Svět ruskýma očima 288

Reklama


K čemu je Ukrajině čínská letadlová loď

Andrej Michajlov

8. Únor 2015

Jedno z ukrajinských medií se ostře obořilo na Čínu kvůli nákupu ukrajinské letadlové lodi Varjag před dvaceti lety. Prý byli Ukrajinci oklamáni.

Historie prodeje Varjagu je následující. Čínský podnikatel od Ukrajiny koupil nedostavěný Varjag, pocházející ze sovětského období a sliboval, že na něm vybuduje kasino s hospodami a hotely. Tehdy Čína získala svou první letadlovou loď Ši Lan.

Varjag měl počátky v roce 1985, šlo o druhou letadlovou loď projektu 1143.6. Po rozpadu Sovětského svazu po roce 1992 se dostal do majetku Ukrajiny, ale kvůli hospodářským těžkostem se dal v roce 1998 „k ledu“. Číňané jej koupili za několik milionů dolarů, dotáhli jej a dostavěli jako bojovou loď.

Ukrajinská novinářka uvádí, že Číňané nejprve slibovali využít loď pro mírové účely, ale jakmile ji dostali, udělali z ní pýchu národního loďstva. Podnikatel Chu Cin Pin udělal první kroky k nákupu Varjagu v červnu 1996, přičemž v Kyjevě otevřel společnost zaměstnávající 12 námořních inženýrů. Ukrajinská vláda si při prodeji dala podmínku, že loď nesmí být užita k vojenským účelům, což podnikatel přislíbil s tím, že se stane největším plovoucím kasinem v Macau. V té době bylo Macao ještě portugalskou kolonií.

Dále novinářka píše, že v lednu 1988 sebral podnikatel 2 miliony dolarů v hotovosti i v papírech a vydal se na Ukrajinu. Ten nyní uvádí, že dolary předal vedení loděnice a popil s nimi vodku. V noci po zaplacení prý přistál na palubě neznámý vrtulník a proto druhý den raději odeslal 40 tun dokumentace do Číny. Tolik z ukrajinských stránek Ukrinform.ua .

Jihovýchodní Asie se obohatila nejen Varjagem. Tolik se toho dělo na Ukrajině i v celém postsovětském prostoru v bouřlivých devadesátých létech. Vzpomíná se na námořní šarvátky v polovině devadesátých let, kdy bylo několik bývalých sovětských malých letadlových lodí v podstatě ukradeno a za babku prodáno do jihovýchodní Asie.

V roce 2011 byla letadlová loď Kyjev přebudována na luxusní hotel i s prezidentským apartmá za přibližně 15 milionů USD.

První podobným zábavním komplexem se stala sovětská letadlová loď Minsk, prodaná Korejcům a jimi zase Číně. Dnes stojí v čínském přístavním městě Šenžen.

Ukrajina se shání po dávno neexistujícím Varjagu – potřebuje se zavděčit USA. Proč to Ukrajinci vytáhli na světlo? V Rusku nikoho ani nenapadne naznačovat Číně něco o svých dřívějších lodích.

Jeden čerstvý citát z Ukrajina.ru: „Existuje celkové soupeření mezi Čínou a USA o světovou hegemonii, v němž je Rusko vystaveno útokům ze strany USA a jejich velitelů hlavně proto, že Washington vidí v Rusku spojence Číny. … V tomto století bude Rusko nejbližším spojencem a partnerem nového světového hegemona, což mu nepochybně umožní zaujmout vedoucí postavení ve světě. Loutkám Američanů v ukrajinské vládě by se mělo připomenout, že „otroci se do ráje nepouštějí“.

Dnes jsou čínské námořní síly druhé po amerických. Ještě v roce 2000 američtí analytici vypracovali dokument Asia – 2025, v němž rozebírali scénáře ozbrojeného konfliktu USA a Číny. Podle hodnocení amerických válečných odborníků může Čína nyní zaútočit na USA, neboť její vojensko – ekonomický potenciál zřejmě převyšuje USA.

Američtí vojáci pochopili, že k modernizaci a posílení válečného námořnictva přistoupil Peking po bombardování svého velvyslanectví v Bělehradě v roce 1999. … Držení vlastních letadlových lodí jasně ukazuje ambice Číny v Tichém oceánu. A to je teprve začátek.

Ukrinform je jedno z mála ukrajinských vydání v několika jazykových verzích, mimo jiné i v čínštině. Mnohojazyčné stesky Ukrajiny, že je nevinná, když prakticky zadarmo předala téměř dohotovenou loď Číně, vypadají spíš jako ospravedlňování své viny před USA. U nich už Ukrajina prosí nejen o sušenky, ale i o peníze a zbraně.

Převzato z Pravda.ru

***

Dayton pro Ukrajinu

Petr Iskenderov

13. Únor 2015

Jednání v Minsku zanechává blok neřešených problémů. Hlavním z nich je přístup k určení statusu teritoria, které jedni považují za oddělenou Doněckou a Luhanskou oblast a pro druhé je to Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. Vypadá to, že by zde mezinárodní společenství mohlo využít zkušenost Daytonské mírové dohody z roku 1995. Na Ukrajině je použitelnost tohoto modelu očividná.

Na rozdíl od jiných vzorů pro řešení konfliktů spojuje v sobě daytonský model účinné prostředky „rozvodu zemí“ a operativní realizaci nových ústavních principů výstavby státu. Podle něho byla Bosna a Hercegovina rozdělena na dva rovnoprávné státní útvary – Republika srbská a Federace Bosny a Hercegoviny, se svými prezidenty, parlamenty a vládami. Nad nimi pak kolektivní Prezidium, v němž je po jednom zástupci muslimů, Srbů a Chorvatů, kteří se rozhodují na základě konsenzu. K této zvláštnosti se vyjádřil tehdejší náměstek minstra zahraničí Igor Ivanov: „Hlavní úspěch: po prvé se podařilo všechny strany konfliktu dovést k přímému dialogu. Poprvé se podařilo domoci se od nich přijetí nikoliv dílčích řešení, ale celého balíku dojednání.“

„Daytonská“ BaH má málo společného se stejnojmennou republikou v bývalé Jugoslávii i s jakýmkoliv jiným evropským státem. Zvláště to dělá model přizpůsobivý k místním podmínkám a současně mu umožňuje do budoucna transformaci buď k větší unifikaci státu, nebo k jeho mírovému rozdělení. Bezprecedentní právo Vysokého představitele mezinárodního společenství, obdařeného mimořádnými (bonnskými) pravomocemi a Rady pro plnění mírové dohody za účasti států – garantů umožňuje mít situaci pod kontrolou se zárukami před jednostrannou revizí původních principů ve prospěch zájmů kterýchkoliv domácích nebo zahraničních sil.

Dále daytonský model předpokládá rozmístění velkých mezinárodních mírových sil (několik desítek tisíc, nejprve jako síly IFOR a poté SFOR) nejen kolem hraničních čar rozdělených zemí, ale na celém území státu. Tak lze zabránit otevření nových bojových linií. To je potřeba udělat na Ukrajině, i když zde je více zemí „zainteresovaných“, než tomu bylo v devadesátých letech na Balkáně.

Daytonský model poskytl státnímu uspořádání bezprecedentní právo pro jednotlivé státotvorné subjekty vstupovat do speciálních vztahů se sousedními (příbuznými) státy. Termín „konfederativní vztahy“ v Daytonských dohodách není, ale teoreticky nebyla vyloučena možnost u formálně jednotného státu ke spojení jednotlivých států, z nichž se skládá, se zeměmi sousedními Tak v případě Ukrajiny by mohlo dojít ke spojení Donbasu s Ruskem, Zakarpatí s Maďarskem a Bukoviny s Rumunskem. Kdyby taková možnost byla zakomponována do textu mírové dohody, mohl by být vyřešen bolavý problém celistvosti Ukrajiny bez války, propagandy a prázdných deklarací mezinárodně právní cestou.

Široký a pružný rámec daytonského modelu umožňuje dobudovávat jej vzhledem k ukrajinským reáliím. Jde především o aktivnější pochopení monitorovacích mechanismů OBSE, které jsou vyzkoušeny zejména při mírových procesech v Zakavkazí.

Převzato z Fondsk.ru

***

Média: Slováci si nepřejí bojovat za NATO na východě Ukrajiny

15. Únor 2015

Přes všech dohody o příměří bojují tisíce cizích vojáků proti opolčencům v Donbase. Jenže lidé za NATO bojovat nechtějí. Podle slovenských zákonů mohou být v případě války povoláni do služby všichni muži nad 19 let. V rakouském časopise Contra magazin o tom píše Marc Mayer. Stručný obsah článku je následující:

USA a NATO dělají rozsáhlé přípravy k válce a zároveň dodávají na Ukrajinu obrněnou techniku. Proti opolčencům bojují na straně Kyjeva tisíce vojáků. Sedmnáct praporů regulérní ukrajinské armády se již přidalo k radikálním skupinám Pravého sektoru. Ty už Kyjev nekontroluje. Přitom ale stále více lidí v EU odmítá válku proti Rusku, kterou NATO provokuje.

Na Slovensku, které s Ukrajinou sousedí, podalo jen v lednu 12 tisíc lidí prohlášení, že odmítají vojenskou službu, „protože nechtějí být vtaženi do tohoto konfliktu“. Přitom za celý loňský rok bylo takových prohlášení jen pár tuctů. Znepokojení mezi obyvateli Slovenska roste, protože podle zákona Slovenské republiky může být v případě války povolán do služby každý, kdo dosáhne věku 19 let.

Převzato z RT.com

***

Ministr obrany Ruska v „karibském trojúhelníku“

Nil Nikandrov

15. Únor 2015

Ruský ministr obrany Sergěj Šojgu navštívil ve dnech 11. až 14. února Venezuelu, Nikaraguu a Kubu. V Caracasu konkretizoval grafikon společných vojenských cvičení, v Managui byla podepsána dohoda o zjednodušeném kotvení ruských válečných lodí v nikaragujských přístavech a v Havaně se projednávaly otázky další vojensko-technické spolupráce. Význam cesty ministra byl ale mnohem  širší.

Zájem Ruska o spolupráci se zeměmi Latinské Ameriky je protiváhou permanentního nátlaku na ně ze strany USA, jejich vytrvalého zesilování podvratných akcí ústících do barevných revolucí, pádů zákonných vlád, až k fyzické likvidaci nepohodlných osob.

Šojgu navštívil Caracas v době, kdy bylo odhaleno protivládní spiknutí ve vojenském letectvu. Spiklenci byli současní i bývalí důstojníci. Měli v úmyslu zaútočit ze vzduchu na významné objekty hlavního města: prezidentský palác, ministerstvo obrany, budovu rozvědky (Sebin), ministerstvo zahraničí a generální prokuraturu. Připravili si k tomu „Tucano“, vysoce manévrovatelný letoun, který se používá pro boj s partyzány. Měl startovat z ostrova Curacao nebo z Aruby, kde jsou významné skupiny Pentagonu (FOLs) a rezidentura CIA. Útok měl být načasován s manifestacemi radikální opozice, jejíž vůdci byli připraveni za podmínek chaosu uchvátit moc.

Jenže strategie „řízeného chaosu“ ve Venezuele v patřičnou dobu nezafungovala. Armáda zůstala věrná bolívarskému režimu a sociální podpora zůstala pevná. Zde se ukázal stabilizující efekt návštěvy ministra obrany RF: Šojgu dal najevo, že v Moskvě jsou přesvědčeni o pevné pozici prezidenta Madury i o jeho spolehlivosti jako strategického partnera v oblasti Karibiku.

Západní  media nazvala turné ruského ministra  po zemích Latinské Ameriky „projevem diplomatického nátlaku na USA“. Přitom Šojgu nepronesl jediné slovo, které by bylo možno takto interpretovat. Právě naopak, slovo nátlak je na místě pro charakterizování americké propagandistické kampaně k dodávkám smrtonosných zbraní na Ukrajinu Pentagonem a aliancí. Takové činy musí vyvolat protesty Moskvy.

V Managui byla podepsána mezivládní dohoda o zjednodušeném (ohlášeném) režimu vjezdu vojenských lodí Ruska do nikaragujských přístavů a řada dalších dokumentů o vojensko-technické a vojensko-námořní spolupráci. Podle již dříve podepsaných dohod bylo v Nikaragui vybudováno topografické středisko, vybavené moderním ruským zařízením. V této zemi, v níž se má stavět epochální dílo, nikaragujský průplav, je patrná aktivita Ruska. Hlavní zátěž stavby na sebe vzala Čína, Rusko má podle uniklých informací zajišťovat bezpečnost. Nelze se totiž spoléhat na neutralitu USA v této záležitosti. Sandinovská vláda musí být nanejvýš bdělá. Prezident Ortega během návštěvy označil USA za první příčinu krize světové ekonomiky, která škodí jim i Evropě.

Co se týká Kuby, nelze si dělat iluze o skutečných cílech iniciativ Obamovy administrativy při jejich snaze o sbližování s Havanou. Je třeba mít přesné představy o nebezpečích pro „socialismus s kubánskou tváří“ a pro budoucnost rusko-kubánských vztahů. Kuba je v nebezpečí záludného útoku do zad od 5. kolony, kterou vracela na ostrov CIA s pomocí nevládních organizací, placenou blogerskou agenturou a intenzívní propagandou proti Castrovi. Obamova administrativa zřejmě aktivizuje kubánské disidenty za účelem státního převratu. Avšak kubánské vedení má velkou zkušenost s tím, jak čelit podvratné činnosti tajných služeb USA.

Je jisté, že po návštěvě ministra Šojgu dostane kubánská spolupráce s Ruskem nový impuls. Projednávalo se mnohé a ne vše se dostalo do tisku. Důležité je, že se projednávaly dodávky nových zbraní a modernizace starší techniky ještě ze sovětských dob a také výcvik Kubánců v ruských vojenských vysokoškolských zařízeních. Šojgu Kubě poděkoval za přijímání ruských válečných lodí a plavidel při vplouvání do havanského přístavu. Raúl Castro vysoko ocenil stav a perspektivy vojensko-technické spolupráce s Ruskem. Přislíbil účast Kubánců v armádních soutěžích, které budou letos v Rusku a rovněž na vojensko-technickém fóru „Armáda-2015“ a na pravidelné konferenci o mezinárodní bezpečnosti.

Spojené státy vždy považovaly Karibik za svoje domácí moře. Jenže časy se mění. Přes všechny deklarace Obamy o výjimečnosti USA a o jejich globálním vůdcovství v tomto století, nejsou schopny ani ve svém jižním podbřišku zachovat status quo. V karibském trojúhelníku hrají stále větší roli Čína, Rusko a Brazílie. Země Karibiku a celé Latinské Ameriky inklinují k alternativním centrům moci. USA, které upevňují své vůdcovství prostřednictvím bombardování, státního terorismu, krveprolití a center mučení, jsou považovány za lidstvu nepřátelský „moloch války“.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 40 komentářů