Ošklivé zvyky Pentagonu

Vladimir Komojedov

9. září 2016

Admirál Komojedov o tom, jak ruští vojáci opakovaně vysvětlovali Američanům, že není dobré dělat výtržnosti

Zvyk dělat výtržnosti a přitom věřit, že to zůstane bez trestu, byl vždycky pro americké vojáky charakteristický. Jsou přesvědčeni, že si se svými základnami po celém světě a svými odposlechovými systémy vytvořili nedotknutelnost. Budou tomu věřit tak dlouho, dokud jim někdo srozumitelně nepředvede, že řádit není donekonečna možné a dokud jim veřejně neuštědří pořádný políček.

Tak tomu byla před několika dny, kdy se americké špionážní letadla P-8 Poseidon dvakrát přiblížila nad Černým mořem k ruské hranici a byla zachycena stíhačkami Su-27.

Epizodu se sestřeleným špionážním letadlem U-2 s pilotem Powersem nad Sverdlovskem mnozí znají. Méně známý je incident hlídkové lodi Bezzavětnyj, který v roce 1988 doslova vyhnal americký raketový křižník Yorktown. Bezprostřední účastník této události, zástupce velitele Černomořského námořnictva, kontradmirál Kulikov, tehdy na Bezzavětném sloužil.

Americký křižník se snažil využít nedávno před tím podepsanou, ale Sovětským svazem dosud neratifikovanou Konvenci OSN o mořském právu. Ta ve výjimečných případech dovolovala průchod bojových lodí se zbraněmi na palubě teritoriálními vodami pobřežních států. Americký křižník Yorktown a torpédoborec Caron vpluly do sovětských teritoriálních vod u břehu Krymu. Američané tvrdošíjně odmítali změnit kurs a tvrdili, že nic neporušili. Připluly hlídkové lodě Bezzavětnyj a SKR-6. Velitelé obou se rozhodli pro taran. Bezzavětnyj udělal dva nájezdy. Došlo k poškození pláště křižníku a zábradlí, byl rozlámaný velitelský člun a několik odpalovacích zařízení protilodních raket Harpoon. Nakonec začalo na křižníku hořet a Američané kvapem ze sovětských vod zmizeli. To oni chtěli prověřit ruskou ostražitost.

Kulikov tehdy stál za zády kormidelníka, aby jej nahradil v případě kritické situace, ale námořník se neroztřásl.

Američtí generálové mají krátkou paměť, špatně znají historii své země a tak znovu posílají k ruským hranicím své lodě a letadla dělat výtržnosti. Rusko jim musí znovu vysvětlovat, že to není k ničemu a že to přijímá s nevolí.

Dalším příkladem ponaučení Američanů je historie s torpédoborcem Donald Cook, jehož posádka byla tak vyjevená ze setkání s neozbrojeným ruským bombardérem Su-24 v dubnu 2014, že po doplutí do rumunského přístavu chtěla, podle západních medií, část z ní být uvolněna ze služby. Tehdy Su-24 při přiblížení k lodi napodobil útok komplexem radioelektronického boje, vyřadil lodní systémy pro sledování i zbraňové systémy z činnosti a Američané se stali fakticky neozbrojenými.

Z vojensko-politických výtržností jsou unaveni už i spojenci USA. Příkladem je poslední incident prezidenta Filipín s Obamou. A to přitom Filipíny zaujímají proamerický postoj, třeba ke sporům USA a ČLR ohledně ostrovů v Jihočínském moři.

Stále více se u lidí ve světě i v Americe ukazuje nenávist k USA. Možná proto předhání Trump Clintonovou v boji o prezidentské křeslo. Možná už samotní Američané si přejí zmírnit agresivitu současného vládce Bílého domu, který dostal Nobelovu cenu míru v předstihu a poté podpálil svět na čtyřech místech.

Je zbytečné podivovat se nad licoměrností Pentagonu a rozčilovat se nad jeho provokacemi. Raději čekat, že demokratického chuligána v Bílém domě nahradí člověk, který nakonec americké generály odnaučí chuligánství u cizích hranic. Lze se jen obávat, že ve 21. století každá armáda, která se dostane do kontaktu s výtržníky, nebude mít takovou výdrž, jako mají ruští letci a námořníci.

Autor je předsedou výboru Státní dumy pro obranu.

Převzato z Izvěstija.ru

***

Religionista o tisících oslavujících Kurban-Bayran v Moskvě: „Svážejí je autobusy do hlavního města, aby vytvořili důvod pro výstavbu nových mešit“

Alexandr Bojko

12 září 2016

Proč k tomu v Moskvě došlo, to posuzuje odborník.

V pondělí bylo v Moskvě u mešity na Prospektu míru shromážděno mnoho tisíc muslimů. Proč k tomu došlo, posuzuje doktor historie a religionista Roman Silanťjev.

Převážná většina osob, které se shromažďují u centrálních mešit v Moskvě, nejsou ruští občané a dokonce ani přechodně v Moskvě nežijí. Přebývají v okolí, kde je levněji. V hlavním městě navštěvují jen dvě mešity a kolem nich se shromažďují, i když by se mohli modlit i v okolí Moskvy, mešit je tam dost. O mešitách jinde vědí, ale účelem jejich jednání je také nátlak, aby vznikl důvod ke stavbě dalších mešit. Je to forma vydírání. Moskevský starosta si nechal udělat rozbor a zjistilo se, že 90 procent modlících se o muslimských svátcích v Moskvě nejsou její obyvatelé. Po tomto zjištění moskevského starosty se vydírání ze strany muslimů o něco snížilo.

Podle posledního soupisu obyvatel je v hlavním městě přibližně 600 tisíc muslimů z celkového počtu 20 milionů obyvatel Moskvy a přilehlého území. Mnoho z nich jsou gastarbeitři ze zemí SNS. Ale ekonomická krize, zpřísnění migračních zákonů a příliv běženců a gastarbeitrů z Ukrajiny způsobily snížení počtu cizinců v Moskvě o 20 až 25 procent.

Muslimové dobře vědí, že svým srocováním k hromadné modlitbě zastavují provoz a mohou tak vyvolat podráždění místních. Jim je to jedno, nežijí zde. Vedení mešit by mohlo předisponovat lidi do výstavních objektů, které stojí za moskevským dálničním okruhem, kam by se snadno vešli. Vždyť ani v muslimských zemích nejsou mešity stavěny pro tolik lidí, i tam se lidé shromažďují a modlí na stadionech nebo v přírodě. Kdyby ruská pravoslavná církev pozvala všechny věřící do moskevského Chrámu Krista Spasitele, přišlo by jich nejméně půl milionu.

V Petrohradu Kurban-Bayran také oslavili, prošli procesím po Něvském prospektu. Zde se v klidu a přátelsky snášejí příslušníci různých náboženství. Dokladem toho bylo pondělí 12. září, na které připadl muslimský Kurban-Bayran a křesťanský Den přenesení ostatků Alexandra Něvského.

Muslimové v počtu asi 45 tisíc slavili částečně v mešitách a částečně v modlitebních sálech. Křesťané se nejprve zúčastnili liturgie v chrámu Svaté trojice a poté šli průvodem na náměstí Alexandra Něvského. Při něm se semkly tisíce lidí různého věku a různých profesí. Gubernátor města Georgij Poltavčenko prohlásil, že v této jednotě je láska k Petrohradu, k Rusku a síla Ruska. Průvodu, bohoslužeb a slavnostního koncertu se zúčastnilo asi 50 tisíc lidí.

Převzato z Kp.ru

***

Organizace spojených národů v současném světě

Alexandr Mezjajev

13. září 2016

Základna pro kritiku OSN zůstává.

Na programu 71. zasedání Valného shromáždění OSN bude 168 bodů. Hlavní posuzované otázky se budou týkat míru a bezpečnosti, lidských práv, nových mezinárodních konvencí a ekonomického rozvoje světa.

V centru problémů míru a bezpečnosti ve světě jsou otázky odzbrojení („Odvrácení závodů ve zbrojení v kosmu“, „Smlouva o zákazu výroby štěpných materiálů pro jaderné zbraně nebo pro jiná výbušná jaderná zařízení“, „Dodržování ekologických norem při přípravě a provádění dohod o odzbrojení a kontrole nad zbraněmi“…)

Ke tradičnímu tématu „udržitelného rozvoje“ se v oficiální koncepci přidal pojem „postupného ekonomického růstu“. Mezi hlavními body jednání bude: „Snižování rizik katastrof“, „Ochrana světového klimatu v zájmu současného i budoucího pokolení lidstva“, „Plnění konvence o boji s desertifikací“, „Konvence o biologické rozmanitosti“, „Podporování širšího využívání nových a obnovitelných zdrojů energie“…  K dalším důležitým otázkám v diskusi patří organizace mezinárodních programů pro boj s pandemiemi, především HIV/AIDS a malárií …

Zdálo by se, že OSN je všestranná a má univerzální charakter, ale přesto k ní má stále více států výhrady. Přímo před otevřením nového zasedání projevil svou nevoli filipínský prezident Duterte. Oznámil možné vystoupení své země z OSN. Za celou historii OSN z ní vystoupil jen jeden stát, a to Indonésie v roce 1965. (1) USA se v roce 2005 o odchod pokusily. (2) Hrozba odchodu Filipín asi zůstane jenom hrozbou.

Výhrady trvají. Mezi hlavní patří neefektivnost činnosti organizace, respektive její slabá efektivnost, neschopnost řešit důležité úkoly, především plnit základní funkce k zachování světového míru a bezpečnosti. Zvláštní nelibost vyvolává neproporcionální zastoupení různých částí světa v Radě bezpečnosti OSN a v ní nerovné postavení jejích členů. Nyní je její reforma prakticky blokovaná v souvislosti s požadavkem značného počtu států buď jim poskytnout právo veta (museli by být stálými členy Rady), anebo toto právo zrušit.

Je třeba říci, že nízká nebo žádná efektivita OSN není zapříčiněna jen jejími systémovými vadami, ale spíš nedobrým stavem samotného mezinárodního společenství. Likvidace OSN by nic nevyřešila. Nějaké snahy překonat hospodářskou zaostalost většiny států za pomoci výzev k „trvalému rozvoji“ nebudou k ničemu dotud, dokud hlavní ekonomické mocnosti budou sázet na upevnění zaostalosti a dokonce přímo útočit na státy, které mají snahu se zaostalostí skoncovat cestou alternativního rozvoje.

Autorita OSN je také využívána na poskytování statusu mezinárodních právních norem všelijakým doktrinálním vymoženostem. Třeba pokus vnutit doktrínu „Odpovědnost chránit“ (R2P) a další vynálezy s krásným pojmenováním, ale pochybným obsahem (například bod 15 jednání 71. zasedání Valného shromáždění OSN „Pomoc při ustanovení nového světového humanitárního pořádku“).

Nedostává se na řešení méně politizovaných problémů, jako je třeba boj s epidemiemi a pandemiemi. Příčina nízké účinnosti boje s HIV/AIDS a malárií není v OSN, ale v politice nadnárodních a farmaceutických společností, šířících tyto nemoci a experimentujících s novými preparáty pod rouškou lékařské péče.

Dnes není k OSN alternativa. Často se stává, že OSN je neúčinná z důvodu přímé provokace. Někteří stálí členové RB OSN demonstrují údajný zastaralý charakter práva veta tím, že předkládají určité projekty nedohodnuté se všemi jejími členy. Nejkřiklavější příklad této taktiky je pokus předat situaci v Sýrii Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Právo veta je v podstatě principem jednoty stálých členů RB OSN. Bez něho by tato složka vyjadřovala zájmy jen jedné skupiny států.

V programu jednání nadcházejícího VS OSN jsou otázky současného světového uspořádání. Možnosti spravedlivého rozhodování a ulehčení situace jednotlivým národům i všemu lidstvu existují. Patří mezi ně například potřeba odstranit blokádu Kuby Spojenými státy, role diamantů v rozpoutávání konfliktů, otázka Falklandských ostrovů a dalších koloniálních území, ozbrojená agrese Izraele proti iráckým jaderným zařízením a její vážné následky pro stanovený mezinárodní systém v oboru jaderné energetiky k mírovým účelům, trvalá svrchovanost palestinského lidu na okupovaném palestinském území nad svými přírodními zdroji a mezinárodní spolupráce při využívání kosmu k mírovým účelům.

Na programu bude i zvláštní bod jednání – smrt generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda. Před dvěma lety bylo zahájeno nové vyšetřování události z roku 1961, kdy při leteckém neštěstí v Zambii přišel o život. Nová vyšetřovací komise (3) oznámila, že předložené nové důkazy o tom, že byl zabit, nemají „dostatečnou důkazní sílu“. Ihned byla vidět taktika nové komise: když není možno nadále odmítat fakta, která jednoznačně vyvracejí verzi o „náhodné katastrofě“, zpochybní se důkazní hodnota fakt. Jihoafrická republika dala komisi OSN nové dokumenty, podle nichž byla smrt bývalého generálního tajemníka OSN dílem „operace pod kódovým označením „Celesta“, jejímž účelem bylo „odstranění Hammarskjölda“. Současný generální tajemník Pan Ki-mun předal nadcházejícímu zasedání VS OSN dopis, v němž oznámil, že „je možné, jsou-li jihoafrické dokumenty originály, že se nikdy v rámci předcházejícího vyšetřování nezkoumaly“. V kopiích dokumentů se mluví o operaci s názvem „Celesta“, jejímž cílem je „odstranění Hammarskjölda“ – uvádí se v dopise Pan Ki-muna. Rovněž je v něm upozorněno, že komise měla dříve k dispozici jen „kopie špatné kvality“ a nemohla určit pravost dokumentů. „Pokud nyní JAR poskytne originály, bude zřejmě možno podrobit je kriminalistické analýze a dalšímu odbornému posouzení k určení pravosti. Až se toto vyjasní, bude možno určit opodstatněnost hypotézy týkající se operace Celesta, což by v každém případě bylo přínosem k určení historické pravdy.“ (4)

Je zajímavé, že se Pan Ki-mun nespokojil závěry nové vyšetřovací komise ve věci jihoafrických dokumentů a doporučil VS OSN prověřit dodané dokumenty „někým ze známých osob“.

Hlavní část zasedání začíná 20. září obecně politickou diskusí, ve které jako obvykle vystoupí hlavy států a vlád všech členů OSN a předloží zásadní směry politiky svých zemí.

Nehledě na veškerou kritiku, včetně té zasloužené, zůstává OSN jedinou univerzální organizací schopnou řešit jakékoliv mezinárodní problémy. V současnosti je nezbytné se energicky postavit pokusům o využívání OSN ke škodlivým cílům a tomu, aby se příliš hovělo diskreditaci této unikátní organizace.

Poznámky uvedeny u originálu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Kazachstán manévruje mezi Ukrajinou a Ruskem

Ljubov Ljulko

15. září 2016

Zástupce ředitele Institutu zemí SNS Jevgenij Žarichin se spolu s redaktorkou Pravdy zamýšlí nad iniciativou Nursultana Nazarbajeva týkající se Ukrajiny.

Iniciativa je pravděpodobně věcí samotného Nursultana Abiševiče, který má spolu se svou zemí velmi přátelské postoje k Ukrajině. U Putina je potíž v tom, že nemá cesty ke komunikaci, případně prostředníky k jednání s Porošenkem. Je pravda, že s ním mluví přímo, často a dlouho, ale to není ono. Porošenko sice pod nátlakem evropských zemí podepsal Minské dohody, ale plnit je v úmyslu neměl. Navíc mu bylo jasné, že mu je ani kyjevská vláda plnit nedovolí.

Minské dohody v něčem přece jen pomohly. Částečně se plní ustanovení o ukončení rozsáhlých válečných akcí. Sice ze strany Kyjeva jsou stálé provokace, ale dřívější intenzívní boje už nejsou. Pokud na kyjevskou vládu nepřijde zkoordinovaný nátlak západních zemí, nebude plnit žádné jiné body dohod. K takovému nátlaku dlouho nedojde. Západ vykřikuje stále jednu mantru: Minské dohody musí plnit Rusko. Přitom ani v jednom z bodů není nic, co by se Ruska týkalo, ani jedna povinnost pro něj, 90 procent jich má Kyjev a 10 procent Doněck a Luhansk. Doněck a Luhansk své povinnosti v podstatě plní. Tyto žvásty pronáší Západ jen proto, aby uklidnil vlastní veřejnost, která už začala mít protiruské psychózy dost.

Jak je pro Rusko výhodný „Astanský formát“, který nyní oprašují Nursultan Abiševič a Petr Porošenko.

Minské dohody jsou vypracované mocnostmi zkušenými v řešení konfliktů takového charakteru – Ruskem, Francií a Německem. Je jen jedna alternativa zmrazování konfliktu, projednání podmínek odchodu Doněcka a Luhanska z Ukrajiny. Ukrajinští politici by se s ulehčením rozešli s oběma, přesto formálně hovoří o obnovení územní  celistvosti. Jenže to by museli akceptovat kompromis podobně, jako byl dohodnut svého času mezi Ruskem a Čečenskem. Ukrajinci se musí naučit žít ve federaci. Kyjev o tom nechce ani slyšet, ač se o tom mluví i ve Francii a Německu. Je zakotvena i v Minských dohodách.

Jevgenij Žarichin přiznává, že mu není jasné, co může udělat „Astanský proces“ a samotný Nazarbajev to nekomentuje. I tak spolu jednají, ale když Porošenko poslal na Krym teroristické skupiny, tak dokud se veřejně neomluví a nepřizná, že šlo o jeho násilnické iniciativy a dokud neslíbí, že už to nebude opakovat, tak co s tím? Je div, že se sám nepředvedl jako vůdce teroristů.

Nazarbajev všechno řekl, předvedl se a více se o tom nemluvilo. Byla to jakási forma nepříliš šťastného postoje, když se prezident Kazachstánu přátelil současně s Ruskem i s Ukrajinou. Rozhodně není diplomatický a vůdcovsky zkušený.

Až všichni uznají, že se Minské dohody zhroutily, potom bude možno jednat o dohodách jiných. Potom Západ radostně vykřikne: vida, Rusko nesplnilo Minské dohody a přechází k jiným.

Ukrajinský tisk se silně napružil, když nebyl Porošenko pozván do Číny na summit „dvacítky“.

Nebyla pozvána nejenom Ukrajina, ale i mnoho středoafrických států, které mají stejně takový HDP na obyvatele.

Putin v Číně jednal s Merkelovou a Hollandem a mezi jiným i o Ukrajině

Ale nebyla na prvním místě. Právě to nejvíc Porošenka štve. Z „Normandského formátu“ nikdo Ukrajinu nevystrkoval, sama utekla. Navíc to demonstrativně vyhlašuje, čímž staví své „pány“ do složité situace. „Nepřejeme si a nebudeme plnit body Minské dohody, protože je to pro Ukrajinu nevýhodné“. Proč jste je tedy podepisovali?

V Kyjevě není možno všechno svalovat na nestabilnost parlamentu. Nikdo nepřekáží plnění dohod o obnově bankovního systému a sociálního zajištění obyvatel Doněcka a Luhanska. Vláda má plnit i další body, nikoliv Rada a nedělá to. Když se to kyjevské výkonné moci hodí, potom zákonodárná moc vytvoří zákon, který je v rozporu s ústavou a určí generálním prokurátorem člověka bez právnického vzdělání.

Na Ukrajině bohužel vše směřuje k zamrznutí konfliktu, a to není ta nejhorší varianta. Znamená to, že se objeví nové neuznané územní útvary, ale už s několika miliony lidí. Spolu s tím se zmrazí i obnovení normálních vztahů mezi EU a Ruskem, o co se snažili Američané. Přesto nejsou rozbity vztahy s Ruskem, jak si to představovali, nedošlo k uzavření zóny volného obchodu. Proto možná upouštějí USA od myšlenky vytvořit v Evropě „horký bod“ v podobě Ukrajiny, nedalo by to očekávané výsledky.

Jevgenij Žarichin by dal paradoxně přednost Clintonové před Trumpem. Podle jeho mínění dal pokyn k válce v Jižní Osetii štáb senátora McCaina. Myslí si, že pokud bude Trump vážně šlapat na paty Clintonové, mohou být podle dřívější zkušenosti v polovině října obnoveny válečné akce na Ukrajině. Aby se mohlo prohlašovat: „Zlé Rusko napadlo nešťastnou Ukrajinu, světové demokratické společenství se musí semknout proti zločinci Putinovi.“ Trump je agent Kremlu, proč jej volit prezidentem?

Má Vladimir Vladimirovič nějakou dlouhodobou strategii ohledně Ukrajiny? Nebo bude Rusko jednat podle okolností?

V současném světě je složité držet se nějaké dlouhodobé strategie a také to není vždycky správné. Je příliš mnoho dodatečně nastalých okolností. Jedině rozumné je reagovat podle situace. Svět se stal příliš proměnlivým. Putin vážné chyby nedělal. Přesto jsou chvíle, kdy Rusko prohrává. Například v náladách obyvatel: většina obyvatel Ukrajiny je proti Rusku. Rusko propáslo chvíli. Jistě, vláda v zemi tvrdě kontroluje media, není tak mnoho možností, ale jsou. Tak třeba je nepochopitelné, proč ruské TV kanály dávají nepřetržitě tribunu na agitaci a propagandu „ukrajinským soudruhům“, kteří soustavně přecházejí z jednoho studia do druhého a na ruské TV se relace stále opakují. Stačilo by nechat jednu, v níž řeknou, co chtějí, a tu dále neopakovat.

Ukrajinci v ukrajinském politiku (jak to sami nazývají) už zavedli protiruskou tradici a neplní Minské dohody. Když ještě měli vládu údajně proruskou, existovaly dohody o plynu a neplnily se. Mají tradici, bez ohledu na politický názor, neplnit to, co slíbí.

Kdesi na podzim 2013 jsem vystupoval v polské TV v jakési besedě, kde jsem byl přesvědčován: „nyní Janukovyč podepíše s Ruskem dohodu a bude všechno dobré“. Řekl jsem jim: „Vy ještě nevíte, co je ‘čestné slovo’ ukrajinského politika“. A za měsíc se Janukovyč otočil o 180 stupňů.

Noví politici dnes na Ukrajině nejsou. Ta druhá Ukrajina existuje, ale je ušlápnutá.

Shrňme to: iniciativa Nursultana Abiševiče je odsouzena zůstat jen u slov. On je složitý člověk. Před patnácti lety mluvil o Eurasijské unii a všichni si ťukali na čelo. Nakonec existuje EvrAzES. Možná je to velmi moudrý člověk a vidí dál než my všichni.

Převzato z Pravda.ru