Stopa v písku

Někdo vnukl nevědomým lidem úplně šílenou myšlenku. Totiž tu, že účelem pozemského života je být šťastnými. Od té doby začala mezi lidmi lítá řež o štěstí. Ovšem dosáhnout ve světě štěstí jen tak bez ničeho není možné. Je k tomu potřeba mnoho různých podmínek, okolností a prostředků. Tyto náležitosti ovšem nelétají jako pečení holubi do huby, ale musí se pracně, usilovně a násilně shánět, vytvářet, vynucovat, vymáhat, přivlastňovat, odcizovat, brát, loupit a krást. Žádné štěstí toto rozhodně není. Je to peklo a utrpení.

Dosáhnout štěstí a blahobytu se stalo nepsanou a nevyřčenou povinností. Nyní občany jenom trápí, že druzí jsou tak zlí nebo nemají tolik zdravého rozumu, aby pochopili, jak toho správně dosáhnout, aby je ono blaho oblažilo. Každý parazitní režim miluje takto mdle uvažující občany. Lze s nimi orat a vymetat kanály. Lze jim utahovat opasky a oprátky. Je možné na nich štípat dříví, dělat si z nich sluhy, děvečky a blázny. A oni si to budou považovat a chválit.

Pokud nevědomým lidem sdělíte, že základem života je utrpení, většina z nich se ihned dotčeně ohrazuje. Rozhořčeni a trpíce, začnou vám vykládat všemožné hlouposti o štěstí a krásách života. Hájí svoji otrockou závislost a pletou podmínky získání bytostně odcizeného štěstí se štěstím samým o sobě, a svými argumenty pouze dokazují, jak hluboce se sami v sobě mýlí. Bývají však velmi neoblomně přesvědčeni o pravém opaku. Domnívají se, že mají pravdu, a přitom zapomínají, že se sami stali lží.

Určení bytí jako utrpení je pouze počáteční (první) tezí buddhistické nauky (dharmy), a nikoliv tezí poslední. Přičemž realizace buddhistické nauky leží nad všemi jejími tezemi. Avšak člověka zmanipulovaného západní kulturou jímají mrákoty již jenom při zmínce o první tezi. A tak obvykle ihned oponuje, aniž by vyslechl celý výklad zmíněné nauky, natož aby z ní něco správně intelektuálně pochopil. O bytostné realizaci raději pomlčíme.

Někdo lidem namluvil, že jedině správný je optimismus (rozuměj optimismus naivní, nejapný a podmíněný, nikoliv bytostný). A oni jej vděčně přijali jako záchranné lano, a rádi se na něm sami oběsí. Tak velký mají strach z utrpení, že se jej bojí už jenom z doslechu. Nechtějí se ani trochu otočit a koutkem oka podívat tam, kde tuší, že slyší práskání jeho biče. Stali se sami utrpením a bolest považují za důkaz své existence. Však se také přiznání (poslušnost) vynucuje násilím a mučením – buď přímým, nebo jen předpokládaným.

Kdyby bytí nebylo utrpením, tak by nešťastní lidé o žádné štěstí, ani o podmínky a prostředky k jeho nabytí, nijak neusilovali. Vlastně i lidová moudrost, která říká, že každý je svého štěstí strůjcem, vychází z předpokladu, že normálním stavem lidského bytí je neštěstí. Jistě přitom záleží na tom, jakého štěstí bude člověk strůjcem. To však záleží na jeho povaze, bytostných zkušenostech a stupni intelektuálního poznání.

Buddhistická nauka není otázkou víry, ačkoliv je nutné její teze přijmout, přinejmenším podmínečně. Pokud chcete někam dojít, nemůžete zůstat sedět na místě a pouze slepě věřit. Musíte se také zvednout a jít, ačkoliv cíl své cesty nevidíte. Pokud cíl cesty naleznete, budete jej případně moci kdykoliv navštěvovat. A přitom se budete muset smát tomu, jak jej jiní lidé marně hledají nebo vůbec nehledají.

Nelze se chovat jako zarputilí ateisté, kteří jsou mimochodem silně věřícími lidmi, a kteří nevěří v boha, protože jej nevidí a neznají, a z toho důvodu nejsou nijak schopni přijmout žádný návod, jak k bohu dospět. Jedni věřící skonali a věří v boha a druzí skonali a v boha nevěří. Důkaz věroučného bludu je nutné dokázat přijmutím a absolvováním návodu, který jej předkládá jako svůj výsledek, a nikoliv pouhým povrchním posudkem podmíněným předsudkem.

Podle původní buddhistické nauky nezáleží na tom, zda bůh existuje nebo nikoliv, nebo který je ten pravý. Jenom úplní nevědomci se dokážou rvát a vraždit kvůli své víře nebo nevíře ve svého boha. Účel světí prostředky. Pro někoho je lepší v boha (ideál) nevěřit, pro jiného věřit. Náboženská víra i nevíra může být dvojí, z hlediska subjektu nebo objektu víry. Můžete věřit nebo nevěřit v objekt víry, anebo také v subjekt víry. Možná je v tom systém. A teď, babo raď! Komu není rady, tomu není pomoci. Chytrému napověz, hloupého kopni.

Připozdívá se. Krize, zvěrstva, zločiny, války, nemoci a mnohé jiné hrůzy utrpení stále narůstají. Přesto jich lidé jako většina nemají stále dost k tomu, aby se od základu zamysleli nad svými postoji a názory, o kterých ani neví, odkud pocházejí. Jsou si stále jistí svým smýšlením, přesvědčením a svými směšnými pravdami. Jásají a hýří pošetilým optimizmem, ať trpí nebo se radují, ať jsou chudí nebo bohatí, zdraví nebo nemocní atd.

Potřeštění lidé bagatelizují varování. Je prý zle, ale mohlo by být hůře, a není ještě tak špatně. Strkají hlavu do písku. Argumentují pískem na vodě a zesměšňují všechny protiargumenty. Střízlivá konstatování odmítají jako pocitový pesimismus. Přijímají slaboduché lži a prostomyslná vysvětlení. Přehlížejí narůstající negativa reality, aby se vyčerpaní a unavení štvali za jejími rychle mizejícími pozitivy.

Krizi společnosti primárně nevyřeší vítězství té nebo oné strany mocných protihráčů. Jsou pouhými loutkami osudu. Zevně nad těmi monstry individuum téměř vůbec žádnou moc nemá. Tlak zlých osudových událostí si vynucuje duchovní a bytostnou konverzi – v podstatě či centru bytosti. Pokud k ní nedochází, bolestivý tlak musí zákonitě narůstat, dokud nevědomého nenapadne, aby se obrátil tím správným směrem. Pak si možná povšimne osamělé stopy v písku. Snad ještě včas, dříve než ji příští mořský příliv smete. Možná ji bude následovat, a tak učiní malý krok pro jednoho člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.