Svět ruskýma očima 258

Reklama


Na kolena nás nedostanou

Ilja Protasov

18. červenec 2014

Nový balík amerických sankcí nezpůsobí ruské ekonomice újmu. Ten se týká hlavních zařízení obranného, ropného a plynového průmyslu a několika úředníků Ruska a Doněcké republiky. Odvětvové sankce se týkají koncernů Almaz-Antei, Sozvedije, Kalašnikov, Bazalt, Uralvagonzavod, KRET, Výzkum a výroba strojírenství, Konstrukční kancelář výroby přístrojů, odděleně Doněcké a Luhanské lidové republiky, dále premiéra Doněcké republiky Borodaje, generála FSB Besedy, ruského ministra pro záležitosti Krymu Saveljeva a asistenta prezidenta RF Ščogoljeva.  Spolu s tím se dostaly pod odvětvové sankce společnosti Vněšekonombank, Gazprombank, NOVATEK a Rosněfť. Aktiva zablokovaná nemají, ale Američané do  nich nesmějí investovat a úvěrovat je na delší dobu než na 90 dní.

Obama pohrozil pokračováním sankcí, pokud prý Rusko nezmění ve věci Ukrajiny své jednání. EU odmítla odvětvové sankce zavést, omezila se jen na zmrazení řady bankovních programů v ruském státním sektoru.

Rusko žádné odvetné sankce nestanovilo, jen konstatovalo, že americké sankce nemají vliv ani na postižené společnosti, tím  méně na celou ruskou ekonomiku. V ní je úloha amerických finančních nástrojů minimální a navíc existují obchodní kontakty mezi domácími závody a americkými partnery, například mezi Rosněftí a Exxon Mobile, a ty zůstaly prakticky nedotčeny.

Putin k tomu řekl: „Co se týče sankcí, jako obvykle mají efekt bumerangu a bez jakýchkoliv pochybností ženou v tomto případě rusko-americké vztahy do slepé uličky, přinesou vážnou ztrátu. Jsem přesvědčen, že je to ke škodě dlouhodobých strategických národních zájmů amerického státu i amerického lidu.“ Šéf Rosněfti Sečin uvedl, že finanční situace společnosti je výborná, což umožňuje realizovat projekty dlouhodobě, bez zapojení jakýchkoliv mimořádných úvěrových aktivit.

Ruský premiér Medveděv k tomu řekl: „Jakékoliv sankce jsou zlo, nikdy nepřinesou viditelný prospěch,  nejsou ani schopny přinést vážnou újmu hospodářství. Mezinárodní zkušenost ukazuje, že sankce ještě nikoho nesrazily na kolena.“ Sankce uvalené na Rusko nejsou z rozhodnutí OSN, nejsou tedy legální, budou pouze napomáhat dalšímu růstu protiamerických a protievropských nálad v Rusku. Podle Medveděva přechází ruská ekonomika na změny v dovozové politice, využívá domácí zdroje růstu. Sankce se tudíž neprojevují na rozpočtovém plánování a na sociálních závazcích. A hlavně: „Všechny tyto sankce nepomohou Ukrajině. Žádným způsobem.“

Další balík sankcí USA nejen že jde proti jejich vlastním průmyslovým společnostem, ale jde i proti zdravému rozumu. Je přece zřejmé, že Rusko není účastníkem konfliktu Kyjeva s Novoruskem. Rusko již nemá žádný důvod podřizovat se náladám Washingtonu a snažit se s ním něco vyhandlovat: sankce přijdou tak jako tak, nezávisle na jednání Ruska. Takže další protiruská demarše USA nakonec Rusku rozváže ruce. Není už důvod přihlížet k názoru Američanů.

Nezávislá politika Moskvy bude ostatně možná jen v případě, že federální vláda kvalitativně změní makroekonomickou politiku a skončí s neoliberalismem, některými ministerstvy a úřady výkonné moci dosud respektovaným.

Převzato z File-rf.ru

***

Srbští dobrovolníci v historii Novoruska

Nikolaj Mališevskij

22. červenec 2014

Novorusko poprvé vzniklo v polovině 18. století zásluhou Srbů. Ruské impérium, ve snaze upevnit své hranice na území dnešního Donbasu, pozvalo  za tím účelem lidi z Balkánu. Carským výnosem z roku 1752 jim byly přiděleny pozemky na styku příští Luganské a Doněcké oblasti s názvem Nové Srbsko. Vzápětí se sem nastěhovali srbští husaři a stali se poddanými ruského cara. Jejich veliteli byli Jovan Ševič a Rajko Preradovič. Osídlili území u jižního břehu řeky Severní Doněc, mezi řekami Lugaň a Bachmutka. Srbští husaři zde zřídili zvláštní autonomní oblast, která podléhala přímo senátu a Válečné radě ruského impéria. Dostala název Slavjanosrbsko (Slavjanoserbija). Společným centrem Slavjanosrbska a Nového Srbska bylo město Bachmut. Generál, který v roce 1754 území navštívil, se o něm vyjádřil: „Půda je jako obvykle tvrdá, divoká a možná od stvoření světa neobdělaná a v celé historii nebyla nijak k užitku, bez lidí … v lesích je divoká zelenina, mnoho jablek a hrušek a někde lze najít divokou vinnou révu.“

Pozice Ruska v Novém Srbsku, Záporožské Síči a Slavjanosrbsku byla za pomoci nového osídlení upevněna. Poté příliv balkánských Slovanů z Rakouska-Uherska slábl.

Na jihu se noví osídlenci postavili odvěkým nepřátelům Slovanů – Osmanům. Na západě pak rozvinuli partyzánskou válku proti polské nadvládě. Jejich zásluhou mnoho křesťanských Ukrajinců a Bělorusů našlo novou vlast na Donbase. Odešli z nevolnictví (krepostnoje pravo) a polského biče do Nového Srbska. V polovině 18. století vstoupilo Nové Srbsko a Slavjanosrbsko do soustavy Nového Ruska a toto území se stalo jednou z gubernií Ruska. V období sedmileté války, v roce 1760, se dvě eskadrony srbských husarů účastnily dobytí Berlína ruskou armádou.

Před dvěma a půl stoletími bránili srbští husaři oblast mezi Luhaní a Doncem před nepřáteli z jihu i západu. Dnes jejich krajané spolu s domobranci z Donbasu pomáhají oblast zbavovat nacistů. Srbové mají na pamět předky nynějších nacistů, soustředěných na Haliči, kteří vraždili jejich krajany. Tato divize po rozbití ruskou armádou byla narychlo restaurována německými nacisty a vyslána na Balkán. Zde krutě zacházela se srbskými civilisty i partyzány. Banderovci byli špatnými vojáky, zato dobrými zabijáky.

Při obraně Krymu a Sevastopolu byli prvními dobrovolníky vojáci balkánské interbrigády, pojmenované na počest legendárního husara Slavjanosrbska  – Jovana Šaviče. Dnes má tento oddíl 35 vojáků, většinou rodilých Srbů a bojuje v Luhanské oblasti. Srbové se ukázali jako výborní ostřelovači a granátometčíci.

V polovině července byli srbští dobrovolníci přes 12 hodin v úplném obklíčení od mnohonásobně silnějšího nepřítele. Nakonec se dokázali pod prudkou palbou probít a nepřišli ani o jednoho vojáka. Nejstarší ze srbských vojáků Živkovič bojoval s fašisty ještě v devadesátých letech na Balkáně. Svůj příjezd do Donbasu zdůvodnil takto: „Protože Rusové a Srbové jsou bratři. U nás se říká: Srbsko, to je malé Rusko a Rusko, to je velké Srbsko. Rusové nám vždycky pomáhali, jezdili k nám když nám bylo zvláště těžko. Dnes jim to my oplácíme.“.

Když se kdosi v Srbsku snažil svým občanům hrozit za účast v boji o Novorusko vězením, odpovídali srbští dobrovolníci, že nehodlají jen přihlížet, aby se nechali rozsápat tak, jako se stalo s jejich vlastní zemí.

Převzato z Fondsk.ru

***

Safari pro vrahy z plezíru

Nikolaj Mališevskij

21. červenec 2014

Masakr ukrajinské populace vábí úchylné samoplátce. Nejen že na Ukrajině vraždí najatí vrazi, ale dokonce i lovci, kteří si za možnost vystřelit do lidí zaplatí. Ceník je k dispozici.

Krutá fakta jsou uvedena v článku přeloženém do češtiny, který byl zveřejněn ve Střípcích ze světa.

Námět: Stan

***

Michail Nějžmakov: Putinova strategie vnáší rozkol mezi země Západu

25. červenec 2014

Michail Nějžmakov, vedoucí Centra analýzy zahraniční politiky Institutu globalizace a sociálního hnutí (IGCO), posoudil geopolitické možnosti Ruska. Z pohledu na mírové akce USA je zřejmé, že se Bílý dům v posledních třiceti letech míchá do situace všude, kde se mu zlíbí. OSN pro něj nic neznamená. Pro cokoliv si vymyslí jakékoliv záminky. Mohou americké hegemonii čelit jen státy s vlastními jadernými zbraněmi?

Existují i nejaderné mocnosti, které nepodlehly vojenské invazi USA, například Sýrie a Írán. Avšak Washington proti nim vojenské akce plánoval. Už od roku 2000 se ve sdělovacích prostředcích objevují informace, že během několika nejbližších týdnů „to přijde“. Washington soustavně vyhrožoval, avšak ve skutečnosti mu v těchto letech nešlo o válku, ale o oslabení Íránu a o jeho izolaci v regionu. Írán je regionální protiváhou Saúdské Arábie a Kataru, jejichž význam roste po sérii arabských revolucí. K ochlazení mezi Washingtonem a Teheránem došlo ke konci vlády Bushe mladšího v roce 2006 a poté se země snažily vzkřísit dialog. V rámci Írán-Contra byly do Íránu bojujícího s Irákem dodávány zbraně, což měli na starost vysocí úředníci americké administrativy.

Něco podobného se stalo i v případě Sýrie. Ukázalo se, že velká část americké elity měla v úmyslu spíše rozbití spojenectví Sýrie s Íránem než změnu režimu v Damašku. Pokud by si větší část amerických elit přála vojenskou intervenci, je obrana jenom v jaderném štítu.

Prezident Putin nedávno vystoupil v Radě bezpečnosti, kde prohlásil: „Rusko, zaplať bůh, není v žádné alianci. V tom je do značné míry záruka naší svrchovanosti. Jakákoliv země, která do nějaké aliance vstoupí, okamžitě ztrácí část svojí svrchovanosti.“ SSSR hrál vedoucí roli mezi zeměmi Varšavské smlouvy. Má nyní Rusko možnost nebo přání čelit USA a jejich spojencům za pomoci přátelského spojenectví?

Rusko právě fakticky vstupuje do vojensko-politického spojenectví – Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Možná měl Putin na mysli, že ODKB je aliance, která nepředpokládá u svých členů závaznou vnitřní politiku. Je zaměřena na řešení regionálních otázek bezpečnosti a na boj s terorismem. Většina členů je sotva připravena k jakémukoliv opravdovému odporu vůči USA a jejich spojencům. Od organizace Varšavské smlouvy se liší principiálně. Rovněž současná situace se liší od tehdejší studené války. V blízké budoucnosti se sotva bude opakovat konfrontace dvou globálních ideologických bloků. Nyní se uplatňují spíše taktické aliance.

Západní futurologové bohužel uvažují o „konci historie“ a myslí si, že západnímu liberalismu se nyní postaví radikální islám. Ukazuje se, že Spojené státy nepotřebují ani tak podporu naší země v boji se světovým terorismem, jako zničení silného nezávislého Ruska. Neposílají teroristy do Ruska? Vypadá to, že strýček Sam je připraven k jakékoliv podlosti a provokaci.

Dávno se ví, že tajné služby USA dlouhodobě pracují s islámskými radikály. Dnes ale mají oni i jejich spojenci z EU snahu držet islámské bojovníky dále od vlastních hranic. Proto podněcují vytváření ohnisek napětí, která se mění na hnízda radikálního islamismu. Ta na sebe poutají i ruské radikály. Washington se soustřeďuje hlavně na radikály Blízkého a Středního východu. Konflikt s Ukrajinou vytváří ohnisko nestability u našich hranic, Spojené státy podporou Kyjeva proti naší zemi podněcují i globální teroristickou válku.

Nepřátelé nejvíce ze všeho nenávidí Putina. Je to hlavní nepřítel všech rusofobů, ačkoliv západní tajné služby i jejich media se snaží ukázat to jinak. Proč jim Putin nedá ráznou odpověď? Je vůbec možno se s našimi nepřáteli domluvit?

Putinova strategie nyní nespočívá v totální opozici k Západu, ale k zanesení rozkolu mezi západní mocnosti. Připomínám jeho vystoupení před zástupci diplomatického sboru z 1. července . Mnoho pozornosti v něm bylo věnováno Evropě. V poslední době je hlavní trend v žurnalistice i odborných kruzích hodnocení spojenectví Moskvy a Pekingu. Přitom v celém Putinově vystoupení byla tato otázka zmíněna jen jednou, a to ještě zároveň se vztahem Ruska s Vietnamem, s Indií a s Japonskem. Přitom o Evropě hovořil velmi mnoho. Znova připomenul „jednotný prostor od Lisabonu po Vladivostok“. Ochlazení mezi předními hráči EU a USA bylo nejednou víceméně vleklým, ale vždy bylo dočasné. Putinův přístup byl logický a odpovídal situaci. Dočasní taktičtí spojenci jsou lepší než zjevní nepřátelé a ochlazení k jedné mocnosti je lepší než odolávání na několika frontách. Podobně obezřetnou strategii uplatňuje odedávna Čína a výsledkem je neustálý růst jejího mezinárodního významu. Putin dokonale cítí zákony éry taktických spojenectví a až dosud mu to výborně pomáhalo hájit své zájmy.

Převzato z Pravda.ru

***

Sen ukrajinských fašistů. Batalion Mažor z dětí pohlavárů chunty

25. července 2014

Ukrajinští nacionalisté poukazují na to, že synové pohlavárů nejdou zachraňovat Ukrajinu. Na stránkách «Тарасова правда» и «Компромат Украины и России» se píše, proč prý umírají všicni ostatní, ale ne synové současných vládců. Je to pravda, ze všech synů politiků je na frontě jen mladý Gricenko a ještě ke všemu se neví, kde. Nikde jej totiž není vidět.

Nejvyšší rada Ukrajiny přijala zákon o třetí mobilizaci. Stále více ukrajinských mladíků se stává kanónenfutrem ve válce proti Rusku a děti poslanců „nepůjdou se zbraní bránit zem“ a raději se přesunou do teplých krajin. Už se objevila anekdota: „Říká se, že bude brzy z dětí ukrajinských poslanců a úředníků vytvořen batalion Mažor, který odcestuje na jihovýchod – Francie.

V zákoně o mobilizaci stojí, že jsou od ní osvobození poslanci. Redaktor, který informace přináší, uvažuje, že poslanci „do zákona vložili vyložený výsměch občanům – otevřený a cynický. Přitom zákonem dokonce zabezpečili své zadky. A lidé to spolkli. …A tato země vstupuje do EU.“.

Autor, který je extrémně nepřátelský k Rusku, žádá, aby do ukrajinské armády byla povolána i zlatá mládež, aby si mohla ve válce mezi přestřelkami kousnout do svého suchého kusu chleba a loknout si teplé rezavé vodičky, tak jako ostatní vojáci.

Pokud by se oddíl Mažor v čele s prezidentovým synem a oddíl Věrchovnej rady vypravily do oblasti ATO (protiteroristická operace), skončí válka za den naším naprostým vítězstvím. Příslušné instituce (Generální štáb a Hlavní štáb nejvyššího velitele) zajistí těmto vojákům dokonalé zabezpečení letadly, tanky, vrtulníky atd. Dobrovolnické oddíly Dněpr, Donbass, Aidar a Šachťorsk by měly chránit zezadu, aby se členové oddílu nerozutekli do křoví, až by uviděli nepřátele. V době, kdy autor článku sní o vítězném pochodu ukrajinských vojsk, se místní mažorové baví a do rozpoutané ukrajinské války se nehrnou.

Námět: Stan

Převzato z Novorus.info

Přejít do diskuze k článku 15 komentářů