Skrytá pružina karabašského konfliktu

Petr Iskenderov

4. dubna 2016

Prudké vyostření situace kolem Náhorního Karabachu je závažné. Konflikty takového druhu mohou vést k nevratným koncům, aniž by si to přáli bezprostřední účastníci.

Náměstek ministra obrany Arménie uvedl, že jeho země je připravena k jakémukoliv vývoji událostí, „až k bezprostřední vojenské pomoci pro bezpečnost“ Náhorního Karabachu. Analogické vyjádření zaznělo na podporu ázerbájdžánské armády z Ankary, Islámábádu a některých jiných hlavních měst. Znamená to, že se situace v zóně konfliktu nikdy nevrátí do stavu, který byl ještě před několika dny. Vzniká hlavní otázka – jaké jsou skryté pružiny možná nenávratného „rozmrazování“ konfliktu v Náhorním Karabachu.

V Náhorním Karabachu se co chvíli opakovalo zhoršení situace podél hranice, ale nikdy nedošlo k rozsáhlým bojům za použití letadel a těžké techniky. Je bez pochyb, že se o zahájení válečných akcí nerozhoduje bez účasti předních politiků státu. Je známo, že v noci na 2. dubna byli Alijev a Sargasjan ve Washingtonu. Z tohoto pohledu je význam zahraničních vlivů na konflikt v Náhorním Karabachu mnohem větší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Mezi země, pro které je nevýhodné zhoršení situace na Kavkaze, patří především Rusko. To již na sebe vzalo diplomatickou úlohu k uklidnění konfliktu a tradičně usiluje o vzájemně výhodné vztahy s Arménií i s Ázerbájdžánem.

Podobně staví eskalace arménsko-ázerbájdžánského konfliktu problémy před všechny státy Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO – ODKB). Arménie je členem CSTO a je pod její ochranou, Ázerbájdžán nikoliv. Jenže příslušná norma kolektivní bezpečnosti se vztahuje jen na možnou agresi proti Republice Arménie. Jedná se o článek 4, týkající se agrese proti kterékoliv čenské zemi, kdy jí na její žádost všichni ostatní členové poskytnou potřebnou pomoc, včetně vojenské, a také jí pomohou prostředky, které mají k dispozici, umožnit právo na kolektivní obranu v souladu s článkem 51 Charty OSN.

Sem nespadá konflikt v Náhorním Karabachu a široký výklad příslušného článku může vést k rozporům v pohledu na události v řadách CSTO, na jedné straně mezi Ruskem a Arménií a na druhé straně mezi Kazachstánem, Kyrgyzií a Tádžikistánem. Nové krveprolití není v zájmu ani Arménie, ani Ázerbájdžánu. Jenže v případě Ázerbájdžánu se u zahraničních sil otevírá určité „okno možností“ k vyprovokování Baku, jehož vláda ani nezpochybňuje, že rozsáhlé válečné akce zahájila. Baku a Jerevan se diametrálně rozcházejí v důvodech a hodnocení akcí.

Jsou tři centra síly, která mají zájem na válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

Prvním z nich je Turecko. Erdogan byl poražen v souvislosti s událostmi v Sýrii a střetává se s kurdským faktorem, s jeho aktivizací. Nyní se snaží vyprovokovat nové ohnisko války na Kavkaze s případným zavlečením Ruska do konfliktu s NATO. Alijevovi mohl na setkání v Ankaře 15. března dát jakési sliby a záruky. Italský list Il Giornale poukazuje s odkazem na vlastní zdroje na „rostoucí napětí, které v lednu ředitel americké Národní zpravodajské služby Clapper označil za předzvěst otevřeného ozbrojeného konfliktu. Vypadá to tak i ve světle společných vojenských cvičení letectva Ázerbájdžánu a Turecka, která proběhla od 7. do 25. března. Vládní zdroje v Baku uváděly iniciativy předpokládané společné turecké a ázerbájdžánské obrany v programu TurAz Qartali, zahájené v září 2015“.

Druhým centrem jsou Spojené státy, konkrétně ty kruhy ve Washingtonu, které se snaží o udržování napětí s Moskvou. Zde je samostatným cílem oslabení vojenské organizace CSTO a dalších integračních mechanismů v postsovětském prostoru. Náhorní Karabach se k rozpoutání války výborně hodí.

Třetí centrum je spojeno se zájmy Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, přesněji Kataru. Katar je těsně napojen na Turecko a přetahuje se o prvenství se Saúdskou Arábií. Krom toho je Rada v silné konfrontaci s Íránem. Pro Írán je válka v Náhorním Karabachu stejně nevýhodná jako pro Rusko. V Íránu žije 15 až 16 procent Ázerbájdžánců, ale Írán od počátku devadesátých let udržuje těsné styky s Arménií. „Zvláštní vztahy“ Kataru a Turecka se projevují také ve skryté podpoře Muslimského bratrstva. Je možné předpokládat politickou přítomnost a koordinování v karabašském konfliktu i u těchto dvou zemí.

Převzato z Fondsk.ru

***

O roli osobnosti v historii. Vítězství Vojislava Šešelje nad Haagským tribunálem

Alexandr Mezjajev

6. dubna 2016

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) dne 31. března oznámil vůdci Srbské radikální strany Vojislavu Šešelji rozsudek. Přečetl jej soudce Antonetti. Obviněný byl uznán nevinným v těchto bodech:  Vraždy a porušování zákonů a válečných usancí; mučení; kruté jednání; vyhánění lidí; nelidské jednání; ničení sídel nemajících vojenský význam; úmyslné ničení církevních objektů; rabování majetku. S ohledem na tato rozhodnutí V. Šešelje propustili na svobodu.

Uznání Šešelje za nevinného a jeho osvobození vyvolalo hysterii v prozápadních nevládních organizacích a dokonce i ve vládních kruzích některých balkánských zemí, zejména Chorvatska. Právě Chorvatsko, kterému prý je stydno za tento verdikt, by se mělo stydět za osvobození svého generála Gotoviny, pod jehož vedením se prováděla nejmasovější etnická čistka od druhé světové války. V srpnu 1995 bylo ze své domoviny v průběhu čtyř dnů vyhnáno veškeré srbské obyvatelstvo Chorvatska.

Orgány Haagského tribunálu se postaraly „nepoznamenat“, že je Šešelj v právu. Na oficiální stránce ICTY oznámili, že je „uvedeno“ rozhodnutí v případu Šešelj. Napsat přímo, že je Šešelj nevinen, se redaktor stránek neodvážil. Zato zvláštní stanovisko soudce Lattanziho, který  nesouhlasil prakticky ani s jedním závěrem soudní stolice, uvedl.

Věc Šešelje je největším fiaskem Haagského tribunálu. Celý proces od začátku do konce se vyznačoval nejhrubším porušováním práva. Samo obvinění bylo napsáno v době, kdy prokuratura neměla ani jeden důkaz o vině. Bývalá hlavní prokurátorka ICTY del Ponteová později přiznala, že ji tehdejší předseda vlády Srbska Džindžič prosil, aby „odstranila Šešelje ze Srbska a nikdy jej nevracela nazpět“. Ponteová vznesla obvinění, přičemž se spoléhala, že tak bude na obviněného činěn nátlak. Jenže ten všechny její karty okamžitě zamotal, dobrovolně se dostavil do Haagu hned několik dní po vznesení obvinění. Za celých pět let od jeho příjezdu do začátku soudu se prokuratuře nepodařilo připravit proces.

Jaké prostředky tribunál volil, aby docílil obvinění politika? Je známo, že pokud si obviněný zvolí advokáta, nesmí sám u soudu vystupovat. V Tribunálu pochopili, že bude-li se Šešelj hájit sám, nic mu nedokáží. Na svém právu trval, ač se mu v tom snažili bránit. Přitom riskoval život – v roce 2007 zahájil hladovku. Než donutil Tribunál domoci se vlastní obhajoby, trvalo to 30 dní. Přitom je na to právo, které je zakotveno i ve statutu ICTY.

Soud byl zahájen 5 let po politikově dobrovolném nástupu k soudu, ale ani po takové době nebyli k dispozici svědci k jeho obvinění. Prokuratura nehledala skutečné svědky, ale připravovala falešné. Přes 30 svědků od soudu vypovědělo, že jim a jejich rodinám prokuratura ICTY vyhrožovala, aby je donutila proti Šešeljovi lživě vypovídat. Nikdo v Haagu za to nenesl odpovědnost.

Když prokuratura pochopila svoji prohru, nepovolil ICTY Šešeljovi přítomnost jeho svědků. Je to naprostá právní rarita – mezinárodní justice nepovolila obviněnému mít vlastní svědky! Tajemník tribunálu trval na tom, že Šešelj má vlastní peníze a může zaplatit cestu svým svědkům ze Srbska do Haagu. Tajemník to nemohl dokázat a tak uvedl, že může prodat dům a tyto peníze použít. U každého normálního soudního orgánu by za takovýto přístup byly tajemníku ukázány dveře, avšak zde předseda soudní komory prohlásil: „Pane Šešelji, máte v Srbsku mnoho příznivců, pokud každý z nich věnuje 1 až 2 euro, nashromáždíte dost na svoji obhajobu.“

Tribunál se k obviněnému choval urážlivě, třikrát jej odsoudil k uvěznění za údajné pohrdání soudem. Úmyslně mu ničili zdraví. Ač trpí astmatem, tak jej přemisťovali z místnosti s otevřenými okny do místnosti s klimatizací, což není dobré ani pro zdravé. Voperovali mu kardiostimulátor, který namísto aby mu pomohl, mu způsoboval arytmie. Svedli to na selhání přístroje. Dosud není objasněna snaha dát mu ve vězení neznámé léky.

Šešelj prožil v haagském vězení 12 let. Kdysi se nazval „nejlepším právníkem světa“, ale skutečně: To, co dokázal profesor práva Vojislav Šešelj, to se doposud nikomu nepodařilo. Obhajoval se sám, proti tribunálu, který dělal všechno možné, aby jej odsoudil, a zvítězil. Ano, podporovala jej skupina obhájců v Srbsku, ale to nehrálo rozhodující roli. Měl i ohromnou podporu obyvatel a členů Srbské radikální strany, avšak skutečnou právní bitvu vedl především on sám. Nejenže vyhrál svůj proces, ale postavil věc proti samotnému tribunálu. Ačkoliv ani jedna z jeho žalob proti úředníkům ICTY nebyla uspokojena, vešly tato žaloby do análů mezinárodního práva a ve veřejnost. Pominutí těchto žalob orgány tribunálu svědčí o tom, že přestupků se nedopouštěli jen jednotliví pracovníci ICTY, ale celý tribunál jako instituce.

Šešeljův proces už vešel do historie mezinárodního soudnictví, neboť ukázal, že i sám voják v poli může stát za svou pravdou až do konce. V těchto dnech vede Vojislav Šešelj svou stranu do parlamentních voleb , které budou 24. dubna. Svůj program pro Srbsko shrnul do tří bodů: ne do NATO, ne do EU, ale spolu s Ruskem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Sami nejsou sankcemi nadšeni

Prezident Rakouska povykládal Putinu o tom, jak zrušit protiruská opatření

Taťjana Melikjanová

7. dubna 2016

Moskvu navštívil rakouský prezident Heinz Fischer. Byla to návštěva skutečně pracovní. Zkritizoval protiruské sankce a zároveň „nepochopitelné“ činy Turecka. Rovněž projednal náklady na lety nad Sibiří.

Nepodvolovat se něčím příkazům

Fischer přijel na pozvání Putina a spolu s ním přijeli i představitelé ministerstev a armády. Rakušané jednali naplno a neutráceli zbytečně čas: za den stihli projednat záležitosti počínaje vzájemným obchodem a konče vlastní produkcí masa. Před jednáním s Putinem stihl Fischer pobesedovat o nastávajících volbách a dodržování lidských práv s předsedou Státní dumy Naryškinem a s předsedou vlády Madveděvem o protiruských sankcích a otázkách hospodářského rozvoje.

Fischer učinil něco, co obvykle nebývá v programu zahraničních vůdců. Položil květy ke hrobu neznámého vojína. Mezi tím se náčelník generálního štábu rakouské armády Kommenda omluvil svému ruskému protějšku generálu Gerasimovovi. Řekl mu: „Bohužel, kvůli situaci v Evropě nebylo v posledních letech možno pozvat pana generála do Rakouska. Zde pociťujeme svoji vinu. Velmi doufám, že se s naší pomocí situace zlepší a vaše návštěva se v nejbližších létech uskuteční.“

Uvedl, že jednou z příčin návštěvy v Moskvě je přání neřídit se některými pokyny. Jeho slova jsou: „Nejsem připraven podvolovat se nějakým návodům – s kým se stýkat a s kým ne. Zejména proto jsem vás chtěl navštívit.“ Vystoupil zřetelně razantněji než jeho prezident. Ten se jen omlouval, že je Rakousko loajální člen EU, respektuje jeho rozhodnutí, ovšem sankce nevítá.

Oponenti protiruských sankcí v Evropě

Podle Kremlu jsou vztahy Moskvy a Vídně „málo náchylné k erozi“. V posledních letech se Putin s Fischerem sedmkrát setkali oficiálně a ještě mnohem více neoficiálně. Putin přijel do Vídně v červnu 2014. Tehdy koncerny ÖMV a Gazprom posuzovaly projekt Jižní proud, který Rusko muselo ukončit kvůli odporu EU. Putina skvěle přijali v hospodářské komoře při setkání s rakouskými podnikatelskými kruhy, avšak z venku bylo slyšet křik demonstrantů, žádajících bojkotovat ruského prezidenta kvůli situaci na Ukrajině a kvůli zákazu sňatků osob stejného pohlaví. Nato hned za měsíc vyhlásila EU sektorové sankce proti Rusku, v nichž bylo i embargo na dodávky zbraní a souvisejících materiálů a na dodávky inovativních technologií pro ropný průmysl. Od té doby sankce pokračovaly a rozšiřovaly se. Nyní se o nich opět rozhoduje, ale v EU už není jednotný názor. Merkelová chce zachovat společný postoj, ale setkává se s odporem, a to i ze strany člena její partaje Seehofera. Ten je mluvčím bavorské ekonomiky a uvádí, že je pro něho nejdůležitější prohloubit hospodářské vztahy s Ruskem.

Následně do Moskvy přijel maďarský premiér Orbán, který nešel pro výrazy daleko. Pronesl dlouhou tirádu o tom, jak se EU hluboce mýlí, když k sobě pouští „nekontrolované tlupy migrantů“. Zadoufal, že mohou být protiruské sankce ukončeny už letos. Uvedl, že Maďarsko je loajální člen EU a slíbil, že brzo „nebudou možnosti automaticky prodlužovat ze strany EU sankce, protože stále více zemí začíná chápat, že je potřeba spolupracovat“.

Finský prezident Niimistö byl v Moskvě v březnu, podpořil přání potrestat Moskvu, avšak navrhl nečekat na zrušení sankcí a vymyslet nové způsoby spolupráce, aby se opatření obešla.

V červnu má do Moskvy přijet předseda italské vlády Renzi. Jeho vztah k protiruským sankcím je dávno znám. Možná se jeho návštěva stane rozhodující před hlasováním EU. Základní podmínka Evropanů je nezměněná: Moskva musí dodržovat minské dohody.

Politicky a pragmaticky

Jednání (přesněji pracovní oběd) Putina a Fischera trval téměř 3 hodiny. Podle slov rakouského prezidenta projednali podrobně způsob řešení konfliktu v Sýrii a dotkli se vztahu k Íránu a Turecku. Putin informoval o „širokém dialogu Ruska a USA“ kvůli stabilitě v Sýrii. Fischer řekl: „Zajímali jsme se u pana prezidenta o vztahy Ruska a Turecka po tak nečekaných a nanejvýš nepochopitelných událostech, které nastaly sestřelením ruského letadla Tureckem a dostalo se nám v této otázce mnoho informací.“

Hlavním tématem byly vztahy s EU. Fischer řekl, že není možno být nadšen sankcemi, ale pro zastavení je potřeba úspěch v minském procesu. Jednání byla vedena především o hospodářských otázkách. Obchodní obrat mezi Ruskem a Rakouskem se v roce 2015 snížil na čtvrtinu. Příčiny jsou pochopitelné: Pád světových cen energetických surovin, sankce a protisankce (v Rusku nazývané vynucená odvetná opatření). Ruské investice do rakouského hospodářství byly přes 22 miliard USD. Rakouský byznys investoval do Ruska mnohem méně – 8 miliard USD. Evropany v Rusku zajímá především dřevozpracující průmysl, celulózky a papírenský průmysl, chemická výroba a stavebnictví.

Putin připomenul, že v roce 2018 uplyne 50 let od zahájení dodávek plynu ze Sovětského svazu do Rakouska. V listu Der Standard se uvádí, že koncern VÖEST dodal do Sovětského svazu celé ocelářské provozy, jiné podniky dodaly výrobky běžné potřeby, například obuv. Dnes, stejně jako za sovětských časů, kdy mělo Rakousko ve východním bloku zvláštní status, zůstaly hospodářské svazky intenzívní.

Rakouské Austrian Airlines počítají s otevřením nové trasy do Ruska. Na setkání s Medveděvem zvážil Fischer sazby za přelet nad Sibiří a doufá, že budou tyto otázky rychleji rozhodnuty.

Podle vedoucího ministerstva zemědělství Rakouska bylo sankcemi právě zemědělství EU včetně Rakouska nejvíce postiženo. Podíl exportu v zemědělském odvětví Rakouska klesl o 50 procent. Účelem prezidentské návštěvy v Moskvě bylo zejména připravit se ke spolupráci po zrušení embarga, jak řekl ministr. Navíc Rakousko předem požádalo Rosselchoznadzor o kontrolu masné produkce, aby mohl export do Ruska začít ihned po zrušení sankcí.

Heinz Fischer mohl opustit Moskvu se slovy: „Vracím se do Rakouska s pocitem přesvědčení, že to byla velmi důležitá návštěva.“

****

Den po rakouské delegaci přijela do Moskvy delegace francouzská. S pověřením od podnikatelských kruhů přiletěl předseda francouzského senátu Larcher. Jednal s mluvčí Rady federace Matvijenkovou, moskevským starostou Sobjaninem a ministrem zahraničí Lavrovem. Delegace se setkala s představiteli byznysu. Nakonec, ač se jen zřídka setkává s evropskými členy parlamentu, přišel i Vladimir Putin. Francouzský senát nemá velké slovo v otázkách sankcí, ale podobné návštěvy mají politický význam. Larchera je možno považovat za přítele Ruska a v Kremlu jej rádi přijali.

Převzato z Lenta.ru