Kdo zavinil, že vyschne lotyšské „potrubí“?

Vladimir Veretennikov

14. Leden 2015

Série vítězství nad ruskými investory, výrobci a přepravci v Lotyšsku pokračuje. Transněfť oznámila odstoupení od služeb Rigy a Ventspilsu ve prospěch Primorska, Usť-Lugy a Novorosijska. Tím mají lotyšské politické elity blíže ke splnění své touhy o maximální oddělení od Ruska a o likvidaci veškerých svazků s východním sousedem. To, že republika spěje do postavení východoevropského zapadákova, možná trápí podnikatele, ale zde se k jejich mínění nepřihlíží.

Miliony tun, které projdou jinou cestou

Kolem 14 milionů tun ropných produktů z Ruska přichází do lotyšských přístavů ve Ventspilsu a Rize. Z toho přichází nejméně 7,5 milionu tun přes potrubí Transněfti a přibližně tolik se překládá do cisteren pro dodávku přístavním dopravcům. To ale brzy skončí. Prezident společnosti Tokarev oznámil, že Transněfť je připravena změnit toky. Dnes už dojednává s posledními články – s ruskou železnicí a s ropnými společnostmi. Podle jeho vyjádření v televizi může být vše dořešeno koncem ledna nebo začátkem února a může začít přesun produktů do ruských přístavů. Řekl: „Asi by bylo špatné zásobovat přístavy cizích zemí, když máme přebytek kapacity u nás, jak na Baltu, tak na Černém moři. Rozhodnutí bylo samozřejmě správné – prozkoumat možnost přesunu nákladů z pobaltských přístavů do našich.“ Vše proběhlo bezbolestně, bez dalších technických opatření a bez finančních ztrát. Do ruských přístavů je možno přivést podle Tokareva přibližně 5 milionů tun ropných produktů, ale i více.

Myšlenku podpořili zástupci všech velkých společností tohoto odvětví – Surgutněftěgazu, Rosněfti, Lukoilu, Bašněfti, Tatněfti i Gazprom-něfti. Tokarev dále řekl, že dokud bude Ventspils konkurenční, bude i zajímavý. Lotyšští přístavní dělníci nemusejí do budoucna strádat.

Zástupce Transněfti Demin ujistil novináře, že v rozhodnutí jeho společnosti není nic politického. Je to výsledek mnohaleté práce ruských společností na jinou orientaci dopravy při vývozu ropných produktů. Je v tom jenom ekonomika. Práce na tom trvá už 7 let. Rusko se v posledních letech snaží nahradit vývoz ropy vývozem ropných produktů, především motorové nafty. Transněfť hodlá postupně zvyšovat objemy nafty přepravované přes přístav v Primorsku až na 25 milionů tun. Pokračuje rekonstrukce potrubí. Právě se dokončuje plnění dřívějšího ropného potrubí k Primorsku naftou. Větší plány jsou s Novorosijskem, kde Transněfť získala před čtyřmi lety v námořním obchodním přístavu 50,1 % kapitálového podílu.

Větší část společnosti Transněfť vlastní stát. Zřeknutí se služeb Lotyšska dokládá, že společnost jedná hospodárně. Přesto v tom něco politiky je. Tento krok se připravoval mnoho let, neboť malá hašteřivá země začala Rusy zlobit už dávno. Přístavy Usť-Luga a Primorsk se začaly rozvíjet už před 13 lety a nyní převzaly velkou část dopravy z Pobaltí. Po celá  minulá léta se Litva, Lotyšsko a Estonsko chovaly ke svému východnímu sousedu nepřátelsky a dávaly to pocítit. Nebylo to nadarmo. Už v roce 2006 ukončilo Rusko přepravu ropy přes litevský přístav Bütingé a v roce 2009 přes ukrajinskou Oděsu.

Buď politika, nebo byznys

U dělníků v Lotyšsku vzbudil postup Ruska paniku, obzvláště u železničářů, kterým ubude 6 milionů tun nákladu. Loni převezli 58 milionů tun. Donedávna byla lotyšská železnice jedním z nejperspektivnějších a nejúspěšnějších odvětví v republice – vytvářela 2 % HDP a 12 tisíc pracovních  míst. Hodně mladých si podle toho volilo profese.

Nedávno dokonce sám šéf LŽD Magonis při 95. výročí podniku přiznal, že blahobyt lotyšských železničářů závisí na dodávkách z východu. Více než 77 % nákladu tvoří uhlí a ropné produkty z Ruska. Zástupce starosty druhého největšího lotyšského města Daugavpilsu Rodionov, který dříve pracoval na železnici, řekl, že není divu, když pro Lotyšsko má tak velký význam železnice, neboť je zde jeden z největších železničních uzlů. Železnice je v Daugavpilsu určitě hlavní zaměstnavatel. Poznamenal k tomu: „Kvůli sankční válce mezi EU a Ruskem je nebezpečí pro příští rok. Politická realita je taková, že pokud my vystupujeme s tvrdou kritikou svých hospodářských partnerů, potom se oni začnou postupně vzdávat spolupráce s námi. Podle předpokladu u nás může nastat podstatný úbytek přepravy – a na to musíme být připraveni. Jednou z možností je jednat s ostatními našimi sousedy, možná budou souhlasit se zvýšením přesměrování svých nákladů na Lotyšsko. Železnice je dosud zisková a my doufáme ve zlepšení. Ale opakuji, je třeba počítat s tím, že pokračující vyostřování konfrontace s Ruskem udeří bolestivě na lotyšskou ekonomiku a zejména na Daugavpils.“

Krajní rozladění neskrývá starosta přístavního Ventspilsu Lambers, známý jako nejhospodárnější starosta v Lotyšsku. Když se republika přidala k sankcím proti Rusku, varoval: „Nyní bude pro nás jednodušší jít se společně utopit v Baltu. Tranzit ve Ventspilsu je z 80 % závislý na ruských nákladech. Pokud se Lotyšsko opováží zavést na Rusy hospodářské sankce, může Rusko udělat totéž.“

Lambers už kdysi pocítil tvrdou ránu pro hospodářství svého města, když v roce 2003 zrušila Transněfť přepravu ropy přes město (dnes přes něj vozí jen ropné produkty, mazut a benzin). Předcházel tomu dlouhý spor o tarifech na případné využití přístavní infrastruktury, kdy Lambers neústupně trval na maximech. Tehdy se chamtivý starosta poučil.

Dnes se Lambers vzteká. Prý za každou přeloženou tunu dostane přístav jedno euro. Rozčiluje se, že to nejsou zisky pro společný lotyšsko-ruský podnik LatRosTrans, že Rusko nechápe, že tratí i ono. Zapomněl na své nedávné varování před ztrátovostí politiky sankcí a konfrontace.

Je těžké vzájemně obchodovat, když se jedna ze stran soustavně snaží urážet a omezovat druhou. Za takových podmínek se není co divit Moskvě, když s tak nepřátelským státem nechce mít mnoho společného.

Námět Stan

převzato z Ritmeurasia.org

O svérázu ruského myšlení, který s tímto příspěvkem souvisí, si přečtěte zde

***

Cizinci v ruské armádě – otázky a odpovědi

Nikolaj Starikov

17. Leden 2015

Začátkem ledna 2015 podepsal ruský prezident výnos o změnách pravidel pro vojenskou službu, dosud ukotvených ve výnosu prezidenta RF z roku 1999. Lidé se zajímají především o otázku cizinců sloužících v ruské armádě, zda je to dobré nebo špatné. Ve skutečnosti výnos prezidenta Putina nic nového netvoří, jenom mění formulace, upřesňuje jejich smysl, tříbí paragrafy a odstavce.

Někteří lidé si představují, že masy cizinců obléhají ruské vojenské správy a ti se jejich zařazení do armády většinou bojí. Zde stojí za připomenutí něco z historie. Například Panfilovská divize, vynikající a hrdinná 316. střelecká (8. gardová) se kolosálním způsobem zasloužila o záchranu Moskvy před nacisty. Přitom byla sestavena v Kazachstánu, v oblasti Alma-Aty a její vojáci nebyli ve valné většině Slované. Takových příkladů je z Velké vlastenecké války mnoho. Další: Kazach Bajmagambetov v bitvě o Leningrad v roce 1942, podobně jako později v roce 1943 známý hrdina Matrosov, zakryl vlastním tělem kulometné hnízdo.

Kolik jen bylo hrdinů Sovětského svazu ze Střední Asie, z Ázerbájdžánu, Arménie, Gruzie, z Pobaltí, ze všech těch republik, které se „zásluhou“ Gorbačova staly rázem pro Rusko zahraničím.

I v historii se najde dost případů cizinců v ruských službách. Třeba za Petra Velikého to byl Lefort a Skot Gordon, později za napoleonských válek Barclay de Tolly, Bennigsen, chcete-li baron Prášil, ale skutečný, nikoliv pohádkový, který bojoval v ruské armádě proti Turkům. V Podněstří mu v pevnosti Bender postavili pomník.

Cizinci sloužili carům, i později Stalinovi. Byli to třeba španělští republikáni, kteří po porážce ve své zemi odešli do Sovětského svazu.

Záležitost cizinců v ruské armádě má obě strany, dobrou i horší. Buď se mohou využít jejich zkušenosti, vzdělání a přání najít novou vlast, jíž budou sloužit, anebo může dojít k poškození zájmů státu. Tak dopadla Římská říše nebo Byzanc, v jejichž armádách sloužilo jednak mnoho zločinců, ale také cizinců. Obě říše padly. Po porážce armády s převahou cizinců lidé nemohli, anebo nechtěli bránit existenci svého státu.

Zkušenosti  ze světa jsou různé. Vatikán využívá švýcarskou gardu, Francie má svou cizineckou legii, do americké armády lze přijmout jen občany USA, nebo zaregistrované cizince, Velká Británie má celé oddíly složené z horských Gurkhů. V Británii jsou cizinci nejen v armádě, ale i v civilním sektoru, hlavně ve školství. Tímto způsobem se mezi příštími řídícími pracovníky připravuje skupina prozápadně smýšlejících osob, které potom doma pracují v zájmu cizích států.

V novém výnosu prezidenta a následujících instrukcích ministra obrany je popsán způsob, jakým je možno dát cizincům možnost sloužit v ruské armádě. Myšlenka má dobrou i špatnou stránku, podle toho jak se realizuje. Je to podobné jako při použití léku – výsledek závisí na dávce, způsobu aplikace a vyhodnocení rizika.

Převzato z Topwar.ru

***

Novinky z kolonií, neboli John Kerry v Bulharsku

Georgij Kolarov, Sofia

17. leden 2015

V polovině ledna navštívil americký ministr zahraničí novou kolonii USA. Přibral k tomu Nulandovou, která pomáhala v únoru v Kyjevě připravovat státní převrat. Koloniální úředníci se vynasnažili předvést americkému šéfovi, že drží situaci pevně v rukách, a proto zavedli výjimečná bezpečnostní opatření. Nepovedlo se dokonale, přece jen nějaké protiamerické demonstrace v Sofii byly.

Zájem Washingtonu, Londýna a Bruselu o Bulharsko se zvýšil po oznámení o zrušení projektu Jižní proud. Den před příletem Kerryho navštívil Sofii ministr zahraničí Velké Británie. Jednalo se hlavně o spolupráci v rámci EU „obzvláště v souvislosti s krizí na Ukrajině.“.

Ukrajinský konflikt byl vzpomenut i ve společném komuniké na závěr návštěvy. Podle něj se USA a Bulharsko dohodly na společných cvičeních a na zvýšení přípravy v rámci bezpečnosti v regionu podle plánu NATO. Na „upevnění“ evropských struktur NATO se má v roce 2015 vyčlenit asi 1 miliarda USD.

Podle pozorovatelů nebyl ve skutečnosti v Sofii veden dialog, ale monolog. New York Times napsaly, že Kerry ohlásil pro začátek pomoc USA Bulharsku při snížení její závislosti na energiích z Ruska. Je známo, že na slibech koloniím se nešetří, ale obvykle bývají plané.

Zatím Washington Bulharům vytrvale vnucuje názor, že je pro ně nebezpečné dostávat 85 % plynu a 100 % jaderného paliva z Ruska. Kerry se domáhal zrušení zákazu těžby břidlicového plynu metodou frakování.  Americké společnosti mají zájem o vydatná naleziště na severovýchodě Bulharska.

Co asi mohla znamenat Kerryho slova o podpoře Bulharska „v případě pomsty ze strany Ruska kvůli zrušení Jižního proudu?“ Ve spojitosti s návštěvou britského ministra zahraničí a generálního tajemníka NATO a po nich Kerryho a po připlutí lodí americké šesté flotily do Varny a Burgasu nelze vyloučit, že po vyzkoušení bulharských vojáků v úloze kanónenfutr v Afghánistánu a Iráku je hodlají vrhnout do pekla „mírové“ operace na Ukrajině. Pro každý případ se o tom uvažuje a nespokojení Bulhaři vzpomínají, že se jim v obou zemích dobře platilo. Skutečně, kde si jinde může Bulhar vydělat? Pokud nové ohnisko napětí vznikne v Zakarpatí, kde už se obyvatelstvo nejednou vzepřelo stálým vlnám mobilizace do ukrajinské armády, není nic lehčího, než přepravit bulharské vojáky těch 600 km vzdálenosti. Použít maďarské nebo rumunské vojáky dost dobře nejde, protože jejich zakarpatští krajané jsou rozezleni politikou Kyjeva a hlavně zbraní by se mohly otočit proti ozbrojeným formacím tamějších banderovců.

Příjezd Kerryho do Sofie vcelku opět předvedl, že se Američané chovají k Bulharům jako k lidem druhé kategorie. Bulharsko poprosilo o možnost bezvízového vstupu svých občanů do USA, ale bylo rázně odmítnuto. Přitom Američané si mohou do Bulharska jezdit volně bez formalit. Co se dá dělat – koloniální režim.

Převzato z Fondsk.ru