Polsko připravuje připojení Lvova

Jurij Nosovskij

24. října 2015

Ukrajinští vlastenci dostali novou ránu, tentokrát od bratrského Polska. (Po pravdě řečeno spojuje Ukrajinu a Polsko jedině závislost na Washingtonu.) Aktivisté maratonu Závod nezávislosti donesli v Polsku před budovu ministerstva zahraničí mapu Polska v „dřívějším formátu“, kdy k němu patřily západní regiony Ukrajiny a Běloruska. Ve „velké evropské mocnosti“ se naráz vzedmula učiněná hysterie. Nejvíce zuřil starosta Lvova Sadovyj, jehož město je na mapě také jako polské. V polském generálním konzulátu jej uklidnili. Vždyť přece skandál s mapou není oficiální postoj Varšavy. Na to pan Sadovyj reagoval, že „Poláci jsou přátelé a idioti jsou všude“. Zřejmě se to musí chápat tak, že je-li někdo idiot a chce vrátit zemi do hranic z roku 1939, nemůže to ze samé podstaty být Polák.

Asi by ani Poláci sami s takovým vysvětlením nesouhlasili. Jejich země byla po několik století vlivnou říší, avšak s příliš velkým počtem šlechtických psanců. To nakonec zahubilo mocnost Rzeczpospolita. Nyní by změnu hranic Polska na předválečnou úroveň mnoho Poláků bralo. Vždyť v zemi žije nemálo potomků repatriovaných Poláků ze Západní Ukrajiny, ať už se sem dostali mírovou cestou nebo při genocidě banderovci za Velké vlastenecké války při volyňském masakru. Příbuzní a potomci obětí masakru současným „ukrajinským patriotům“ oslavujícím Banderu a Šucheviče neodpustí. Ovšem nedá se očekávat zvláštní odpor k hypotetické okupaci západních oblastí Ukrajiny Polskem. Sadovyj je kromě funkce starosty Lvova ještě vedoucím ukrajinské strany „Svépomoc“, která se dostala do Nejvyšší rady za peníze Kolomojského. Musí podle toho mluvit.

Haličané si se svým majdanem ve skutečnosti parádně sedli do louže. Počítali, že uchopí moc a zaberou teplá místečka ve státní správě a budou týt z rozpočtu. Nevyšlo to. Masochistická sázka podřízením se EU měla za následek zničení obchodních a ekonomických vztahů s Ruskem, průmysl „zrezivěl“ a „sociálka“ praská ve švech.

Jak je to se svědomím národa. Jedna věc je být aktivní „bojovníkem za jazyk“ a jiná je riskovat vlastní život. Proto podíl těch, které se v západních oblastech podaří povolat do trestních vojsk, většinou nepřekročí 10 %. Ostatní se dávno vydali za výdělkem do Polska.

Není možno očekávat zvláštní odpor Haličanů proti hypotetickému připojení k Polsku. Možná se najde několik set, nebo dokonce tisíc namrzlých nacionalistů. Dnes ale po zuby ozbrojení „patrioti“ s velkým potěšením legálně i nelegálně šmelí. Připojí-li se některé oblasti Ukrajiny k Polsku, Maďarsku, nebo Rumunsku, mohou místní získat vysněný „schengenský pas“. Za to jsou ochotni prodat i duši ďáblu.

Zatím je zde popsán jen možný scénář. Zdá se však, že Polsko je připraveno jej realizovat. Samozřejmě nikoliv vyhlášením války Kyjevu. Polomrtvé tělo není třeba zabíjet – samo se rozpadne.

Převzato z Pravda.ru

***

Ukrajinští nacionalisté si dělají nároky na polskou půdu

Vladislav Gulevič

25. října 2015

Janusz Korwin-Mikke, zakladatel a vedoucí polské opoziční strany Kongres nové pravice, vystoupil 20. října na konferenci v Przemyslu. Vyzval k posílení hranice s Ukrajinou a rozšíření vojenské posádky v tomto necelých 20 km od hranice vzdáleném městě. Odůvodnil to růstem neobanderovských nálad. Podle jeho názoru je dnes jediným nebezpečím pro územní celistvost Polska Ukrajina.

Známé postavy ukrajinského nacionalistického hnutí žádají po Polsku, aby Ukrajině vrátilo „ukrajinská etnická teritoria“. Nejotevřeněji se loni vyjádřil tiskový mluvčí Pravého sektoru Tarasenko pro noviny Rzeczpospolita. Uvedl, že před operací Visla (deportování ukrajinského obyvatelstva z Podkarpatí polskou vládou v roce 1947 za účelem zbavit OUN-UPA týlové podpory) obývali podkarpatská vojvodství Polska Ukrajinci. Přitom Tarasenko řekl, že pro Ukrajinu je ideální národní stát, fungující na principu „jeden stát, jeden jazyk, jeden národ“.

Téma územních nároků na Polsko nedávno připomenul starosta Lvova Sadovyj, když se rozčílil kvůli tomu, že se na polském vlasteneckém maratonu „Závod nezávislosti“ ve Varšavě objevila mapa předválečného Polska a na ní byla západní Ukrajina polským územím. Lvovský starosta Polákům poukázal na to, že Vroclav a Štětín byly kdysi Breslau a Stettin v Německu a upozornil, že „etnicky ukrajinská území“ jsou součástí nynějšího Polska.

Územní konflikt mezi Ukrajinou a Polskem již v podstatě probíhá. Je otázka, zda na výzvu Korwin-Mikkeho, aby se věnovala pozornost nebezpečí ukrajinského nacionalismu, bude slyšet polská vláda. Oficiální varšavská vláda se řídí pokyny Washingtonu a ukrajinský nacionalismus považuje za zbraň proti Rusku. Proto je ve vztahu Polska a Ukrajiny asymetrie. Polská vláda přitakává a podkuřuje ukrajinským nacionalistům. Například v roce 2011 dostala ukrajinská radikální nacionalistická organizace Svaz Ukrajinců v Polsku od správy města Przemyslu dům restaurovaný za městské peníze. Na oplátku si Poláci přáli dům ve Lvově pro polskou komunitu, ale nedostali nic.

Varšava je smířená i se jmenováním člena strany Svoboda Pavljuka na místo generálního konzula v Lublinu s odůvodněním, že je příznivcem polsko-ukrajinského přátelství. Jeho otevřené sympatie ke katům Poláků Banderovi a Šuchevyčovi a esesákům z oddílů SS Galizia  polské ministerstvo zahraničí netrápí.

Pro Polsko je nebezpečné být rukojmím USA, které sázejí na „hnědý pás“ podle západních hranic Eurasijské hospodářské unie. Podporují v části společnosti nacistickou atmosféru. V nedaleké budoucnosti z toho Polsku hrozí vážné komplikace, vždyť výbušného materiálu je v této části Evropy dost. Příkladem může být nacionalistická Litva, která vytlačuje cílevědomě polštinu tam, kde žijí převážně litevští Poláci. Trvale to vyvolává diplomatické třenice. Podobné je to u Ukrajiny. Budovatelé národního ukrajinského státu mají místní Poláky, Maďary a Rumuny za druhořadá etnika a snaží se potlačit jejich etnické vědomí. Nakonec by to mohlo vyústit v násilí.

Ve východních vojvodstvích Polska je tradičně vysoké procento přívrženců ukrajinského nacionalismu a je zde tedy větší nebezpečí konfliktů. Napomáhá tomu Svaz Ukrajinců v Polsku,. který je placený z polského státního rozpočtu. Jeho představitelé usilují o změnu Przemyslu na centrum polského ukrajinství.

Zvláštnost politické linie Korwina-Mikkeho a jeho Kongresu nové pravice spočívá v tom, že vyzývá polské politikum k pochopení jednoduché skutečnosti: hrozbou polskému národnímu organismu není Rusko, které nemá na Polsko žádné nároky, ale nacionalistická Ukrajina. Ovšem američtí protektoři sotva kdy dovolí, aby se jednání polské elity zbavilo protiruských šablon.

Převzato z Politobzor.net

***

Diagnóza Tony Blaira: Licoměrník a zrádce

Ljubov Ljulko

26. října 2015

Tony Bair se omlouvá v souvislosti s útoky na Irák. Neomlouvá se ale Iráčanům, spíše lituje nekompetentnost své rozvědky a své špatné strategické myšlení v roce 2003. Ve svém proslovu se snaží zlehčit útok po odhalení naprosté podřízenosti Velké Británie americkým zájmům ve válce v Iráku a obává se nových nepříjemnosti kvůli zprávě Chilcotovy komise.

V rozhovoru pro CNN řekl: „Omlouvám se za to, že naši zpravodajci (před útokem na Irák) nebyli přesní. Omlouvám se za některé chyby v plánování a zejména za to, že jsme tehdy nechápali co bude znamenat svržení Saddáma Husajna. Myslím, že z pohledu dneška je lépe, že Husajn v Iráku není.“ Jakpak to pan Blair myslí? Z jakého pohledu je to lepší? A z čeho vyvozuje své „lépe“, když je vše horší?

K tomu uvedl politolog Oleg Jurin z University v Oxfordu: „Tony Blair je licoměrník, lhal před tím, než podněcoval válku v Jugoslávii. Tehdy ujišťoval, že on sám ví, jak zločinci Srbové zabili sto tisíc kosovských Albánců, a ví, kde jsou pohřbeni. Podnítil válku v Jugoslávii!“

Komu se omlouvá, když je v USA? Sám sobě? Je potřeba se omluvit za smrt dvou milionů Iráčanů podobně jako se omlouvá Merkelová ve jménu německého národa za holokaust, když přiznává  úlohu německého národa ve zvolení národního socialismu vedoucí silou země. Britové si vybrali  premiéra – „pudlíka“ Washingtonu. Jeho postavila strana labouristů na místo předsedy vlády, kde si ve jménu lidu budoval svoji kariéru a umožňoval zločinné akce. Měl by nyní říci: „My Britové a já jako premiér strany labouristů prosím o odpuštění irácký lid.“ Všechno ostatní je jen jeho vyčůranost.

Blair uznává určitou odpovědnost těch, kteří odstranili Husajna a dopomohli vzniku IS. K tomu však připojuje ještě dvě okolnosti posílení IS: Arabské jaro a jeho příchod za Sýrie a nikoliv z Iráku. Podle toho jsou svobodymilovní Arabové a Bašár Asad více vinni. Británie se prý jen snažila podpořit na Blízkém východě demokracii, jenže při tom chybovala. Politik se podivuje: „Nejprve jsme se snažili věc řešit cestou přímého zasahování v Iráku a potom jsme se o totéž snažili bez pozemní operace v Libyi. V Sýrii jsme už jednoduše chtěli změnit režim. Byli jsme pružní, ale nic se nepodařilo.“

Nelze vám věřit, pane Blaire. Pohádka o demokratizaci je jenom omáčka kolem přerozdělování sfér vlivu po zinscenovaném teroristickém útoku v New Yorku v září 2001. Výhodné ropné kontrakty v Iráku přešly k americkým a britsko-americkým společnostem. Totéž v Libyi a Sýrii. IS jste vytvořili vy, abyste rukama „dobrých povstalců“ mohli dělat špinavosti.

Z odtajněných poznámek Colina Powella, dřívějšího ministra zahraničí USA, zjistil britský tisk den před interview Blaira, že akce v Iráku byla naplánována již rok před útokem. V poznámkách stálo: „Jestliže USA podniknou válečné akce v Iráku, Blair s námi půjde a Velká Británie se bude řídit našimi pokyny.“

Tedy žádná suverenita, žádné informace rozvědky. Blair dostal příkaz a ten splnil. Žádná diplomatická cesta. Dnes bývalého politika znepokojuje, jak se účast Británie ve válce v Iráku projeví ve zprávě Chilcotovy komise, která se očekává každým dnem.

Blair a Bush jr. by zasluhovali něco mnohem horšího než kajícnost, kterou předvádějí. Blair doplatil na útok na Irák kariérou a negativním veřejným míněním o sobě, ale nic víc. Za vše, co způsobil, by měl být souzen. Rozsudek vůči němu byl vynesen jen jednou, v Malajsii v roce 2011. Tribunál o válečných zločinech v Kuala Lumpuru uznal Bushe jr. a Blaira válečnými zločinci (zločiny proti lidskosti) ve válce v Iráku.

Soud ve výroku uvedl, že Spojené státy pod vedením Bushe jr. narafičili dokumenty, svědčící o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku. Bohužel, malajsijský vojenský tribunál dosud nevstoupil do mezinárodního soudního systému a západní soudy nikdy nebudou soudit Anglosasy a jejich spojence. Veškeré oběti násilné „demokratizace“ budou západními soudy pojímány jako „průvodní jev“.

Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího zavraždili, ale více demokracie není. Odejde-li Asad, přijde do Damašku terorismus, bude se opakovat irácký nebo libyjský scénář. U obou zemí vyvolaly západní zásahy rozpad státních struktur, na jejichž troskách se tvoří teroristické organizace.

Asada nevolili za oceánem, ať tam tedy nerozhodují o jeho osudu.

Převzato z Pravda.ru

***

USA čipují Itálii, to je despotická politika

29. října 2015

Od roku 2016 započne v Itálii všeobecné čipování. Odpůrcům hrozí pokuta a vězení. Italský premiér Matteo Renzi uvedl: „během dvou let bude mít každý pod kůží mikročip“. Itálie je třetí zemí po USA a Švédsku, která se připojila k programu zavádění  mikročipů pod kůži.

K záležitosti se vyjádřil ředitel Schiffersova Ústavu pro pokročilá studia, profesor Britské školy sociálně-ekonomických studií Jurij Gromyko. Řekl, že je to možné hodnotit jako formování světové politické despocie. USA je země schopná zcela kontrolovat data a uskutečnit totální sledování. Čipování je cesta k orwellovskému světu, v němž se vytváří globální finanční diktatura a v jejím zájmu globální kontrola a dohled na všechny občany prakticky jakýchkoliv zemí. Nátlak bude podle Gromyka na všechny země k tomu, aby dopustili špiclování občanů bez jejich souhlasu. Tak budou moci být vyznačeni nespolehliví a to mohou být nejen ti, kteří překračují zákony, ale i ti, kteří  se vymykají standardu a mohli by narušovat veřejný pořádek. Je to pádný krok ke zvláštní digitální diktatuře a totálnímu digitálnímu policejnímu státu.

Gromyko upozorňuje, že je v Rusku třeba rozvíjet informační systémy, aby k takovým technologiím nebyl přístup. O USA je všeobecně známo, že prováděly bezprecedentní kontrolu a kradly různá tajemství, špehovaly a šmírovaly i telefony hlav států.

Určitě se pracuje na speciálních systémech, které umožní překazit přístup k signálům a vytvářet si zvláštní ostrůvky bezpečnosti. Dokonce i když bude jedinec násilně očipován, bude si moci opatřit speciální prostředky k tomu, aby čipy neplnily svoji funkci.

Převzato z Pravda.ru

***

Mýty o „Stalinově katu“

28. října 2015

Před 115 lety, 17. března 1899, se narodil Lavrentij Pavlovič Berija. Prošel dlouhou cestu od chudého chlapce až k otci sovětské atomové bomby. Nazývali jej nejlepším mužem po Josefu Stalinovi a nejlepším manažerem 20. století. Pro nepřátele stalinského projektu byl Berija dalším zloduchem. Byl obviněn, že byl hlavním katem stalinského režimu a že organizoval velkou čistku roku 1937. Je to však zřejmá chyba, anebo úmyslná lež. Lavrentij Pavlovič neměl a nemohl mít nic společného s organizací represí z let 1936 a 1937, protože až do roku 1938 pracoval v Zakavkazí a krom toho dostal právo hlasovat v politbyru až v roce 1946. Do roku 1939 byl jen kandidátem. Stalin jmenoval Beriju vedoucím Komisariátu vnitřních záležitostí pro zastavení postupujících represí a přechodu k zajištění bezpečnosti státu. Skrytí trockisté Jagoda a Ježov a jejich společníci zasadili v průběhu boje s pátou kolonou úder nevinným. Chtěli podnítit sociální nepokoje a vytvořit podmínky pro státní převrat.

S příchodem Lavrentije Pavloviče do funkce vedoucího Lidového komisariátu se rozsah represí zmenšil. Tak v roce 1939 bylo obviněno ze zločinů 2600 osob a v roce 1940 1600 osob. Ve výsledku ustavil Berija v SSSR „socialistické právo“ a zničil velkou část páté kolony, takže Sovětský svaz mohl zvítězit ve druhé světové válce. V létech Velké vlastenecké války pokračoval v řízení Komisariátu vnitra.

Byl jedním z vůdců evakuace průmyslu Sovětského svazu. Pracoval v Radě pro evakuaci. Tehdy sovětské vedení předvedlo unikátní akci evakuace průmyslových závodů a pracovníků kulturních a vědeckých institucí a strategických zásob z ohrožených území do východní části země. Lavrentij Pavlovič byl jedním z hlavních vedoucích, který organizoval práci v týlu. Připravovali sovětské vítězství. Přesná práce vojenského průmyslu Sovětského svazu je zásluha Beriji. Světová válka udělala z Beriji fakticky druhého muže SSSR. Jeho talent byl obzvláště potřebný. Lavrentij Pavlovič byl skutečně nejlepším manažerem 20. století. Kontroloval všechny klíčové oblasti. Především on byl otcem atomové bomby. V nukleární oblasti organizoval vše prakticky od nuly. Zásluhou jeho energie a analytických schopností byli do programu zapojeni geniální vědci a talentovaní manažeři, kteří v nejkratší možné době udělali to, co na Západě považovali za nemožné. Dali sovětským lidem mocnou nukleární základnu, díky které může doposud žít v bezpečí a šéfové NATO jsou po desetiletí bezmocní, že nás nemohou vybombardovat do doby kamenné. Opět perfektní práce zpravodajské služby, jejíž činnost kontroloval Berija. Zejména on se svým nukleárním projektem, kde se představilo množství užitečných mírových technologií, byl organizátorem několika vědeckých projektů.

Konstrukční kancelář projektující balistické a protiletadlové střely umožnila Sovětskému svazu stát se vůdčí silou na poli kosmických a raketových technologií a vytvořit systém protivzdušné obrany tehdy, když vojenští stratégové Západu dávali dohromady plány na zničení Sovětského svazu.

Převzato z Warfiles.ru