Svět ruskýma očima 353

Reklama


A co ta Libye, paní Clintonová?

Igor Šumějko

22. května 2016

Evropa se mění navzdory přání Evropanů. Vášně kolem záplavy běženců ze zemí arabského jara utichají a opět planou a země, jimž byly přiděleny kvóty na jejich přijetí z nové reality neutečou. Veřejnost soustřeďuje pozornost na balkánskou trasu, která začíná v Turecku a pokračuje přes Řecko, ale zdá se, že větší nebezpečí přichází z Libye. Podle Interpolu a Europolu se nyní připravuje v Libyi na příjezd do Evropy na 800 tisíc migrantů. Autoři dokumentu tvrdí: „Je předpoklad, že v roce 2016 bude přes 90 procent migrantů do EU převezeno pašeráky … Nezákonný dovoz migrantů je mezinárodním byznysem a předpokládá se, že jsou na něj napojeni představitelé více než sta zemí.“

Libye je dnes nejotřesnější a nejzlověstnější příklad „demokratizace“, která byla naplánována v Bílém domě za Baracka Obamy, když americké ministerstvo zahraničí řídila Hillary Clintonová z Demokratické strany.

Dnes je Libye fakticky územím bez státního zřízení, ne němž je podle odhadu amerických vojenských pracovníků soustředěno 6 tisíc bojovníků IS a které je podmínečně rozděleno na západní část s „vládou“ v Tripolisu a východní část s „vládou“ v Tobruku. Nic z důvěryhodnosti vlády „národní jednoty“ není reálné: přesněji proto Západ svrhl Kaddáfího, aby libyjskou státnost zlikvidoval. Otevřenost, s jakou se tyto plány uvádějí v život, může ohromovat: všeobecně známý Bernard-Henri Lévy, který s patologickou vytrvalostí vyzýval k bombardování Jugoslávie, Iráku, Sýrie a Libye, vzpomínal na svůj rozhovor s velvyslancem v Libyi Stevensem (zabit v Benghází za záhadných okolností 11. září 2012), když Američan s Francouzem se zápalem diskutovali o „perspektivách libyjské varianty Daytonských dohod, kde se vsadilo na rozdělení Libye“.

Dnešní Libye, to je objekt tajné vojenské operace „Sofie“ na ničení lodí s běženci, kterou provádějí vojska EU od července 2015. (Hlavní vojenskou silou je Velká Británie a Itálie.) Dne 17. února 2015 přinesly stránky WikiLeaks nejnovější „únik“ utajeného dokumentu o prvních šesti měsících této operace, který vypracoval její velitel, italský kontradmirál Enrico Credendino. Dle toho bylo v neutrálních vodách za půl roku zničeno válečnými loděmi a letadly EU 67 lodí migrantů.

Credendinův dokument vyzývá instituce EU, aby urychlily formování „důvěryhodné“ vlády v Libyi, což by vojskům EU umožnilo zahájit vojenskou operaci v jejích teritoriálních vodách a v perspektivě ji rozšířit i na pobřeží. Speciální služby USA, Velké Británie a Francie už podle dokumentu aktivně na území Libye působí. Admirál uvádí, že „v Evropě jsou hybnou silou vojenské intervence Itálie a Velká Británie“.

Proč tomu tak je, to řekl bulharský premiér Bojko Borisov, když odmítal účast v operaci Sofie: „Za touto operací stojí ropa a otázka, kdo bude využívat lybijská ropná pole.“

V korespondenci Hillary Clintonové, zveřejněné letos v lednu, jsou motivy k západní intervenci v Libyi popsány naprosto přesně. Hlavním motivem jsou ohromné zlaté a ropné zásoby. Aby se mohly tyto zásoby podělit, musela se rozdělit Libye a ještě před tím musel být zavražděn Muammar Kaddáfí, který vedl zemi úspěšně 42 let.

Záběry, na kterých žoldáci „demokratizace“ zvěrsky ubíjejí utýraného Muammara Kaddáfího dlouho předváděla globální media celému světu. Vladimir Putin je nazval „strašnými, odpornými scénami odplaty“. V kontrastu k tomu Clintonová se sadistickým smíchem jásala při shlédnutí této scény vraždění a pronesla: „Přišli jsme, viděli jsme, on zemřel!“

V médiích se objevila zpráva, že tato osoba nevidí to, co se stalo v Libyi jako chybu, ale má za to, že práce tam není dokončena. Vždyť ona bude moci svou práci dokončit, pokud Američané, které více než libyjská epopej Clintonové zajímá historie jejího vztahu k Yoko Ono (lesbická minulost, o které Yoko Ono promluvila), zvolí bývalou  ministryni zahraničí do nejvyšší funkce.

Převzato z Fondsk.ru

http://www.fondsk.ru/news/2016/05/22/kak-tam-v-livii-gospozha-klinton-40387.html

***

Bitva o Okinawu

Alexej Kuprijanov

23. května 2016

Jak obyvatelé nejchudšího japonského ostrova vedou bitvu proti americkým základnám

Masové protesty na Okinawě, které vznikly kvůli surovému zabití dvacetiletého děvčete, již americký pracovník vojenské základny nalákal k sobě do auta a uškrtil, jsou vedeny pod hesly „Američané, nikdo vás tu nepotřebuje“ nebo „Balte se k sobě do USA“. Incident se stal v předvečer návštěvy Baracka Obamy v Japonsku.

Na ostrově patří 10 procent veškeré půdy (18 procent území) americkým vojenským objektům. Pro ostrov je to těžké břemeno. V období korejské a vietnamské války byl ostrov překladištěm a byly na něm americké „superpevnosti“. V období studené války na něj bylo tajně dovezeno asi 1200 jaderných hlavic. Byla tam i tajná základna CIA s vězením pro obzvláště závažné vězně a připravovali se tam bojovníci amerických spojeneckých států a partyzáni určení k bojům proti nepřátelským režimům.

Vleklá ozvěna války

Před válkou žilo na Okinawě mezi 300 a 500 tisíci obyvatel. Na konci války se počet snížil na méně než 200 tisíc. Někteří zahynuli po americkém bombardování a ostřelování, někteří byli ještě narychlo mobilizováni a další na nátlak japonské vlády spáchali sebevraždu. Ty, co zůstali, zavřeli Američané do koncentráků.

Na Okinawě nemají rádi ani japonskou vládu. V roce 1951 je podle jejich názoru zradila, když podepsala souhlas dát ostrov pod americkou vojenskou správu. Neplatila tam japonská ústava ve věci svrchovanosti lidu a občanských práv. Pokud to americká armáda potřebovala, vyvlastnila půdu pro vojenské základny, a ti, kteří se vzpírali, dosáhli jen zboření svých domů. Obyvatelé sice v roce 1972 zvítězili, ale vláda opětovně souhlasila se zachováním amerických základen.

Tři v autě a letadla

Okinawským došla trpělivost, když si v roce 1995 tři američtí vojáci najali auto, unesli a znásilnili a nakonec zbili dvanáctiletou školačku. Místním lidem ještě zůstává v paměti, jak v době bitvy o Okinawu a při následující okupaci američtí vojáci konali masová násilí. Povídalo se, že zločince pustili z vězení a chystají se k odjezdu do USA. Olej do ohně přilil cynický výrok admirála Macka: „Ano, jsou to prostě hlupáci. Za peníze, které vydali za pronájem auta, si mohli tuto dívku „koupit pro všechny“. Masové protesty měly za následek snížení vojenské hodnosti generála Macka a jeho předčasné penzionování. Tři násilníci byli souzeni japonským soudem. Dva z nich, kteří vinu přiznali, dostali po sedmi letech vězení a ten, který nepřiznal, dostal 6,5 roku. Na svobodu šli v roce 2003. Třetí násilník, ten co svou vinu nepřiznal, v roce 2006, už v USA, znásilnil a uškrtil svou známou a poté si podřezal žíly.

V roce 2013 japonský soud uložil dvěma americkým námořníkům devět a deset let vězení za znásilnění a okradení místní opilé ženy. Existují i další delikty. Sexuální násilí není jedinou příčinou, proč Okinawané nemají Američany rádi. Na ostrově je mnoho amerických vojenských letišť a americké letouny pravidelně padají. V roce 2004 spadl přepravní vrtulník na kampus Mezinárodní univerzity Okinawa. Naštěstí byly prázdniny a tak se nikomu nic nestalo. Američtí vojáci místo dopadu zablokovali a nevpustili tam ani místní policii. V průběhu posledních let se na ostrov nebo vedle něho zřítilo osm vrtulníků a sedm vojenských letadel. Obyvatelé se ze všeho nejvíce obávají konvertoplánů Osprey, které se vyznačují vysokou nehodovostí.

Moroň proti Rumsfeldovi

Letiště Futenma je známé jako nejnebezpečnější vojenská základna na světě. Letadla z něho vzlétají přímo nad budovou základní školy.

Po události se znásilněním v roce 1995 souhlasil Washington s vrácením Futenmy Japonsku za náhradu, jíž byl určen záliv Henoko. Jenže to je jediné místo v Japonsku, kde žijí silně ohrožení mořští živočichové moroni, na Okinawě posvátní. Na Okinawě trvají nepřetržité protesty. Na místě, na kterém měla být postavena základna, protestovali občané vsedě, nejdelší protest tohoto druhu ve světě. Aktivisté zablokovali příjezd lodím, které měly udělat před výstavbou průzkum. Davy lidí znemožňovaly u výjezdů z vojenských základen průjezd stavební technice. Došlo to tak daleko, že v roce 2008 rozhodl jeden z oblastních soudů v Kalifornii výstavbu v zálivu Henoko zakázat.

Raper Kakamakusaka

Podle průzkumu v roce 2012 považuje 74 procent Okinawanů cizí vojenskou přítomnost za okupaci. Za nového gubernátora ostrova byl zvolen bezpartijní aktivista Takeši Onaga, v jehož volebním programu byl boj s americkými vojenskými základnami.

Před branami amerických vojenských základen Camp Gonsalves, Camp Schwab a Futenma se denodenně konají protesty. Sjíždějí se na ně lidé z celého Japonska. V září 2012 se na protestu proti rozmístění konvertoplánů Osprey shromáždilo přes 100 tisíc demonstrujících. Nejzuřivější demonstrující jsou staří lidé. Mladé pokolení své rodiče podporuje, ale běžně chodí do zaměstnání a shromáždění se nemůže účastnit. Protesty vyjadřuje jinak. Třeba tím, že podporuje vystoupení japonského rapera Kukumakusaky, když hovoří o okupaci ostrova Američany. Má i další způsoby odmítání Američanů na ostrově. Akce se koordinují pomocí sociálních sítí, tak jako tomu bylo při zorganizování protestu při návštěvě americké velvyslankyně Caroline Kennedyové.

Ostrovany rovněž dráždí snaha Tokia obnovit dřívější vojenskou moc. Naomi Kindzo, člen „Nové vlny naděje“ říká: „Vláda nám tvrdí, že nás chce chránit před Čínou. Ale vždyť ne Čína, ale USA a Japonsko porušovaly naše práva po desetiletí. Naše daně by měli dávat na vzdělávání a na zdravotnictví a ne na stavbu nových základen.“

Dosud však vláda v Tokiu nehodlá obětovat přátelství s Washingtonem pro zájmy obyvatel daleké prefektury. Přestože nový gubernátor Onaga uvalil veto na přemístění základny v Hanoko, výstavba pokračuje jako dříve.

Převzato z Lenta.ru

https://lenta.ru/articles/2016/05/23/okinawa_battle/

***

Proč Rusové nemusí za všechny platit a kát se

Dmitrij Olšanskij

25. května 2016

Článek pojednává o tom, že břímě sovětské historie a chyb spočívá stejným způsobem na všech – Rusech, Estoncích, Lotyších, Ukrajincích. … Na Rusy svádějí hříchy lotyšských střelců, Poláka Dzeržinského, Gruzínce Stalina i Ukrajince Brežněva. A samotní bratři Slované, Pobaltí, Kavkaz –  to nic?

Před časem jakýsi zvláštní člověk z Massachusetts prosil Krymské Tatary za odpuštění za to, že jeho děda – generál, velel jejich deportaci. Krymští Tataři to prý schytali od SSSR i od Ruska (naráží na to, že špatné Rusko okupuje ukrajinský Krym). Nechť se tento člověk kaje sám za sebe, za svého generála NKVD, ostatních se to netýká.

Ke zločinům sovětské vlády, pokání za bolševizmus a podobným hříchům minulosti je možno přistupovat dvojím způsobem.

Sovětská historie je společná historie. I společná tragédie i společné porušení zákona i společná radost při některých výjimečných událostech (rok 1945). A nyní my, dědicové toho, co se stalo, za všechno odpovídáme, všechno s námi pokračuje a žádáme jeden druhého o odpuštění.

Toto není oblíbený pohled na věc a není obecně rozšířený.

Zato je známý jiný: My, Estonci, Lotyši, Poláci, Ukrajinci, atd., Gruzínci, jednoduše inteligentní lidé s pasy pokrokových států, my jsme dobří. Utrpěli jsme sovětskou okupací a komunistickými zločiny. Dnes neseme vysoko prapor svědomí a hanby. Vy Rusové jste špatní. Jste ve všem vinni a za všechno odpovídáte. Vy sami. Na věky musíte platit a kát se. My budeme sedět v Massachusetts, v Rize, v Kyjevě a v Londýně a jakožto oběti všeho, co se už odehrálo a ještě odehraje na této hrozné ruské zemi, sklízet potlesk. To je velmi správné.

Jenže to bohužel nevyjde.

Bumerang čísi vyčleněné (především jen ruské) odpovědnosti za sovětské tragédie přistane hloupým a samolibým zástupcům profesionálně trpících diaspor přímo na čele. Protože v sovětském dědictví je vinen někdo konkrétní, střelci byli lotyšští, komisař Dzeržinskij byl Polák, Stalin byl Gruzínec a Brežněv měl v dokladu údaj Ukrajinec. Kvůli deportacím Krymských Tatarů se obracejte do Massachusetts.

Skutečně postižení sovětskou mocí – Rusové, už vás více ve svém (nikoliv vašem) Rusku netouží vidět. V krajním případě ano, ale bez kompenzací a kajícného pokleku. Tak to by bylo všechno.

Není možno, abyste byli natolik drzí a současně natolik naivní, abyste nepochopili, že společnou minulost, vaším úsilím změněnou na cár hadru, vám nakonec Rusové mrští do tváře. A vy nakonec sami budete litovat toho, že jste se zřekli bývalé svornosti. Ono se rychle ukáže, že ve světě nikdo, kromě dříve ochotných dobrotisek Rusů, nechce nyní zaopatřovat ty pokrokové, co se oddělili, zaopatřovat je a vyplácet jejich současné utrpení.

Můj děda byl vojákem naší společné říše a účastnil se služby i s porušením práva, které od něho žádala krutá doba. Ale on zemřel a nechť jej soudí bůh.

My máme jiný život a jiná země, která vrátila Krym, napravila jednu ze sovětských chyb. My se vynasnažíme další neudělat.

Převzato z Kp.ru

http://www.kp.ru/daily/26534.4/3550387/

Přejít do diskuze k článku 23 komentářů