Svět ruskýma očima 266

Reklama


Ukrajina a ztřeštěnost Bílého domu

Petr Iskenderov

11. září 2014

Summit NATO v Newportu Západ předem považoval za historický. On takový skutečně byl, ale pro Brusel nikoliv v pozitivním smyslu. Nehledě na veškeré snahy USA a jejich spojenců ze střední a východní Evropy učinit z aliance protiruskou pěst se ukázalo, že zde dochází ke stále větším rozporům a že není schopna přijímat pevná konkrétní rozhodnutí.

Výhodou zvoleného místa konání byla nejpevnější spojenecká země, přičemž to nebyla přímo sama Anglie nebo o nezávislost usilující Skotsko. Schůzka se neukázala jako mezník v historii NATO, zastáncům euroatlantismu se totiž nepodařilo udělat z ukrajinské otázky hlavní téma. Dominovaly otázky islámského extrémismu a problém Islámského státu na Blízkém východě. Právě to odradilo některé účastníky od protiruského nadšení, neboť zápas s ozbrojeným islamismem lze jen těžko vést bez součinnosti s Ruskem. Systémy protiraketové obrany v Rumunsku a letecké útvary USA v Estonsku tomuto boji nepomohou. Nepomůže ani ukrajinská armáda, jíž NATO slíbila na modernizaci skromných 15 milionů EUR.

Některé státy, v čele s Německem, odmítly potvrdit už zdánlivě jasné vytvoření oddílů rychlé reakce v rámci NATO a jejich nasazení kolem ruských hranic. Dohodly se jen, že vytvoří v zainteresovaných zemích Východní Evropy (nejprve v Polsku a v Pobaltí) další sklady zbraní a munice a rozmístí tam bojovou techniku.

Jsou zřejmé také finanční potíže NATO. V posledních letech aliance rozhodla, aby válečné rozpočty v národních rozpočtech dosahovaly až 2 % HDP, ale toho nemůže dosáhnout. Takovou částku dnes na obranu dávají jen USA, Velká Británie, Estonsko a Řecko. Ostatní se opětovně domluvily, že se o to budou v příštích deseti letech snažit.

Wall Street Journal píše: „Rusko, které má prastaré kulturní, jazykové a hospodářské vazby s Ukrajinou, je připraveno vsadit na kartu mnohem více než Západ, aby Kyjev ovlivnilo. Pro ruskou národní obranu je životně důležité zabránit členství Ukrajiny v NATO.“ Je to tvrdá, ale zcela objektivní charakteristika. Redaktor politické rubriky The National Interest, známý americký historik a politolog Robert Mary označil politiku americké administrativy na Ukrajině za ztřeštěnou. Píše: „Zde se střetáváme s neúprosným diferenciálem moci. Ve sféře zahraničních vztahů existuje  moc a vláda v mnoha formách: je to bojová síla vojenské techniky a technologií a schopnost využívat je; početní převaha obyvatelstva a národní bohatství; síla národnostního cítění vzhledem k těm či oněm konfliktům; geopolitická převaha a imperativy; ochota vynakládat majetek země a přinášet oběti pro dosažení celonárodních cílů. Pokud se spojí všechny prvky moci a vlády a zhodnotí se, je jasné, že je Rusko na Ukrajině schopno uplatnit vliv, o který mu jde.“

A jaká je reakce Obamy na tuto lekci zahraničně politické reality? Na návrh Putina a na zřejmou připravenost Porošenka souhlasit s ním odpovídá: Výměna vlády. Řekl: „Nelze dosáhnout žádné reálné politické urovnání, pokud Rusko v podstatě vyhlašuje, že bude nadále posílat tanky,vojáky, zbraně a poradce pod rouškou separatistů, byť to jsou všechno Rusové a je jedině možné řešení krize na Ukrajině – předat své území nebo svrchovanost.“

Vzhledem k tomu, co probíhá na Ukrajině, jsou taková slova mimo realitu. Ve skutečnosti je politické urovnání možné tehdy, pokud obě strany chápou rozdílnost síly. Porošenko to chápe, ale Obama nikoliv.

Poslední summit NATO předvedl, že přístupy některých jsou souhlasné, nebo jim je dokonce jasné postavení Ruska. V každém případě deklarace summitu konstatovala, že NATO „spěje ke spolupráci s Ruskem a k rozvíjení konstruktivních vztahů s ním“, což zahrnuje upevnění „vzájemné důvěry, otevřenosti a vzájemného chápání ohledně nestrategických jaderných sil v Evropě, a to je potřeba stavět na společných zájmech o bezpečnost v Evropě“.

Veškerá prohlášení Obamy a dalších západních vůdců se stejně jako dříve vyznačují krajní jednostranností. Deklarace NATO vyzývá ukrajinskou vládu k „další maximální zdrženlivosti při jejích pokračujících operacích tak, aby se vyhnula obětem mezi místními civilisty“. Dosud se však při „veškeré obezřetnosti“ ostřelují obydlené čtvrti východoukrajinských měst. Stálý zástupce Ruska v NATO Alexandr Gruško upozornil, že „ukrajinská krize není zneužita jen k tomu, aby upevnila spojení Ukrajiny s NATO“, ale i proto, „aby posílila alianční svaly“ u ruských hranic. Gruško řekl: „Vcelku chci říci, že po celou dobu krize na Ukrajině byla úloha NATO krajně destruktivní.“

Převzato z Fondsk.ru

***

Oles Buzina: Výsledky mobilizace po ukrajinsku

15. září 2014

Na Ukrajině už proběhla třetí vlna mobilizace. V první vlně šli především dobrovolníci ze střední a západní Ukrajiny. Zde bylo mnoho lidí odmítnuto. Potom vyšlo najevo, že na Donbasu nejde o žádnou ATO, ale o skutečnou válku. Dobrovolníci se začali vytrácet.

Lidé z Ukrajiny utíkali nebo se schovávali ve vesnicích. Ona tam totiž válka není, takže tomu, kdo si nepřevezme obsílku, hrozí tak maximálně 50 hřiven pokuty  za tento přestupek. A aby jej byl donucen zaplatit, musí ještě vojenská správa vyhrát u soudu ve dvou instancích a rozhodnutí musí nabýt právní moci. Vojenská správa však nemá právníky, takže žádné soudy nebudou.

V celé této cynické situaci jde o jeden klam za druhým. Vláda skutečně vede válku, ale válka vyhlášena není a lidé se do ní strkají za pomoci klamu. Mobilizovaní nemají status účastníků bojů. Někteří lidé žijí v klamu tím, že se obávají trestů za dezerci. Jenže to není pravda. Většina Ukrajinců sleduje televizi, kde je zpracovávají nekonečné diskusní pořady stále stejných oligarchů.

Třetí vlna mobilizace proběhla velmi obtížně. Bylo jasné, že armáda na východě byla už poražena. Krom toho, že Doněck a Luhansk nebyly dobyty, visí ve vzduchu ještě otázka, zda se Porošenkova vláda vzdá Mariupolu ve prospěch LNR a DNR. Síly na pokračování útoku nejsou, není ani technika, jíž dvě třetiny byly ztraceny v bojích a peníze na novou nejsou. Vláda Ukrajiny nemůže zvítězit. Válčí především oligarchové. Darebáci ohlupují lidi prostřednictvím televize. Za mrtvé nikdo nebude trestán. Přitom za všechno nese odpovědnost politické vedení, nikoliv generálové, mezi nimiž se hledají viníci a jsou nazýváni zrádci.

Politická rozhodnutí na akce ATO na Donbasu přijímal Turčinov a po něm Porošenko. Za viníky údajně špatného boje budou označeni ti, kteří prý špatně bojovali. Jenže to jsou jen výhybkáři.

Od samého počátku bylo jasné, že na Donbase neexistuje vojenské řešení. Podle autora článku se Kyjev k válce rozhodl s ohledem na dvě okolnosti: Za prvé podcenil protivníka, předpokládal, že rychle zvítězí. Po Slavjansku bylo jasné, že tomu tak nebude. Za druhé chtěli cyničtí oligarchové, kteří stáli za majdanem, zničit zároveň s válkou hlavní aktivisty, zejména ideologicky přesvědčené osoby, které šly do dobrovolnických oddílů a ve značném počtu padli v občanské válce s přesvědčenými povstalci DNR a LNR.

Třetím faktorem byly USA, které naléhaly na kyjevskou vládu. Ty chtěly dostat pod kontrolu těžbu břidlicového plynu na Donbase a založit tak konkurenci Gazpromu v Evropě. To vtáhlo Ukrajinu do války, která je na jednu stranu občanská a na druhou je důsledkem nepřátelství mezi USA a Ruskem.

K dosažení nápravy se musí začít jednat. Na jihovýchodě nejsou lidé hmyz, ale občané se svými potřebami. I zde probíhá revoluce, je to snaha o důstojnost, proti oligarchii. Jeden z nových vůdců – Zacharčenko je mladý člověk, jehož Janukovyč ve své době potlačoval. Strana regionů likvidovala v regionu jakoukoliv opoziční elitu. Autor článku se nedomnívá, že by DNR a LNR ponechaly doněckým oligarchům, kteří utekli do Kyjeva, jejich majetek. I kdyby to měli v úmyslu, lidé by to odmítli.

Na jihovýchodě probíhá sociální revoluce. Jakmile válka skončí, lidé odmítnou platit za předražené byty. Budou se také ptát, proč na Ukrajině posílají povolance do války lidé, kteří sami svoje děti schovali za hranice a zřídili z nich „oddíl na ochranu Azurového pobřeží“. Budou se ptát, proč musejí platit za byty, vodu, plyn a další, když jim slibovali Evropu, evropskou integraci a ráj, což se neděje. I v Kyjevě začne revoluce. Revoluční situace už vznikla a revoluce bude mít sociálně nacionální směr.

Porošenko to chápe a snaží se na jednu stranu na jihovýchodě rychle uzavřít jakýkoliv mír, jakékoliv příměří, aby rudá revoluce z východu nepřišla do Dněpropetrovska, Charkova, Oděsy. Na druhou stranu se snaží „odpustit páru“ přes legální ventily. Nelegální ventil má jen jeden a to jsou mimořádné volby. Ve smyslu práva nejsou k volbám důvody. Porošenko má ale jeden důvod – „odpustit páru“ a nahradit voličům jedny „otravné huby“ jinými, aby v Kyjevě nepropuklo povstání.

Převzato z Topwar.ru

***

Politika Polska vzhledem k Rusku nenalézá podporu ostatních členů Visegrádské skupiny

Vladislav Gulevič

18. září 2014

Iniciativy Varšavy k rozšíření protiruských sankcí nenašly odezvu u ostatních členů Visegrádské čtyřky. Pro Polsko je to špatné znamení. Varšavská skupina byla v roce 1991 vytvořena jako protiruský projekt čtyř zemí střední a východní Evropy, jejichž vojensko-politické uskupení si vzalo za cíl odstrašovat Rusko. Po jejich vstupu do NATO v roce 1999 se mezi nimi zvýšila vojensko-politická koordinace.

V roce 2011 skupina oznámila úmysl utvořit samostatný vojenský útvar pod velením Polska, který se měl v roce 2016 změnit na plnohodnotnou bojovou jednotku. Varšavu zastavila v další činnosti v tomto směru krize na Ukrajině. Avšak v této době už byla jednota čtyřky narušena. Všechny tři ostatní země se postavily odmítavě ke snaze Polska rozšířit sankce proti Rusku. Ani v ČR, ani v Maďarsku a na Slovensku se neženou k obětování výhod obchodu s Ruskem v zájmu „atlantické solidarity“.

Slovenský premiér Fico vyzval k odložení nového balíku sankcí. Taktéž český premiér Sobotka se vyslovil nesouhlasně k hospodářské politice Bruselu směrem k Rusku. Nikterak je nepřesvědčil argument šéfa ER Hermana Van Rompuye, že škody způsobené sankcemi jsou nezbytná cena, kterou Evropané musejí zaplatit.

Praha i Bratislava vyzývají raději nejprve třikrát promyslet, než zkoušet „trestat“ Rusko. Maďarský předseda vlády je ještě otevřenější: myslí si, že sankce více škodí EU než Rusku a vyzývá Brusel, aby poškozeným výrobcům škody kompenzoval.

Polsko zůstalo ve Visegrádské skupině osamocené. Nevylučuje, že ji opustí a upozorňuje ostatní, že bez jeho účasti jejich vojenské plány ztroskotají a na svoji bezpečnost zůstanou sami. Vojenský rozpočet Polska je ve čtyřce největší. Jenže žádná ze tří ostatních zemí necítí vojenské nebezpečí a polské snahy o militarizaci je spíše odrazují. Více je zajímá ekonomika a obchod. Polsko se proto snaží uplatnit svoje úsilí, jež nedošlo odezvy ve Visegrádské čtyřce, někde jinde. Už se ozývají zprávy o formování sil rychlého nasazení ve východní Evropě. Mají být umístěny v Polsku, Rumunsku a Pobaltí.

Loni uzavřelo Polsko s Rumunskem dvoustrannou dohodu o spolupráci v obraně. Pro obě země je Rusko nepřítelem číslo 1. Polsko se také snaží o připojení Pobaltí k Visegrádské skupině. Varšava se se svojí politikou odsuzuje k neustálému hledání konfigurace regionálních sil, která znemožňuje normalizaci polsko-ruských vztahů na úroveň vztahů rusko-maďarských nebo rusko-slovenských.

Nyní se polští politici obracejí k Berlínu ve snaze stát mezi lídry v politice sankcí na Rusko. Jenomže v Berlíně jsou k polské horlivosti chladní. Berlínská politika v oblasti sankcí je selektivní. Německo nikdy nezúží svou východní politiku na omezený pohled polských stratégů, kteří neznají ani kompromisy, ani diplomatické nuance.

Polsku tak zbývá jen pokračovat v následování politiky USA. S Berlínem se navzájem nechápou a partneři z visegrádské čtyřky nemají v úmyslu ztratit možnost manévrování. Svorné protiruské bratrstvo ve východní Evropě není. Navíc je jasné, že pokud se Maďarům, Slovákům a Čechům podaří ustát nátlak Bruselu, mohou se jim vzhledem k Rusku otevřít nové perspektivy.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů