Svět ruskýma očima 381

Reklama


Itálie řekla „ne“ nadnárodní mašinerii řízení

Jelena Pustovojtova

5. prosince 2016

Jestliže Rakušané odmítli posadit do prezidentského křesla Norberta Hoffera, protiimigrantského a protibruselského politika, bylo to proto, že v Rakousku se žije v rámci EU dvakrát lehčeji než v Itálii, jejíž státní dluh je už 136 % HDP.  Poté, co reformu premiéra Renziho nepodpořili voliči, Renzi odchází ze své funkce – banky a stát mají příliš vysoký dluh a potřebují nové úvěry. ECB a MMF nové úvěry dají, ale za podmínky „utahování opasků“. Znamená to škrtat v sociálních výdajích a zvyšovat daně. Renzi byl k tomu připraven, ale italský senát nikoliv. Renziho reforma směřovala k odstranění rozporů z politického systému Itálie.

Renziho návrhy: Změnit volební senát republiky, mající 315 senátorů na senát regionů, který by měl stovky kandidátů, z toho 74 vedoucích regionálních administrativ, 21 starostů velkých měst a 5 lidí u prezidenta republiky. Zbavit tento útvar práva předkládat vótum nedůvěry vládě, zákonodárce omezit jen na otázky reforem a změny v ústavě a zrušit právo dávat doporučení poslanecké sněmovně. Otázky energetiky, infrastruktury a civilní obrany by řešil přímo premiér.

Avšak Italové jsou unaveni stagnací ekonomiky, imigranty i tím, že se osudy Itálie rozhodují v Bruselu, a ani nezačali premiérovy návrhy posuzovat. Jednoduše mu řekli, ať jde pryč. Odpověď Italů řídily protiimigrantská Liga severu Mattea Salviniho a hnutí Pět hvězd Beppe Grilla, které vyzývá provést okamžitě referendum o odchodu Itálie z EU.

Italská ekonomika je co do velikosti v EU na třetím místě. Pro Italy nějaký pád kabinetu není ničím hrozivým, za posledních 70 let jich bylo 60. Že nyní přišli k moci politici z Ligy Severu a Pěti hvězd? V EU jsou nazýváni populisty, protože zjevně zastávají ideje populární mezi prostými lidmi. Jak je známo, Italové jsou vznětliví.

Praotec eura, profesor Otmar Issing v rozhovoru pro BBC bědoval nad skutečností, že tvůrci měnové unie nevypracovali předem mechanismus odchodu z EU těch, kteří upustí od podřízení se bruselskému velení. Měl na mysli Řecko, Portugalsko a Itálii. Ty vytvářejí nerovnováhu uvnitř EU. Podle něho jsou základním problémem eurozóny strukturní složitosti a rostoucí nespokojenost s měnovou unií se strany společnosti.

Strukturní složitosti, to jsou stále aktivnější snahy Bruselu diktovat členským státům pravidla jednání ničících jejich státní suverenitu. To je také důvod odchodu Velké Británie z EU. První úder Bruselu zde nedala vláda Spojeného království, ale samotní Britové. Brexit je přímý důsledek rozkolu mezi řídícími a řízenými ve Velké Británii.

V podstatě stojí nyní mezi Londýnem a Bruselem dvě otázky. Za prvé za jakých podmínek opustí Velká Británie EU a za druhé jak bude vedle ní dále existovat. Stratfor píše, že ať už se spolu dohodnou jak chtějí, jejich dohodu bude muset schválit Rada EU a potom Europarlament. Nakonec musí dohodu ratifikovat každá z členských zemí EU, přičemž může každá země položit své požadavky za to, že dohodu potvrdí. Množí se problémy i v Londýně. Jedni právníci považují výsledky referenda za nezávazné, neboť hlasování nebylo povinné, druzí tvrdí, že se musí s vůlí většiny obyvatel země ve všech případech počítat. Započatý proces se zastavit nedá. Bývalý poradce Merkelové a otec eura Issing má zato, že se eurozóna bez reforem může rozpadnout. Velká Británie je první etapou na této  cestě. Štafetu může převzít Itálie.

Jaké reformy by mohly EU zachránit? Jednak aby kterákoliv nesouhlasící země – Valonsko, Irsko a další – neporušovaly souhlas ostatních členů EU, je nutné členským státům zakázat posuzovat a odchylovat se od bruselských rozhodnutí. Dále je potřeba rozpracovat jednoduchý a perspektivní mechanismus vyloučení z EU každého, kdo nechce nebo není schopen platit dluhy. A žádná referenda, žádný populismus.

Již podepsaná CETA a ještě nepodepsané TTIP jsou jako buldozer, stavějí cestu nadnárodním společnostem na evropský trh, hubí existující národní právo lákáním na levné zboží. Pokud korporace zjistí, že jim  národní zákony týkající se ochrany práva, zdraví, životního prostředí a sociální sféry překážejí v dosahování zisku, mají, díky těmto partnerstvím, možnost se s vládami soudit „offshore“. Tam, kde je to pro ně výhodnější.

Centralizované řízení jednotné Evropy nebylo ukotveno až v Maastrichtské dohodě, předpokládalo se už v roce 1992. Jednu dobu se zdálo, že je toho už dosaženo. Nyní se ukazuje, že ne všechny členské země jsou ochotny postoupit bruselským byrokratům svoji suverenitu. To je hlavní překážka na cestě k nové „bruselské demokracii“.

Nečekanou a mocnou ránu do zad dostala EU z Ameriky – její volby Donalda Trumpa prezidentem USA. Dokonce i kdyby neplatily všechna jeho prohlášení, která vydával před volbami, i tak  se do evropské politiky nezvratně vrátí národní světonázor.

Itálie svým „ne“ znovu potvrdila, že kolize mezi reformami nutnými k záchraně EU a nepřipraveností evropských států úplně se podřídit bruselské mašinerii nadnárodního řízení je nevyřešitelná. Možná uvidíme ještě nejeden exit.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rusko buduje v Zakavkazí vojenskou vertikálu

Dmitrij Něrsesov

6. prosince 2016

Ruská strana podepsala dohodu o vybudování spojené skupiny vojsk s Arménií a před tím s Abcházií. Situaci komentuje doktor historických věd Alexandr Krylov.

Rusko se snaží dát adekvátní odpověď na nebezpečí, která stále vznikají a rostou na jihu. Úmluvy, které regulovaly ruskou vojenskou spolupráci se spojenci, dohoda s Arménií v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, základna, která je v Arménii, i vojenská dohoda s Abcházií a Jižní Osetií proti tomuto nebezpečí nestačí.

Na jihu Jižního Kavkazu dochází k rozpadu a zóna nestability už fakticky přechází na hranici regionu, a na to musí přijít adekvátní odpověď. Nestačí již dřívější forma, kdy mají ruští a arménští vojáci dohodu, ale není stanoveno, jak jednat v případě naléhavé situace. Pro tu musí mít vojáci stanoveno, co kdo z nich bude dělat, aby se neztrácel drahocenný čas dohadováním. Proto se nyní jedná o vybudování čistě vojenské vertikály, kde bude mít každý ze zúčastněných stanovenou úlohu.

Je to spojeno s událostmi v Sýrii, Iráku a Turecku. V Turecku je kromě zhoršení situace ohledně Kurdů ještě navíc vnitropolitická nestabilita. Může zde dojít k velmi neočekávanému vývoji situace. Ke všemu ještě přistupuje Karabach. Ten může být zneužit mnohými zahraničními hráči, a to jak vůči Arménii, tak vůči samotnému Karabachu.

Dohoda s Arménií je patrně také poselstvím Ázerbájdžánu, aby si také vedl důsledněji. Zvýšená míra koordinace mezi armádami Arménie a Ruska musí být regulací nejen ve vztahu k Turecku, ale i k Baku.

V den podpisu dohody se ministr obrany Šojgu setkal se svým ázerbájdžánským kolegou a projednali spolupráci v případě možného nebezpečí kolem Kaspiku. Baku jistě dostalo odpovídající objasnění ohledně ruského postoje také v karabašskjém konfliktu. Rusko si jistě nepřeje, aby se situace vyostřovala.

Je možno o dohodě mezi Ruskem a Arménií mluvit jako o  brzdícím faktoru karabašského konfliktu z hlediska Arménie? Tedy pokud v Karabachu vzplane nějaký další konflikt, bude v něm možný zásah arménské armády, bude omezen nebo zamezen tímto mechanismem spolupůsobení s Ruskem?

Stále častěji dochází k ozbrojeným incidentům, zejména na arménské hranici. Ale zde se musí brát v úvahu, že v tomto případě není Arménie útočník, ale brání se. Po vojenském vítězství nad ázerbájdžánskou armádou v roce 1994 byla uzavřena dohoda, která předpokládala zahájení jednání.

Ázerbádžán požaduje navrácení Karabachu pod svoji jurisdikci. Arménie trvá na postupném řešení. Ázerbájdžán stále více tlačí na Arménii vojensky i politicky. O Karabachu nerozhodují jen vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ale také samotný Karabach, jehož mezinárodní status je dost svérázný. Dohoda Ruska s Arménií je garancí pro Arménii, ale ne pro Karabach. Hlavní konflikt je mezi neuznanou republikou Náhorní Karabach a Ázerbájdžánem. Arménie zde v přímém konfliktu není.

Dohoda o ukončení bojů byla podepsána Ázerbájdžánem, Arménií a republikou Náhorní Karabach. Pokud Arménie a Ázerbájdžán dosahují za pomoci zprostředkovatelů jakýsi kompromis, je otázkou, kdo k tomu donutí Náhorní Karabach, který byl nakonec z jednání po zásahu Arménie vyloučen. Dohoda Ruska s Arménií není nasměrována k řešení problému Náhorního Karabachu, ale na zneškodnění nebezpečí tomuto regionu ze zahraničí.

Jak může reagovat Západ, NATO a další, především Gruzie a Ázerbájdžán, na akce Ruska k vybudování kvalitativně nové infrastruktury své vojenské přítomnosti v Zakavkazí? A jak zareaguje Írán?

Írán nemá zájem o destabilizaci svého pohraničí. EU a Gruzie budou jako tradičně zásadně proti. Nebezpečí pro Jižní Kavkaz existuje i v gruzínském směru. Dokáží spojenci Gruzie, NATO a USA zabezpečit efektivní omezení těch hrozeb, které mohou Gruzii postihnout od radikálního islámu, který už do této země vstoupil a sílí tam? Lze pochybovat.

USA, NATO a Euroatlantické společenství ujišťovaly Gruzii, že se stane členem NATO hned zítra a tím získá všechny záruky bezpečnosti. Za celých deset let, co se měla stát členem NATO, se žádných záruk nedočkala. Arménii naopak řekli, že jí nemohou dát žádné záruky bezpečnosti, pokud se nedá na cestu západního střihu. Za ztráty z upuštění od ekonomického svazku s Ruskem by prý mohla dostat finanční kompenzace.

Gruzie dosud není schopna dávat adekvátní odpovědi na nebezpečí, k nimž může dojít především v důsledku nové situace v Sýrii. Je potřeba být zde  připraveni k neočekávaným a dramatickým událostem.

Dá se předpokládat, že v nejbližší době bude podepsána obdobná dohoda jako s Arménií také s Jižní Osetií.

Převzato z Pravda.ru

***

Merkelová – „zabiják mužů“

K výsledkům stranického sjezdu CDU

Natalija Meden

9. prosince 2016

„Hlasitý a dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace. Všichni povstanou.“ To je standardní popis v sovětském tisku reakce delegátů na vystoupení generálního tajemníka ÚV KSSS. A to přesně sedí na zprávy v tisku z 29. sjezdu CDU dne 6. a 7. prosince v Essenu – jednom z hlavních ekonomických center Německa.

Po projevu Merkelové trval nepřetržitý potlesk 12 minut. Natolik to připomínalo stranická fóra z doby socialismu, že to čtenáři v německém internetu ironizují. Kromě tolik podobných reakcí pléna na projev stranického předsedy jsou i další podobnosti. Téměř 90 % delegátů hlasovalo pro staronovou předsedkyni. Nedošlo k žádnému obnovení stranické věrchušky. Merkelová je zvolena již na deváté období – drží se své židle stejně jako komunističtí vůdci.

Na poslední společné tiskové konferenci s Obamou Merkelová zdvořile vyslechla dithyramby o demokratickém americkém systému s omezeným počtem prezidentských mandátů. V Německu nic takového není a Merkelová chce být zvolena po čtvrté. Obama řekl, že se v Německu nikdo lepší nenajde. Merkelová to zaonačila tak, že neměla žádného vážného konkurenta. Kdysi měla pověst „zabijáka mužů“, protože mnozí potenciální následovníci se jí z různých důvodů ztráceli z cesty. Nedávno postihl stejný osud i dvě ženy – Ursulu von der Laydenovou a Julii Klöcknerovou. Mimochodem poslední průzkumy ukazují, že nejpopulárnější v CDU není Merkelová, ale současný ministr financí Schäuble. S ním je spokojeno 66 % dotázaných, s Merkelovou jen 57 % (i to je dost). Rovněž ministr zahraničí Steinmeier stojí v průzkumech před ní se svými 79 % příznivců. Rychle roste popularita Martina Schultze. V únoru opustí funkci předsedy Evropského parlamentu, a to mu rozváže ruce pro domácí boj.

Účastníci sjezdu CDU, který proběhl pod heslem „Naše hodnoty. Naše budoucnost“ a který zahájil volební kampaň CDU, ujistili předsedkyni, že s ní spojují svoji budoucnost nejméně do roku 2021. Kancléřka podle svého zvyku nehovořila o budoucí podobě vlády, o koalici. Od roku 2013 je vláda sestavena z bloku CDU/CSU se sociální demokracií. CDU nyní podporuje 35 % voličů a sociální demokraty 22 %. Na třetím místě je Alternativa pro Německo se 13 % voličů, ve východních federálních zemích (bývalá NDR) 18 % voličů. Za nimi jsou Die Linken a Strana zelených. Do Bundestagu by se nazpět mohli dostat liberálové ze Svobodné demokratické strany. Ti byli kdysi nejpříhodnějšími koaličními partnery křesťanských demokratů.

Poprvé za celou historii SRN došlo ke krizi vztahů mezi CDU a bavorskou CSU, a to kvůli migrační politice kancléřky. Poprvé se může stát, že obě strany nepostaví do voleb společného kandidáta. A rovněž poprvé se předseda CSU neúčastnil sjezdu CDU.

Podle ředitele sociologické služby Forsa přestal už být problém běženců pro občany hlavním tématem. Merkelová také soustavně zdůrazňuje, že se na sjezdu neřešila jen migrační politika. Je však patrné, že jak kancléřka, tak sociologové mají tendenci vydávat přání za skutečnost. Křesťanští demokraté jsou znepokojeni nebezpečím, které pro ně představuje strana Alternativa pro Německo se svým přísným protiimigračním programem. CDU je už nyní nucena zpřísnit migrační politiku „otevřených dveří“, ale Merkelová uznat chyby nehodlá.

Delegáti sjezdu se ukázali být rozhodnější než jejich předsedkyně. Přijali rezoluci k zastavení dvojího občanství (přijato v roce 2014). Co se týká běženců, zde Merkelová jako školačka z tribuny sjezdu slibovala, že už to vícekrát neudělá, neboť vidí, že v roce 2015 dorazilo do SRN více než milion běženců.

Převzato z Fondsk.ru

***

Kazachstán se připravuje na 25. výročí

Dmitrij Něrsesov

10. prosince 2016

Dne 16. prosince uběhne 25 let od vyhlášení samostatné Republiky Kazachstán. V tomto dni byl přijat ústavní zákon o nezávislosti této bývalé republiky Sovětského svazu.

Na konferenci uspořádané k 25. výročí v Moskvě Institutem zemí Asie a Afriky Moskevské státní univerzity s podporou kazašského velvyslanectví v Moskvě a Ruskou federací promluvili vědci, diplomaté a představitelé veřejnosti Ruska a Kazachstánu. Zástupce kazašského velvyslanectví Marat Syzdykov poukázal na to, že jeho země za krátkou dobu samostatnosti učinila takový pokrok, který jiným zemím trvá staletí.

Za těchto 25 let vzrostl HDP Kazachstánu15násobně, HDP na osobu 28násobně a průměrná mzda Kazachů se zvedla 17,5násobně. Takový pokrok byl umožněn zásluhou vyvážené a dobře promyšlené sociálně hospodářské politiky pod vedením prezidenta Nazarbajeva. Je řízena k tržní ekonomice s maximálním využitím všech výhod, které země má. Jsou to především ohromné přírodní zdroje: ropa, plyn, uhlí, rudná ložiska a úrodná země. Mohutný průmysl se za 25 let zvýšil desetinásobně. Přímé investice představovaly za 25 let 260 miliard USD.

Dnes patří Kazachstán mezi hlavní světové výrobce a vývozce energetických surovin a potravin. Zisky z exportu umožnily modernizovat a vytvořit nová odvětví s výrobky s vysokou přidanou hodnotou (stroje, automobily a kosmické přístroje). Za posledních 15 let například Kazachstán předstihuje  Rusko a Indii. Republika patří mezi 50 nejvíce konkurenceschopných států světa.

Svojí geopolitickou polohou je Kazachstán předurčen hrát roli centrálního spojovacího článku v Euroasijském prostoru. Jeho zahraniční politika se nese ve znamení mírových vztahů, bez  silových metod řešení zahraničních problémů. O tom svědčí i odmítnutí jaderných zbraní. Odpovídá tomu i uzavření jaderného polygonu v Semipalatinsku v srpnu 1991. OSN vyhlásila toto datum za Mezinárodní den proti jaderným zkouškám.

Dalším důležitým směrem v zahraniční politice republiky je euroasijská integrace. V březnu 1994 vystoupil prezident Nazarbajev v Moskevské státní univerzitě s iniciativou k vytvoření Euroasijské hospodářské unie. Dnes je vidět výsledky. Unie se stala realitou, patří do ní několik bývalých republik Sovětského svazu a chtějí s ní spolupracovat další státy. Kazachstán a jeho prezident stáli u zrodu dalších velkých integračních projektů – Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti ODKB (Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzie, Rusko, Tádžikistán, Uzbekistán) a Šanghajské organizace pro spolupráci. Bez aktivní účasti Kazachstánu by se nemohly zformovat.

Bratrský Kazachstán vždy byl a zůstává nejbližším spojencem Ruska. Rusko, Kazachstán a Bělorusko hrají v celém postsovětském prostoru zvláštní úlohu. Podle výsledků průzkumu z roku 2015 považuje 50 % ruských občanů Kazachstán za nejúspěšnější zemi v prostoru bývalého Sovětského svazu. U Rusů nejen že roste důvěra k němu, ale také důvěra k jeho prezidentovi Nazarbajevovi. V roce 2014 činila 32 % a v roce 2015 již 45 %. Kazaši jsou považováni za Rusům nejbližší neslovanský národ.

Žádný z úspěchů by nemohl přijít, kdyby nebyl v zemi zachován vnitřní klid a stabilita. Před 25 léty si mnozí mysleli, že to není možné. Vždyť v této zemi žije 180 národností a vyznává se mnoho náboženství. Ale jak vedení, tak kazašský lid dokázali být natolik moudří a silní, že se konfliktům vyhnuli. Jedním z největších úspěchů nezávislého Kazachstánu je zformování jedinečného typu společnosti, ve které je mír a přátelství mravní a etickou normou obyvatel, neodmyslitelnou součástí společné kultury.

Převzato z Pravda.ru

Přejít do diskuze k článku 53 komentářů