Svět ruskýma očima 259

Reklama


Evropa neexistuje. Je to jen dopravní prostředek pro USA

Jurij Kondratěv

24. červenec 2014

V přímé relaci ze Stockholmu promluvil známý publicista Israel Šamir, žijící v Evropě i v Rusku. Tématem byla okupace Evropy Spojenými státy.

Celý svět se otřásá, vznikají a zesilují konflikty, události se kupí jedna na druhou a překrývají se jako v kaleidoskopu.

Události kypí. Léto bývá okurkovou sezónou a dobou dovolených. Letošní léto je jiné. Zvláště zajímavé jsou události probíhající mezi USA a jejich spojenci v Evropě. Roste napětí, právě v tuto chvíli mezi Německem a USA. Špionážní aféra je jen jednou z mnoha jiných. Už dávno v utajení zmizelo německé zlato v amerických sejfech. Nyní bylo rozhodnuto jej najít, ale nedaří se a bude třeba jej hledat znova. Velmi významný je příjezd a pobyt Snowdena v Rusku. Ukázalo se tak, kdo jsou utajení chráněnci, přátelé a agenti USA v Rusku. Všechno vyplavalo na povrch. Jde o tak významné lidi, jako je například majitel Nězavisimoj gazety, který byl vždy považován za velkého ruského patriota. Však také hned vystoupil s tím, že je třeba urychleně Snowdena vydat.

Čí přínos je v těchto titánských posunech ve světové politice a globální ekonomice větší – Assange nebo Snowdena?

Moji osobní sympatii má spíše Assange. Jeho znám, Snowdena ne. Aby bylo rozuměno proč. Byl by Snowden, pokud by nebyl Assange? Assange a jeho pomocnice Sarah Hendricksonová Snowdena zachránili. Sarah jej odvezla z Hongkongu do Moskvy pár hodin před tím, než se připravili jej uvěznit. Po celou dobu pobytu v Šeremetěvu jej držela za ruku. Assange dodal hory materiálu a potom se stáhl do ústraní. Se Snowdenem je to jiné. Dává všechno po troškách, ne sám, ale přes prostředníky na Západě. Jsou s Assangem dvě různé osobnosti. I Snowden je velmi významný. Vrazil pořádný klín mezi USA a Německo. Všichni to chtěli.

Německo zůstává okupované. Americká i britská vojska jsou přítomna. Může něco změnit obraz existujícího světa?

Přání Němců osvobodit se z americké okupace trvá. Zásluhou Gorbačova se zbavili v roce 1990 sovětské okupace. Nyní by se rádi zbavili Američanů. S tímto vědomím prozradil Snowden odposlouchávání Merkelové. Pro ni to byla rána, protože si myslela, že jakožto velký spojenec a přítel USA je toho uchráněna. Krátce nato se provalilo, že jeden mladý pracovník německé tajné služby prodával materiály německých tajných služeb Američanům. I zde byl určitý ruský drápek. Američané se nejdřív urazili a řekli, že co na tom, že je to jejich věc. A drze odpověděli, že když budou potřebovat, že k tomu zase dojde. Němci se trochu otřepali a potom oznámili, že ten člověk chtěl všechno prodat Rusům. Německé veřejné mínění tento případ pociťuje velmi bolestně. Nejen že mají na svém území americké vojenské základny, je u nich i americké letectvo a nyní ještě chtějí, aby Německo platilo na Ukrajinu i na další a nakonec ještě špehují. A hned nato další skandál. Ve skutečnosti, jakmile se Ukrajina stane americko-německou a celoevropskou kolonií, Německo učiní opatrné kroky ke svému osvobození.

Jak to komentují ve Francii?

Francouzský prezident Chirac se snažil o nezávislost. Sarkozy byl jiný a proto se Francie v posledních letech přátelila se Spojenými státy a poslouchala jejich příkazy. Jenže při volbách do Europarlamentu se celá konstrukce systému zřítila. Prezident Hollande, který byl poslušným americkým pudlíkem, se polekal a obrátil. Američani na Francouze přitlačili a žádali od banky Paribas přibližně devítimiliardovou pokutu, neboť tato banka platila akce v Súdánu, Íránu a v ostatních USA zakázaných zemích. To přece může být francouzské bance jedno. Hollande se setkal s Obamou a vzepřel se. Dost neústupně řekl: „Budeme své bankovní zájmy bránit.“ Nic z toho nebylo. Stala se i další důležitá věc. Při setkání v Normandii jediný Hollande připomenul ohromnou zásluhu Ruska ve druhé světové válce. Ostatní to důsledně zamlčeli. Ukazuje se, že tu jsou určité kroky k odpoutání se od amerického diktátu. Je to spojeno i s kontraktem na Mistraly, kde USA požadovaly odmítnutí dodávek. Zajímavé je, že i mnozí v Rusku tento obchod kritizovali. Nyní vidíme, že do ceny těchto vrtulníkových lodí je zahrnuto i určité přátelství s Paříží. Je to všechno velmi složité.

Ve světové politice probíhají ohromné posuny, objevují se samostatná střediska síly. Nevzniká už jen bipolární svět, kde stojí USA a spojená Evropa proti Číně a Rusku. Umožňuje to Rusku zvyšovat svůj vliv?

Ano, skutečně, Rusko může opravdu dobře existovat jen v případě, že se mocnosti Západu spolu ocitnou v konfliktu. Velký růst Sovětského svazu ve dvacátých a třicátých letech byl spojen s tím, že existovaly rozpory. Pokud by se podařilo odtrhnout Evropu, udělat ji nezávislou, aby mohla balancovat navzdory USA, byla by situace jiná. Jenže Američané si už dlouhou dobu pěstují a hýčkají mladé evropské politiky. Objeví-li se člověk nezávislý, snaží se jej zneškodnit, skandalizují jej za pomoci prostitutky, drog a podobně. Veškerý hrubý nátlak na Evropu  ve věci Ukrajiny může vést k náhlému zlomu.

Žiješ ve Stockholmu i v Moskvě. Pociťuješ sjednocenou Evropu?

Jednotná Evropa ve skutečnosti neexistuje. Dosud se její jednota považuje za prostředek k sehnání všech jejích zemí do houfu, do jednoho zápřahu a hnát je takto před sebou. Tento pocit mají především Francouzi. Říkají: „Brusel je uzda, kterou Spojené státy uvázaly na jednotlivé státy, aby je společně poháněly.“

Převzato z Pravda.ru

***

Velká válka: Globální výzva Rusku

6. srpen 2013

Američané dlouhodobě připravují Velkou válku na Blízkém a Středním východě. Ta se stupňuje. Rusko v ní má samozřejmě účast a je do ní zatahováno důsledně a cíleně. Proto musí ruské vedení posuzovat všechny sféry hospodářství, aby mohlo v předstihu rozpoznat reality nadcházející Velké války a mohlo pro svou zemi připravit důstojné místo v poválečném uspořádání světa.

Plány stratégů Velké války lze utřídit do několika skupin. V té první jsou plány jasné a zřetelné:

  • odvést pozornost obyvatel Západu od negativních skutečností globální krize a připravit za pomoci politických postupů vykonstruovaný obraz globálního nepřítele;
  • co nejvíce srazit ohromné státní dluhy;
  • vyhnout se situaci, která byla v USA v roce 1932, oživit hospodářství a vytvořit podmínky pro rozvoj na čistém stole;
  • zachovat finanční systém založený na Washingtonském konsensu a prodloužit existenci Fedu jako světového emitenta i po roce 2012;
  • zajistit pro Ameriku dominující postavení ve světovém systému.

Druhá skupina nemá veřejně hodnocené cíle. Je tabu a patří do ní zajištění strategické perspektivy pro Izrael. Není publikována. V současné podobě je židovský stát schopen existovat jen v prostředí trvalé konfrontace s islámským světem. Proti němu má přednost ve vojenství, v korporacích a ve vysoké kvalitě „lidského materiálu“(1). Prakticky je schopen zničit kteroukoliv arabskou koalici. V regionu má monopol na jaderné zbraně.

Velká válka je, jako dosud nikdy, v izraelském zájmu:

  • vítězná válka potvrdí a upevní jeho nadměrně vysoký status v regionálním i globálním politickém kontextu;
  • vyloučí světovou krizí vyvolané snížení nebo úplné ukončení finanční pomoci od Západu, především od USA, na které připadá 22 % zahraničního obchodu této země a 53,71 miliard přímé nenávratné pomoci.

Třetí nejvíce utajovanou skupinou jsou mechanismy obnovy koloniálního systému ve formátu 21. století (9).

Stojí za připomenutí, že se západní svět rozvíjel v koloniálním systému po dobu pěti století. Až po druhé světové válce, po vytvoření mohutné síly SSSR, se rozpadl. Tak nastal konec materiálního blahobytu. Při tržním hospodářství může Západ být stabilní jen s pomocí dovozu surovin. K tomu potřebuje politicky řízené subjekty koloniální periferie, odkud může brát levné zdroje.

Nové kolonizaci předcházelo rozbití Jugoslávie, okupace Iráku a Afghánistánu, nová strategická koncepce NATO, agrese proti Libyi a šíření arabského jara. Je to geopolitická nezbytnost, kdy ve světě nejsou strategické subjekty, schopné se tomu postavit.

Pro novou kolonizaci musí ve světě dojít ke změně mezinárodního právního systému a k odklonu od jaltského a postupimského systému politického uspořádání světa (9). Svět čeká zborcení základů OSN, likvidaci, nebo alespoň podstatné snížení role stálých členů RB OSN, korigování principu nezávislé rovnoprávnosti států, která by nebyla v souladu se základním principem kolonialismu. Mezinárodní právo se bude přizpůsobovat zájmům Západu (9). Už v blízké budoucnosti lze očekávat, že se za sebeurčení a nevměšování do záležitostí cizích států bude vydávat „zákonná“ okupace nebo kolonizace s odůvodněním, že jde o sféru zájmů. Okrajové státy dostanou suverenitu jen do té míry, která nebude vadit nadnárodním korporacím (9).

Brzeziński představil myšlenku v rámci NATO – existence Velkého Západu (USA a EU) a Velkého Východu (Japonsko, Indie, Turecko a Saúdská Arábie). Rusko v něm místo nemá. Má být rozděleno. Přitom otevřeně dobyvačné myšlenky Albrightové a Cheneyho nacházejí odezvu i u ruských liberálů. Tento scénář není žádná fantazie. V roce 1884 podepsala Ruská říše mezinárodní konvenci, obsahující princip „efektivní okupace“. To znamená, že když některá země nestačí efektivně hospodařit se svými zdroji, může na ni být uvaleno zahraniční řízení. Tím se zlegitimizoval kolonialismus. Ale ve 21. století by takový systém mohl „po právu“ zbavit Rusko jeho práva na správu vlastního území a vlastních zdrojů.

Skutečným nástrojem nové kolonizace je blok NATO. V Lisabonu v roce 2010 byla přijata jeho nová koncepce, po níž se stala aliance geopolitickým nástrojem realizace systému „centrum – koloniální periferie“, v níž může Západ s pomocí vojensko-politických a policejních funkcí úspěšně vegetovat. Je to síla států západního světa určená k novým křížovým tažením. Vojenský systém NATO bude pravidelně směřovat do různých regionů světa pro zajištění plynulé dodávky surovin a energetických zdrojů a k provádění trestných akcí.

Jedno z mála pozitiv současného systému, zahrnujícího světovou periferii, je hledání možnosti „sjednocení slabých kolem silných proti silným“. Proto Západ nebere v úvahu důležité jaderné mocnosti destabilizující situaci na Blízkém východě, jako je Izrael a nepředvídatelný Pákistán, který nemůže, anebo nechce nechat kontrolovat činnost Talibánu na svém území. Naproti tomu Írán se zásobami ropy a plynu, člen úmluvy o nešíření jaderných zbraní, se se svými ambicemi na regionální vedení jeví Západu jako hlavní objekt ke vnucování „demokratizace“. Pro Západ představuje vhodnou záminku. I kdyby se nakrásně vzdal i svého mírového jaderného programu, nezabrání to Západu v plánech na Velkou válku.

Od Asie vedené Íránem nepřichází pro Západ žádné nebezpečí (1). Írán jako objekt západních zájmů je ve skutečnosti specifickým předpolím Ruska a útok na něj poškodí ruské zahraniční i domácí zájmy. Brzeziński předpověděl, že Amerika bude ve 21. století jednat proti Rusku, na úkor Ruska a na troskách Ruska. Jedním z cílů Velké války je blokování ruského úsilí na vytvoření Euroasijské unie, která by mohla být strategickým subjektem geopolitiky a přinést alternativu nejen vlastního, ale i globálního rozvoje.

Zásahy podle scénáře globálního zdokonalování postihují mentální a neměnný základ, hodnoty a tradice civilizací jiného založení. Důsledkem mohou být náboženské a etnické konflikty, které způsobí změny politické atmosféry Západu i Východu (1).

Dokument Národní rady USA z roku 2008 o rozvědce  „Globální tendence – 2025: měnící se svět“ hovoří o tom, že se 21. století stane epochou náboženských válek a zesilování vlivu náboženského fundamentalismu na politiku (2). Dnes jsou nejaktuálnější scénáře světového uspořádání takové, které považují za základ duchovně kategorické mechanismy. V prvé řadě je to globalizace ve formě westernizace a dále islámský fundamentalismus. Oba se zaměřují na rozpoutání Velké války na Blízkém a Středním východě, ale stejně tak vážně ohrožují bezpečnost ruského státu a ruské společnosti.

Globalismus znamená vstup do nové epochy na základě politické struktury USA, jejich feudalismu a liberální demokracie, duchovním základu založeném na specifické formě protestantismu – unitarismu, který je ve svém dogmatickém obsahu blízký judaismu.

Podle evropských analytiků Negriho a Hardta znamená americký projekt postupnou ztrátu etnické, sociální, kulturní, rasové a náboženské identity a žádá co nejrychlejší přeměnu obyvatel a národností v kosmopolitní většinu. Sama americká globální strategie (autoři ji nazývají Impérium) je založena na tom, že neuznává žádnou politickou nezávislost pro žádnou společnou podstatu, ať je to etnikum, třída, obyvatelstvo nebo národ (5).

Podstata islamismu, jakožto specifického scénáře globalismu, může být pochopena při uvědomění si islámského pohledu na svět. První islámští teologové dělili svět na „Dar al Islam“ (sídlo islámu, tam kde převládají muslimové), „Dar al Harb“ (území války, sousední země vyzývané k přijetí islámu) a „Dar al Sulh“ (místo příměří, svět bezbožných), autonomní oblasti s mírem za cenu placení daní do muslimské pokladny (6). Islámský projekt odmítá stávající světový řád vzniklý v důsledku kolonizace, neuznává sekulární národní státy a žádá návrat ideálního islámského státu (kalifátu).

Jedním z politických cílů ummy (islámská komunita) je sjednocení všech islámských hnutí do jednoho, aby se vytvořil islámský stát (6). Islamismus má za správnou ideologii panislamismus, a to kdekoliv a kdykoliv (6). Současní islamisté se vyznačují fundamentalistickým viděním světa, který není schopen spasení. Podle nich žije lidstvo pod vládou antikrista. Vyvolení mohou pouze vést partyzánskou válku a útočit na ty, kteří ještě islám nepřijali. Novodobí islamisté mají za hlavní cíl zavedení šaríjátu. V tomto směru má Rusko problém hlavně na Severním Kavkaze a v Povolží, kde islám ovlivňuje společenský i politický život.

Na Severním Kavkaze byly základy neowahábismu položeny už v době Kavkazské války (1817 – 1864). Jejich podstatou je tradice takfíru (pohled na nevěru) a neadekvátní pravomoc džihádu při vytvoření politicky nezávislého islámského státu. Islamisté pod vlivem válečného a ideologického islámu na Blízkém a Středním východě to dnes tak praktikují. Teroristické organizace, které fungují i na Severním Kavkaze, jsou součástí globálního islámského ideologického projektu. Zde je politický islám namířen především proti Západu a proti liberalismu.

Současné Rusko je odborníky na politický islám stavěno do jedné řady s USA, Velkou Británií, Francií a dalšími jakožto Dar al Harb, tedy svět určený k osvobození válkou. Pád pod vlivem nemuslimů se považuje za trest za odklon od přímé islámské cesty (7). Existuje ale také vnější faktor a tím je expanzionismus řady politických subjektů Západu.

Kavkaz je strategickým uzlem – vazbou mezi Evropou a Střední Asií a výchozím bodem ke třem mořím. Kdo má na tento region vliv, ten kontroluje velkou část planety. Kavkaz byl už dávno považován za Achillovu patu Ruska s tím, že útok na něj by mohl porazit ruského medvěda. Dnes je Severní Kavkaz opět křižovatkou světové historie. Pro geopolitické zájmy Ruska jsou nebezpečím tři hlavní megaprojekty. Je to americký globalismus, turecký Velký Turan a arabsko-islámský projekt Saúdské Arábie.

Pro Rusko představuje nebezpečí snaha vytlačit jej ze Zakavkazska, snaha vytvořit na Severním Kavkaze protiruskou konfederaci od moře k moři a nakonec využít region k odtržení Kavkazu a okolí Černého moře a zcela změnit etnickou a náboženskou rovnováhu této mnohonárodnostní a mnohonáboženské země (8). Má být využit mnohokrát v Arabské jaru vyzkoušený islámský faktor – agresivní islamistické teroristické akce.

Islámský projekt globalizace je ve shodě se scénářem americké globalizace. Rusko musí reagovat na oba projekty. Historie spolupráce se Západem, především s USA, ukazuje, že nějaké partnerství není možné a snaha o něj je trestuhodnou krátkozrakostí. Nedá se jim věřit v ničem.

Z historie Velké války plyne, že v ní získá největší výhodu ta strana, která do ní vstoupí až na závěr. Ona s největší pravděpodobností zvítězí. Vytvoření geopolitické konfigurace typu Euroasijské unie nezajistí odklad vstupu Ruska do války (9). Toho je možno dosáhnou jen několikanásobným zvýšením koaliční síly a vytvořením nárazníkových zón, z nichž se po zkušenostech z předešlých válek nemusí boje přesunout až na hlavní území 9).

Před Ruskem stojí otázka, zda vytvořit ruský vojensko-politický blok hned, kdy má ještě prostor pro manévrování, nebo později v časové tísni, nebo přímo ve válečných podmínkách za bombardování, nehledě na oběti. Možnosti pro relativně příznivé změny v ruském pohraničí se snižují ze dne na den.

Snížení taktických jaderných zbraní by mohlo dovést Rusko k „vojenskému a politickému zugzwangu“, pokud by se ocitlo při odpovědi na vojenský nátlak silnější strany před volbou, zda přijmout podmínky s tím spojené kvůli zjevné slabosti, anebo přijmout hrozbu světové jaderné katastrofy po užití strategické jaderné síly.

Ve stávajících podmínkách je pro Rusko účelné ne snižování, ale naopak posilování potenciálu strategického a regionálního odstrašování. Žádná demobilizace odůvodňovaná reformováním ozbrojených sil, ale naopak mobilizace obranných sil může Rusko zabezpečit před zatažením do budoucí Velké války. Machiavelli nazval takové zbraně, které jsou jedinou nadějí, svaté zbraně. Takovými jsou pro Rusko jaderné zbraně.

Klasické zbraně mají dnes v Rusku menší sílu a efektivnost odstrašování se snížila. Podobně jsou na tom jaderné zbraně. Účinek se snížil i v regionálních konfliktech. Toto riziko se bude i nadále zvyšovat. S ohledem na to má dnes Rusko jedinou možnost, a tou je pozvednout jaderný štít a uplatnit strategii jaderného odstrašování při časnějších fázích válečného konfliktu a takto snížit riziko (21). V jaderném zadržování je jediná opravdová strategie schopná i při izolaci zajistit obranu státu.

Jaderné zbraně kromě obranné funkce také zajišťují globální stabilitu a zaručují, že snahy o vojenské změny při geopolitických pohybech vyjdou naprázdno. Rusko proto musí svůj jaderný potenciál zachovat, a zachovat jej na takové úrovni, aby při jaderném konfliktu s Amerikou utrpěla tato země citelnou porážku s následkem ztráty geopolitického vlivu. Jadernými zbraněmi musí Rusko odstrašovat do té doby, než bude mít k dispozici nejaderný nástroj, který zabrání novému válečnému dělení světa v režii Ameriky a na úkor Ruska.

Je jasné, že strategie jaderného odstrašování s jadernými zbraněmi jako základem bude ještě dlouho udržovat vojenskou bezpečnost Ruska a jeho geopolitické postavení. Je rovněž potřebné pro stabilitu geopolitické konfigurace světa, jehož změna by při rozpoutání Velké války na Blízkém a Středním východě mohla mít katastrofální důsledky. Zachování a posílení jaderného potenciálu země je schopno, kromě oddálení začátku horké fáze Velké války, také učinit její výsledek nevýhodný pro t.zv. přátele Sýrie, kteří jsou připraveni být i stejnými přáteli Ruska.

Odkazy uvedeny u originálu

Pozn. překl.: Článek je z roku 2013

Námět: Stan

Převzato z Csef.ru

Přejít do diskuze k článku 23 komentářů