Stopy socialismu v letním sněhu českého kapitalismu?

Uvědomujeme si vůbec, že v historii sociálních vztahů se v různých obměnách neustále něco opakuje? Že se opakují – kupodivu občas i dobrovolně – vztahy podřízenosti menších a slabších vůči mocnějším, větším a silnějším? Že se opakují i silové pozice nadřazenosti a bohatství oněch ambicióznějších a mocensky aktivnějších nad těmi ostatními, žijícími sice skromně ale (na rozdíl od těch prvních) i mnohem klidněji? Klidněji i za tu cenu, že jim do života čas od času někdo svým dalším a dalším výmyslem donucovacího práva jeho zákonů tvrdě zasáhne? A proč vlastně?

Platí totiž dříve i dnes princip, že v životě je vždycky „něco za něco“. Je to snad proto, že už jsme tak naučení a zvyklí? Že všemu kolem nás jen přiřazujeme nějakou hmotně ekonomickou nebo pocitově ideologickou „hodnotu“? A kdo z nás si přitom vlastně uvědomuje, že dává-li na vědomí lidem v okolí své představy o hodnotách pojmů, tak tím do téhož okolí i vysílá informaci o svém vlastním „žebříčku“ mravních a morálních hodnot? O žebříčku, který si buď časem sám vytvořil, anebo mu byl jeho mozek – školením, výchovou nebo firemním koučinkem od jiných a navíc i za peníze – právě takto naučen a psychologicky přetvořen?

A tak se občas možná i pravdivě říká, že zatímco muži řeší problémy (ať už politiky anebo jen svého pracovního „díla a jeho poslání“), tak ženy celoživotně řeší své a cizí vztahy. Nicméně a přesto – je dobré nezapomínat, že pokud muž se začne soustřeďovat výlučně na vztahy, pak by žena měla rychle zpozornět a ihned přezkoumat, jestli si vedle sebe náhodou neusadila agresivního psychopata. Proč a kdy psychopata? Protože jen psychopat je typický vztahy nenormálními, přičemž má především rád sebe a svou násilnou moc nad druhými (čemuž říká svoboda) a druhé vesměs považuje jen za bezcenný odpad.

Otázkou pak zůstává, co po lidech, až umřou – po těch normálních i po psychopatech – tady zůstane a jak trvalou či pomíjivou stopu tu dalším generacím oni nechají. A také, jak užitečnou zkušenost potom my tady po nich nalezneme. A nejen nalezneme, ale i jakou cenu svým zkoumáním jejich stopy a „odkazu“ za to potom zaplatíme a tím ji i na vlastní kůži zažijem a pochopíme. Pochopíme porozuměním významu i nicotnosti a někdy i varovné škodlivosti hmotného a duchovního dědictví po nich.

Zajisté proto – a nikoliv nadarmo – kdysi pronesl a napsal moudrý Jan Amos Komenský (1592 – 1670) mnohé kritické výroky o lidské povaze. Výroky, které stejně jako před třemi stovkami let, tak i v dnešní době platí a mnoho lidí se v nich může poznat jako v zrcadle, přestože to nikdy neudělají. Proč navzdor svému chátrajícímu zdraví oni do budoucna vůbec nedbají, že například „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest?“ Proč si nejsou schopni uvědomit, že nikdy neprokážou opak Ámosova výroku „Miluj a buď upřímný a pak i Ty ostatními milován budeš a pravdu od nich uslyšíš?“

Ostatně, jak dlouho některým z nás trvá, než s odporem opustíme vztahovou blízkost nějakého podvodného lháře, bláznivého fanatika hloupých ekonomických, politických či náboženských představ, nebo sobeckého a arogantního chamtivce, který nám dokáže denně pokrytecky tvrdit, že když nás občas nějak oklame, podvede a omezí, tak že nám tím vlastně přinese ještě větší svobodu?

Neměli bychom už opravdu konečně začít víc svou vlastní hlavou myslet a občas i kriticky zkoumat ty naše falešné a zároveň často velmi hloupé politiky a jejich rádcovské mediální ideology? Neměli bychom si alespoň občas připomínat větu učitele národů J.A.K., když napsal, že „Život je jeden pouhý, ale smrtí jsou tisíceré způsoby? Že pravda je jen jedna, ale lží a bludů tisíceré podoby?“ Leč, marnost nad marnost, vždyť myšlení bolí a dávno už Komenský tady nežije…

A tak zbývá už jen dodat, že pouze míra poctivosti a spravedlnosti určí hodnoty, které tu nejen po nás, ale i po našich politických šéfech – jednou zůstanou. Že co generace dnešních vůdců tady systémově zaseje, (pozor píši v tom slově J!), to nezkušená generace následujících ovčanů si pak pěkně užije. Ono totiž, částečně si to odneseme už i dnes my sami, když ve své pasivitě k tomu často nepípneme ani slovíčko! A proč? Protože prubířským kamenem našich stop zde na Zemi budou i názory našich dětí na dobu, kdy jsme ještě byli živi mezi nimi.

Jen autentické zkušenosti vzpomínek mladších generací na životy předků totiž napíší ty pravdivé stopy do sněhu i bláta politických dějin všech. Stopy lidí poctivých a normálních i stopy psychopatů, jimiž se občas důvěřivě a občas nedůvěřivě, necháváme vést, protože jsme si už zvykli mlčet. Mlčet proto, že vyslovit úsudky a názory, to nám vůdčí psychopati zakázali vyjádřit pod záminkou zákonů o zakázaných slovních výrocích. Zákonů, analogicky a téměř doslovně zděděných novodobými „demokraty“ od jimi údajně nenáviděných (snad proto, že sociálně zodpovědnějších a ekonomicky úspěšnějších) komunistických předchůdců, kteří svobodu určitých slov také někdy i zakazovali.

Pravda je však jiná. Mocenští komunističtí předchůdci dnešním „demokratům“ vždy byli zcela lhostejní a demokratům dneška tehdy vadilo jen to, že museli disciplinovaně poslouchat a poctivě pracovat. Dnešní demokrati totiž pouze předstírají, že komunisty nenávidí a dělají to jenom proto, aby sami jako vůdci státu vypadali politicky schopnější. A nutno přiznat, že mají v podstatě i pravdu. Velmi často jsou skutečně všeho schopnější, včetně mediálního veřejnoprávního lhaní a matení pojmů. Jak si to ale vysvětlit? Inu, velmi snadno – a například i takto historicky:

Rozdíl byl a je totiž i jen v tom, že dříve byly fronty na banány, na Trabanty a na embéčka, protože lidé – ačkoliv byli jen zaměstnanci – tak měli na ty banány a na ta auta peníze. Dnes jsou fronty na pracovních a sociálních úřadech, protože lidé nemají práci za přijatelnou mzdu a tak už ani ty peníze nemají. Takže, kde ti dnešní soudruzi demokrati udělali chybu? A probůh vlastně, proč? Inu proto, že základní nesvoboda člověka v ekonomice kapitalismu logicky stanoví, že každý být pojišťovákem, obchodníkem, daňovým poradcem, bankéřem nebo podnikatelem přece nemůže. Kdo by potom tvůrčím a užitečným způsobem pracoval a zboží a potraviny vyráběl?

Jak to tedy udělat, aby člověk neměl bídu zaměstnance a například podnikatelem se rychle stal? Když jsem o tom hodně dlouho přemýšlel, tak jsem dospěl k závěru, že to bych asi musel nejprve něco z kdysi národního majetku nějak společensky agresivně „zprivatizovat“, čili přivlastnit si to. Teprve tím bych totiž prokázal, že jsem ten správný novodobý ekonomický kapitalistický demokrat.

Demokrat mírumilovně podnikatelsky bojující proti prohnilému socialismu, jenž se před 27 lety přece sám od sebe zhroutil. A proč se udajně právem a udajně zhroutil? Inu, jak mi bylo vysvětleno v článku (1), tak to prý bylo proto, že – socialismus je institucionalizovaná agrese vůči svobodnému přivlastňování.

No dobrá. Tak ale proč ti naši demokraté – všichni sborově a jako jeden muž – tolik nenávidí Babiše? Babiše, ještě většího boháče, než (oficiálně) jsou oni sami? A proč tolik usilují o jeho politicko-existenční zničení? Že by v tom byla jen obyčejná majetková závist?

Anebo … že by to bylo proto, že oni sami – v celém zbývajícím českém politickém parlamentním spektru – jsou vlastně zakuklení exponenti komunistického socialismu, kteří se rozhodli třídně, institucionalizovaně a agresivně zničit to Babišovo svobodné politicko podnikatelské přivlastňování? Přivlastňování nejen majetku, ale už navíc i přízně občanů a jejich voličských preferencí pro říjnové parlamentní volby?

(1) http://pravyprostor.cz/socialismus-intelektualni-omyl/