Latinská Amerika hledí na Rusko

Nil Nikandrov

12. srpna 2014

Do Ruska přicestoval venezuelský novinář pro reportáž o ruských protiopatřeních ohledně sankcí a přitom prozradil, že Putin je dnes v Jižní Americe nejpopulárnějším politikem, a to i přesto, že protiputinovská propaganda pracuje na plné obrátky. Důvodů k tomu je více: Zastává mnohopolární uspořádání světa, pro řešení sporných otázek vyzývá ke klidnému dialogu a dokáže stát na svém, umí zachytit úder a neklesne před provokací. Daří se mu vrátit Rusko do Latinské Ameriky.

V devadesátých letech Washington tlačil Rusko k odchodu odtud. Tehdejší ruské vedení příliš Američanům důvěřovalo, předpokládalo, že půjde o rovnoprávnou spolupráci a zemím třetího světa dávalo najevo, že se bez jejich přátelství obejde. Byla to chybná, ne-li přímo zrádná politika.

Přes rozdílné politické režimy mají podobné názory na Putina i lidé v dalších jihoamerických zemích. Novináři, politici, podnikatelé, ti všichni jsou přesvědčeni, že Putin není licoměrný, že nehraje dvojí hru, že se nesnaží podněcovat proti Spojeným státům i když ví, jakou rozsáhlou protiruskou činnost ministerstvo zahraničí USA a jejich tajné služby v Jižní Americe vedou. Navzdory tomu roste na tomto subkontinentě nedůvěra ke strategickým cílům Washingtonu. Důvodem je snaha o silové postupy při „zavádění pořádku“, jak dokazují projevy mnohých senátorů a kongresmanů. Mnoho amerických vojenských základen v regionu, od Mexika po Paraguay, včetně Karibiku dokládá snahu o „zneškodňování Spojeným státům nepřátelských režimů“.

Obamova administrativa pro mobilizování občanů Latinské Ameriky využívá jako záminku boj s obchodem s drogami a s terorismem. Penzionovaní pracovníci CIA, Úřadu pro boj proti drogám (DEA) a NSA dnes často odhalují provokační charakter mnoha akcí amerických tajných služeb. Jejich hlavní náplní v Jižní Americe je honba za kompromitujícím materiálem na populární a přední politiky. Naprosto na všechny. Byla-li odposlouchávána i taková spojenkyně, jako je Merkelová, je jasné, že „zadní dvorek“ USA je sledován bez omezení. Prezidenti zemí ALBA (Venezuela, Kuba, Nikaragua, Ekvádor, Bolívie) veřejně upozorňují, že je to nebezpečí i pro jejich osoby i pro jejich státy. Je doloženo, že vůdci Brazílie, Argentiny a Chile musí pracovat „pod dohledem“ tajných služeb USA. Mimo zájem nejsou ani prezidenti zemí, které sledují v zahraniční politice kurs Washingtonu – Mexiko, Kolumbie, Guatemala.

V Jižní Americe srovnávají jednání Putina s manýry vyslanců USA. Jeho obliba má původ v jeho přátelském jednání s jejich politiky, v jeho charismatičnosti, otevřenosti a smyslu pro humor. Důležité jsou jeho osobní vztahy s jihoamerickými prezidenty. Velký ohlas měla nedávná návštěva na Kubě, v Nikaragui, v Argentině a v Brazílii a setkání s prezidenty Uruguaye a Bolívie. Rusko se snaží o dlouhodobou pro obě strany výhodnou spolupráci, od energetiky až po zemědělství a potravinářský průmysl.

Dnes se především do popředí dostalo potravinářství, a to v důsledku sankcí uvalených na Rusko Západem. Co nevidět začnou do Ruska proudit potraviny z Brazílie, Argentiny, Chile, Ekvádoru, Paraguaye a Uruguaye. V Moskvě se aktivizují obchodní zástupci mnoha jihoamerických zemí, dokud je ještě příležitost vyhnout se evropským konkurentům. Evropští výrobci neskrývají obavy ze ztráty obchodního postavení  po hloupém politickém kroku, jakým bylo připojení EU k americkým protiruským sankcím. Ztratit trhy je snadné, znova je vybudovat je těžké. V USA utrpí především společnosti prodávající zmrazené maso, hlavně kuřecí. Do Ruska jej šlo až 10 % z celkového amerického vývozu.

Už dříve bylo Rusko velkým odběratelem brazilského masa, hovězího, vepřového i drůbežího. Nyní dostalo přes 90 brazilských společností produkujících maso povolení vozit jej do Ruska a do zemí Celní unie. V roce 2013 vyvážela Brazílie do Ruska zemědělské produkty za 2,7 miliardy USD. V letech 2014 až 2015 to bude nepochybně mnohem více. Jihoameričané nejednou zažili diskriminaci a sankce ze strany USA a západních zemí. Nyní se jim otevřel ohromný ruský trh. Proto podporují Vladimira Putina i Rusko.

Převzato z Fondsk.ru

***

Ruka Moskvy dosáhla do Karabachu

Ljubov Ljulko

11. srpen 2014

Desátého srpna se v Soči setkali prezidenti Ruska, Arménie a Ázerbájdžánu ve věci Náhorního Karabachu. Nic nového ze setkání nepošlo, jenže nevíme, co bylo dohodnuto v kuloárech. Putin málokdy vystupuje jako prostředník. Kam se natahuje ruka Moskvy?

Tématy setkání bylo obnovení bojů v Náhorním Karabachu na arménských a ázerbájdžánských hranicích, vstup Arménie do Celní unie a zesilování konfrontace mezi Východem a Západem v souvislosti s Ukrajinou. Proto byl na jednání také Putin, otázka je mimořádně vážná. Ruský prezident, kromě obecných konstatování o potřebě mírového řešení konfliktu, o dobré vůli, řekl také, že je potřeba využít možnost k urovnání konfliktu na podkladě historických svazků, které existují mezi Ruskem, Arménií a Ázerbájdžánem.

Orientalista Jevgenij Bachrevskij k Putinovu projevu řekl: „Putin v principu navrhl přehodnotit formát mírové mise a doporučil posílit úlohu Ruska. Formát OBSE, jehož je Rusko také účastníkem, se přežil, veškerá jeho činnost spočívá v tom, aby zabránil velké válce. To se podaří, ale řešení konfliktu v tom není.“

Někteří experti v Arménii i Ázerbájdžánu vidí v Putinově iniciativě „ruku Moskvy“, která se zde snaží posílit svůj geopolitický vliv. Podle některých ázerbajdžánských myslitelů prý napětí kolem Náhorního Karabachu a Kaspiku umožňuje Rusku rozetnout několik problémů: Znejistit dodávky ázerbájdžánské ropy a plynu Turecku a následně Evropě a vytvořit ještě jeden bod napětí, což by umožnilo Kremlu handrkovat se se Západem ve věci Ukrajiny a předvést svůj vliv, když už ne globální, tedy alespoň regionální. (Názor Jurije Reichela, Minval.az).

Andranik Kočarjan, Arménie (Aze.az) si myslí, že se Rusko snaží zvýšit svůj vliv na Kavkaze. Prý se má projednávat také rozmístění mírových sil podél hranic. Potom by podle něj bylo Rusko největším hráčem v regionu a tak by určovalo pravidla hry.

Pokud by se Rusku podařilo docílit dohodu Ázerbájdžánu s Arménií a ušetřit tak jednotlivé strany války, byl by to poslední hřebík do rakve Obamovy administrativy. Podle arménského tisku to vypadá tak, že jsou komentátoři v této republice velmi nespokojeni, že Putin nemává obuškem války na jejich straně. On však nekompromisně prohlásil, že vstup Arménie do Celní unie Rusko odsouhlasí, ale bez Náhorního Karabachu. Rusko neuzná Náhorní Karabach za svrchovaný stát, ani za součást Arménie.

Bachrevskij považuje za nesmysl vidět zde „ruku Moskvy“. Podle něho udělal ruský prezident všechno proto, aby se situace nepřiostřila, nepotřebuje další požár u svých hranic. Rusko dnes nedokáže najít nové řešení střetu, ale může alespoň zastavit eskalaci, zastavit válku. K zapojení mírových sil uvedl: „Myslím, že se to posuzovalo. Myslím, že by se problém zde dal řešit, přestože střety arménského a ázerbájdžánského vojska stále probíhají: přestřelky, zabíjení – dnes už desítky lidí. To v sobě skrývá nebezpečí, kdykoliv se může konflikt rozvinout s plnou silou.“

Politická analytička a spolupracovnice Institutu Eurasijského hospodářského společenství Nadana Fridrichsonová řekla Pravdě.ru: „Nehledala bych zde ruku Moskvy, protože Rusko je ta poslední země, pro kterou je výhodné zostření situace v Náhorním Karabachu. Rusko se nachází blízko od válečných akcí a nejméně ze všeho na světě by si přálo, aby tyto válečné roznětky byly přeneseny do Dagestánu, anebo aby utrpěly strategické zájmy Moskvy v případě zhoršení situace v Karabachu. Rusko je zprostředkovatelem a stranit jedné straně nemůže, nicméně má své zájmy. V Ázerbájdžánu především energetické. Má zájmy i v Arménii – strategické a vojenské. Proto hledat ruku Moskvy v konfliktu je jako hledat černou kočku v temné  místnosti, obzvláště když tam není.“

Bachrevskij k tomu dodal, že se ruka Moskvy do Karabachu natáhla jen proto, aby tam dopomohla k míru, jehož už samotní účastníci nedocilují 25 let. Pokud to vyjde, potom to zvýší geopolitický vliv Moskvy (a nejen ten). „Tímto konfliktem se musejí zabývat regionální mocnosti. Z  mírového procesu je potřeba vyloučit Američany a Evropany, nemají tam co dělat, netýká se jich to. Myslím, že nová tříčlenná sestava – Rusko, Turecko a Írán – může být při řešení tohoto sporu velmi přínosná.“

Je docela dobře možné, že vše v soukromí Putin, Alijev a Sargisjan nějak dojednali. Jenom to nebylo zveřejněno. Fridrichsonová předpokládá, že Putin navrhl oběma partnerům obsadit ruský trh, který byl právě uvolněn vyloučením západního zboží. Tím by dostaly obě země velkou ekonomickou výhodu. Znamená to, že se musí přestat válčit a místo toho se zaměřit na hospodářské otázky.

A nakonec názor strany, která se jednání neúčastnila. Albert Andrjan, šéf zastoupení pouze sebou vyhlášené republiky Náhorní Karabach, v Moskvě řekl: „Tento konflikt se dotýká zájmů Ruské federace, protože Rusko s regionem bezprostředně hraničí. Samozřejmě, že v tomto případě nemůže zůstat stranou, proto vzalo iniciativu do svých rukou. Křehké příměří se udržuje zásluhou Ruska od roku 1994 a jeho účast byla vždycky vítána. Všichni chápeme, že každý národ má právo na  svobodný život. Každý národ si musí sám organizovat svůj systém, svůj stát, svůj život a to musí být základem pro řešení problémů.“

Převzato z Pravda.ru

***

Pro Ukrajinu nalezen nový Sarkozy

Ljubov Ljulko

14. srpen 2014

V rusko-gruzínském konfliktu v roce 2008 sehrál svoji roli tehdejší francouzský prezident Sarkozy. Nyní by byl potřebný další zprostředkovatel. V tuto chvíli jsou v EU dvě země, které by se takové role mohly ujmout. Je to Rakousko a Finsko.

Takového mínění je profesor mezinárodní historie Londýnské školy ekonomiky Vladislav Zubok: „Z mého pohledu je jediný způsob jak zachránit situaci – přimět Finsko, nebo možná Rakousko, aby se staly prostředníky a dopomohly Putinovi a Porošenkovi k jednání. Ukrajinský zvláštní status „bude lepší variantou pro mír v Evropě,“ řekl expert a objasnil, že Ukrajina nemusí vstupovat do NATO, anebo počítat s vojenskou pomocí USA, aby bylo zaručeno, že se Rusko nebude vměšovat. Volba Finska je podložena tím, že má s Ruskem dobré „zvláštní“ vztahy a bylo by opravdovým zprostředkovatelem.

Finsko utrpělo velkou škodu tím, že nemůže do Ruska vyvážet zemědělskou produkci. Finský ministr financí prozradil: „Úplně jasně se ukázalo, že ruské sankce mohou mít pro Finsko dramatické následky, zvláště v potravinářském průmyslu, kde se setkáváme s velkými potížemi.“ Ve Finsku existuje parlamentní strana, která žádá okamžité odvolání sankcí na Rusko. Jsou to Opravdoví Finové. Jejich představitel, předseda parlamentní komise pro zahraničí Timo Soimi, je přesvědčen, že Finsko své zájmy nemusí obětovat kvůli jiným zemím. Řekl: „Rusko vždycky bylo a bude sousedem Finska. Přirozeně, demokratický stát a mírové mise jsou důležité, ale není třeba být „užitečným idiotem“ a za jiné šlapat na minu.“

Historik, pracovník Ruské akademie věd Konstantin Voronov k záležitosti řekl: „V období studené války docílilo Finsko zvláštní důvěryhodné vztahy s SSSR, na severu Evropy mělo zvláštní postavení a většinou problém svojí bezpečnosti řešilo prostřednictvím určité zvláštní orientace – orientace Finska (pozn. red.: politika obezřetné neutrality a drobných ústupků, jaké se přidržuje nevelká země ke svému mocnému sousedu). Finsko mělo se Sovětským svazem dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, a to i ve vojenské sféře. Sovětský svaz tuto dohodu zbytečně nevyužíval, a přitom Finsko mělo velké výhody a vyhnulo se konfrontaci kolem svého území.“

Ač má Finsko zkušenosti v praxi se zvláštními vztahy s Ruskem, přesto jeho ministerský předseda Stubb do poslední chvíle sliboval „stát v jedné řadě s EU“. Potom prozradil, že v úterý projednal sankce s Merkelovou a vedením EU: „Řekl jsem jim, že nebudeme odpovídat na ruské sankce a že naše zemědělství potřebuje zvláštní pomoc.“ Stubb je jakožto zprostředkovatel nepřesvědčivý. Ve Finsku říkají, že mnoho „tvítuje“, ale málo koná. Při průzkumu veřejného mínění se ukázalo, že z 18 tisíc respondentů jich 86 % svému premiérovi nedůvěřuje.

Mnohem lépe by se ke zprostředkování hodilo Rakousko. Právě tam dosáhl Vladimir Putin průlom ve věci Južného potoka (South Stream), kdy Evropa pochopila, že izolovat Rusko se ani po politické, ani po ekonomické stránce nepodaří. Rakousko podepsalo dohodu týkající se Južného potoka ve chvíli, kdy EU usilovně hledala příležitost k nátlaku na Rusko kvůli ukrajinské krizi. Putin to určitě  má na paměti. Oboustranné vztahy jsou dlouhodobě na výborné úrovni. Vždyť třeba rakouské firmy dostaly důležité a velké zakázky v Soči. Na druhou stranu je Rakousko blue chips (dobrá akcie) Evropské unie, země s rozvinutou ekonomikou, s kvalifikovanou pracovní silou a s těsnými vazbami na Německo.

V alpské zemi jsou také proruské síly. Vůdce opoziční rakouské Strany svobody vyzval k okamžitému odvolání sankcí. Dokonce rakouský spolkový prezident Fischer je přesvědčen, že protiruské sankce nejsou užitečné pro nikoho. Řekl to tak Putinovi při jeho návštěvě Vídně s tím, že hledat cestu ke sblížení a řešit konflikty je nutné jen jednáním.

Konstantin Voronov uvedl: „Rakousko dosáhlo odchodu okupačních vojsk USA a SSSR. Mocnosti  mohly podle příkladu Rakouska rozhodovat problém dělení sfér v Evropě. Myslím, že je velká zkušenost, která se může hodit při vyřešení ukrajinské krize také zapojením takových zemí jako je Švýcarsko a Vatikán. Pokud zapojený zprostředkovatel věnuje svoje úsilí, předvede obětavost a nestrannost, připojily by se třeba i jiné země. Důležité ale je, aby prostředníkovi věřily válčící strany konfliktu.“

Převzato z Pravda.ru

***

Německé sdělovací prostředky: Je čas, aby se Evropa přestala poslušně řídit politikou USA

15. srpen 2014

Německý týdeník Wirtschaftswoche  píše, že v ukrajinském konfliktu je radno se řídit reálnou politikou a nikoliv ideologií. Radí hledat ve vztazích s Ruskem kompromisy a nedémonizovat jej papouškováním postojů USA. Uvádí, že politika Západu neukazuje na to, že by tu byla snaha konflikt uklidnit. Nejnovější provokací byl podpis dohody o asociaci Gruzie a Moldávie s EU, po němž může následovat členství v NATO.

Německý časopis píše, že se politické elity příliš nadchly démonizací Vladimira Putina. Patrně mají na politiku Washingtonu k Rusku vliv nadcházející volby do Kongresu a ne racionalita. Ukrajina se může změnit na předvolební hřiště USA. Budoucnost Evropy není pro Washington důležitá.

Týdeník připomíná, že USA iniciovaly novou vlnu sankcí po pádu malajsijského letadla, k nimž se EU poslušně připojila. Sankce vedou do slepé uličky. Podle časopisu byla EU ohromena ruskými protiopatřeními. Čím více Západ démonizuje Putina, tím více stoupá jeho obliba. Podporuje jej 80 % Rusů, zatímco například Camerona jen 30 % Britů a Hollanda jen 18 % Francouzů.

Časopis vyzývá, aby se pro uklidnění situace kolem Ukrajiny brala v potaz „reálná politika“ v duchu Willyho Brandta (německý kancléř v létech 1969 až 1974). Britský Independent psal ještě před katastrofou Boeingu o tajných jednáních mezi Berlínem a Moskvou – o postupném uklidňování krize cestou stabilizace hranic Ukrajiny, upevnění její ekonomiky a podpisem dlouhodobého plynového kontraktu za podmínky, že země nevstoupí do NATO. Bylo by to nejrozumnější řešení, jenže z toho zřejmě sešlo po pádu Boeingu.

Vydání týdeníku trvá na nezbytnosti realistického přístupu. Zemi po dlouhé roky rozkrádali politici i oligarchové, nyní získávají váhu pravicoví extrémisté – strany Svoboda a Radikální strana Olega Ljaška, v jejímž politickém programu je v podstatě vlastní obohacování.

Takto se může ocitnout část miliard slíbených MMF, EU a USA v rukách nacionalistů, jak předpovídají němečtí novináři. To jenom zesílí krizi, stejně tak jako podmínka MMF k poskytnutí půjček jen, bude-li východ Ukrajiny pod vládou Kyjeva. Samotné Ukrajince netrápí nadcházející volby, ale to, že od roku 2015 nebudou moci zaplatit za plyn kvůli zvýšení cen, které vyžaduje MMF.

Vláda Ukrajiny hovoří o územní celistvosti, ale přitom nemyslí na jednotu země, nýbrž na plyn. Rezervy plynu má ve východních oblastech, jedná se o 5 578 miliard kubíků (USA měly ke konci roku 2012 zásoby ve výši 8 976 miliard kubíků). Licenci na hospodaření na nalezištích na východě země má společnost Burisma Holdings, v jejíž správní radě je syn amerického viceprezidenta Bidena.

Převzato z News.mail.ru