Svět ruskýma očima 394

Reklama


V Moskvě očekávají Merkelovou

Sergej Katyšev

11. března 2017

Výsledkem jednání ministrů zahraničí Ruska a Německa v Moskvě bylo dojednání návštěvy Merkelové v Kremlu. Spolu s ní by měl přicestovat i německý prezident.

Dojde k prolomení politické blokády?

Západ zavedl blokádu proti Rusku po jím zorganizovaném rusofobním převratu v Kyjevě. K prolomení dosud nedojde. Novinářům to potvrdil Putinův tiskový mluvčí Peskov. Podle jeho slov neznamená návštěva Merkelové obnovení mezistátních konzultací mezi Ruskem a Německem.

Co tedy bude senzační návštěva Merkelové znamenat?

Ještě do nedávna byla kancléřka Moskvou silně „uražena“. Návštěva bude zřejmě znamenat novou, především geopolitickou realitu. Nejedná se o Ukrajinu, Moskva ani Berlín nemohou přimět Kyjev, který má hlavního sponzora ze oceánem, aby plnil minské dohody. Pokud by k tomu mělo dojít, musel by sám sebe demontovat a na to přirozeně nepřistoupí, nerozhodne se odtrhnout od sebe Donbas. Nějaké naděje, že Rusko „odloží“ Donbas a tím spíš, že se zřekne Krymu, sotva seriózní západní politici chovají. Merkelová seriózní politička je, ať veřejně říká co chce. V Moskvě se bezpochyby objeví ne proto, aby uzavřela nějakou úmluvu ohledně Ukrajiny, ale aby v neformální atmosféře porozmýšlela se svým ruským protějškem, jak obnovit spolupráci a vzájemný obchod za podmínek pokračujících sankcí, jak je učinit formálními.

K čemu to všechno je?

Nepřátelství Evropy k Rusku kvůli Krymu a Donbasu Evropanům nic dobrého nepřineslo. Následky sankcí už Rusko překonalo, začal hospodářský růst a nikomu nic „vracet“ nehodlá. Přitom postavení EU a zvláště Německa se za poslední období vážně zhoršilo. Západní Evropané považovali USA tradičně za svého ochránce a podporovatele, jenomže za nové americké administrativy tomu tak není. Dnes USA špatně skrývají zřetelné nepřátelství k EU a speciálně k Německu, ve kterém vidí svého hlavního evropského hospodářského a obchodního konkurenta. V Berlíně pravděpodobně zjistili, že Američané Němce „opustili“ nejen v záležitosti Ukrajiny, ale i protiruských sankcí. To oni nejprve podněcovali šílenou migrační politiku, za Obamy za ni Merkelovou chválili, avšak za vlády Trumpa vyhlašují, že to byla katastrofální chyba. Navíc vyhrožují obchodními válkami obviňujíce SRN, jejímž je USA hlavním obchodním partnerem, z diskriminačního obchodování. Krom toho je v dohledu perspektiva radikálních změn v důsledku Brexitu, vzbouření Polska a problémy na jihovýchodě Evropy. To vše znamená pro hlavního věřitele v EU nepokoje. Za několik měsíců budou v SRN volby a druhý požadavek voličů k Merkelové, po migrantech, se bude týkat omezování hospodářských vazeb s Ruskem, což Němcům přineslo velké ztráty.

Další důležitá okolnost je pevné přesvědčení Západu, že výsledky voleb nyní závisejí na „ruských hackerech“, ačkoliv nedávná odhalení WikiLeaks ukázala, že to tak jednoduché není. I v Berlíně se toho bojí a možná považují setkání německé kancléřky s ruským prezidentem za záruku, že třeba toto nebezpečí z východu nebude. V novém světě by Evropa a Německo měly začít žít podle vlastního rozumu a budovat vlastní politiku. Nejlepší způsob, jak to demonstrovat, je přijet do Moskvy.

Převzato z Politobzor.net

***

Poslední naděje EU – válka na Balkáně?

Dmitrij Něrsesov

14. března 2017

EU prochází největší hlubokou krizí ve své historii. Odchod Británie, pokračující těžké problémy v Řecku, neustávající migrace, doutnající válečné konflikty na Ukrajině a na Balkáně, zhoršení vztahů se sousedy, Ruskem a Tureckem – všechno toto spolu s nepříznivými pro EU změnami v politice USA podrývá jednotu unie a zbavuje ji budoucnosti, do nedávna tak skvěle vyhlížející.

Po summitu EU na Maltě, kde Tusk „plakal“ nad situací, je další summit v Bruselu. Ten musí dát odpovědi na otázky položené Tuskem. Otázka jednoty EU bude řešena cestou Evropy dvourychlostní. Ta existovala již po takzvané první vlně rozšiřování, kdy byly do tehdejšího Evropského hosapodářského společenství přijímány Řecko, Španělsko a Portugalsko – země s mnohem slabšími ekonomikami než zakládající Německo, Francie a státy Beneluxu.

Na jednorychlostní integraci byl celý projekt převeden ve chvíli, kdy se EHS měnilo na EU a bylo zavedeno euro (devadesátá léta). Další vlny rozšiřování, při nichž byly přijímány země východní Evropy, byly realizovány připojením nováčků k zemím „staré Evropy“ s jejími normami a tempy. Dnes je jasné, že vše bylo uděláno podle německého integračního modelu, aby se Evropa stala jednotným ekonomickým a politickým prostorem, fungujícím podle pravidel stanovených Berlínem, ať to stojí, co to stojí. Skutečnou cenu jednoty podle Německa je možno hodnotit na příkladu Řecka, které má prakticky zničenou ekonomiku, obyvatelé postrádají většinu sociálních výhod a garancí – v podstatě budoucnost. Platit musejí nejen Řeci, ale německé experimenty jsou drahé pro všechny ostatní, zejména nováčky včetně Bulharů a Rumunů.

Za těchto podmínek je odchod Británie z EU vážnou ranou plánům Berlína vytvořit „ekonomický reich“. Londýn bude alternativním centrem organizování evropského prostoru nové americké administrativy, která potřebuje Evropu „zkrotit“. Není pochyb, že Anglosasové budou v EU podněcovat nespokojenost a lákat k sobě ty, kteří nejsou schopni snášet německý „Ordnung“.

Šéfové EU se musí starat o zachování toho co ještě zachovat jde. Na mini summitu ve Versailles hlavy Francie, Německa, Španělska a Itálie rozpracovaly iniciativu k návrhu dvourychlostního modelu EU, kdy silní se budou přednostně integrovat a slabí budou zůstávat pozadu, pokud nebudou souhlasit s posílením integračních opatření, což ve skutečnosti znamená úplné podřízení diktátu Berlína a Paříže.

Plán vyvolal u slabých odmítnutí. Polsko, které dávno dychtí po vedení bloku zemí „nové Evropy“, svoje námitky vyslovilo. Polská ministerská předsedkyně proti dvourychlostní Evropě vystoupila na summitu v Bruselu. Odpověděl jí na to francouzský prezident, který Polákům pohrozil odnětím evropských dotací. To polskou premiérku rozhořčilo a uvedla: „Jestli někdo říká: špatně jednáte a nedostanete peníze – nemůžeme takové prohlášení přijmout.“ Podobně to bylo před léty, kdy Varšava podpořila americký plán útoku na Irák a tehdejší francouzský prezident Chirac ji setřel větou: „Polsko promeškalo jedinečnou možnost mlčet.“

Za poznámku stojí, že proti přijetí států bývalého sovětského bloku do EU se ve své době horlivě stavěl zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Poukazoval na „polské instalatéry“, kteří určitě seberou práci svým francouzským kolegům. Nyní patrně mazaného instalatéra nahradil hrdý šlechtic, který neuznává žádné příkazy o tom, co by měl dělat, a nebude mlčet.

Vedle toho se nyní ještě objevil turecký janičár. Od dřívějšího úmyslu přijmout Turecko do evropské rodiny došla EU až k odmítání pouštět turecké ministry na jejich zastupitelství. Janičáři obviňují Evropany z fašismu (patrně nemají správnou představu, co ten termín znamená) a Evropané rozhánějí masové akce Turků, čímž se fakticky vměšují do přípravy referenda o změně ústavy v Turecku. Přitom Evropa musí chápat, že konflikt s Tureckem ji ohrožuje přinejmenším zesílením migrace. Ankara dosud do určité míry brzdí příliv běženců z Blízkého a Středního východu. Jestliže s tím skončí, přijdou nové statisíce na Balkán a dál do Evropy.

Není v tom náhodou úmysl? Rozpoutat na Balkáně nový konflikt, aby se sousedé vystrašili a přijali podmínky francouzského a německého jádra EU? Francie má na kontinentě nejsilnější armádu, má také jaderné zbraně a v Německu je nejsilnější ekonomika a stále posilující armáda. Zkušenost je, že „druhá vlna“ rozšíření nastala po balkánské válce, při níž NATO zničilo Jugoslávii.

Převzato z Pravda.ru

***

Proč udělil Putin Naině Jelcinové řád Svaté mučednice Jekatěriny?

15. března 2017

Vztah Vladimira Vladimiroviče s rodinou prvního ruského prezidenta – to je velmi delikátní téma, které se málokdy objeví ve sdělovacích prostředcích. Ať se nám to líbí nebo ne, byl Putin chráněnec Jelcina a té oligarchické elity, která řídila Rusko v polovině devadesátých let. Jiná věc je, že když přišel k moci, tuto elitu potlačil a zavedl režim, který neměl s dobou Jelcina nic společného.

V roce 2000 se v Kremlu objevil člověk mladý, energický, rozhodný, samostatný, uvážlivý – naprostý opak Jelcina. Odmítl hry na demokracii a liberalismus a ukončil nesmyslné hospodářské experimenty. Z politiky odstranil prakticky všechny, kteří obklopovali Jelcina a vytvořil elitu loajální sobě. Přijaly jej různé vrstvy obyvatelstva. Lidé říkali: „Chvála bohu se v Rusku objevil normální prezident, hlava státu, za kterou se nemusíme stydět. To, co dělali Gorbačov a Jelcin, nepokračuje, a my, uvyklí očekávat jen horší, jsme si nakonec mohli vydechnout.“

Principiální vztah

Autorita nového prezidenta byla nesporná, avšak sám idol země nebyl nikterak oslavován. Nikdy neřekl špatné slovo o Jelcinovi i když kontrast s jeho politikou byl zřejmý na první pohled. Politologové vysvětlovali jeho mlčení na počátku let 2000 dost nejistým postavením vzhledem k zápasu s oligarchy. Nicméně když zvítězil nad těmi, kteří vedle Jelcina rozvraceli zemi, nikdy svého předchůdce nekritizoval, ač by si kritiku zasloužil. Lidé čekali z úst nového prezidenta konečné uzavření té nenáviděné epochy, ale nedošlo k tomu. Putin se od obrazu Jelcina důsledně distancoval a snažil se odosobnit těch devět let chudoby, národního ponížení, řádění zločinu, hořkosti od stálých ztrát a proher. Léta devadesátá zůstala noční můrou, ale první prezident v nich měl roli oběti a ne viníka tragédie.

Putin chápal, jakou směs pocitů mají lidé k Jelcinovi i jeho ženě, ale nikdy se nebál svoje názory vyjadřovat veřejně. V listopadu 2015 otevřel v Jekatěrinburgu Jelcinovo  centrum. Odjel položit symbolické poděkování svému předchůdci, i když to bylo v mimořádně napjaté době jak pro Rusko, tak ve skutečnosti pro celý svět. Bylo to totiž den po sestřelení ruského bombardéru raketou z turecké stíhačky F16. Rusko mělo morální právo odvetného úderu, ale znamenalo by to válku s celým NATO. Svět byl na pokraji třetí světové války. Pokud by v tuto chvíli zůstal v Moskvě, nikdo by mu to nevyčítal. Spíš naopak. Avšak svůj plán nezrušil a zde se nejzřetelněji ukázala jeho principiálnost ve vztahu k rodině Jelcinových.

Pochopit a odpustit

Ohledně Jelcina projevuje Putin silný charakter a velkodušnost. Jelcin jej dosadil do funkce ministerského předsedy, byť na doporučení oligarchů. Po volbách se stal prezidentem. Jelcinova ruka jej pozvedla na politický Olymp. Ignorovat tuto ruku, nebo předstírat, že neexistovala, by byl projev mimořádné hrubosti.

Po smrti Jelcina se hlavou rodiny stala jeho žena Naina Josifovna. Upřímné vztahy k ní nejsou politické, ale lidské. Putinovo jednání zde je příkladem pro Rusko unikátní politické kultury. Na jednu stranu demonstruje své morální a mravní vlastnosti – velkodušnost, schopnost vděčnosti i schopnost postavit se za své ideály i proti obecnému mínění. Na druhou stranu se projevuje jako konzervativní křesťan a propagátor národního usmíření, který připravuje budoucnost a nepřeje si rozbíjet pouta s minulostí, jakkoliv se minulost jeví špatná.

Řád Svaté mučednice Jekatěriny dostala Naina Josifovna ke svým 85. narozeninám. Tento řád Ruské říše byl obnoven v roce 2012. Před tím se do roku 1917 uděloval carským osobám, mecenášům a lidem osvěty. Je to nejvyšší možné vyznamenání žen. Mezi léty 1713 a 1917 jej obdrželo přes 300 osob. Ve smyslu historické tradice je ocenění Nainy Josifovny zcela zasloužené. Avšak lidé to takto nepřijali, podle nich nejsou první prezident a jeho rodina hodni žádných státních ocenění. Rusové zde nepochopili, s jakým cílem Putin pokračuje ve vztazích s touto rodinou. A ještě k tomu vyznamenání!

Nynější prezident nejednou prokázal oddanost politické kultuře  a věrnost vlastním morálním principům. Jelcinova rodina, to jsou naši lidé a naše lidi Putin nikdy neopustí. Nikita Michalkov vyvolal skandál kolem Jelcinova centra, který prezident zastavil.

Příznivci Putina mohou mít dojem, že takové jednání jej kompromituje. Bohužel, u 80 % obyvatel se to tak odráží. Ale Putin nikomu nevnucuje vděčnost k rodině Jelcinových. Na život a vlastní mínění společnosti nemá řád pro Nainu Josifovnu velký vliv. Jelcin a jeho příbuzní budou tak jako tak předmětem nenávisti lidí a jsou pro to důvody. Putin vedle svého osobního vztahu ukazuje Rusům důležitost milosrdenství a schopnosti povznést se nad škodami z rozkradení země.

Jelcin v tomto zlomovém momentě neměl chybovat a není žádný důvod jeho osobu idealizovat. Byl to opilec, ničitel státu, viník čečenské války a defaultu. Avšak neznamená to, že on a jeho rodina přestali být lidmi, kteří nemají do budoucna právo na pochopení a odpuštění.

Převzato z Politikus.ru

***

Vítězství Marka Rutteho – katalyzátor krize mezi EU a Tureckem

Dmitrij Sedov

17. března 2017

Pravostředová Lidová strana za svobodu a demokracii Marka Rutteho zvítězila v nizozemských volbách 15. března a porazila Stranu svobody Geerta Wilderse. Ovšem Mark Rutte zvítězil ve velmi napjaté době a stálo jej to mnoho úsilí, přitom se ještě neví, jaká bude konečná cena. Ta se vytváří nejen v Nizozemí, ale i v zahraničí.

Zatím je možno říci, že se zastoupení Rutteho strany snížilo, v parlamentu bude mít místo 41 jen 33 míst. V končící volební kampani bylo obyvatelstvo Nizozemska zpolitizováno jako nikdy předtím. Až dosud se voleb účastnilo méně voličů než letos, kdy přišlo 80 % těch voličů, kteří mají volební právo. Existuje názor, že voliči šli k urnám proto, aby znemožnili vítězství Wilderse a jeho Strany svobody, avšak je to jinak. Strana Wilderse dostala oproti minulým volbám v roce 2012 o 3 % více hlasů, v parlamentě má 20 křesel, dosud jich měla 15. Rutteho strana má nyní o 8 křesel méně, to znamená, že dostala o 5 % hlasů méně než v minulých volbách.

Předvolební spurt Rutteho byl podmíněn umělým zostřením vztahů s Tureckem a vyvoláním patriotismu obyvatel. Erdogan byl vyprovokován k urážkám Holanďanů, obvinil je z nacismu. Rutte razil heslo „Nenecháme si škodit!“ Poté začal v posledních dnech kampaně prudce stoupat a zvyšovat svůj náskok před soupeřem.

Je celkem charakteristické, že v Evropě nezaznamenali tuto zvláštnost holandských voleb a pokusili se vydávat černé za bílé. Například předseda EU Juncker řekl: „Bylo to hlasování za Evropu a proti extrémistům“ a Merkelová: „Budeme se těšit na nadcházející práci s vítězem, přítelem a sousedem.“ Jenže výsledkem je, že se krize mezi Evropou a Tureckem prohloubila. Najednou po vítězství Lidové strany za svobodu a demokracii se Erdogan veřejně obrátil k jejímu vůdci: „Hej, Rutte! Možná jsi se svou stranou zvítězil ve volbách, ale musíš vědět, že jsi Turecko jako svého přítele ztratil.“

Turecký ministr pro Evropu promluvil o revizi dohody Turecka s EU o běžencích. Řekl, že Turecko svoji část povinností plní a EU ne. Prý EU nepostupuje čestně ke slibovanému volnému přístupu tureckých občanů do EU, víza nejsou zrušena. Ankara proto nemá důvod dohody dodržovat. Při podpisu dohody před rokem si Evropané mysleli, že bylo dosaženo východu ze strašidelné slepé uličky, způsobené přílivem běženců. Turecko jich soustředilo na svém území ze Sýrie a Iráku kolem tří milionů. Pokud tito lidé budou opět mít otevřené turecké hranice, navrátí se situace zpět do roku 2015.

To ještě není vše. Aby Evropané lépe pochopili, jak není s tureckými ministry radno jednat, zastavuje Ankara činnost v některých společných programech NATO, jako je mise v Kosovu, Afghánistánu a Středozemním moři. Ve štábu NATO považují tureckou blokádu programu spolupráce za vážný problém. Jedním z důsledků blokády bude to, že v novém učebním kursu ve Válečné akademii v Římě nebude nikdo z kandidátských zemí. Především Švédsko a Finsko ještě s několika dalšími zeměmi mají starost. Finský velvyslanec při NATO napsal v dopise Stoltenbergovi: „V dlouhodobém plánu to může mít vliv na operativní schopnosti NATO a zablokování našich možností operace NATO podpořit.“

Krize mezi EU a Tureckem se prohlubuje a vítěz voleb v Nizozemí tomu podstatně dopomohl.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 8 komentářů