Konflikt s USA pomůže Rusku zbavit se dědictví Gorbačova

Alexandr Romanov

1. srpna 2014

Smlouva o zákazu raket středního a krátkého doletu (RSMD), z jejíhož porušování obviňují Rusko, je pro tuto zemi nevýhodná. Washington napsal Moskvě o svém znepokojení, že Rusko RSMD porušuje. Je to podložené? RF už dávno uvažuje o tom, že smlouvu podepsanou Reaganem a Gorbačovem vypoví. Respektovat tento dokument je pochybné.

Proslýchá se, že v nejbližší době mohou být do armády zařazeny pozemní strategické řízené střely KRNB s dosahem mezi 2000 až 2500 km. Důsledkem by byl odstup Ruska od smlouvy. Byly by tím kompenzovány hrozby z rozmisťované americké protivzdušné obrany v Evropě.

Oživení ve věci RSMD vyprovokovali sami Američané. Tuto třídu zbraní volně vyvíjejí desítky zemí včetně sousedů Ruska. USA mohou položit těžiště na vysoce přesné zbraně, a to i jaderné. Rusko nic podobného nemá a je tedy v nevýhodě. Vedoucí administrativy ruského prezidenta Sergěj Ivanov ví, že Rusko dosud RSMD dodržuje, ale do nekonečna to nejde.

Armádní generál Jurij Balajevskij je stejného názoru a míní, že odstoupením od smlouvy Rusko získá. Dohoda má neomezenou platnost, ale možnost odstoupení existuje. Mnohé země dnes vyvíjejí a vyrábějí rakety středního doletu a Rusko tím, že dohodu plní, ztrácí mnohé systémy zbraní. Krom toho USA samy dohodu porušují. Druhý a třetí stupeň mezikontinentální balistické rakety Minuteman-2 je základem cílové rakety na prostředky protivzdušné obrany. Jsou to rakety středního doletu a mohou být osazeny patřičnými bojovými hlavicemi.

Další jsou americké bezpilotníky. Zbraně typu Predator a Reaper zcela spadají mezi dohodou určené křídlaté rakety středního doletu.

Odstoupení RF od dohody není samoúčelné. Je potřeba přihlédnout k tomu, zda má Rusko moderní rakety středního a krátkého doletu a zda je možno jimi vybavit armádu. Může Rusko odolávat americké PVO v Evropě, jejich cílovým raketám a bezpilotníkům?

Raketami P-500 mohou být v nejbližší době vybaveny Iskandery-M. Podle vedoucího prezidentské administrativy Ivanova jsou schopny zdolávat všechny současné i perspektivní systémy PVO. Podle analytika Jurije Fedorova je P-500 dopracovaná raketa sovětského komplexu PK-55 Relief s dosahem do 3000 km. V roce 2012 byly dokončeny zkoušky komplexu Iskander-K, což jsou zdokonalené Iskandery-M. Ten je ještě mnohem přesnější než křídlaté rakety.

Věcně je už odstoupení z dohody připravené, nyní je v etapě politického usnesení. Jsou však i odborníci nesouhlasící s takovým rozhodnutím. Vedoucí Centra mezinárodní bezpečnosti Ruské akademie věd Alexej Arbatov si myslí, že odstoupení Ruska přivodí negativní důsledky. Varuje, že historie „ukazuje marnost pokusů kterýchkoliv mocností prosadit se na úkor rozbití mezinárodních dohod“.

Ovšem někdy si okolnosti vynucují takto postupovat. Už loni Vladimir Putin Spojeným státům a NATO naznačoval možnost, že Rusko od dohody ustoupí a přesto se od té doby vztahy se zahraničím zkomplikovaly. Ještě v roce 2010 oznámil vojenský diplomatický zdroj v Moskvě, že Rusko a  USA plánují přezkoumat otázku možného ukončení dvoustranné dohody RSMD. Bylo to na podkladě prohlášení Sergeje Lavrova z roku 2009 o tom, že Rusko je připravené ke konstruktivnímu dialogu, při němž by se mělo hledat řešení problémů s EU i s dalšími partnery, aby se dohodl univerzální způsob zřeknutí se tohoto druhu raket.

Generál Dvorkin z Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd prohlásil: „Nyní je mezi Ruskem a USA parita ve všech druzích jaderné triády (strategické útočné ozbrojené síly sestávající ze tří složek: strategických letadel, mezikontinentálních balistických raket a jaderných raketových ponorek), je tedy stabilní jaderná rovnováha.“ Obviněními jsou obvyklé nevýznamné útoky ze strany USA. Je třeba náležitě dokázat, co Rusko porušuje.

Odborníci tvrdí, že americké obviňování Ruska kvůli porušování dohody RSMD mají charakter psychologického vyhrožování a jejich cílem je při současných sankcích zesílit nátlak na Ruskou federaci. Nápor se děje ve všech směrech a ukazuje, že ať na Rusko zkoušejí cokoliv, nepomáhá to.

Převzato z Topwar.ru

***

Rusko uklidňuje Karabach

Jurij Gluškov

5. červenec 2014

Přes veškeré starosti s Ukrajinou se Rusko začalo angažovat v arménsko-ázerbájdžánském konfliktu, týkajícím se Náhorního Karabachu. Je jasné, že pouze diplomatické schopnosti Ruska mohou dopomoci k uklidnění situace a k uzavření dohody, která by vyhovovala oběma stranám.

Francouzské pokusy o sjednání míru se nezdařily. Hollande vážil v květnu zbytečně cestu do Jerevanu a Baku. Diplomatům Francie, USA a Ruska se nepodařilo předložit společný návrh k jednání. Ono to ani nešlo, Ázerbájdžán už nepotřebuje jednání pro jednání a Arménie potřebuje zachovat status quo.

Druhá fronta ruské diplomacie se otevřela 8. a 9. srpna v Soči. Zde se setkává Vladimir Putin separátně s prezidenty Ázerbájdžánu a Arménie.

Je zajímavé pochopit, kdo potřebuje v současném válečném běsnění na Ukrajině, v Iráku, Libyi, Sýrii, v Izraeli a Palestině ještě provokovat dosud jen doutnající karabašský konflikt, který by měl v podstatě rozpoutat válku mezi strategickým spojencem a strategickým partnerem Moskvy. Mohlo by jít o geopolitická spiknutí těch, kteří přemýšlejí v kategoriích střetů civilizací a světů. Může ale jít jen o prostou snahu přivést konflikt do horké fáze. Existují už dávno obrysy plánu, který by mohl vést k dlouhodobému a všestrannému vyřešení konfliktu.

Zprostředkující diplomaté Minské skupiny OBSE (skupina OBSE určená k urovnání konfliktu v Náhorním Karabachu, vedou ji zástupci těchto států – Francie, Ruska a Spojených států) zaručili, že vedení jejich států podpoří program urovnání, avšak je před nimi ještě mnoho práce. Musí se postupovat po jednotlivých krocích. Prvním z nich by mělo být uvolnění části okupovaných ázerbájdžánských území kolem Náhorního Karabachu Arménií. Zato mají Ázerbájdžán a Turecko odblokovat komunikace. To má vést v regionu k zahájení plnohodnotné hospodářské spolupráce. Poté se mají do oblastí, včetně Karabachu, navrátit uprchlíci a vysídlenci. Tím se otevře možnost referenda a obě komunity mohou určit budoucí uspořádání.

První krok by měla učinit Arménie, uvolnit alespoň některá okupovaná území, aby se začal postupně rozmotávat chumel regionálních nepřátelství. Jerevan zato chce uznání nezávislosti Náhorního Karabachu. Znamená to, že Arméni chtějí vyměnit zabraná území za postavení Karabachu mimo Ázerbájdžán. Jenže Baku není tak slabé, aby muselo přijmout svoji úplnou porážku. Dnes je podstatné, za jakých podmínek bude Arménie ochotna vrátit okupovaná ázerbájdžánská území. Podstata nynější eskalace karabašského konfliktu je v tom, že Jerevan k uklidnění situace není připraven.

Na Serže Sarkisjana je činěn ohromný  nátlak ze všech stran. Paříž, Washington i Moskva očekávají jednoznačnou odpověď, kterou Jerevan nemůže dát. Status nezávislosti Karabachu v současných podmínkách nelze usmlouvat. Dát území za otevření hranic a nejasné záruky bezpečnosti od trojice zprostředkovatelů, to považují Arméni za nehodné „vítěze“.

V neochotě Jerevanu něco udělat pro zmírnění konfliktu je také kořen eskalace celé této krize. Podle arménského účastníka války z let devadesátých je „válka jedinou alternativou, když Arménie odmítne pustit území získaná v karabašském střetu“.

Ani jedna ze zemí účastných v konfliktu nepotvrdila, že by se její ztracení vojáci nacházeli na nepřátelském území. Současná eskalace násilí je výhodná pro arménskou vládnoucí skupinu, neboť ta si zachová svoje dominantní postavení a smete veškeré pokusy ohrozit ji zevnitř.

Za nynějšího stavu věcí nepotřebuje válku tolik Ázerbájdžán, ne ovšem proto, že by měl více „holubiček míru“. V Baku jsou pragmatičtější a přesvědčeni, že je možno vše vyřešit diplomatickou cestou. Nikdo z nezaujatých účastníků jednání nezpochybňuje nutnost změny situace a návrat okupovaného území, jakož i návrat uprchlíků a vysídlenců do svých domovů. K referendu se může přistoupit tehdy, až budou mít obě komunity stejné možnosti vyjádření své vůle.

Krvavé střety v Karabachu, snaha vyprovokovat Ázerbájdžán k rozsáhlé účinné vojenské odpovědi, to vše patří do jednoho rance: Současná vláda v Jerevanu nechce mít nic společného se zprostředkovateli, ale chce zachovat status quo. Všechny termíny pro vyjádření stanoviska už prošly, proto musí dnes předložit světu „nevyvratitelné důkazy“, že není možno „bojovným Ázerbájdžáncům “ předat ani píď okupované země, která slouží za nárazník proti „agresorovi“. Tak může arménský prezident ještě nějakou chvíli zachovat status quo a svoji vládu. Jinak jsou Manvel Jeghiazarjan (jeden z velitelů arménských dobrovolnických jednotek) a jeho přívrženci připraveni „požádat zbabělé a neschopné lidi, aby odešli z politiky“.

Na rozdíl od francouzských a amerických partnerů ukázalo Rusko v krizové situaci, stejně jako v roce 2008, svoji schopnost rychle přimět strany k jednání. Jenže i v Moskvě čekají na srozumitelnou odpověď Sarkisjana na otázky Minské skupiny OBSE. Pro Rusko je mimořádně důležité, aby jeho spojenec, snažící se o členství v Eurasijské unii, nebyl zatížen konfliktem a pevně uzavřenými hranicemi. Jinak je veškeré nadšení pro sbližování a integraci „v luftě“. Ruský byznys ovládá asi polovinu arménského hospodářství a nemělo by odbyt. Putin musí Sarkisjana přesvědčit, že jenom urovnání karabašského konfliktu a otevření hranic s Tureckem a Ázerbájdžánem může vdechnout život do arménských továren, dát tamním obyvatelům práci a předejít demografické katastrofě – vymírání Arménie.

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Vláda Spojených států posílá hrozivý signál celému světu

Leonid Savin

9. července 2014

Před téměř sedmdesáti léty shodili Američané jaderné bomby na japonská města, přestože věděli, že se Japonsko chystá kapitulovat. Svou povědomost o tom ale zapřeli. Tato událost byla jen začátkem. Plánovali změnit jaderné útoky na prostředek strategické agrese. Chtěli pod svoji kontrolu dostat i „mírový atom“. V roce 1946 připravili t.zv. Barudův plán, podle něhož by měly všechny státy předávat Spojeným státům technologické informace v oboru jaderné energetiky. Zablokoval jej Sovětský svaz svým vetem v RB OSN.

Po několika dnech po bombardování Hirošimy a Nagasaki navrhl jeden z představitelů USA provést komplexní vojenské cvičení na cíle, jimiž měly být válečné lodě. Mělo se tak údajně předvést, jak je atomová bomba účinná proti ohromným válečným lodím. (1) Jenže válečné lodě Německa a Japonska už neexistovaly, takže terči mohly být jen lodě sovětské.

Spojené státy nezkoušely jaderné zbraně jen na Japoncích, ale i v Nevadě a na Marshallových ostrovech kolem Bikini (operace Crossroads). 30.6.1946 došlo k výbuchu nad vodou a 25. 7. k podvodnímu. Všechny lodě použité jako terče i okolní prostředí byly kontaminované. Americký chemik Glenn Seaborg, předseda Komise pro atomovou energii, nazval tyto zkoušky první jadernou katastrofou ve světě. (2) V témže místě byla v březnu 1954 v operaci Bravo vyzkoušena vodíková bomba, po níž tam zůstala největší radioaktivní kontaminace na světě.

Od roku 1946 do roku 1958 bylo na Marshallových ostrovech provedeno 67 jaderných a termojaderných zkoušek. V roce 1947 přešly ostrovy do opatrovnictví OSN a pod správu USA a od roku 1986 jsou státem „volně přičleněným“ ke Spojeným státům. Po celou tu dobu byly obyvatelé ostrovů ve skutečnosti pokusnými králíky na účinky záření.

V roce 2014 podaly Marshallovy ostrovy žalobu k Federálnímu soudu USA na porušování Dohody o nešíření jaderných zbraní tím, že pokračují v modernizaci svého jaderného arzenálu a o odzbrojení odmítají jednat. USA požádaly o přerušení žaloby. Podle prezidenta Nuclear Age Peace „posílá vláda USA děsivý signál celému světu, ale hlavně – americké soudy nejsou správným místem k řešení sporů s jinými zeměmi, které se týkají smluvních závazků USA. … Je to špatné v několika směrech, ale také pro občany USA a veškeré lidstvo.“ (3)

Odmítnutí USA uznat právoplatnost žaloby Marshallových ostrovů svědčí nejen o závislosti amerického soudnictví na americkém ministerstvu zahraničí, ale vypovídá i o vojenské strategii Washingtonu.

V červenci 2014 oznámila západní média, že mezi Velkou Británií a USA byla podepsána tajná úmluva, která podle odborníků prodlužuje dohodu o vzájemné obraně z roku 1958 a bude mít rozhodující význam pro jaderné vyzbrojení obou zemí. Obama oznámil Kongresu, že nová dohoda připustí předávání tajných informací týkajících se jaderných zbraní, jaderných technologií, materiálů a zařízení pro přípravu v oboru obrany, výuky personálu, hodnocení možnosti protivníka; rozvoje systému dodávek a výzkumu, přípravy a konstrukce vojenských reaktorů mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.

Obsah úmluvy zůstane tajný

Podle britského Guardianu značí obnovená úmluva, že USA a Velká Británie pokračují ve spolupráci na výrobě jaderných hlavic. V USA je úmluva součástí legislativy, ve Velké Británii nikoliv. (4)

Ředitel britsko-americké Rady pro informační bezpečnost (BASIC) Paul Ingram řekl, že dohoda nebyla nikdy projednána v parlamentu a obyvatelé Británie jsou postaveni před hotovou věc. Ve smyslu článku 1 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní může mít úmluva pro mezinárodní bezpečnost vážné důsledky.

V uvedeném článku 1 se praví: „Každý z účastníků současné Dohody, vlastnící jaderné zbraně, se zavazuje nikomu jaderné zbraně nebo jiné jaderné výbušné zařízení nepředávat, ani kontrolu nad takovými zbraněmi nebo výbušnými zařízeními, ani přímo, ani nepřímo, stejně tak nenapomáhat, nepodněcovat a nenabádat žádný stát, který jaderné zbraně nevlastní, k výrobě jaderných zbraní či jiných jaderných výbušných prostředků a ke kontrole nad takovými zbraněmi nebo výbušnými zařízeními.“

Je tedy nebezpečí, že nová anglo-americká úmluva je podepsána v rozporu s Dohodou o nešíření jaderných zbraní. Je možno předpokládat, že jaderné propojení Washingtonu a Londýna bylo naplánováno již dříve a patří mezi plány NATO otevřít novou etapu „odstrašování Ruska“.

Odkazy uvedeny u originálu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rusko a Čína vyloučily dolar z peněžních operací

10. července 2014

Ruská centrální banka a Národní banka Číny se dohodly, že budou obchodovat ve svých národních měnách. V nejbližších dnech dolar z rusko-čínského obchodu zmizí. Ruské společnosti obchodující s čínskými partnery budou mít téměř neomezený přístup k jüanům. Číňané mohou platit rubly. Tak budou obchodní kroky jednodušší a volnější a tím se zvýší mezi oběma státy obchodní obrat.

Ruský megaregulátor, což je speciální zplnomocněná nadbankovní instance oznamuje, že dohoda bude jedním z nástrojů, zajišťujícím mezinárodní finanční stabilitu tím, že otevře možnost zapojení peněžní likvidity v kritických situacích.

Obě centrální banky jsou připraveny k transakcím na výměnu rublů na jüany a naopak. Klienti ruských bank mohou ve svých bankách obdržet jüany přímo.

Příprava trvala několik měsíců. Putin mluvil o potřebě nových nástrojů k řízení rusko-čínských měnových rezerv v květnu v Šanghaji. Vedoucí Banky Ruska Nabiulinna se sešla s předsedou Čínské národní banky v červenci a spolu posoudili další opatření.

Nyní budou Rusové jako druhou národní měnu zřejmě používat pro své spoření a hotovostní platby jüan, nikoliv dolar.

Převzato z Politikus.ru