

A tak se dostáváme k důležitému poznání: Marxističtí materialisté klidně přiznávají dosavadní neprozkoumatelnost přírody oproti jasné zřetelnosti vyhraněných sociálních vztahů, zatímco náboženští ideologové tvrdí, že o světě kolem oni již mají všechno dávno zmáknuté a vykoumané, protože existují právě a jen ty JEJICH PŘEDSTAVY. A pozor, nejsou to jen bohové a ďáblové, andělé, démoni, čarodějnice a upíři, ale jsou to i jen tak „ze vzduchu“ vymyšlené čistě světské výmysly, na nichž oni postavili své (prý zcela nekonspirační) ale zato pěkně spekulační teorie.

Jaké teorie například? Inu, třebas vedle úroků, finančních kursů a kryptoměn jeden z nejpozoruhodnějších výmyslů ekonomických – ten o autoregulační samospasitelnosti tak zvaného TRHU, který prý lidstvu stále zaručuje jeho prosperitu. A ještě jednu teorii tihle ideologové kapitalismu jak květinku ve skleníku pěstují: Hezky lživou TEORII SVOBODY, která je prý vždy dostupná pro všechny. A co je na tom všem to nejzajímavější?

Že jim jenom postačí tvrdošíjně zamlčovat nespravedlnosti, agrese, systémové krize a nelogičnosti a také zejména – odvádět vždy od nich pozornost. Že jim postačí zatajovat, že ani o tu ideolgii až zas tak moc nejde, ale jde jen a pouze o soukromé ekonomické zájmy. Je pak třeba ještě připomínat, že právě takto ti ideologové všechny ty své představy prosadili lidem do hlav už před staletími jako údajně existenční axiomy života, o kterých se proto nediskutuje?

Tak vida, jak je ten recept k ovládnutí libovolného množství důvěřivých lidí jednoduchý a snadný: Nahraďme realitu představami, zkonstruujme k nim soustavu jen zdánlivě složitých výmyslů a vědomých lží, prosaďme je jako zákony a ovládneme kohokoliv za jeden jediný den mluvení a psaní dobře seřazených Slov. A ze Slov pak už jenom zformulujme Zákon.

Ono totiž platí: Jaký je zákon, takový je stát. Jak třídně sociálně spravedlivý je ten stát, takový je život obyčejných lidí v něm. Fakt, že stát je násilí, ten je vždycky jednoznačný. Otázkou však jenom je, zda tu možnost užít násilí má v rukou demokratická většina, anebo jen hrstka celebrit a samozvanců pod praporem (jejich) bohatství a svobody.

A tak je zde i odpověď, proč někteří vedoucí tak zvaní „u-komunisté“ před třiceti lety odhodili tu svou v Ústavě zakotvenou politickou moc na dlažbu dějin a rádi se pak stali podnikateli. Proč? Inu, chyběla jim svoboda svévolnosti a luxus bohatství a nechtěli už nést Zodpovědnost za sociálně spravedlivý stát, jeho nezadluženou prosperitu a schopnost obrany jeho suverenity.

Copak asi bude v učebnicích škol, až to jednoho dne jejich pra-pravnuci pochopí? Zdá se totiž, že prý v Rusku a zejména v Číně už v tom mají trochu jasněji a proto zcela logicky dnes Západ kapitálu buší na válečné bubny. Socialismus je totiž spravedlnost budoucnosti lidstva a všechno v dějinách je vždy jen otázkou pomíjivého času.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře