Svět ruskýma očima 285

Reklama


Srbská Krajina, aneb co bude s Donbasem podle záměru Kyjeva

18. Leden 2015

Poradce ukrajinského prezidenta Jurij Lucenko se vyslovil ohledně Donbasu. Nejrozumnější prý bude dobýt Doněck a Lugansk po příkladu Chorvatska, ale až po posílení ukrajinské armády. Podle něho museli Chorvati po dobytí Vukovaru nejprve souhlasit s existencí Srbské Krajiny, ale po tříletém utrpení, kdy posilovali armádu a ekonomiku, smetli tankovým útokem separatisty ze svého území. To je mínění Lucenka.

Lucenkův plán byl přijat, o čemž svědčí strategie Kyjeva vůči Novorusku. Útok na Mariupol byl sice přerušen Minskými dohodami, ale ukrajinská armáda se již připravuje na nový útok. Sestavuje rozklížené útvary, kupuje zahraniční techniku a mobilizuje. Zřejmě chystá podle chorvatských zkušeností bleskový úder proti rebelantským republikám. Kyjev studuje postup rozpadu Jugoslávie a to by si mělo uvědomit i Rusko. Především to, jaký osud připravují nacionalisté obyvatelům Donbasu, jak spoléhají na pomoc mezinárodního společenství a jak plánují blokovat upřímné přání ruského lidu a proruského vedení v Novorusku.

Jugoslávský Majdan a jeho následky

Neuznaný stát Srbská Krajina se objevil po rozpadu Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie byl největší balkánskou tragédií po druhé světové válce. Je v něm mnoho historických paralel s rozpadem Sovětského svazu. Právě vznik nezávislého Chorvatska a válka v letech 1991 až 1995 připomínají situaci v pomajdanovské Ukrajině.

Chorvatsko se utvořilo v roce 1941 po okupaci Hitlerem a účinně Hitlera podporovalo. Byly k němu připojeny Bosna a Hercegovina a Srbská Krajina, ač v obou žili Chorvaté v menšině. Fašističtí ustašovci prováděli genocidu nechorvatského obyvatelstva. Jen zásluhou Tita a jeho partyzánů se zde nepodařilo vyhubit Srby úplně.

V roce 1990 při volbách zvítězila nacionalistická strana – Tudžmanovo Chorvatské demokratické sdružení (CHDS) a Tudžman se stal prezidentem. Podobné je to v Kyjevě v roce 2014.

Okamžitě po uchopení moci začala CHDS diskriminovat Srby. Zakázala srbochorvatštinu a cyrilici, nová chorvatština byla pozměněna a ze školních programů bylo vypuštěno vše srbské (spisovatelé, básníci), revidovala se historie. Tudžman měl v úmyslu přejmenovat Srby na Pravoslavné Chorvaty a zřídit pro ně chorvatské náboženství odtržené od Bělehradu.

Chorvatsko se všemožně snažilo potlačovat připomínky svých zločinů za 2. světové války. Ničilo příslušná muzea a památníky. Paralelou je dnes dění na Ukrajině – heroizace banderovců, pokroucená historie, diskriminace Moskevského patriarchátu, ruštiny a občanů neloajálních nové vládě. Zločiny UPA na Rusech, Polácích a Židech se zatlačují do pozadí.

Tak jako je tomu dnes na Ukrajině i v Chorvatsku se Srbové sdružili do oddílů „opolčenců“. Proběhlo referendum s účastí 756 549 osob, což znamenalo, že se účastnila i jiná etnika – bosenští muslimové, Maďaři, Cikáni. Jako národnost jugoslávskou uvedlo při sčítání lidu 300 tisíc lidí. Na určitou dobu se vytvořila srbská autonomní oblast Krajina. V téže době přijal chorvatský parlament novou ústavu, podle níž jsou Srbové v Chorvatsku národnostní menšinou a nikoliv státotvorným národem.

Srbská Krajina – země zrozená v boji

V této pasáži se popisují události kolem postupného umrtvování Jugoslávie, včetně sankcí zavedených proti ní známou rezolucí RB OSN č. 757 ze 30. května 1992 (se sankcemi souhlasilo i Rusko) a zesílených sankcí další rezolucí RB OSN č.787. Tak, jako se sankcionovala Jugoslávie, se dnes sankcionuje Rusko, které je obviňováno z vojenských zásahů na Ukrajině. V roce 1994 bylo v Jugoslávii v důsledku sankcí uzavřeno přes 40 % podniků, zaveden lístkový systém na potraviny, inflace dosáhla 313 milionů procent. Nedostatek léků se podepsal na zdraví občanů: každé druhé dítě v Bělehradě bylo podvyživené, 15 % narozených dětí umíralo. Jugoslávská ekonomika byla zničená během tří let. Přesto země vydržela. V Srbsku se upevnily vztahy mezi městy a venkovem, rodiny přecházely na naturální hospodaření a jeden milion Jugoslávců odešel pracovat do EU, odkud posílali svým rodinám peníze.

Dnes je už situace jiná. Opakování jugoslávského scénáře se v případě dnešních sankcí vlivem Ruska a Číny nekoná. Sankce neposvětila RB OSN, nejsou povinné a přistupují k nim jen státy navázané na vojensko-politický systém USA. Dnešní Rusko také není totéž co bývalá Jugoslávie, ovšem cíl sankcí je stejný – uškodit a změnit vládu.

Pověstné ticho před bouří

Pro území Srbské Krajiny byl nejklidnější rok 1999. Byla zahájena spolupráce měst s venkovem, Kninu a Východní Slavonie, začaly se vyplácet mzdy. Avšak mezi tím se chorvatská armáda přezbrojila a vycvičila pod vedením západních poradců. V listopadu 1994 uzavřel Washington se Záhřebem dohodu o vojenské spolupráci. Poradci se stali specialisté ze soukromé vojenské firmy MPRI, těsně napojené na Pentagon. Záhřeb odmítl plány na integraci Krajiny do Chorvatska. Žití společně s Chorvaty v Chorvatsku bylo stejně pro Srby nemožné, už kvůli krvavým střetům v roce 1991. Srbsko počítalo s odvoláním sankcí, což se nestalo.

Balkánský blitzkrieg

V březnu 1995 byla na žádost Tudžmana částečně odvelena vojska OSN z linie střetu. V té době byli již Srbové dostatečně démonizováni světovým tiskem. Záhřeb se zaručil, že bude podporovat USA a EU a připravil se ke dvěma operacím. První s názvem Blesk – vpád do Západní Slavonie s úplným rozbitím oddílu 5 tisíc Srbů a deportací pravoslavných obyvatel z okupovaného území. Vláda Jugoslávie porážku tajila s tím, že věřila, že Chorvati budou muset pod tlakem OSN odvelet svá vojska.

Pasivní jednání Bělehradu podnítilo Zábřeh k nové rozsáhlé operaci Bouře ve dnech 4. až 8. srpna 1995. Vláda Jugoslávie a Krajiny věděla o přípravách od přeběhlých z francouzské vojenské mise OSN a od rozvědky. Později se ukázalo, že Chorvati dostali záruku od Američanů, že se do věci nezamíchá Bělehrad. Dne 3. srpna opustila vláda Knin a mezi 4. a 6. srpnem byla srbská armáda rozprášena. Pod nátlakem světového společenství nepřišel Bělehrad na pomoc, ač ji Miloševič sliboval. Žádal vedení Krajiny udržet se alespoň 6 dní. Většina Srbů pak z Krajiny odešla do Jugoslávie. Poslední území republiky Srbská Krajina se v roce 1998 zcela integrovalo do Chorvatska.

Důsledky války a lekce pro Ukrajinu

Osud srbských uprchlíků z Krajiny byl tragický. Vyčerpaná Jugoslávie nedokázala uživit půl milionu lidí navíc. Část z nich se přestěhovala do sousedních zemí, někteří se dokázali nějak zabydlet v SRJ a 117 tisíc se jich vrátilo do Chorvatska a přijali podmínky Zábřehu. V Bělehradě se nachází formálně vláda Srbské Krajiny v exilu. Celá historie chorvatské války ukazuje dvojí přístup Západu, který podporuje jen svoji klientelu. Podobně jako tomu bylo v Jugoslávii, bude i na Ukrajině podporovat kyjevský režim, bez ohledu na jeho zločiny. Jestliže Západ odněkud odvolal svá vojska, vždy za ním zůstal chaos a občanská válka.

Rozpad Jugoslávie ukazuje, že jakékoliv ústupky Západu končí válečnou porážkou a Haagským tribunálem, tak jako případ Miloševiče. Západ pohlíží na všechny, kteří k němu nepatří, jako na barbary a divochy. K domluvě přistupuje jen s těmi, kteří se mu mohou postavit na odpor silou, jako tomu bylo za studené války v případě Sovětského svazu. Taková je západní diplomacie.

Kyjevská vláda je agresivní a odmítá jednat. Spoléhá na důslednou pomoc Západu. Co se týká Donbasu, je zde oproti Chorvatsku rozdíl. Na linii střetu nejsou modré barety. Srbská Krajina byla poražena proto, že Knín a Bělehrad nechaly iniciativu v rukách protivníka. Na Donbase nesmí obránci takový postup dopustit.

Námět: Stan

Převzato z Rusvesna.ru

***

Zakarpatí: Detonátor i rozbuška Evropy

Ljubov Ljulko

17. Leden 2015

Už v roce 2008 vyhlásilo Zakarpatí Republiku Podkarpatská Rus. Politik Viktor Baloga je připraven nastartovat zde boj o oddělení od Ukrajiny. Pro Pravdu o tom pohovořil premiér republiky, která se prohlásila samostatnou, Petr Gecko. Ocenil navázání kontaktů s maďarskou komunitou v Zakarpatí i s diasporami Rusínů v Rumunsku, Maďarsku, ČR a na Slovensku. Výsledky práce v Maďarsku a Rumunsku označil za detonátor dalšího rozvoje. Maďarská  vláda, její premiér i strana Jobbik vystoupili s podporou referenda a militantní politiku Ukrajiny odsoudili. Na podporu Rusínů se vyslovil český prezident i slovenský ministerský předseda.

Petr Gecko tvrdí, že jsou i negativa. Ukrajinská bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU) je ve střehu. Na jaře mě obžalovali ze separatismu, že prý rusínské hnutí plánuje odtrhnout Zakarpatí od Ukrajiny. Později to pokračovalo. Mírové iniciativy v zemích Střední Evropy, v nichž žijí Rusíni, byly označeny div ne za jakýsi teroristický Hamas. Byly zablokovány všechny naše požadavky pokojně předkládané státu i regionu. To nás přimělo k užití jiné cesty, která se nepojí k Ukrajině, a tou je legitimizace referenda prostřednictvím sousedních zemí. Dařilo se to natolik, že jsem byl SBU obviněn ze separatismu a organizování státního převratu.

Od prosince 1991, kdy proběhlo referendum, na kterém Zakarpaťané odhlasovali samostatné území Zakarpatí jako subjekt Ukrajiny, jsme neorganizovali jedinou nátlakovou akci.

Velmi nebezpečné je to, že v Zakarpatí je 5 tisíc lidí, kteří již bojovali proti Novorusku. Jsou to teroristé z Pravého sektoru. Ti jsou nebezpeční možnými provokacemi. Oni o tom veřejně hovoří, ale SBU nařkla nás. Za teroristy označili tři penzisty. Udělali prohlídku a zabavili techniku a dokumenty. Přitom pěti tisíc lidí s nelegálními zbraněmi, kteří nepatří k žádným legálním útvarům, si nevšímají. SBU je ta, která destabilizuje situaci. Je to hlavní zdroj nenávisti, který rozpoutává národnostní třenice. Čekáme pomoc od mezinárodních organizací. Plánuje se příjezd zástupců Evropského parlamentu pro lidská práva z Maďarska, Rumunska, ČR a Slovenska.

Republika Podkarpatská Rus se začala objevovat už za Rakouska-Uherska. Když se říše rozpadla, dostalo Zakarpatí autonomii s názvem Ruská Okrajina. Novější historie začíná v roce 1991. Tehdy zejména Kyjev a tři oblasti Galicie hlasovaly při všesvazovém referendu proti zachování Sovětského svazu. Na oblastním  referendu dne 1. prosince 1991 odhlasovalo 78 % Zakarpaťanů speciální samostatné území jakožto subjekt, který se nezařazuje do žádného jiného územně-administrativního útvaru.

Duchovní vůdce Zakarpaťanů Dmitrij Sidor přečetl usnesení a to bylo důvodem, že proti němu zahájili trestní řízení. Během čtyř let všelijakých expertíz, kupy závěrů, atd. se ukázalo, že jej mohou obvinit jen na podkladě lingvistické expertízy, kdy vytrhli slova z kontextu. Přitom celá procedura uznání nezávislosti byla splněna. Pod vyhlášením byly podpisy všech delegátů druhého evropského Kongresu, na kterém  deklarace Rusínů v roce 2008 byla přijata. Později byly i další konference.

Existuje ještě hnutí pod vedením bývalého gubernátora, nyní zastupitele v Nejvyšší radě Viktora Balogy. Tady jde o oddělení. On mi není osobně ani celkově sympatický. Jenomže dnes je Zakarpatí na pokraji války, hrozby jsou především od banderovců, takže je i toto hnutí  potřeba. Rusínské hnutí v čele s Balogou je reálná síla, která může ovlivnit řešení situace mírovou cestou.

Baloga se nejprve prezentoval jako Rusín. Asi od roku 2004 se připojil k Juščenkovi. Dnes je jednou Ukrajinec, jindy zase někdo jiný. Rusínské hnutí je mohutně finančně podpořeno. Pomáhá byznys.

Podle ukrajinských medií je rusínské hnutí legální a zakarpatské nelegální. Odtržení je v tuto dobu vyloučené. Politické rusínské hnutí je založené na realizaci výsledků zakarpatského oblastního referenda. Rusko stojí za jednotnou federativní Ukrajinou, Maďarsko za zakarpatskou autonomií v rámci celé Ukrajiny. Ukrajina o nás vytváří obraz, že jsme téměř hromádka marginálů. Ale hráli si s ohněm, dnes už to nepůjde. Oni sami nás odřízli. My říkáme, že chceme být součástí Ukrajiny, ale oni tvrdí, že jsme separatisté. V tom případě odejdeme, ale odejdeme s půdou. Dnes je to reálné, máme vztahy s diasporami. Můžeme zapojit další země, zatím pracujeme jen s nejbližšími sousedy.

Podchycujeme naše sousedy, máme u nich své lidi, kteří tam pracují. Rusínská elita nejsou žádní marginálové, jak by je ráda označila ukrajinská vláda. Výmluvné je, že bez skutečného jednání a koordinace pozic s rusínským hnutím Světové rady u nás nic ukrajinská vláda nepořídí. Baloga a rusínské hnutí jsou dvě regionální síly, které mohou něco dokázat.

Myslím, že s Balogou najdeme společný jazyk. Hlavně nedopustit to, co se děje v Novorosiji. Dnes jsme na hraně. Především po posledních vyhlášeních Pravého sektoru a SBU. Všechny naše akce v Evropě a v Evropském parlamentu jsou směřovány ke snížení až znemožnění jakékoliv snahy rozpoutat válku. Ani na Ukrajině, ale ani ve Střední Evropě. Chceme všechno udělat pokojně za pomoci Evropy. Máme výborné vazby do Evropského parlamentu. Potom Ukrajina nic nezmůže a bude postavena před nutnost změny ústavy. Věřím, že se válce vyhneme, že vše proběhne pokojně.

Převzato z Pravda.ru

***

K čemu je visegrádskému vozu páté kolo?

Vladimir Sedov

23. Leden 2015

Když 16. prosince 2014 dorazili ministři zahraničí Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky oznámit ukrajinskému prezidentu, že mají grandiózní plán, jak pomoci jeho nešťastné zemi připravit se ke vstupu do EU, Porošenko se dlouho nerozmýšlel a sdělil, že on se hodlá připojit k jejich sdružení – Visegrádské čtyřce (V4). Ministři se zdvořile usmívali a kývali hlavami, ač třem z těch čtyř se asi honilo myslí „k čemu je nám toto páté kolo u vozu, když tak jako tak vrže a rozpadá se“.

Visegrádské sdružení vzniklo tak, že se 15. února 1991 sešli pohlaváři tří zemí – Polska, ČSFR a Maďarska na břehu Dunaje k pánské jízdě ve staré pevnosti Visegrád. Tehdy Sovětský svaz skomíral a jeho bývalí spojenci kvapili připojit se k mnohem silnějšímu patronu, o čemž tito vůdci „nových demokracií“ snili dávno. Pánové prezidenti podepsali deklaraci o spolupráci ve snaze o integraci do Evropy se slibovanými evropskými hodnotami. Za deset dní nato tyto tři evropské státy vystoupily z Varšavské smlouvy.

Tak to by mohlo být vše. Dále už veškerá činnost V4 spočívala v rituálních setkáních, podpisech deklarací, prohlášení a komuniké s ubezpečováním o oddanosti myšlence evropské integrace a atlantické spolupráci. Co se má dělat, to rozhodovali ve Washingtonu a Bruselu. Každá ze zemí plnila svůj program reforem předepsaný jí staršími bratry.

Jediným nástrojem „společné politiky“ čtyřky byl a snad ješte jeMezinárodní visegrádský fond, založený v roce 1999 pro stimulaci svazků států v kultuře, vědě, vzdělávání a přeshraniční spolupráci. Poté se fond zaměřil na financování projektů ve státech východní Evropy a bývalé Jugoslávie.

V prosinci 1992 se tehdejší V3 rozhodla stvořit Středoevropskou asociaci svobodného obchodu (CEFTA), neboť zabývat se jen politickými deklaracemi nepřinášelo patřičnou váhu. Dohoda vstoupila za dva roky v platnost a deklarovala spolupráci zemí V4 v takových směrech, aby jim to umožnilo stát se členy WTO, což byla podmínka na připojení k EU. V roce 2004 se V4 připojila k EU a dohodu CEFTA opustila jako nadbytečnou.

Po dosažení posvátných cílů – vstupu do NATO a EU – už nejsou u nich další cíle, které by daly tomuto sdružení smysl. Maďarsko, Slovensko a ČR se vrátily k orientaci na tradiční bývalé země Rakousko-uherské říše, na trhy západu a jihu a Polsko se zaměřilo zase na své tradiční spojence – Pobaltí, Skandinávii, Bělorusko a Ukrajinu. Rakousko začalo hrát roli zákeřného pokušitele. Vytrvale naráželo na zřejmé výhody, které Češi, Slováci a Maďaři mají ze spolupráce s Rakušany, Slovinci a Chorvaty při realizaci infrastrukturních a energetických projektů v ose sever – jih. To otevírá jejich zemím cestu ke Středozemnímu moři se všemi výhodami.

Tato iniciativa připomínala Středoevropskou iniciativu, navrženou v roce 1982 Rakouskem, Itálií a Jugoslávií, k nimž se v roce 1996 připojila Ukrajina. To se však vůbec nezamlouvalo Polsku. Polsko za sebou cítí podporu Washingtonu a Londýna a už se vidí jako budoucí evropské „centrum síly“ s vlivem podobným vlivu Německa a Francie. Varšava vždy překypovala válečnickými iniciativami, které ji měly postavit do centra obranné strategie NATO a EU na východě. Usiluje o vytvoření sítě kolem sebe – Skandinávie na severu, Pobaltí na východě a V4 na jihu. Polsko navrhlo v roce 2011 zorganizovat evropskou visegrádskou bojovou skupinu pod svým vedením a s perspektivou pozdějšího připojení Ukrajiny. V Evropě existuje bojová skupina EU Nordik – Švédsko, Norsko, Finsko, Irsko, Estonsko a Lotyšsko, k níž má Polsko blízko. Stejně tak k Severobaltské formaci – Skandinávie, Pobaltí, Dánsko, Island. Krom toho se formuje polsko-litevsko-ukrajinská brigáda. Skupina V4 má zahájit činnost v roce 2016.

Ukrajinská krize poskytla Varšavě důvod snažit se o další bojovou skupinu V4, která má být hotova v roce 2019. Obě tyto skupiny nejsou začleněny do NATO, ale cvičení NATO budou absolvovat a první z nich bude možná změněna na stálou jednotku rychlého nasazení.

Z iniciativy Polska dostala V4 nový smysl. Má být předpolím NATO a EU na východě. Pro Varšavu vše vyznívá příznivě. Jenže Skandinávci, Lotyši, Estonci a také Litevci dávají přednost Británii a jejím prostřednictvím USA jako hlavním subjektům pro spolupráci v baltském regionu a Polsko se může těžko prosadit jako vůdce. K tomu je třeba přičíst i skutečnost, že Praha, Budapešť a Bratislava se s Polskem neshodují v obavách z „agresivních plánů Kremlu“ proti Evropě a ani netouží po vybudování nové „berlínské zdi“ mezi Evropou a Ruskem. Tyto tři státy byly v EU nuceny hlasovat pro sankce proti Rusku, ale  předvedly dostatečné pochopení situace na Ukrajině a jejích příčin. Češi, Maďaři a Slováci ostražitě přijímají pachtění se Poláků za vedoucí úlohou, jejich bláznivé vyzbrojování a jejich zvláštní úlohu v omezování Ruska. V Praze, Bratislavě a Budapešti se obávají, že polská agresívní politika a připoutávání Ukrajiny do „budování obrany“ by je mohlo stáhnout do Varšavou vyprovokovaného konfliktu s Ruskem, jehož následky by byly pro Evropu žalostné.

Otázka je, proč Češi, Slováci a Maďaři zavlékají Ukrajinu do V4, když její přítomnost oslabí jejich bezpečnost? Kvůli uspokojování polských ambicí? Kvůli realizaci polsko-anglosaských snů o Mezimoří (Intermarum), aby se opět rozštěpila Evropa a její západní část včlenila pod neomezený diktát USA? Nebo proto, aby Porošenko jezdil do pevnosti Visegrád, kde kdysi věznili hraběte Drákulu, aby mu připomenuli vraždění dětí v Doněcku a Lugansku?

Pokud jsou země V4 takto na pochybách, k čemu je jim společný vůz, na němž chce každý jet na jinou stranu? A nač má mít páté kolo?

Převzato z Fondsk.ru

***

Akce na podporu ukrajinského jihovýchodu probíhají na různých kontinentech

25. Leden 2015

Tragédie, které se jedna za druhou rozehrávají na ukrajinském jihovýchodě, nejsou lhostejné lidem ve světě. V Austrálii i v Kanadě proběhly série mítinků. protestující přicházeli s transparenty „Zachraňte lidi z Donbasu“, „Jsem Lugansk“, nebo „Jsem Doněck“.

Objevilo se také heslo „Jsem Váňa“, podle jména devítiletého chlapce z Šachťorsku, který při ostřelování ozbrojenci přišel o ruku, o část nohy a téměř oslepl. Váňu se podařilo dopravit do Ruska, kde o něj pečují nejlepší lékaři.

V Torontu ještě lidé protestovali navíc proti jednostrannému informování o událostech na Ukrajině a vyzývali vládu, aby nepodporovala činy oficiálního Kyjeva.

Převzato z 1tv.ru

Přejít do diskuze k článku 20 komentářů