Hanební ničemové

Alexej Kuprijanov

27. července 2015

Pentagon potřeboval pro válku v Iráku a Afghánistánu najednou množství vojáků. Požadavky na rekruty a ozbrojené síly se snížily a vojsko se zaplnilo lidmi z věznic a pouličních a motoristických band. Ten, kdo potřeboval utéci před problémy, šel do armády nebo námořní pěchoty s úkolem naučit se zacházet se zbraněmi a zabíjet. Tito vojáci – bandité představovali velké nebezpečí pro policii i pro civilisty.

V květnu 2015 se sešli členové největších motocyklových klubů z Texasu – Banditos a Cossaks – k vyřešení otázky, kdo bude vedoucí silou ve městě Waco a kdo bude nosit jaké nášivky. Oficiálně však bylo oznámeno, že bezúhonní majitelé motocyklů budou jednat o boji za svá politická práva. Než akce začala, zahřměly výstřely kvůli parkovacím místům. Vstoupila policie a výsledkem bylo 9 mrtvých a 18 zraněných. Bandité slíbili vysokým policejním úředníkům pomstu. Dostali zbraně, granáty a výbušninu C4 od členů bandy, kteří jsou nyní v armádních skladech. Do armády se přihlásili z rozkazu svých vůdců, aby měli přístup ke zbraním, ke speciálnímu školení a k informacím.

Do poloviny osmdesátých let vojenští verbíři na kriminální minulost ani další okolnosti moc nehleděli. Americké ozbrojené složky mají velkou zkušenost ze spolupráce se světem kriminality. V sedmdesátých letech kvetl pouliční banditismus na jihu USA, tehdy vznikaly bandy a jiné se zase ztrácely téměř denně. Často byli najednou usmrceni všichni členové.

Mezi námořní pěchotou je obvyklým jevem rasismus hned od začátku služby. Svědčí o tom i plakáty Ku-klux-klanu vyvěšené na stěnách. Situace se změnila v roce 1986, kdy tehdejší ministr obrany Weinberger vydal směrnici, podle které se do služby neměli přijímat branci hlásící se k nadřazenosti bílé rasy, neonacisti, nebo členové jakékoliv skupiny otevřeně diskriminační. Verbíři si začali všímat tetování rekrutů a zajímali se o jejich politické smýšlení. Armáda se postupně zbavovala rasismu a banditismu. I tak ale docházelo k incidentům. V roce 1995  byli dva vojáci odsouzeni za rasovou vraždu černého páru na doživotí. Nato se požadavky na brance ještě zpřísnily.

Po zahájení válek v Iráku a v Afghánistánu mělo být postaveno proti Saddámovi 300 tisíc vojáků, kteří nebyli k dispozici a muselo se přistoupit k novému verbování. Přestože dvě třetiny amerických mužů válku podporovalo, jen jedna třetina vyhovovala požadavkům na službu v armádě. S postupem času se stávala válka nepopulární a s dobrovolníky byly problémy. Tak došlo ke snižování požadavků na odvedené i na délesloužící. Do armády přicházeli členové pouličních band, bílých, černých, latinskoamerických i smíšených, včetně rasistů. Americký novinář Matt Kennard je autorem knihy  Irregular Army: How the US Military Recruited Neo-Nazis, Gang Members, and Criminals to Fight the War on Terror (Neregulérní armáda: Jak americké vojsko přijímá neonacisty, členy gangů a kriminálníky k válce s terorem). Zde uvádí, že podle svědectví účastníků misí v Kuvajtu a v Iráku je v tam na všech úrovních v ozbrojených silách USA přibližně 10 % vojáků z pouličních band. Podle oficiálních údajů je to sice jen 1 až 2 %, ale i toto představuje 15 až 30 tisíc banditů s přístupem ke zbraním a vojenskému výcviku.

Kennard hovořil s jiným veteránem z Iráku, který mu otevřeně řekl: „Vyjížděl jsem do boje dvakrát za měsíc, jsem nacista, líbí se mi střílet Araby. Nemám co skrývat.“ Vojenská policie to věděla, a přestože měla od jeho bývalého děvčete jeho fotografii v nacistické uniformě, stačilo policii jeho sdělení, že dívka je zlá bestie a ponechali jej ve službě.

V roce 2005 došlo na americké vojenské základně v německém Kaiserslauternu k incidentu, při němž byl svými spoluvojáky utlučen černý seržant. Podle vyšetřování to byla nešťastná událost, voják byl zabit při vstupní ceremonii, zařazen měl být do černošského gangu v Chicagu  Gangster Disciples. Vyšetřování FBI ukázalo, že v Německu se to na amerických základnách doslova hemží bandity.

Vyšetřování těchto záležitostí je mimořádně složité. Vojáci i důstojníci odmítají ze stavovské solidarity s vyšetřovateli spolupracovat. Přesto FBI promluvila o „bezprecedentním nebezpečí pro pracovníky justičních orgánů i řadové obyvatelstvo“. V amerických ozbrojených silách, v amerických zálohách i v Národní gardě napočítala zástupce šedesáti pouličních, kriminálních a motocyklových band, jako například Bloods, Creeps, Latin Kings, Mara Salvatrucha, Surenos, Aryan Brotherhood, Barrio Azteca, Bandidos, Hell Angels, Gangster Disciples, 18th Street Gang, Nortenos, Vice Lords, TAP Boyz, Black P. Stones, Black Power, African Nations, Aryan Nations.

Členové gangů hlásících se do armády mají perspektivu volného přístupu ke drogám. Vojenští lékaři předepisují měsíčně 50 tisíc preparátů, pětina z nich má charakter drog. Někteří nastupující se chtějí v armádě skrýt před vězením. Někteří se chtějí zbavit dřívější kriminality, ale často se na tuto cestu vracejí. Bandy mnohdy samy vysílají své členy, kteří nemají problémy se zákonem do armády a námořní pěchoty, aby tam získali výcvik a potom se usadili na výnosných místech, nejlépe v zásobování. Bývalí i současní vojáci cvičí nové bandity pro bojové akce v městském prostředí. Poskytují se jim zbraně i výbušniny.

Američtí etničtí bandité působí ve vojsku v USA i za hranicemi. V roce 2007 se zjistilo, že na základně Fort Bliss na hranici s Mexikem sloužilo 40 členů band ze zločinné skupiny Folk Nation. Kontrolovali téměř všechno kriminální podnikání v okolí: kryli obchodníky s drogami, loupili a zabíjeli.

Podobné je to v zahraničí. Členové band rotují po amerických základnách, navazují tam kontakty s místními zločineckými skupinami, nebo s nimi soutěží a využívají statusu amerického vojáka. Takto fungují v Německu, Itálii, Japonsku, Jižní Koreji a v Iráku. Armádními cestami přepravují drogy a zbraně.

Barevné tlupy mají při svých akcích na mysli především obchody a svoji bezpečnost, bílé bandy jsou těsně napojeny na nacisty a své lidi posílají do armády k přípravě na RaHoWa, rasovou svatou válku. Mnozí ve službě sestavují bojové oddíly nacistických hnutí.

V posledních letech po odchodu amerických vojsk z Iráku a po oznámení brzkého odchodu z Afghánistánu se situace s branci zlepšila. neberou se už všichni bez výběru. Nyní namísto vojáků pracují členové soukromých vojenských a bezpečnostních společností, ovšem to je ten případ, kdy je lék horší než sama nemoc: dostat se do nich a získat přístup ke zbraním je pro bandity snazší.

Převzato z Warfiles.ru

***

Na Krym se vrátila více než polovina Krymských Tatarů, kteří po referendu odjeli

4. srpna 2015

Místopředseda krymské vlády Ruslan Balbek informoval, že více než polovina krymských Tatarů, kteří pod vlivem protiruské propagandy opustili Krym, se vrátila. Jedná se přibližně o 450 lidí. Obracejí se na radu ministrů se žádostí o pomoc při získání ruského občanství a pracovního zařazení. Tito lidé otevřeně přiznávají, že jsou rozčarováni z „růžových perspektiv“, které jim sliboval Kyjev. Pod vlivem ukrajinské propagandy opustilo 600 až 800 krymských Tatarů poloostrov. Byli mezi nimi studenti, kteří si plánovali, že budou pokračovat ve studiu na ukrajinských vysokých školách.

Krymští emigranti se po opuštění Krymu ocitli v nestabilní zemi, kde namísto práce jsou hesla a namísto stability otevřené výzvy k válce proti vlastním lidem a násilná mobilizace do bojových zón. V majdanovské Ukrajině se už krymským Tatarům žít nechce.

K loňskému referendu o návratu Krymu do Ruské federace se dostavilo 80 % krymských obyvatel a z nich kladně odpovědělo 96,7 %.

Převzato z Politrussia.com

***

Daniel Ortega a Nikaragujský průplav

Nil Nikandrov

5. srpna 2015

Jihoameričtí prezidenti, kteří se rozhodli k politice nezávislé na USA, jsou ve stálém nebezpečí, a to i v nebezpečí života. V USA je zhusta užívanou metodou k dosažení strategických cílů a k řešení krizových situací násilí. Obamova administrativa považuje za nepřátelské vůdce států západní polokoule ekvádorského Rafaela Correu, bolívijského Evo Moralese, venezuelského Nicolase Madura, argentinskou Cristinu Fernandezovou, salvadorského Sanchéze Ceréna a brazilskou Dilmu Rousseffovou. Ovšem v současné situaci je Obamova nelibost zaměřena na nikaragujského Daniela Ortegu. Prý si počíná vyzývavě a vůči politice USA krajně nepřátelsky. Možná to potvrdil svými slovy: „Vidíme a víme, že USA zasévají chaos po celém světě. Tam kde je Amerika, tam vládne zmatek.“ Orientuje se na státy, které se od USA distancují (Venezuela, Kuba, Ekvádor, Argentina a Brazílie).

Pro Nikaraguu má stále větší význam styk s Čínou. V listopadu až v prosinci se začne budovat nikaragujský průplav. Hlavním dodavatelem díla bude hongkongské konsorcium HKND. Ukončení je naplánováno na roky 2020 až 2021. Po dobu padesáti let po uvedení do provozu bude průplav řídit Čína. Ekologické a sociální vlivy nového průplavu vypracovala britská společnost Environmental Resources Management. Projekt byl shledán životaschopným a ohleduplným k okolní přírodě i vodním zdrojům. Tím se vyvrací hlavní propagandistické tvrzení Obamovy administrativy o negativním vlivu na ekologii regionu. Stavba má pomoci pozvednout nikaragujskou ekonomiku a má přinést 25 tisíc pracovních míst.

To však Washington ignoruje a zahájil ohromnou regionální akci k ukončení výstavby průplavu. Vše vede velvyslankyně v Managui. Před tím pracovala v Panamě. Je považována za specialistku na mezioceánské průplavy. Ke své práci v Nikaragui má k dispozici minimálně 150 lidí z mnoha úřadů, ale především z CIA a z vojenské rozvědky, k tomu ještě personál USAID a mírových sborů. Z velvyslanectví je asi nejzlověstnější šéf politické sekce Feige Scott, který pracoval v rezidenturách CIA v Saúdské Arábii, Španělsku, Kolumbii a získal operativní ostruhy v Iráku.

Opozice v Nikaragui je již připravena na masové nepokoje. Vědecká a výrobní zařízení ekologického a politického zaměření dostávají od Scotta značné částky. V červnu 2015 vystoupil na fóru Liberální internacionály hlavní politický soupeř Ortegy Eduardo Montealegre s otevřeně proamerickými výroky. Dal signál pro rozhodující útok na režim. Ortegu obvinil z „demontáže zákonnosti“ a průplav odsoudil jako ekonomicky nepodložený, ekologicky nevhodný a motivovaný politickými potřebami „autoritativní vlády“.

Rozbíhají se protesty. Údajně „prostí farmáři“ mají obavy z konfiskací půdy a násilného vystěhovávání. Zemědělci zablokovali Panamskou třídu. Proti srocení byly použity gumové projektily a slzný plyn. Bylo uvězněno 30 lidí, 20 zraněno, z toho 15 policistů. Cílem je rozbouřit situaci v zemi, vyprovokovat pořádkové složky k zásahu, způsobit oběti a ty označit za symboly boje proti „diktatuře Ortegy“. Počítá se i s místními specifiky k dosažení chaotizace života: snížení životní úrovně Nikaragujců snížením investic do ekonomiky. Budou zmobilizovány polovojenské skupiny CIA z Kolumbie. Americká propaganda viní Ortegu ze zahájení „třídního boje“ a z pronásledování „zastánců demokracie a pokroku“. Snaží se zhatit výstavbu průplavu, anebo ji alespoň zpomalit tak, aby mohli tvrdit, že u mnohamiliardových výdajů nikdo nezaručí ukončení výstavby a její účelnost. Mají v úmyslu v této zemi maximálně roztočit spirálu násilí, aby oslabili sandinisty, Čínu donutili zmrazit projekt a ruským vojákům nedovolili vybudovat v podbříšku USA – Karibiku a Pacifiku opěrné základny.

Rusko je připraveno podporovat Ortegovu snahu o rozvoj v Nikaragui po stránce politické i ekonomické. Rozruch rozdmýchávaný západními medii kolem účasti Ruska při budování průplavu je součástí propagandistické války. Moskva nemá v úmyslu soupeřit s Pekingem v této záležitosti. Budovatelé a geodeti z Ruska byli pozváni ke konzultacím. Projekt je velkolepý a nemá obdobu.

V Nikaragui budou v listopadu 2016 volby, při nichž si občané zvolí prezidenta, viceprezidenta, 90 poslanců a 20 zástupců do Středoamerického parlamentu. Kandidaturu Ortegy podporuje strana Sandinovská fronta národního osvobození (SFNO). Prezident zachovává věrnost ideálům sandinovské revoluce, realizuje program sociálních a hospodářských reforem v zájmu lidu a má za sebou úspěchy ve zdravotnictví, vzdělání a snížení nezaměstnanosti.

Historicky je Nikaragua, podobně jako Haiti, nejchudší zemí západní polokoule. O pokrok za poslední roky se zasloužil Ortega, který zemi důstojně reprezentuje v zahraničí a chrání její nezávislost. Pokud by se Washingtonu nepodařilo odstranit Ortegu do voleb v roce 2016, potom v případě vítězství sandinistů americké velvyslanectví plánuje majdan po nikaragujsku. Metodiky i opozice jsou připraveny. Bude se žádat přepočítání hlasů, likvidace korupčníků ze sandinovského vedení, včetně Ortegovy dynastie, přizvání ekologických organizací pro revizi výsledků britské společnosti ve věci průplavu, požadavek na zveřejnění „tajných vojenských dohod“ Ortegy s Čínou a Ruskem atd.

Na to se musí Nikaragua připravit. Ortega varuje své spolubojovníky před „strategií chaosu“ z USA. Není pochyb, že USA hodlají použít ke svržení sandinovské vlády sílu, ovšem Daniel Ortega se bude bránit. Podpoří jej celá Jižní Amerika. Je naděje, že se Ortega Nikaragujského průplavu dočká.

Převzato z Fondsk.ru

***

Proč se naposled směje Serjoža a ne Johny

Ljubov Ljulko

6. srpna 2015

Řada událostí poslední doby svědčí o tom, že Washington uznal Moskvu za rovnoprávného partnera a přešel na jednání. Ukazuje na to i prohlášení velitele výsadkových jednotek Ruska o možné pomoci Sýrii. Předmětem obchodu má být odstranění Asada výměnou za ústupky na Ukrajině.

Velitel výsadkových jednotek oznámil, že „ruští výsadkáři jsou připraveni pomoci boji s teroristy, pokud bude takový úkol stanoven vedením Ruska.“ Je to buď postoj ministra obrany Ruska Šojgu, který se v případě Ukrajiny liší od oficiálního, nebo je to signál Kremlu Bílému domu, že není vhodné bombardovat pozice Asadovy armády, jak přikázal před několika dny Obama.

Je zřejmé, že je situace na Blízkém východě posuzována nikoliv ze dvou, ale ze tří stran. Ruský ministr Lavrov se tento týden setkal s americkým ministrem Kerrym a se saúdskoarabským ministrem al-Džubajrou v Dauhá. Ohledně Sýrie se nedomluvili. Rusko Asada nevydalo a navrhlo jej zapojit do boje proti IS. Realističtěji než USA se v tomto případě chová Saúdská Arábie. Konkurentem Saúdů se stejnou wahabitskou ideologií je al-Baghdádí. Má snahu začlenit království do chalifátu a sebrat mu Mekku a Medinu. Pro Saúdy je to naprosto nepřijatelné.

Další den po schůzce v Dauhá se Lavrov a Kerry setkali na summitu ASEAN v Kuala-Lumpuru. Zde jsou Rusko i USA v roli pozorovatelů. Šéfové diplomacie „posuzovali urovnání situace v Sýrii a na Ukrajině“. Bylo to na asijské půdě.

Podle Kerryho prozkoumaly strany „situaci na Ukrajině a kroky, které se musí udělat pro plnou realizaci Minských dohod“. Že by Kerry hodlal svázat pomoc Ruska Sýrii s ústupky na Ukrajině a potřebuje to i Rusko? Nikoliv. Má nyní možnost vsadit na saúdskou kartu. Saúdové se po uzavření americko-íránské dohody, s níž nesouhlasí, obracejí na Rusko.

Saúdská Arábie byl první stát, s nímž uzavřel Sovětský svaz diplomatické styky a nejlepší vztahy mezi oběma byly do doby, než ropní šejci začali podporovat afghánské mudžahedíny a než srazili cenu ropy. Vztahy definitivně padly při syrské krizi. Rusko má výborné vztahy s íránskou sférou vlivu a může být prostředníkem mezi kterýmikoliv zeměmi stojícími proti sobě. Takové přání zde je. V období ramadánu navštívila delegace Hamasu Saúdskou Arábii a vedoucí delegace Abú Marzúk oznámil, že „návštěva dosáhla svého cíle a lze ji nazvat úspěšnou“. Řekl, že Hamás doufá v dobré vztahy s Východem i Západem a „pracuje na tom, aby se zde vyhnul napětí.“ Připravují se na setkání s ministrem zahraničí Ruska a na oficiální návštěvu Moskvy.

Podle amerického The Hill na Blízkém Východě vítězí Rusko nad USA. To, že Rusko dokázalo jako spojence získat Saúdskou Arábii, silně mění rozložení sil na Arabském poloostrově. Vydání uvádí: „Rusko je dávný spojenec Sýrie a Íránu. Saúdská Arábie se s Moskvou skamarádila a zavázala se investovat do ruské ekonomiky až 10 miliard USD. Na oplátku slíbilo Rusko urovnat konflikt mezi ní a Íránem.“ Závěr je, že Kreml nyní postupuje na Blízkém východě aktivně a převyšuje iniciativu USA. Proto nemusí v záležitosti Bašara Asada jít na ústupky a může se obracet k Ukrajině, neboť zde má Američanům zcela pochopitelné zájmy, týkající se ekonomiky a bezpečnosti oblastí, které jsou u jeho hranic.

Washington ukončí destabilizaci Ukrajiny vcelku rychle, a to nejen kvůli naléhavým povinnostem na Blízkém východě, ale i kvůli pronikání Ruska do Asie. Asii nazval Brzezinski nejdůležitější oblastí planety. Za těchto okolností mohl sedět Lavrov v Kuala Lumpuru za stolem se jmenovkou Serjoža, široce se usmívat a být ve vynikající náladě.

Tady, v Asii, a ne na Ukrajině, jsou ruské obchodní zájmy. Po demarši Kyrgyzie (podle Bílého domu jediné demokratické vlády regionu) ztrácejí  Američané Střední Asii, ale mohou ztratit i Jižní, kde nazrávají budoucí konflikty z přerozdělení světa. I zde má Rusko po summitech BRICS a ŠOS výborné perspektivy.

Je potřeba konat. Pracovat na projektech Sever-Jih, nikoli Západ-Východ. Území od Turecka po Japonsko má skoro 400 miliard obyvatel a hospodářský růst 5 % za rok. Je potřeba podpořit čínský projekt Hedvábné cesty a zavést do Asie ruské plynovody a ropovody. Je to dlouhodobá perspektiva, ale obrněný vlak už stojí na příslušných kolejích.

Symbolika: Dnes na Západě – v Evropě a v USA – budují zdi. Rusko buduje mosty.

Převzato z Pravda.ru