Svět ruskýma očima 278

Reklama


Odstoupení Hagela – prohra Obamy

Nikolaj Bobkin

28. Listopad 2014

Chuck Hagel se dohodl s prezidentem Obamou, že nastal čas změnit vedení Pentagonu. Jenomže tato verze se netěší všeobecné důvěře. The New York Times napsaly, že ministr obrany podal demisi pod nátlakem – s ohledem na několik krizí v americké zahraniční politice, mezi které patří i boj s Islámským státem v Sýrii a Iráku.

Panuje i názor, že odstoupení Hagela naznačuje kádrové změny v Bílém domě. Ještě před Hagelem ohlásil svůj odchod ministr spravedlnosti Holder, který stejně jako Hagel zůstává až do ustanovení nástupce. Obama s nástupci nespěchá. Ministr obrany sám o sobě tvrdil, že není v roli pro Obamu potřebného „vojensky naladěného poradce“, i když jej pozvali do Pentagonu k „ukončení války“ a snížení nákladů na ozbrojené síly. Zde se zřejmě nepřetvařoval.

V Obamově administrativě byl Hagel jediný republikán. Býval senátorem za stát Nebrasca. Byl veteránem vietnamské války a mezi vojáky se těšil úctě. Jeho nástup do ministerské funkce vyvolal odpor v Kongresu. To proto, že podporoval jednání s Teheránem, byl proti stupňování protiruských sankcí a odmítl se podepsat pod dopis navrhující zařadit Hizballáh mezi teroristické organizace. Válku v Iráku zařadil mezi pět největších chyb v historii USA a zahraniční politiku Bushe za neuváženou.

Stavěl se za jednání Izraele s Hamásem a dopustil se veřejné poznámky o neomezené moci izraelské lobby ve Washingtonu. Uplynuly 4 měsíce, než byl jmenován do funkce ministra obrany. Proti byli mnozí senátoři republikáni a vedoucí židovských organizací. Analytici předpovídali konflikt druhé Obamovy administrativy s izraelskou vládou a nevyhnutelný střet Hagela s Netanjahuem.

Hagelově demisi předcházela řada jeho setkání s prezidentem. Posuzovali vojenské plány USA v nejbližších dvou letech. Už tehdy ministr sdělil svůj úmysl rezignovat. Podle bývalého představitele USA v OSN Boltona mohla být rezignace připravena lépe. Takto nevěstí nic dobrého a signalizuje nové problémy. Může nastat uvolnění, ale nejspíše právě naopak – tvrdší zahraniční politika USA.

Vůdce republikánů v Kongresu Boner předpokládá, že kádrové změny  musejí přinést přehodnocení americké vojenské strategie, aby mohla Amerika odolat zahraničním hrozbám.

Hagel nebyl zajedno s ostatními členy administrativy ve věci ukrajinské krize a konfliktu v Sýrii, kritizoval je kvůli nepromyšlené zahraniční politice v Iráku a Afghánistánu, ale o rezignaci se nehovořilo. Nyní se stal obětí, přestože odchod nebyl aktuální ani na jaře, kdy byl obviňován z toho, že USA zaspaly akci Ruska na Krymu.

Hagel nesouhlasil s dodávkami bojové techniky a zbraní na Ukrajinu. Měl námitky i proti tomu, aby tam byla přesunuta ojetá vozidla Humvee. Domníval se, že dodávky by mohly vyvolat odpovídající akce Ruska. Neschvaloval ani bombardování pozic Islámského státu (IS), obával se, že to všechno může Spojené státy poškodit (narážel na události v New Yorku v r. 2001). Odmítl ohromné výdaje na boj s IS, které mohou dosáhnout částky mezi 2,4 až 3,8 miliardy ročně.

Ve volbách 4. listopadu zvítězili republikáni. Obama prohlásil, že se necítí být poražen, že je to demokratické. Amerika byla ale svým prezidentem zklamaná. Negativně se k němu staví více než polovina Američanů. Hlasování 4. listopadu bylo svým způsobem referendem, které prezidenta nepodpořilo. Hagel se stal jedním z těch, kteří k prezidentovi ztratili důvěru a jeho sesazení se stalo prohrou Obamy s Kongresem.

Dnes má prezident opozici i v Demokratické straně. Vyjádřil to senátor za Západní Virginii, když řekl: „Fakticky musíme bojovat proti vlastní vládě, proti vlastní administrativě a našemu prezidentovi.“ V Demokratické straně považují porážku ve volbách do Kongresu za osobní porážku Obamy.

Clintonové radí její poradci, aby se od prezidenta maximálně distancovala. Znamená to, že po sesazení Hagela mohou následovat další.

Převzato z Fondsk.ru

***

Putin, Alijev a Erdogan formují novodobý svět

2. Prosinec 2014

Nyní nastala jedinečná situace, kdy je pro Rusko, Ázerbájdžán a Turecko výhodné posílit své vztahy a spojit se přes silný nátlak Západu proti obecným výzvám a hrozbám. Politologové okomentovali vztahy těchto tří zemí, návštěvu prezidenta Putina v Turecku a interview prezidenta Alijeva televiznímu kanálu Rossija-24.

O potřebě Ruska mít oporu skutečně suverénních zemí promluvil šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice Fedor Lukjanov . Řekl, že Ilham Alijev chápe specifiku Ruska i složitost ruského postavení a také to, že potřebuje podporu nejen od zemí tradičně spojeneckých, ale i nezávislých států, jako je Ázerbájdžán. Baku dává najevo solidaritu a očekává, že Moskva vstřícně pomůže svou politikou k vyřešení konfliktu v Náhorním Karabachu.

Turecko potřebuje garanta nezávislé politiky. Ankara podle Lukjanova dávno opustila postoj z druhé poloviny 20. století, kdy byla předpolím Západu směrem k Černomoří. Nyní se usilovně snaží dělat nezávislou politiku. Zůstává členem NATO, ale ukazuje, že se nehodlá bezvýhradně řídit zájmy a nařízeními SSA nebo Evropy. Krom toho je uražena bruselským odmítnutím jeho vstupu do EU. Rusko je pak jediným partnerem pro udržení rovnováhy. Rovněž si nenechá ujít možnost soustředit u sebe energetické toky z Eurasie na jih a na západ.

S Lukjanovem souhlasí také ředitel Institutu kaspické spolupráce Sergej Michejev. Potvrdil, že Turecko i Ázerbájdžán se snaží udržet určitou rovnováhu zájmů. Neuvážené přistoupení k sankcím a odsuzování Ruska by bylo skutečným zhoršením vztahů s Moskvou a jejich národním zájmům by neprospělo. Obě země pochopily, že připojení se k západní Evropě, která se pachtí spolu s Amerikou a úplná ztráta samostatnosti nemá smysl, odtud že  nic nezískají.

Michejev je přesvědčen, že obě země věří Rusku jakožto serióznímu hráči na eurasijském kontinentě. Vyvolávat s ním spory jen proto, aby je Američané popleskávali po zádech a Obama jim věnoval pár úsměvů, to není v jejich zájmu a bylo by to krátkozraké. Je jim jasné, že SSA pod rouškou přátelství mají snahu vecpat se do jejich zemí, zavádět tam svoje pořádky a nesamostatné režimy.

Jak Mosva, tak Ankara a Baku jsou vystaveny nátlaku Západu. Nedávno ustál nepokoje Erdogan. Mnozí turečtí znalci přisuzují jejich podněcování SSA. Podobné je to i v Ázerbájdžánu, kde prozápadní opozice kritizuje Alijeva a je ochotna podpořit nějakou jinou vládu, prozápadní a méně samostatnou. Opozice je placena různými americkými granty. Mezi Tureckem a Ázerbájdžánem na jedné straně a Spojenými státy na druhé straně existuje skryté napětí.

Politolog Rovšan Ibragimov připomenul, čím se řídí ázerbájdžánská politika: aby byly vzájemně výhodné vztahy. Právě tak fungují vztahy s Ruskem – je dodržován tento princip. Baku se vyhýbá přijímání všech integračních procesů v regionu, obzvláště když nevyhovují národním zájmům. Přednost dává dvoustranným vztahům. Ázerbájdžán nepodpořil sankce proti Rusku, naopak posílil obchodní vztahy s Moskvou, především v zemědělských výrobcích.

Podobně jedná Turecko, pro které je Rusko strategickým partnerem. K roku 2020 má obrat zboží mezi oběma zeměmi dosáhnout 100 miliard USD. Turecko z Ruska bere až 50 % své potřeby plynu, je tedy mohutný dovozce. Přeje si také být dopravcem, proto je stavba Transanatolského plynovodu (TANAP) a příprava nového plynovodu z Ruska přes území Turecka v tureckém národním zájmu.

Docent fakulty mezinárodních vztahů Univerzity ekonomie a technologií v Ankaře Togrul Ismail poznamenal, že Ázerbájdžán a Turecko podporovaly Rusko vždy, energetické projekty nikdy nesměřovaly proti RF. A naopak – Rusko se vždy stavělo k zájmům obou těchto zemí s pochopením. Nehledě na mnohé těžkosti a problémy, v ekonomické sféře vždy všechny tři státy našly společný jazyk a v případě potřeby se podpořily.

Při jednání 1. prosince se dostaly vztahy všech tří států na novou úroveň spolupráce a vzájemného chápání, ovšem jen ve sféře hospodářské. Politické zájmy Ruska a Turecka jsou dosud rozdílné.

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Bratříčci, ohnuli se, urážejí se

Ljubov Ljulko

4. Prosinec 2014

Rozhodnutí Ruska o ukončení výstavby plynovodu Južnyj potok (JP) vyvolalo prudké reakce Srbska a Bulharska. Podívejme se, co se děje za kulisami velké politiky.

Evropa se opět dostala do pozice rukojmí Ukrajiny. Ta může nyní Evropany snadno vydírat. Může například poškodit plynovod a dlouho jej opravovat. Může se mstít třeba za to, že Evropa slibuje půjčky a neposkytuje je.

V Evropě jsou trojí reakce na ukončení projektu. První skupina je přesvědčena, že se jedná o taktický krok Putina v sankční válce a že se projekt jednou vrátí. Rakouský ministr ekonomiky vyslovil přesvědčení, že se projekt obnoví. Ministr zahraničí Maďarska řekl, že Rusko má právo na rozhodnutí, co s JP a Maďarsko jeho krok podporuje.

Další tvrdí, že je dobře, když Putin projekt zastavil, důkaz toho, že v Evropě vládne právo a konkurence a že je také dobře, že se neustoupilo nátlaku Moskvy. Chtějí věřit, že ztráty nebudou velké. Bulharští experti a politici hovoří o tom, že pokud by Moskva budovala JP v souladu s evropským právem a zejména s Třetím evropským balíkem (podle něho musí 50 % jeho kapacity odevzdat), Bulharsko by dávno všechny překážky odstranilo.

Bulhaři útočí těmito argumenty: Zisk Bulharska z JP není zaručen, jelikož nebyla podepsána dohoda o výnosech, ale byly jen stanoveny výdaje na projekt. Chceme dohodu, v níž budou stanovena pevná procenta zisku. To řekl bulharský prezident. Nevíme, zda Bulharsko něco z JP získá, řekl dále.

On neví, ale někdo ví. Je to bývalý ministr energetiky Ovčarov. Podle něho mohou ztráty z odmítnutí JP dosáhnout 750 milionů USD ročně.

Bulharská vláda lže, jak uvedla Anna Filimonova z Institutu slavistiky Ruské akademie věd. Řekla, že dohody o JP byly podepsány mnohem dříve, než byl přijat Třetí energetický balík. Zákon není možno uplatňovat zpětně. Možná by Rusko ani JP neplánovalo, byl-li by v té době Třetí energetický balík v platnosti. Zde panuje v hlavách dotčených chaos. Rusko je zahnalo do kouta a oni nemají rozumné argumenty pro své jednání. Je to jako v blázinci.

Zvláštní místo mezi těmi, kteří reagují na zastavení JP, má Srbsko. Obvinilo Rusko ze zrady. Vučič řekl: „Srbsko sedm let vkládalo naději do tohoto projektu, dalo do něho mnoho práce a nezřeklo se projektu JP dokonce v nejtěžších dobách.“ Tomislav Nikolič k tomu podotkl: „Nemůžeme zůstat bez energetických surovin. Rusko je nám v mnohém zavázáno, protože za něj trpíme.

K tomu se vyjádřila Filimonova: „Prohlášení Tomislava Nikoliče je udivující, neboť právě vláda Vučiče odmítla podepsat závěrečnou dohodu o JP při říjnové návštěvě Putina v Bělehradu. Proto je prohlášení Nikoliče provokativní a neodráží skutečnost. Srbové si asi mysleli, že pozvou Putina na oslavy a když se nepřidají k sankcím (což je pro ně prospěšné), že budou mít u Rusů neomezenou důvěru a mohou požadovat jakoukoliv výhodu. Podívejme se, co se děje mimo veřejnost.

Kvůli privatizaci ropného průmyslu Srbska jdou na adresu Gazpromu nyní soustavně stížnosti, výčitky, hrozby. Iniciátorem této privatizace je Vučič. Stejné požadavky jsou na podnik Srbija -gaz, který měl mít v projektu JP velký význam. V srbském Kurýru se objevilo, že šlo o zlodějskou privatizaci, Rusko že je Srbsku dlužno jakési peníze za ni a Srbsko musí všechno dostat zpět.

Podle znalce jsou hospodářské ztráty větší, než by se zdálo. „Je to 500 milionů USD za tranzit plynu, několik tisíc pracovních míst, 5 miliard přímých a souvisejících investic, v principu byl JP nejúspěšnější projekt za posledních 14 let.“

Dnes se na ulicích Sofie nejásá, ale vzpomeňme jak prezident Plevnělijev dbal o „osvobození od závislosti na Rusku“. Čeho Bulhaři dosáhli? Filimonova konstatovala, že Rusko v Bulharsku nebude. Zato tam bude Turecko, hlavní historický nepřítel Bulharska. Turecko má velmi agresívní zahraniční politiku a jeho cílem je rozšíření vlivu na Balkáně. Slabé a malé Bulharsko se samo zařadilo do bezvýznamného postavení v Evropě. Proti Turecku nebude mít žádný nástroj. Bulharská elita neví, co jsou národní zájmy a že o suverenitu se musí usilovat. Jistý vysoký bulharský úředník nyní prohlásil, že nemají žádné iluze. EU jim podle něho určila roli periferních lázní.

Anna Filimonova míní, že je možno se vrátit k JP za jediné podmínky: Budou-li jasné dohody se zeměmi a záruky plnění těchto dohod. Říká: „Dříve jsme si nemohli dovolit riskovat a zahájit výstavbu dotud, dokud neuzavřeme dohodu s EU ohledně Třetího balíku. Dnes bude jednání jiné: pánové, chcete-li se k tomuto tématu vrátit, jděte do Bruselu vy sami a domlouvejte se. Rusko si ve věci Bruselu myje ruce.“

Snad by mohli Srbové a Bulhaři pochopit, že Rusko sice spojence potřebuje, ale ne dočasné, ne korouhvičky, které uvažují o spravedlnosti jen tehdy, je-li pro ně výhodná. Rusko má svoje zájmy, ale ty nemusí být stejné jako zájmy Srbska a Bulharska. Zájem není jen ekonomický, ale i politický – rozhýbat Evropu, aby se postavila Bruselu a Washingtonu.

Převzato z Pravda.ru

***

Setkání Putina s ombudsmany: o nekomerčních organizacích, perspektivě nové amnestie a krátkých rukách Západu

5. Prosinec 2014

Na pořadu setkání bylo několik témat a mezi nimi také, jak je to s nátlakem na Rusko. Ombudsmanka pro lidská práva Ella Panfilova promluvila o tom, že se na Rusko vyvíjí nátlak ze všech stran. Řekla: „U nás je nyní natolik silná národní imunita,. stejně jako jsme všichni v těchto těžkých podmínkách, když se na Rusko tlačí ze všech stran. … Zítra pochopíme, jak jsme žili úspěšně i za podmínek těchto sankcí. … Budeme muset přežít celou řadu komplikací a lidé přijímají tato omezení, aby si zachovali svou národní a lidskou důstojnost, zachovali zemi, ale pod jednou podmínkou – a to je velmi důležité, že vše bude čestné, čestné spolu s vládou, že to bude, řekněme, na podkladě vzájemné důvěry, obezřetného vztahu k lidem.“

Putin na to odpověděl: „Nikdo nás neutlačuje, snaží se přitlačovat. A už ne vůbec ze všech stran, na to mají krátké ruce, aby obemkly ze všech stran.“

Převzato z News.mail.ru

Přejít do diskuze k článku 16 komentářů