Libye: Kaddáfisté připravují odvetu

Francoise Compuen

17. října 2016

Frank Pucharelli je evropský koordinátor Mezinárodního revolučního výboru Libye. Žije mezi Itálií a Libyí. V posledních letech vytvořil celou síť spojení s členy v Libyi zakázané Džamahírije. Pro Pravdu s ním pohovořila francouzská novinářka Francoise  Compuen.

Zdá se, že čas správné cesty je už blízko: arabská Džamahírije ustavená Kaddáfím se nyní tvoří znovu. Jistě uplyne několik let, než bude zavražděný libyjský vůdce potichu rehabilitován. Podobně rozpačitě byla přiznána chyba v případě iráckého prezidenta Saddáma Husajna, kdy bývalý ministr zahraničí USA Colin Powell přiznal, že „CIA nás podvedla“. Nyní se v Libyi tvoří hnutí odporu, které si dalo do štítu umučeného Muammara Kaddáfího.

Nejprve otázky. Proč byl plukovník předán k lynčování a umučen. Kdo této zvířecí popravě velel. Proč? Byla to věc jedné země, nebo několika? Měli společný cíl, nebo byly cíle různé?

Vražda byla nepochybně objednaná Sarkozym a mělo to několik důvodů.

Za prvé potřeboval zamlčet, že mu Kaddáfí platil jeho volební kampaň. Za druhé potřeboval znemožnit tomuto zakladateli Afrického svazu nastartovat vlastní africký měnový fond, který by umožnil africkým státům skutečnou hospodářskou nezávislost a který by zlikvidoval africký frank, vymyšlený Francouzi. Francouzské nadnárodní korporace , které vykrádaly Afriku, by tak přišly o dominanci. Za třetí – za života plukovníka byla libyjská ropná ložiska v rukách lidí věrných Džamahíriji. Totéž platí pro region Zawiya, kde se nachází ropná rafinerie. Dnes ji řídí italská ENI. Bylo potřeba zlikvidovat rozsáhlý libyjský odpor. Za čtvrté potřeboval Sarkozy zabavit část libyjského bohatství ve stylu koloniálního vyrabování zničeného státu.

Sarkozy vydal francouzské elitní skupině speciálního určení jednoznačný příkaz – zabít při zadržení. Je jasné, že iniciativa byla podporována z USA. Cílem USA byla okupace Libye, neboť plukovník byl nepřítelem amerického imperialismu i jeho klientů na Blízkém východě.

Jak nejlépe charakterizovat odkaz Džamahírije?

Lidé dříve využívali ropnou rentu. Průměrný Libyjec neplatil za svoje bydlení: jakmile uzavřel sňatek, vláda mu jej darovala. Stravu prakticky zcela dotoval stát. Zdravotnictví a školství bylo bezplatné. Půjčky nebyly úročeny a stát sám dluhy neměl.

V éře Džamahírije se MMF a Světová banka nemíchaly do věcí země. Jen finanční aktiva země obnášela 500 miliard USD. Byla to bohatá země a byla postrachem pro monarchie SAE a pro světovou finanční oligarchii. Od roku 2011 je v okupačním režimu. Dnes je tam nebezpečno, ztrácejí se lidé, hlavně děti, ozbrojené islamistické skupiny vybírají výpalné, je rekordní inflace a neustálé výpadky elektřiny. Podle dokumentu OSN nechodilo nikdy do školy 260 tisíc dětí. 1400 škol dnes slouží jako kasárna pro bojovníky, anebo místa pro stovky tisíc nezákonných migrantů z Afriky mířících do Evropy.

Od roku 2011 jsou 3 miliony libyjských běženců, kteří odmítají uznat vojenský převrat, za hranicemi země.

Boj o rodné město Muammara Kaddáfího Syrtu začal v květnu 2016. Zde se střetly zájmy dvou hlavních sil: vlády národní jednoty Libye a příznivců vrchního velitele kalífa Bensayaha Haftoraha, chráněnce Francie a USA. Spory mezi maršálem Haftorahem a vládou opět dokazují, že se Libye stala obětí zájmů ropných králů, země z níž čirá, vysoce kvalitní ropa doslova prýští?

Misurata je obětí provokace USA a Velké Británie. Je to jedna z bašt ozbrojených skupin bojujících proti Džamahíriji, která utrpěla vážné ztráty. Bylo zabito přes 500 bojovníků a více než 3,5 tisíce jich bylo raněno. Nepomohla jim podpora Američanů a Britů. Avšak poziční válka Misuraty u Syrty umožnila Američanům převzít kontrolu nad ropnými zásobami země. Vrchním velitelem byl určen jejich agent Haftorah. Donutili vládu národní jednoty Libye revidovat smlouvy s Tureckem a Katarem na dodávky ropy ve svůj prospěch.

Francie se jako obvykle opozdila, na stranu Haftoraha se připojila pozdě a zůstaly jí jen drobečky po Američanech. Francouzský ministr obrany je možným agentem francouzských soukromých zbrojních firem (Thales a Dessault) pro dodávky stíhaček Rafale a raket Milan do Libye.

Co lid Libye, stojí za Kaddáfím? Je tam nějaká jednomyslnost?

V případě demokratických voleb by byl druhý Kaddáfího syn Saif al-Islám Kaddáfí, doktor filozofie, inženýr a politický činitel, zvolen velkou většinou do čela země.

Všechny manifestace v Libyii byly na podporu plukovníka a Džamahírije. V Tripolisu vyšli 1. července 2011 manifestující v počtu 1,5 milionu a silně mu vyjadřovali podporu. Totéž bylo i v dalších městech. Posledních pět let bylo v Libyi ve znamení nestydatého rozkrádání a chaosu organizovaného zápaďáky a zeměmi Perského zálivu.

Vláda národní jednoty Libye a parlament v Tobruku byly zvoleny jen deseti procenty občanů, kteří se dostavili k volbám v roce 2014. Kandidáti Džamahírije nemají právo kandidovat a hlasovat. To platí i pro členy jejich rodin. Takových bylo v minulosti skoro 2 miliony. Sem nejsou počítáni běženci ponechaní svému osudu. Již od roku 2011 jim OSN odmítá udělit status politických emigrantů.

Libyjci vědí, že zrádcovský parlament spolupracuje s kolonizátory a v žádném případě nevyjadřuje smýšlení lidu. Kdyby došlo ke svobodným volbám i za účasti libyjských běženců, dostal by Saif al-Islam Kaddáfí nejméně 80 procent hlasů. I přes zákon, který zakazuje veškeré shromažďování příznivců Kaddáfího probíhají na jihu Libye v mnoha místech, dokonce v Misuratě, lidové demonstrace na podporu Džamahírije. Bývají tam zelené libyjské prapory s portrétem Kaddáfího a hesla na jeho podporu. Je v tom požadavek na návrat Saifa al-Islam Kaddáfího, jediného politika schopného nésti dědictví svého otce a osvobodit koloniálně ovládané území Džamahírie.

Závěr Francoise Compuenové

Libyjský expert Ali Bensaad učinil ohledně aktuální situace v Libyi tři závěry.

Obyvatelstvo Libye je hluboce zklamané z politiky předsedy vlády podporovaného mezinárodním společenstvím, přesto je přítomnost určeného šéfa vlády jakousi zárukou stability.

Islamistické skupiny nemají v Libyi žádnou budoucnost, ale lidí al-Kájdy je v Maghrebu mnoho, obzvláště na východě území. Na poušti se rychle přemisťují a dobře to tam znají.

Je všeobecná bída, málo ropných rafinérií a nedostatek benzínu. Ropná ložiska přecházejí z ruky do ruky mezi příznivci Haftoraha a takzvané vlády „národní jednoty“ Libye.

Ali Bensaad věří, že rozdělení Libye je nemožné. Je to opravdu zvláštní závěr po výčtu všech rozporuplných skutečností. Expert opomíjí obrození Džamahírije. S ohledem na tradici přímé demokracie v Libyi to vypadá, že země brzy přistoupí k detoxikaci. Z čistě medicínského hlediska této zemi nic jiného nezbude – trpí infekcí zahraniční intervence, kterou byla nakažena před pěti léty. Ovšem jakákoliv okupace končí podle zákonitostí historie osvobozením. Za americkou loupež libyjské ropy bude muset Evropa platit svojí bezpečností.

Libye musí získat nezávislost k přijetí nezávislého rozhodování o své budoucnosti. Musí se dostat do rukou vlastních politiků, kteří ji budou spravovat. I když USA budou jakýmkoliv způsobem ignorovat to, co se s Libyí stane dále, jsou v tomto případě zájmy Evropy pod přímým ohrožením.

Převzato z Pravda.ru

***

Alexander Rahr: Nezávidím Merkelové a Hollandovi

19. října 2016

Známý německý politolog a expert na Rusko Alexander Rahr se vyslovil ohledně řešení situace na Ukrajině „normandskou čtyřkou“ pesimisticky. Očekává, že postoje zemí budou opět absolutně jasně stanoveny a staré plány, schválené v roce 2015 všemi účastníky minské dohody budou ve větší či menší míře respektovány. Řekl k tomu: „Potom se přiblížíme k nějakému momentu stability na Ukrajině.“ Dále uvedl: „Existovala další problémová situace. Ve skutečnosti bylo nutno po dobu půl druhého roku minské dohody protlačovat, jinak by došlo v Evropě k válce – Rusko proti Západu a Ukrajince by vyzbrojili. Byla odvrácena velká válka, ale mír nenastal. Nyní se jedná o tom, co bude dál. Ukrajina se rozhodla trochu pozměnit plány. Po „anexi“ Krymu Ruskem nechce snášet ruský protektorát ve svých východních územích. Z druhé strany byl plán podepsán a v něm jasně stanoveno, že musí zajistit autonomii oběma separatistickým republikám, Doněcku a Luhansku, což se v posledních měsících neděje. Ukrajinci přibrzdili, objasňujíce svůj postoj také tím, že to nechce parlament. Je naprosto jasné, že Ukrajina nechce prohrát ve válce. Na druhou stranu Rusko zase říká ‘co je podepsáno – to je podepsáno’, a proto musí proces pokračovat.“

O úloze Merkelové a Hollanda při rozhovoru řekl: „Já skutečně nezávidím paní Merkelové a Hollandovi. Musí jednat s mnohými silami, které buď sabotují minské dohody, nebo najednou tvrdí, že z nich nic nebude. Evropané ztratili možnost nastolení míru na vlastním kontinentu. Ale víme, že ne všichni, minimálně část americké vlády jsou pro to, aby měly Německo a Francie vedoucí úlohu. Jsou i země, jako Polsko a pobaltské státy, které mají strach z Ruska a chtějí pro NATO silnější mandát a větší sankce proti Rusku.“  Politolog připomenul, že je v minském procesu absolutně jasně napsáno, že sankce nejsou cílem, jsou určeny jako prostředek nátlaku na Rusko, aby plnilo minské dohody. Vyjádřil naději: „Problém je v tom, že je musí plnit i Ukrajina, ale té se zdá, že musí být sankce tvrdší, protože tato ekonomická zbraň Západu je na to, aby bylo pevnější postavení vůči Rusku. Evidentně je to velmi složitý uzel problémů, ale myslím, že Německo a Francie vládnou silou, diplomatickou odvahou a politickou vůlí, aby situaci dobře zvládly.“

K pozvání Vladimira Putina do Berlína v souvislosti s kritikou jeho politiky Západem vůči Ukrajině a Sýrii Rahr poznamenal: „Jedná se o to, zda zůstat v dialogu. Ruská strana má svou pravdu, svůj postoj a své zájmy. Myslím, že o tom se má mluvit. Je dobré, že paní Merkelová znova a znova žádá orientaci zahraniční politiky na hodnoty, ale to funguje jen omezeně. Musíme vést také reálnou politiku. Znamená to vést dialog s partnerem nebo protivníkem, chápat co on plánuje, jednat o strategiích, ale také jít na kompromisy.“

Politolog okomentoval setkání ministrů zahraničí zemí EU v souvislosti s tím, že nebylo rozhodnuto o zesílení sankcí proti Rusku. Podle něho jsou sankce až posledním krokem. Shrnul to následovně: „Viděli jsme, jak sankce fungovaly v období SSSR – především omezeně. Sankce odůvodněné Sýrií zatlačí Rusko do kouta, které potom dá najevo, že nebude se Západem jednat. Bude se potom orientovat na Čínu. Naše hospodářství utrpí. Myslím, že sankce jsou krajní případ. Dokud je možno jednat, je potřeba nacházet kompromisy. Kompromis potřebujeme na Ukrajině i v Sýrii – zejména kompromis, při němž není jeden vítězem. Jsou zde dva nebezpečné světové požáry, které mohou způsobit ještě větší konflikty. Je potřeba je uhasit a proto se musí jakýmkoliv způsobem jednat. Myslím, že i Rusko se o jednání s námi snaží, nechce být v izolaci.“

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

O co požádali Merkelová a Hollande Putina

Ljubov Ljulko

21. října 2016

Pro Vladimira Putina se zdálo být setkání „normandské čtyřky“ v Berlíně nelogické. Stejně budou všichni trvat na svém a Porošenkovým jediným úkolem je zdržovat až do výměny administrativy ve Washingtonu. Setkání bylo ale potřebné jak pro Merkelovou, tak pro Hollanda, protože ti museli rychle posilovat autoritu před federálními volbami v příštím roce. Oč žádali Putina.

Odhalení Francoise Hollanda

Stojí za připomenutí, co uvedl prezident společnosti Francie – Izrael Goldnadel. Hollande se možná ohledně Krymu nemohl vyjádřit tak, jak by  chtěl s ohledem na Evropu a USA, ale bylo dobře vidět, že už si opravdu nepřeje sankce proti Rusku. I potom se držel dobře a jeho výbuch předstíraného pobouření jednáním Ruska v Sýrii byl zřejmě vyvolán nejen křikem Washingtonu, ale i nadějí, že při rozpadu země by mu mohl připadnout alespoň kousek čehosi v jakémsi kvazistátě bývalé kolonie. Goldnadel ještě řekl Pravdě, že poté, co Obama ustoupil od úmyslu trestat Asada, přiznal mu Hollande v soukromé besedě „nakolik byla pro něho hořká změna u Američanů. Od té doby změnil Hollande politiku pochopiv, jak je o hodně nadějnější partner ruský než americký.“

Samozřejmě že dnes Hollande nepočítá s vítězstvím v prezidentských volbách, ale je pro něho důležité, aby u moci zůstali socialisté. Pokud ne v domácí politice, je potřeba alespoň v zahraniční něco kladného předhodit voličům. Tady vidíme, že je možno se spolehnout na Putina. Je potřeba mít na mysli, že pro média je rétorika politiků často jiná než jejich postoje za zavřenými dveřmi.

Také Merkelová sází na přítele Vlada

Vzhledem k otevřeným dveřím pro uprchlíky je Merkelová ve složité situaci. V příštích federálních volbách do Bundestagu ji může opustit koaliční partner – bavorští křesťanští demokraté. Navíc je stále populárnější euroskeptická strana Alternativa pro Německo. V září byla poražena v regionálních volbách v Meklenbursku – Předním Pomořansku (přibližně 20 % hlasů). Ve skutečnosti nemá se svým odmítnutím změnit svoji politiku k běžencům jinou možnost v předvolební kampani, než vsadit na přítele Vlada.

Putin byl 19. října přijat v Berlíně poprvé po čtyřech letech. Přivítali jej slavnostně a s úsměvy. Od doby, kdy přišla před deseti lety Merkelová k vládě, se s Putinem setkávala více než s kterýmkoliv jiným zahraničním politikem. Putin zná dobře německy a Merkelová rusky, takže měli důvěrné vztahy.

Oč požádali Merkelová a Hollande Putina

Není vyloučeno, že oba politici požádali Vladimira Putina o pomoc při upevnění svého image před volbami. Řekli možná: „Měj strpení Vlade, budeme předstírat, že tě nenávidíme a ty, že jsi se velice polekal a ustupuješ nám. Netřeba moc, možná tak ohledně mise OBSE na Ukrajině a humanitární situace v Sýrii. My na oplátku nezavedeme proti Rusku sankce. Pro nás je to stejně výhodné jako pro tebe.“

Opravdu mají evropští političtí těžkotonážníci krom osobních kariérních důvodů i státnické důvody. Možná došlo i k takovémuto fíglu: „Pojď Vlade, podíváme se, co nám tu přenechali Američané. Panebože, všechno zamotali se svojí transatlantickou unií a požadavkem podporovat zloděje a bandity na Ukrajině. Také jejich politika v Iráku a v Sýrii nám slibuje další běžence.“ Pro podporu této verze svědčí to, že Putin celkem klidně reaguje na pasáže obou politiků o válečných zločinech Ruska v Sýrii, ačkoliv při odvetných vyjádřeních a činech obvykle nezůstává pozadu. Německý tisk si všímá, že Putin vypadal na večeři v kancléřství „zcela spokojený“. Skutečně, sankce EU se tentokrát nekonaly.

Lidé v Německu a ve Francii – ve prospěch Ruska

Ani Němci, ani Francouzi si nepřejí zhoršení vztahů s Ruskem. Arabové ve Francii, jichž je přibližně 11 milionů, chtějí, aby se Hollande více zabýval jejich nároky, a ne nároky Arabů v Sýrii. Podle Francouzů jsou Rusko a Francie ve zvláštním partnerském vztahu od dob de Gaulla. Kdysi zajistil Stalin Francii místo v RB OSN, když mu de Gaulle slíbil vybudovat z Francie socialistický stát.

Obyvatelé Německa jsou více znepokojeni rozštěpením své společnosti v otázce běženců, než situací v Aleppu. Proti obchodním dohodám se Severní Amerikou demonstrují statisíce lidí, avšak nikdo neprotestuje proti ruskému bombardování Aleppa. Konfrontace s Ruskem je v Německu vnímána jako zlo. U Němců převládá názor, že by jejich hospodářství nemělo trpět odvetnými ruskými sankcemi. Cožpak Hollande a Merkelová toto před volbami neberou v úvahu? Samozřejmě, že berou. Proto se pojďte uklidnit a trochu počkat. Rok 2017 nás všechny překvapí změnami.

Převzato z Pravda.ru

***

Konstantin Babkin: Naši úředníci mají úkol – přestat se smiřovat s degradací. Dávají na to velké peníze, chtějí zůstat u moci

Jelena Arakeljanová, Jevgenij Arsjuchin

20. října 2016

Podnikatel a prezident svazu Rosagromaš pohovořil o tom, jak je potřeba změnit ekonomický směr, aby bylo možno bohatnout.

Zda nás čeká dvacet let stagnace

Objevila se zpráva, že ministerstvo hospodářského rozvoje vypracuje obvyklou prognózu o ekonomice Ruska do roku 2035. Podle toho čeká Rusko dvacet let stagnace a sestupu na úroveň chudých zemí. Jenže nevíme, jaké nastanou okolnosti (budoucí prezident USA, válka na Blízkém východě), a přitom připravujeme předpovědi o stagnaci do roku 2035. Na to se vydávají peníze!

Podle mne existují dvě reálné prognózy: Buď zvítězí názor, že musíme snižovat dovozní bariéry a lpět na členství ve WTO. Jak dlouho bude tato politika trvat, tak dlouho potrvá stagnace a degradace. Anebo nastoupí rozumná hospodářská politika. Potom nastane prudký růst. Ekonomika bude posilovat v průběhu 20 až 30 let o 20 % za rok.

Naši úředníci by měli vysvětlovat, že jsou na svém místě, že je u nás nyní situace normální, že se musíme smířit s podřízeností západnímu světu.

Amerika své trhy uzavírá a my otevíráme?

Nedávno řekl ministr hospodářského rozvoje Alexej Uljukajev, že Rusko odpovídá požadavkům WTO stejně jako dříve, snižování celních poplatků na dovoz zboží se zachová. Ale co s nahrazováním dovozu?

Nesprávná hospodářská politika má tři složky. Za prvé špatnou finanční politiku – drahé úvěry. Za druhé nesprávnou daňovou politiku dusící rozvoj. Za třetí nesprávnou zahraniční obchodní politiku, která je zaměřena na WTO, na získávání glejtů našimi ministry, na získávání ratingů. Není zaměřena na vybudování rovných podmínek pro konkurenci mezi ruskými a zahraničními výrobci. Dnes je naše zahraniční obchodní politika taková, že je výhodné dovážet, a ne vyrábět v Rusku. Snižovat importní bariéry a vyhlašovat dodatečné výhody dovozcům je pobuřující.

Uljukajev není vzdálen ekonomice, ale je mimořádně vzdálen reálnému oboru.

Všechny světové mocnosti, které zakusily rozmach průmyslu, jej zajistily – i za použití protekcionismu. Móda otevřených trhů a členství ve WTO koncem 20. století – to byla éra globalizace, kdy velké mocnosti chtěly pronikat na trhy rozvojových zemí. Potom zemí bývalého socialistického tábora. Za této situace jsme měli průmysl v depresi. Na našich pultech bylo především cizí zboží.

Nyní jsou už všechny trhy dobyty a Amerika se obrací k protekcionismu. Pro Rusko i pro Čínu je to nepříjemné. Ale děje se to i vůči zemím sesterským, jako je třeba Kanada. Právě bylo uvaleno clo na dovoz lesní produkce. Uplatňuje se bez ohledu na zóny volného obchodu, které fungují po desetiletí. Na WTO se nehledí. A to náš ministr hospodářského rozvoje chce náš trh otevírat.

Práci dává průmysl a nikoliv WTO

Před nedávnem jste napsal, že Trump hovoří o tom, že by Amerika z WTO odešla. Znamená to krach WTO?

Ano. WTO už taková není. Nikdo na ni nehledí, krom našich zombie – činovníků. Na WTO nehledí ani Čína, ani země EU, které uvalily sankce na Rusko, snížily kvóty na dovoz obilí. Je potřeba dělat ne to, co Amerika radí, ale to, co Amerika sama dělá.

Mnozí z našich nechápou, že se musí naše společnost rozvíjet. Když jsme vstupovali do WTO, mnozí mi vytýkali, že navrhuji nevstupovat tam. Prý vstup pro nás bude znamenat levná auta a telefony. Co nyní s vašimi telefony? Jejich potřeba se snížila, trh s automobily klesl, nákupy klesly a všichni si stěžují na snížení reálné koupěschopnosti měny. Po vstupu do WTO.

Dělám si naději, že naše společnost pochopí reálné hodnoty, že je nezbytné neničit svůj průmysl, ale rozvíjet jej. Rozvoj průmyslu poskytne práci technikům, ale i humanitně zaměřeným. Umožní nám odstranit všechna bolavá místa společnosti.

Kam jdeme?

Konstantin Babkin má část svých podniků v Kanadě. Před asi dvěma roky napsal, že se mu tam pracuje nesrovnatelně lépe než v Rusku.

V této zprávě bylo 15 položek, které se porovnávaly. Z toho byly jen dvě výhodnější v Rusku – mnohem nižší mzdy a velmi nízká cena plynu. Ostatní bylo nevýhodné: drahé úvěry, vysoké daně, drahá doprava atd. Všechno se to v následujících letech ještě zhoršilo: vzrostly daně, úvěry se zdražily na dvojnásobek, a další. Dvě věci se změnily. Devalvoval rubl, což snížilo výrobní náklady ruských výrobků a zvýšilo jejich konkurenceschopnost. To druhé je dotace zemědělcům na čtvrtinu ceny zemědělské techniky, ale jen ruské výroby. Je to protekcionistické. V našem odvětví to vyvolalo už třetím rokem růst. Všechno ostatní je horší.

Vedou se nekonečné řeči o nahrazení dovozu. Jak je to se sankcemi?

Rétorika je občas správná. Chráníme své zemědělství. Všechno je to ale váhavé a nepřesvědčivé. Avšak i takto neobratné provedení vede v zemědělství k růstu. Je vidět zvýšení investic do výroby obilí, růst výnosů, zvýšení výroby zemědělských strojů. Ale stabilní politika dosud chybí. Kroky vlády jsou stále podle staré ideologie, ale mění se rétorika. Objevují se nesmělé kroky, které najednou dají dobrý výsledek.

Kam se pohne situace v nejbližších letech, dosud nevím. Možná zvítězí názor – zapomenout na sankce a pokračovat jako dříve, zdražovat kvůli našemu členství ve WTO. V tom případě bude pokračovat deprese a pád do hospodářské propasti. Nebo vláda prohlédne – rozumných lidí je tam hodně – že rozumná politika protekcionismu dá citelné a rychlé výsledky. Rusko má ohromný potenciál. Není ani jedna objektivní překážka, která by nám nedovolila ohromný skok do ekonomického rozvoje. Překáží jenom nesprávná hospodářská politika.

Převzato z Kp.ru