Kdo byl generál Vlasov

Bratkov, zdroj Anatolij Nikiforov, noviny Kommuna

4. června 2003

Anatolij Nikiforov zpracoval pro noviny Kommuna na žádost jedné čtenářky v roce 2003 pojednání o generálu Vlasovovi. Měl unikátní materiály, protokoly o výsleších vedoucích Ruské osvobozenecké armády (ROA), kterou Vlasov vybudoval. Mezi materiály byly i výslechy náčelníka štábu ROA Truchina a vzpomínky bývalého Vlasovova ordonance, rovněž zrádce vlasti, který byl v poválečných letech agentem pozorovatelem KGB. S ním jsem musel být ve styku a přirozeně číst všechny materiály o jeho bývalém šéfovi.

Před válkou byl Vlasov typický sovětský generál, jak stojí v jeho charakteristice, oddaný „věci Lenina a Stalina a komunistické straně“. Snažil se na všech vhodných místech vypadat jako ideový a přesvědčený komunista. Měl naprostou důvěru sovětského vedení i velení armády. Mezi prvními byl doporučen jako poradce Čankajškovy armády.

Později mu byly prominuty chyby při řízení armády v prvních dnech války a přeceňovány zásluhy v organizaci protiútoku pod Moskvou. Za to obdržel hodnost generálporučíka a Leninův řád. Byl v té době nemocný. Není žádný důvod tvrdit, že byl sovětským režimem postižen. Nebyl ani antistalinista, ani antikomunista, jak psali někteří novináři a ani z něho nemohli udělat národního hrdinu, ač se o to snažili. Není ani důvod tvrdit, že přešel na stranu nepřítele motivován politicky, že to bylo kvůli nepřátelství k sovětské vládě, ke komunistickému zřízení a osobně ke Stalinovi.

Jak to bylo ve skutečnosti?

Vlasovova 2. armáda se dostala do obklíčení – nebyl to jediný případ obklíčení sovětských vojsk. Náčelník štábu Vinogradov, komisař Zujev a náčelník zvláštního oddělení armády Šaškov dali před zajetím přednost sebevraždě. Vlasov se od svých lidí ztratil a náhle se objevil u Němců. Jednoduše zběhl a své vojáky ponechal svému osudu. Skutečný velitel by jej s nimi sdílel. Všichni jeho vojáci byli odsouzeni k pomalé smrti v bažinách, o hladu a zimě.

Vlasov zradil vlast, což potvrzuje veškeré jeho působení u Němců. Kvůli své záchraně už v prvních dnech pobytu u fašistů vydává letáky, v nichž jim přísahá věrnost a oddanost a vyzývá k zesílení boje s „komunistickým režimem“. V roce 1943 začíná formovat ROA pro boj se svým národem. Budování armády bylo složité: první divize, zformovaná z brigády bývalého aktivního mstitele Kaminského, zastřeleného Němci v roce 1943, druhá byla sestavena z válečných zajatců naverbovaných v koncentrácích. Mnozí zajatci byli před volbou – jít do plynové komory, nebo k vlasovcům, aby při vhodné příležitosti přešli k Rudé armádě. Takových bylo dost.

První divize měla 15 tisíc lidí, druhá asi 13 tisíc, třetí dokončena nebyla, nebyli už takoví, kteří by chtěli vstoupit do armády generála zrádce. Vlasovecké hnutí bylo na vrcholu v roce 1945. ROA měla kolem 50 tisíc lidí. Vlasovovo jméno bylo pro mnoho Rusů opovrženíhodným symbole zrady. Proto ani podstatná část bílé emigrace Vlasova jako vůdce neuznala a včlenila se do Hnutí odporu. Vlasova podpořili jen zapřisáhlí nepřátelé sovětského zřízení, jako bývalý ataman Krasnov, generál Škuro, Domanov a jiní.

Horlivost Vlasova nebyla fašistickým Německem patřičně oceněna. Nedůvěřovali mu. Nejen proto, že zradit může opakovaně. Truchin při výslechu uvedl, že se Vlasov už v roce 1943 pokoušel za zády Němců kontaktovat Američany a Angličany a v roce 1945 bylo takových pokusů přes deset. S blížícím se koncem německých nacistů měl snahu se k někomu připojit. Američanům chtěl předat veškerý agenturní aparát, který vytvořil pro činnost proti Sovětskému svazu pro oficiální spolupracovníky svého zpravodajství, mládežnické tábory a pro sdružení ruských mladistvých.

Němci nechtěli mít ve svém týlu oddíly vedené někým, komu nevěřili, a Vlasova drželi zkrátka. Vlasov i jeho okolí se velmi snažili, aby hned po pádu Německa došlo k válce mezi Sovětským svazem a západními spojenci. Aby svou armádu zachoval pro další využití ve spojení s Angličany, nechal ROA odsunout na jih Německa. K tomu Truchin uvádí:

S využitím přírodních podmínek se měli udržet do příchodu Angličanů. Cílem bylo vzít vládu do svých rukou. Vlasovův pobočník jej charakterizoval jako člověka dvou tváří, bezcharakterního, falešného, připraveného jít pro své zájmy přes mrtvoly jemu nepohodlných, což byli někdy i jeho blízcí. Němci mu nedůvěřovali a západní spojenci s ním nechtěli nic mít. Proto učinil poslední pokus zachránit si život. Od Prahy telegrafuje sovětskému vedení své podmínky: „Mohu udeřit na týl nepřátelské skupiny Němců. Podmínkou je prominutí mně a mým lidem.“ Odpověď nedostal a brzy při pokusu přejít k Američanům byl zajat kapitánem Jakuševem.

Vlasov byl souzen a shledán vinným podle mnoha článků trestního práva: zrada vlasti, spolupráce s nepřítelem, vytvoření vojenské organizace pro boj se svou dřívější vlastí a skutečný boj proti ní. Je zřejmé, že nebyl žádnou obětí komunistického režimu, ale byl sprostý zločinec. Stal se synonymem zrady. Jediné, čeho je potřeba litovat, že v prvních letech po válce lidé mnohé válečné zajatce neoprávněně nazývali vlasovci.

Zabývaje se problémy rehabilitace obětí politických represí ve voroněžské pobočce KGB, musel jsem často prohlížet materiály našich bývalých zajatců, mezi nimi i vlasovců (sloužili v armádě generála Vlasova), kteří prošli prověrkou po osvobození z koncentráků. Odpovědně prohlašuji, že ti, kteří nešli sloužit do ROA a neúčastnili se bojů proti Rudé armádě a trestních operací proti partyzánům a nespolupracovali se zpravodajskou službou fašistického Německa a tedy neprováděli zločineckou činnost, se po prověrce vrátili domů. Nebyli hnáni v „ešalonech na Magadan“, jak tvrdili falšovatelé historie.

Setkal jsem se i s takovými, kteří po prověrce už v roce 1946 nastoupili do Voroněžské státní univerzity. Jedním z nich byl I. F. Sokolov, který po ukončení fyzikální fakulty vyučoval dlouhá léta na jedné technice u Moskvy.

Závěrem uvádím, že v naší armádě nebyli jen takoví, kteří dali přednost smrti před zradou vlasti, jako byli generál Karbyšev a generál Lukin, kteří oba byli umučeni fašisty. Byli i Vlasovové.

Převzato z Pravda.ru

***

Generál Ben Hodges žádá vytvoření schengenského prostoru v Evropě pro válečnou techniku USA

9. ledna 2017

V neděli se v Bremerhavenu shromáždily desítky aktivistů na demonstraci. Protestovali proti rozmisťování dalších amerických válečných kontingentů ve Východní Evropě. Žádali politiky, aby přijali opatření ke zmírnění napětí, namísto provokací v duchu studené války.

Na demonstraci nebylo mnoho lidí, což je následek zklamání. Lidé mají zkušenost, že jejich názor mocné světa, především vojáky, nezajímá. V osmdesátých letech byly v Západním Německu masové protesty proti rozmisťování amerických raket namířených na SSSR, ale na tak zvané dvojí řešení NATO (Doppelbeschluss) to nemělo nejmenší vliv.

Postoj německé generality jasně vyjádřil generálporučík Peter Borer: „Dříve bylo Německo frontovým státem, dnes jsme tranzitní zónou … Jsme připraveni řešit úkoly spolu s našimi americkými partnery.“ Američtí partneři na poklonu odpovídají poklonou – velitel ozbrojených sil USA v Evropě generál Ben Hodges: „Bez podpory Bundeswehru nikam nepůjdeme“.

Hodges žádá vytvořit pro válečnou techniku USA  v Evropě schengenskou zónu. Znamená to vyloučit americké válečné náklady z celní procedury. Hodges je znám svými paranoidními myšlenkami. Mnohokrát mluvil o stupňující se ruské agresi. Jednou, že Rusové jsou schopni za 15 až 20 hodin zabrat Pobaltí, podruhé prorokoval, že Moskva rozpoutá válku v letech 2022 až 2023. Na jaře předloňského roku dával Merkelové ponaučení na příkladu výroku Fridricha Velikého, který prohlásil, že diplomacie bez války je jako hudba bez nástrojů.

S vědomím toho, že Hodges velí 30 tisícům vojáků, se nelze divit, že v Evropě roste nebezpečí nové světové války. Podle průzkumu z konce října v Německu považuje třetina Němců konflikt s Ruskem za možný. Tanky, které přicházejí z USA do Německa, mají sloužit ve válce s Ruskem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Ekonom proti kancléřce

Sergej Manukov

11. ledna 2017

Vicekancléř a ministr ekonomiky a energetiky SRN Siegmar Gabriel se rozhodl hodit rukavici Merkelové a bude se na podzim ucházet o křeslo kancléře za SPD. Bez ohledu na kritizování Merkelové ve věci migrantů je její autorita v Německu výrazná. Loni v listopadu se rozhodla počtvrté kandidovat na místo spolkové kancléřky. Gabriel o své kandidatuře přemýšlel dlouho. K jejímu oficiálnímu vyhlášení dojde až na konferenci sociálních demokratů 29. ledna. Má v úmyslu řídit se radami svého spolustraníka Schrödera. Jeho dlouhé rozhodování je vysvětlováno nízkým stranickým hodnocením ve srovnání s ostatními spolustraníky, jako je Martin Schulz končící ve funkci prezidenta Evropského parlamentu a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, kterého v únoru nejspíš zvolí federálním prezidentem. Steinmeiera patrně ve funkci ministra zahraničí nahradí Schulz. Pro Rusko to není nic dobrého. Tento člověk se v EU považuje za snad nejkritičtější osobu vůči politice Kremlu.

Oproti tomu Gabriel jenazýván přítelem Ruska. Mnohokrát zde byl na návštěvě a setkal se s Putinem, naposledy po krymských událostech v září 2016, což vyvolalo v Německu vážnou kritiku. Gabriel to po návratu vysvětlil obavou o osud 5600 německých společností pracujících v Rusku. Sdělil, že posuzovali právní otázky ohledně investic, sankce na dovoz a na setkání s ruským ministrem jednali o snížení závislosti Ruska na surovinách a jak podpořit střední a drobné podnikatele.

Postoj Gabriela se liší od celoevropského ohledně načasování termínu sankcí ve spojení s minskými dohodami. Podle něho by mělo být postupné rušení podle plnění jednotlivých bodů dohod. Čekat na zrušení sankcí je podle něho možno hodně dlouho, protože jako realista ví, že všechno závisí nejen na Rusku, ale i na Ukrajině.

Gabriel navštěvuje Rusko od svých mladých let, když sloužil v Bundeswehru. Tehdy měl po návratu problém – byl povolán ke slyšení do vojenské kontrarozvědky. Poslední průzkumy veřejného mínění ukazují, že Merkelová stojí před Gabrielem – 70 % oproti 20 %. Pro Alternativu pro Německo by hlasovalo 15 %  respondentů.

Převzato z Expert.ru

***

Sahra Wagenknechtová a Oskar Lafontaine zahajují útok na Angelu Merkelovou

Dmitrij Sedov

11. ledna 2017

Novoroční svátky oživily dávnou tradici německého tisku. Stejně jako když noviny Druhé říše stavěly ve vánočních vydáních císaře Viléma mezi andílky, předkládají dnešní vydání dojemný portrét Merkelové s holubičkou a s rukou přinášející pomoc. Ustaraný pohled „matičky“ vypovídá o jejích stálých starostech o svět a blaho poddaných. Právě takto je kancléřka vypodobněna  na titulní straně Frankfurter Allgemeine Zeitung dne 1. ledna 2017. Jak nemá potom sentimentální Němec svou matičku volit ještě po čtvrté?  A to je teprve začátek volební kampaně. Dojemných scének bude ještě mnoho.

Od počátku ohrozila vážnou reputaci Merkelové vůdkyně parlamentní frakce Die Linken v Bundestagu Sahra Wagenknechtová. Poskytla rozhovor časopisu Stern, ve kterém Merkelovou označila za odpovědnou za tragédii na vánočních trzích v Berlíně. Merkelová udělala všechno proto, aby se kvůli volbám podobným obviněním vyhnula. Z její iniciativy se berlínská policie, která často chybovala a nedokončila práci, vyhnula kritice. Zcela stranou kritiky zůstal Úřad pro ochranu ústavy, bezprostředně odpovídající za boj proti terorismu.

Až dosud vláda představuje proběhlé události tak, jako kdyby zločinec Amis Amri vnikl záhadným způsobem do kabiny polského řidiče, těžce jej zranil, najel do lidí na tržišti a utekl. Za nějakou dobu jej zabila italská policie, přičemž se u něho našla pistole, kterou zastřelil polského řidiče. Všechno vyšlo, obraz zločinu je zcela jasný. Svědci nejsou. Nikdo není vinen, ani policie, ani městská správa, ani federální vláda a matička je od všeho daleko. Smrtí všech účastníků se obvykle zakrývá pravda.

Sahra Wagenknechtová řekla Sternu: „Spolková kancléřka je jednou z odpovědných osob za tragédii. Ta odpovědnost je mnohostranná. Krom nekontrolované hranice je ještě problémem do bezmocnosti uvedené policie. Z ekonomických důvodů nemá policie potřebný personál a technické zajištění, které by odpovídalo novému nebezpečí. Katastrofální je i zahraniční politika. Merkelovou podporované ropné války USA a jejich spojenců jsou příčinou vzniku a posílení IS. Tak zvaná válka proti teroru už trvá 15 let. Nejdřív v Afghánistánu, potom v Iráku, Libyi a Sýrii. Jaký je výsledek těchto válek, které už stály život 1,5 milionu lidí? Islámský teror se nezastavil, ale naopak zesílil. IS je produktem Bushovy a Blairovy války v Iráku. A kvůli účasti bundeswehru v těchto válkách jsme se také stali cílem teroristů.“

Otázka Sternu: „Opravdu se domníváte, že kdybychom se drželi stranou, teror by nás minul?“

Wagenknechtová odpovídá: „Vy si skutečně myslíte, že když my bombardujeme a zabíjíme (vzpomeňte Kundúz), nic se nám za to nestane?“

Je jasné, že téma boje s terorismem, který Wagenknechtová nastolila, bude jedním z hlavních proti Merkelové a bude zesilovat. Za sebou má svého muže  – zkušeného politika a bývalého vůdce SPD Oskara Lafontaina. Ten prošel těžkou zkouškou s terorismem, dobře ví, jaké síly se za ním mohou skrývat. Když on byl vůdcem SPD v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, terorizovaly Německo skupiny jiné barvy – Frakce Rudé armády (RAF) a podobné. Byli považováni za radikální přívržence komunistické myšlenky a podstatně degradovali  politickou stabilitu v zemi i sympatie Němců k „východní politice“ SPD. Samozřejmě, že si vedení SPD nemohlo nevšimnout, že se RAF objevila současně s počátkem sblížení Berlína s Moskvou a zmizela ihned po sjednocení Německa.

Za 20 let připravili němečtí teroristé o život mnoho vysoce postavených veřejných činitelů, bankéřů a podnikatelů Německa. Rozsévali strach mezi obyvatelstvem a nedůvěru k politice sociálně demokratické vlády. Jejich nepolapitelnost a „bezmocnost“ zpravodajských služeb způsobily, že řada tehdy známých západoněmeckých novinářů vystoupila na ústředním TV kanále ARD s ostře kritickým rozborem tématu.

Respektovaní žurnalisté Wisniewski, Landgreber a Ziker existenci RAF zpochybňovali. Podle jejich mínění zločiny, které se RAF připisovaly, inscenovali pracovníci tajných služeb. Za důkaz toho považovali fakt, že vůdci RAF Baader, Ensslinová a Raspe byli nalezeni zastřeleni pistolí ve svých celách ve věznici Stammheim. Tak už o své činnosti nemohli nic říci, nemohli promluvit o jejích motivech, o penězích, které dostávali. Stopy byly zameteny.

Vznikl skandál, který odešel do ztracena. Není tedy v německém státě všechno tak čisté, jak by se zdálo. Potvrdilo to i zabití členů pravicově nacionalistické teroristické organizace Národně socialistické podzemí v Duryňsku. Ti stihli jen vyloupit dvě banky a pomstít se policejní hlídce, potom „padli do zorného pole policie“ a …“spáchali sebevraždu“. Šetření nezávislého novináře Wetzela ukázalo, že o žádnou sebevraždu jít nemohlo. Do potrestání byli zapojeni pracovníci Úřadu pro ochranu ústavy, kteří dříve podporovali spojení s touto organizací. Zřejmě v jejich spolupráci něco zaskřípalo a teroristé byli odstraněni. Zůstává otázka, jak jsou německé tajné služby oddány zákonu a zda nehrají špinavou a krvavou hru v zákulisí.

Ve světle těchto faktů nutí poslední tragédie v Berlíně k zamyšlení, zda nezůstali nějací živí účastníci teroristického činu na vánočních trzích a nad skutečností, že tento teroristický čin logicky předcházel oznámení Merkelové o zahájení deportací běženců.

Vypadá to, že Sahra Wagenknechtová potáhla pod vedením svého velmi zkušeného manžela za špagátek, který může odpálit politickou minu. Její interview pro Stern je jen prvním krokem. Následovat bude asi seriózní žurnalistické prošetření.

Převzato z Fondsk.ru