Svět ruskýma očima 328

Reklama


Žádají Moskvu o pochopení a omluvu

Gevorg Mirzajan

25. listopadu 2015

Sestřelení ruského letounu v Sýrii Turky bylo podle všeho vlastní aktivitou Ankary.

Dne 24. 11. vystoupil po delší době od incidentu turecký prezident. Jak se dalo čekat, nevyužil poslední možnost k zažehnání krize tím, že by se omluvil. Místo toho se za akci své armády postavil. Řekl: „Nepřáli jsme si takovou situaci, ale všichni musejí uznat právo Turecka na ochranu svých hranic. Neznámé vojenské letadlo vniknuvší do našeho vzdušného prostoru bylo po dobu pěti minut desetkrát varováno, ale narušení pokračovalo. Přesně v rámci dříve námi přijatých a vyhlášených zásad reagování na nebezpečí byl podniknut zásah.“

Existovala i druhá verze, velmi nepříjemná pro Rusko. Podle ní střílelo Turecko s přihrávkou Američanů, kteří chtěli proti Rusku provokovat, radikalizovat postoj Moskvy v syrském konfliktu a zmařit rusko-evropské sblížení a společnou operaci. Od počátku je tato verze sporná. Turecko není Gruzie ani Ukrajina, je to regionální mocnost s velkými ambicemi, není ochotno spáchat politickou sebevraždu podle rozkazu. Tuto verzi nepotvrdili na svém zasedání stálí zástupci členů NATO.

Státy NATO se formálně postavili na stranu svého spojence v alianci, když hovořili o obraně turecké suverenity ze strany Ankary. Vůbec jim však nevadilo, že před několika lety, když Syřané v podobné situaci sestřelili nad svým územím turecké letadlo, vykládala Ankara, že za krátkodobý přelet hranice nelze takto trestat a NATO odsoudilo Sýrii za její agresívní čin. Přitom letadlo bylo sestřeleno skutečně nad Sýrií. A zde šli Američané ještě dále, když schválili ústy mluvčího ministerstva zahraničí USA Tonera na tiskové konferenci nejen turecký zločin s letadlem, ale i sestřelení ruského letce na padáku. Bohužel se žádný z přítomných novinářů Tonera nezeptal, zda násilí a vražda amerického velvyslance Stevense v Libyi „bojovníky za svobodu“, jak jsou tito lidé ministerstvem zahraničí USA nazýváni, bylo také sebeobranou .

Důležité je, že ani Američané ani NATO jako celek nevyhlásili žádná opatření k ochraně Turecka před možnou ruskou odvetou. Nikdo nemluvil o zesílení postavení aliance v Sýrii. Naopak, uvedli přímo, že akce Turecka jsou jeho iniciativou k ochraně svých hranic a mezi řádky se dala vyčíst žádost k Moskvě – „pochopit a omluvit“. Znamená to, že buď partneři Erdogana hodili přes palubu, nebo, což je pravděpodobnější, byl incident s letadlem tureckou tvořivostí. Podle toho co z událostí uniklo, byla oficiální podpora Ankaře některými členy NATO zpochybněna. Ankara se však zaštítila příslovečnou podporou spojenectví a pro své zločinné akce si vynutila souhlas. Podle zástupce Ruska v NATO Gruškova podrývá Turecko obecné úsilí v boji s IS a vytváří rizika pro bezpečnost zemí, které k němu mají spojenecké povinnosti.

Moskva nyní postupně a uvážlivě formuluje odpověď na turecký zločin. Nejprve jde o turismus do Turecka. Nyní je zima a cestuje se málo, takže cestovní firmy mají čas na rozpracování alternativ.

Krom ekonomické odpovědi přijde ještě vojenská. Žádné útoky Kalibry na turecké základny. Mohly by být použity příslušné články pravidel NATO. Musí být jednoduše likvidována turecká technika a vojsko překračující syrskou hranici. Možností je dost. Turci narušují hranici při svých výpadech proti místním Kurdům. Erdogan nebude mít jednoduchou volbu. Buď sestřelovaná letadla a spálenou obrněnou techniku, nebo ukončení akcí proti syrským Kurdům a ponechání týl tureckých Kurdů v klidu. Rusko může přijmout i další opatření, například diplomaticky a dodávkami zbraní podpořit turecké Kurdy. Na Rusku záleží, jak na své zahraničněpolitické šachovnici rozhodne o budoucnosti Turecka.

Převzato z Warfiles.ru

***

20 let Daytonské dohody. Jak změnit porážku na vítězství

Jelena Guskova

26. listopadu 2015

Mírová dohoda z Daytonu zastavila válku v Bosně a Hercegovině. Tehdejšími mírotvorci byly USA, jenže jejich příprava k jednání byla od mírového úsilí daleko. Diplomatickým nátlakem a zastrašováním se snažili umrtvit umíněnost Srbů. Ve sdělovadlech byla rozpoutána kampaň vinící Srby ze zahubení tisíců muslimů po dobytí Srebrenice v roce 1995. Kritika se snesla i na generálního tajemníka OSN a vojenské vedení modrých přileb. Američané potřebovali dokumentovat nemohoucnost OSN a propagovat jiné „mírotvorce“ – NATO v čele s USA.

Dayton hodnotil každý podle svého. Srbové byli přesvědčeni, že se nadržovalo muslimům. Muslimové smýšleli podobně, jenom v opačném pořadí. Chorvatská strana měla pravděpodobně uzavřené dohody za dočasné a potřebné jen k tomu, aby se část Bosny a Hercegoviny (BaH) mohla připojit k Chorvatsku. Na Západě považovala většina politiků mírové dohody za velký úspěch a za ukončení nejkrvavějšího konfliktu od druhé světové války. Ruská diplomacie byla zdrženlivá, ale dohodu hodnotila spíše pozitivně.

Podle Daytonské dohody má BaH dvě části – Federace BaH (muslimsko-chorvatská) a Republika Srbská. Daytonské dohody jsou špatně zpracovaný dokument. V textu je rozpor mezi politickými problémy vytvoření jednotného státu BaH a určením rozhraničení mezi třemi útvary. Proto to ve státě skřípe. Srbové obrátili tento rozpor ve svůj prospěch, začali tvořit a upevňovat republiku.

Takto vykonstruovaná struktura státu (ve světě není obdoba) byla nejprve určena na krátkou existenci. Daytonská dohoda byla zřejmě upečena ve Washingtonu jakožto dočasný dokument s tím, že se Srbové uklidní, dostanou svoji autonomii ve formě „Útvaru“ a  poté začnou pod přísnou kontrolou USA a vysokého komisaře předávat své pravomoci Sarajevu, BaH bude centralizovaná. Bylo tomu tak do roku 2006: Vysoký představitel řídil a Srbové mlčeli a ustupovali.

Vysocí představitelé přijali asi 800 různých rozhodnutí, z nichž přes 200 mělo sílu zákona. Přitom přenášeli pravomoci z „Útvaru“ na orgány BaH, vytvářeli nové instituce neurčené Daytonskou dohodou a míchali se do jeho práce. Tím porušovali ústavu BaH. Přenášení pravomocí se týkalo policie, armády, daňového systému a jiných oblastí.

V roce 2006 se Republika Srbská rozhodla skoncovat s praktikami příkazů. Vysokému komisaři se postavil na odpor tehdejší předseda vlády Milorad Dodik. Jeho úvaha byla jednoduchá a pro každého pochopitelná: „Nemáte-li charakter a první rána do stolu Vás přiměje podepsat všechno, co od vás žádají, potom zde nemáte místo. Na politické scéně jste nepředvídatelný. Takových úderů do stolu rukou i nohou bylo v poslední době mnoho, ale přežili jsme a jsme tam kde jsme. Myslím, že jsme před několika lety získali ohromný kapitál – právo na své přesvědčení.“

Milorad Dodik je od 15. listopadu 2010 osmým prezidentem Republiky Srbské. Svůj hlavní úkol vidí v zachování autonomie, statusu a práv Republiky Srbské. V prosinci 2010 prohlásil: „Pokud nám navrhujete volit mezi Republikou Srbskou a evropskou cestou, tak vám za evropskou cestu děkujeme. Myslím, že je pro nás hlavní zachovat úroveň autonomie, kterou máme.“

Republika Srbská své postavení posílila: upevnila státní instituce, ekonomiku a zbavila se obav z následků přijímaných rozhodnutí. V ekonomice se orientuje na využívání přírodních zdrojů. Voda, energie, potraviny, vzdělání, to jsou podle prezidenta prvky budoucí síly Republiky Srbské. Byla vybudována akademie věd, univerzity, vědecké instituce. Republika důstojně překonává světovou ekonomickou krizi, má vyvážený rozpočet, vyplácejí se mzdy i penze.

Stabilita Republiky Srbské je dnes základem stability celé Bosny. Srbové všude prohráli, v Chorvatsku, v Kosovu, v Černé Hoře, jen v Bosně a Hercegovině svoji státnost upevnili. Dnes Republika Srbská uvažuje o společné aktivitě pro ochranu zájmů Srbů na celém Balkáně, navrhuje jim vypracovat jednotnou politiku, spojit se pro tento cíl a chránit srbský lid, ať žije v jakémkoliv státě. Bojuje za záchranu srbské kultury a tradic v celém regionu.

Republika Srbská narušila všechny americké plány. Nejen že přežila, ale ještě se upevňuje. Nejvíce Západ rozčiluje orientace této země na Rusko. V zájmu Ruska je pomoci jí, aby zůstala důležitým faktorem stability a samostatnosti, v odporu k plánům Západu zcela zničit Srby jakožto důležitý činitel politiky na Balkáně.

Dnes je postoj Republiky Srbské naprosto rozumný: nehodlá přijímat vnucovaná řešení, je pro systém partnerství, pro mírovou spolupráci národů BaH, pro uchování článků Daytonu. V plánu má využívat demokratický nástroj referenda pro odpor ke snaze změnit Daytonské dohody. Možná někdy vyhlásí referendum k otázce své nezávislosti.

Převzato z Fondsk.ru

***

Němci předkládají Polsku účet: Plať, nebo se smiř

Vyzkouší si Jaroslav Kaczyński Erdoganův kabát?

Stanislav Stremidlovsky

27. listopadu 2015

Nový polský ministr zahraničí Waszczykowski navštívil Německo. Mezi Polskem  a Německem nikdy nepanovala shoda, ale nyní se po jednání Waszczykowského se Steinmeierem neshody ještě prohloubily. Obě země znepokojují zcela odlišné záležitosti a v otázkách, které jsou společné, se obě země neshodují, jejich řešení jsou odlišná. Již před cestou do Berlína polský diplomat naznačil své přístupy k problému rozmístění migrantů v zemích EU, k upevnění tzv. „východního křídla NATO“, k uklidnění na Ukrajině a své vztahy s Ruskem (zahrnující i projekt Severní proud 2). V ničem zde se nenašla shoda a nepomohly k ní ani kompromisy. Německý tisk má problémy s politickými změnami vnitřního charakteru v Polsku. Je ostražitý k jakýmkoliv snahám svých sousedů odklonit se od „demokracie“ na stranu „autoritářství“, kterému se ve střední a východní Evropě říká „orbanizace“ podle premiéra Orbána.

V tuto dobu to má Evropa těžké. Ministerský předseda Nizozemska, jehož země bude předsedat EU v první polovině roku 2016, varuje, že EU může postihnout osud Římského impéria, pokud neobnoví kontrolu na svých vnějších hranicích a nad masovým přílivem běženců. Podle něho se s problémem terorismu a vnucenými přesídlenci může vypořádat jen celoevropská solidarita. Není dobré otevírat další žhavé problémy na severu, když jeden už je na jihu. Jenomže Polsko kvůli realizaci hesla „Polsko – to pro vás není žádné béčko“ systematicky klade na pořad dne NATO a potenciální ohrožení sebe a Pobaltí Ruskem. To má donutit alianci posílit tzv. „východní křídlo“. Co by takové zvyšování napětí v tomto regionu mohlo způsobit, je vidět na příkladu Turecka. Vedení NATO spolu s nejdůležitějšími zeměmi aliance žádají, aby se nedopustila eskalace konfliktu mezi Ankarou a Moskvou. Zároveň se v členských zemích NATO – Bulharsku a Řecku – obnovila protiturecká atmosféra. Plynovod Turecký proud již nemá perspektivu. V těchto souvislostech by mohlo tzv. „východní křídlo“ a polský nátlak vyvolat protipolské nálady, a to nejen v Rusku, a vznik komplikací v realizaci společných projektů evropských a ruských koncernů v oblasti energetiky. Evropská unie kvůli sankcím proti Rusku už na obchodech s ním nevydělává.

Polská diplomacie si protiřečí. Waszczykowski na otázku, zda žádá uznání úmluvy NATO – Rusko z roku 1997 za neplatnou, odpověděl: „Ano, byla to úmluva politického charakteru, právně nezávazná, přijatá za jiných mezinárodních reálií.“ Druhý den na to reagovala mluvčí ministerstva zahraničí RF Zacharova: „Chci obrátit pozornost na prohlášení hlavy ministerstva zahraničí Polska ohledně snahy uvést v neplatnost základní akt Rusko – NATO, přijatý v roce 1978. Vidím taková prohlášení jako mimořádně nebezpečná a krajně provokativní.“ V reakci na to se na stránkách ministerstva zahraničí Polska vyjádřil jeho tiskový tajemník Dmochowski, který napsal, že Zacharova Waszczykowského zřejmě nesprávně pochopila, neboť ten nehovořil o samotném stěžejním ustanovení, ale o politické deklaraci, která se mezi jiným týkala nerozmisťování velkých vojenských útvarů ve střední Evropě. Avšak v kapitole IVVojensko-politické otázky základního ustanovení se hovoří o nerozmisťování jaderných zbraní a zřeknutí se trvalého zásadního zvyšování ozbrojených sil a válečné infrastruktury. O jaké tedy politické deklaraci polský ministr hovořil a jak její pojetí jako nezávazné může změnit to co je ukotveno v základním ustanovení?

Zde došlo ke slovní přestřelce s ministrem zahraničí Německa, který pár dní před tím na konferenci v Berlíně trval na tom, že nemůže být řeč o nedodržování memoranda Rusko – NATO předpokládajícího zdrženlivost.

Německé noviny Frankfurter Rundschau si všimly, že dva týdny po nastoupení strany Právo a spravedlnost k moci došlo v zemi i za jejími hranicemi k symbolickým opatřením ohledně distancování se od kroků předešlé vlády. V Polsku zuří „špinavá válka“ o kontrolu nad ústavním soudem. EU nesouhlasí s polskou politikou ve věci běženců, v oblasti klimatu, čistek ve zpravodajských službách a v kontrarozvědce a s diskutabilním rozhodnutím prezidenta Dudy o omilostnění bývalého vedoucího protikorupčního útvaru Kamińského, který je nyní kurátorem zpravodajských služeb. Varšava vždy sází na silné hospodářské vazby. Podle vydání deníku Rzeczpospolita je „strategické partnerství“ bez ohledu na rozcházení se v zájmech, v oblasti ekonomiky. Ovšem jeho zachování bude obtížné, jelikož Německo v tak důležitých otázkách jako je bezpečnost, běženci a stavba druhé trasy Severního proudu neustoupí. Deník Handelsblatt (zastupuje zájmy německého průmyslu) požaduje urychlené setkání Merkelové s Kaczyńskim, neboť EU do Polska hodně vložila a pro německou výrobu je Polsko ve východní Evropě největším trhem, větším než Rusko.

Zkušenost ukazuje, že ani rozsáhlé ekonomické projekty a výhodné kontrakty spolu s politikou „osobních vazeb“ k obejití tradičních institucí nezaručují dobré vztahy s německou kancléřkou. V případě, že cítí odpor k něčemu, co je pro ni podstatné, dokáže otočit o 180 stupňů. Pokud Kaczyński hodlá v EU sehrát tureckého prezidenta Erdogana a nebude s Berlínem v jedné linii, může to jeho iniciativu zkomplikovat, a pokud Německo vystaví Polsku účet a ještě bude žádat „dýško“, bude Varšava těžko platit.

Převzato z Regnum.ru

Přejít do diskuze k článku 26 komentářů