Strašná pravda o vyšívaných rubaškách

Reklama


Vážení čtenáři!

Ukrajinským učitelům středních škol, vyučujícím vysokých škol i studentům bylo doporučeno, aby na slavnostní akce 1. září přišli ve vyšívaných rubaškách. Mnozí přišli.

Jestli vás zajímá, proč je to strašné, dovolte mi, abych vám to vysvětlil.

Obyvatel ruské megapole těžko pochopí, v čem spočívá nebezpečí masového oblékání se do tzv. národních krojů právě městskými obyvateli v době naplněné typicky městskými povinnostmi. Nikdy v životě se s tím nesetkal a neví, co to znamená, když folklorní kultura „vtrhne“ do města a už ho neopustí. Když se rozplyne za hranice svátků a stane se vlajkovou lodí světového názoru.

Bezstarostný obyvatel ruského města se zeptá: „Jakou hrozbu mohou představovat bílé halenky či košile, vyšívané kosočtverci či kohouty jako součást oblečení vyučujícího, úředníka či lékaře? Dojímavé šňůrečky na zavázání u krku, nečekané pastevecké čapky, kožichy, pejzy, národní vous a jiné? Usilovné povinné studium rolnických písní a tanců v městských školách? No, lidé si váží své starobylé kultury – to je dobře…“

A právě obyvatelé národních periferií, které se odloučily od Velké země na počátku 90. let, znají temnou stranu „vyšívané rubašky“.

„Vpád vyšívaných rubašek“ do západních oblastí bývalého SSSR začal před 20-25 lety. Sám o sobě nebyl problémem, ale jeho symptomem. Konkrétně toho, že do měst, center civilizace, „vplula“ proticivilizační myšlenka.

Nebyla to expanze vesnice do měst. Ovšem do milionových sídel začali masově přibývat nositelé vesnické mentality – nikdo se je ovšem nesnažil pozvednout na městskou úroveň. Naopak – města se začala snižovat na úroveň gigantických vesnic a městeček.

A v čem je jádro pudla? Když se svazové východoevropské republiky začaly „odřezávat“ od přirozeného euroasijského prostoru, bylo to v praxi zničení civilizace. Té jediné a společné, kterou jsme tehdy všichni měli – ruské / velmocenské / sovětské.

A tehdy začalo to nezajímavější a nejtragičtější. Ve většině postsovětských republik byla na velmoci nejzávislejší největší města – vědecká a industriální centra. Riga, Kišiněv, Kyjev, Charkov, Oděsa, dokonce i Tartu: společné výzkumy, společný výrobní supermechanismus, společný trh, společný kulturní prostor. A když se v těchto městech začala rozpadávat euroasijská civilizace – vzniklé vakuum začalo zaplňovat „probudivší se národní vědomí“. Na městských úřednících, ředitelích podniků a poslancích náhle „rozkvetli“ „národní kohouti“ a „národní máky“. Sociální reklama se ujala úkolu opěvovat pole plná klasů a dětiček kamsi běhajících v národních rubaškách. Když byly zrušeny plány Světlé Budoucnosti pro desítky milionů lidí, v milionových sídlech náhle strašně začali milovat všechno selské, tamní, věčné.

Sotva to byl čísi zločinný plán, i když západní přátelé a emigrantská sdružení samozřejmě pomáhali „lidovým revolucím“, jak jen mohli. Podstatnou roli tu sehrálo cosi neodkladného: bylo třeba nahradit zrušenou Světlou Budoucnost – a nahradili ji retro-idealismem. Bylo třeba cosi postavit proti gigantické městské ruské kultuře – a tak ji začali vytlačovat kulturami antiruskými, tj. anti-městskými. Nové státy ozřejmily svou evropskou orientaci – a „evropskou periodou“ v jejich historii byl právě začátek minulého století, časový úsek mezi dvěma světovými válkami. Moldávie patřila Rumunsku, západní Ukrajina Polsku, svobodné Pobaltí Evropě celkově.

A hlavně, města nemohla po rozpadu Sovětského svazu de facto nedegradovat ekonomicky a kulturně – a znamením této degradace se staly sváteční národní laptě.

Proč hovoříme právě o degradaci? Vždyť hlavní města východoevropských zemí jsou jejich „bonbónky“!

Protože, ať to zní jakkoliv podivně, zakouřené uralské průmyslové centrum je organismus daleko složitější než „načinčaný“ turistický Tallin, stejně jako je síť domů dětí a mládeže složitější než síť kin, uzavřený závod je složitější než supermarket otevřený v jeho prostorách. Průmyslové město je město výzkumů, pokusů, systémových znalostí. A turistické centrum – to jsou hotely, zábavní podniky a městský kolorit.

V postsovětských megapolis došlo právě k zjednodušení na „městečkovost“ – skutečná sovětská města nepříliš vzhledná na první pohled, se začala zbavovat příznaků „opravdovosti“ a měnit se v prezentačně-rekreační komplexy s bazary.

Skutečné město se zabývá masou činností, kterými se nepřísluší zabývat dekorativnímu „městečku“.

Například sovětské město Riga vyrábělo elektroniku, automobily, lokomotivy, lodě, celulózu a mnoho dalšího. Ale potom do něho vpadly „vyšívané rubašky“ a všechny vymoženosti velmoci byly s odporem odvrženy a rozprodány. Ještě jednou, aby to bylo zcela jasné: neprivatizovali je, ani nezastavili výrobu. Zlikvidovali je zcela, „do mrtě“, propustili specialisty a zařízení dali do šrotu.

Ta likvidace všeho komplikovaného daleko překročila hranice ruským občanům známé deindustrializace: se vším svou povahou velmocenským se vypořádali se slavnostním křikem o očištění rodné země od sovětských monster.

Analogická situace vznikla i v jiných evropeizujících se republikách.

Tím se ničení složitých věcí nezastavilo. Po zničení industriální sféry přirozeně degraduje ideový, intelektuální a kulturní prostor. Jinak tomu být nemůže. Je prostě nepřirozené, aby národ, který se uchýlil ze sféry velmocenského vědomí s jeho globálním měřítkem a úkoly do selského folkloru, uvažoval postaru s „imperiální“ smělostí. Měřítko myšlení přirozenou cestou ergonomicky usychá. Nejprve zmizí z prostoru veřejných diskusí složitá témata, a potom je prostě přestanou chápat. Zůstanou jednoduchá a konkrétní fakta: „daně rostou“, „snížily se ceny za městské parkování“, „Irsko otevřelo svůj pracovní trh našim občanům“.

Vysoká kultura se sníží na úroveň západní produkce. Masová – k dívkám, které „dosáhly úspěchu na evropské taneční scéně a nyní se svěřují na jistém rozhlasovém kanále, jak se jim to podařilo“.

Mezinárodní politika se v takovýchto státních celcích stává poetickou a všem pochopitelnou. Polotóny nikdo neslyší. Publicisté razí smělou pravdu: „Dnes se v opíjejícím se Rusku diktátor Putin a jiní, kdo nenávidí evropskou demokracii, sešli, aby se zlolajně vysmívali naší svobodě. Naštěstí nás civilizovaný svět podporuje v odporu vůči ruské agresi, ale musíme stále aktivněji demaskovat v EU podstatu agresivních úmyslů ruského imperialismu.“

Na Ukrajině si nyní někteří myslí, že ruský imperialismus ničí „Motor Sič“ a „KB Antonova“. Ve skutečnosti je tomu naopak – ničí je jeho absence, symbolizovaná „vyšívanou rubaškou“, která „pohltila“ všechny velmocenské vymoženosti v mladých demokraciích, bez jakékoli války s Ruskem.

Výsledkem tohoto plavného a svátečního zdivočení je to, že z nositelů jedné civilizace se rodí obsluhující personál jiné civilizace.

Jako příklad lze uvést pasáž z článku polského publicisty-redaktora oficiálních polských novin Rzeczpospolita. Píše – samo sebou se rozumí – o agresivním Rusku, které stojí proti Svobodě.

„Svoboda vládne větší silou než všechny hlavně a raketové systémy. Dny Putina budou sečteny, jestliže se Ukrajincům podaří vyrvat se z nynější bídy a nemohoucnosti na Západ, jako se to podařilo Polákům,“ uvádí svobodný Východoevropan.

A v několika odstavcích se chvástá, jak se jim to podařilo: „Nyní máme profesionální armádu: nevelkou, ale dobře zásobenou a ostřílenou ze zahraničních misí. Polská armáda hraje roli expedičního korpusu pro podporu našich spojenců v jejich koloniálních válkách…“

Ano-ano, vážení čtenáři. My jsme tak svobodní, že nám naši spojenci udělili pomocnou roli ve svých koloniálních válkách. Nebrali si servítky.

To se nám teď zdá – že Svoboda a radostné přisluhování v koloniálních válkách jsou nespojitelné nádoby. Ale uvědomělí „vyšívaní kohouti“ v tom nevidí žádný protiklad. Z prostého důvodu: vesnický světový názor je v první řadě ztrátou schopnosti vnímat svět systémově a v souvislostech. Neboť tento světový názor je vlastní těm, kteří jsou schopni svět systémově změnit. Ti musí být schopni sjednotit konkrétní vidění světa – život jednotlivých rodin, hospodářství a měst – s makroekonomikou, makropolitikou a za nimi stojící filozofií.

Ale městský divoch z konkrétních jevů vnímá jen konkrétní skleněné korálky (pod rukou koupené audi, tarify na vodu, nový ipod). Ze světa idejí jsou mu dostupné jen nabiflované fráze a bojové výkřiky.

Dosud se toto vše odehrávalo v mírových podmínkách. Hesla národů, které ze sebe „setřásly“ imperiální civilizovanost, zněla asi takto:

„Nyní jsme Evropané! Můžeme posloužit skutečné Evropě! Každý dostane korálek!“

Ale teď, jak ukazuje praxe, může znít heslo jinak:

„Jsme Evropané! Položili jsme tělo a duši za naši svobodu! Musíme střílet po nelidech! Každý musí dostat korálek!“

Varujte se „vyšívaných rubašek“, občané. Ne náhodou k nám – občanům svazových republik Eurasie – všechny ty „antiimperiální“, tedy de facto anticivilizační agitky přicházejí právě v nich:

Senja (zřejmě je míněn Arsenij Jaceňuk, pozn. překl.) má taky pravdu. Jestliže zlikvidujeme všechny nespokojené – bude mír. Na měsíc-dva. Potom bude potřeba zlikvidovat nové nespokojené – už z Pravého sektoru. Potom ještě a ještě. Do té doby, dokud nezůstanou na rozvalinách jen banderovci, dělící si ostatky Ukrajiny mezi sebou. Při realizaci plánu Jaceňuka tam lidé nezůstanou. A ten plán je tak dobrý – je obdobou plánů Hitlera na rozšíření životního prostoru pro skutečné Árijce. Tito lidé se ovšem považují za Árijce a vyšší rasu.

Zdroj: http://www.odnako.org/blogs/strashnaya-pravda-o-vishivankah-k-probleme-gorodskogo-odichaniya/(external link)

Překlad: Alena Mikulášková

Přejít do diskuze k článku 16 komentářů