Co se musí Rusko naučit u Číny

Said Gafurov, Jurij Kondratěv

18. března 2017

Politolog Alexandr Nagornyj besedoval v redakci Pravdy.

Jak USA za pomoci informačních technologií řídí svět? Bude Čína budovat hospodářství orientované na dolary, nebo se zaměří na vytváření finančních center alternativních Washingtonskému konsensu? Proč jsou davoské teze Si Ťin-pchinga o globalizaci geniálním krokem diplomacie Pekingu? Jaké otázky se posuzovaly při dvou zasedáních v Pekingu? Bude Si Ťin-pching zvolen po třetí? Jak pokračuje bitva frakcí před XIX. sjezdem komunistické strany Číny? Měl Putin pravdu ve svém pohledu na problémy nerozšiřování jaderných zbraní? O čem přemýšlejí v Pchjogjangu a jak lidově demokratická Korea dokázala srazit USA na kolena? Jakou roli má Li Kche-čchiang v boji koalic v čínské politice?

Si Ťin-pchging se bude i po třetí ucházet o funkci prezidenta. Ještě před sjezdem KS Číny proběhnou dvě zasedání. Důležitá bude konference hlav států ohledně  Hedvábné stezky dne 15. května, na kterou přijede Vladimir Putin a na níž se setká se Si Ťin-pchingem. Přijedou tam prakticky všichni vedoucí středoasijských států a států jihovýchodní Asie. Trump je pozván, pravděpodobně nepřijede, ale Japonci asi přijedou. Severokorejci možná nebudou vpuštěni, ponížili americký imperialismus, z něhož i přes jeho moc udělali malinkého Davida. Putin měl pravdu, když v předvolebním článku uvedl: Máš-li atomovou bombu, nikdo na tebe nesáhne.

Bude ještě veselo. Pravděpodobně se bude tendence vlastnit jaderné zbraně šířit, přijdou i další země, které je budou mít. Jestli je s tím možno něco udělat, záleží na ideologii toho kterého experta specialisty. V případě, že půjde o islámského experta typu „mahdí“, bude střet nevyhnutelný a svět se stane hořícím peklem.

Myslím, že ostražitost, nebo dokonce velká ostražitost Putina ohledně USA vyplývá z pochopení, že jsme ve věci nezávislého rozhodování ve velmi těžkém postavení. Jediná země, která se může absolutně nezávisle rozhodovat, je Čína. Je lidnatá, má nezávislou strukturu zahraniční i domácí politiky, má peníze. Čína je jediná, která si skutečně zachovala nezávislost na americké chobotnici.

Také se snažíme se odpoutat. Odpoutáváme se, třeba v Sýrii jsme se trhli a dokázali změnit situaci. Dříve jsme se škubli jen nesměle v Gruzii, ale bylo potřeba dovést akci do konce. Proti Rusku ve skutečnosti není možná žádná rozsáhlá válka. Má jaderné zbraně,a i kdyby bylo paralyzováno 95 % ruského potenciálu, 5 % tak jako tak vyletí a zasáhne protivníka. Bude to pro něj zlé.

A co jestli na něco přijdou?

To by museli zaútočit jako první, ale i tak utrpí velkou škodu. Vidíte, že se nedokáží vypořádat ani s KLDR. Řeklo by se, že tato země má jen 25 milionů obyvatel a jsou izolováni ze všech stran. Přesto žijí a vyrobili si atomovou bombu. Vypustili na raketě družici, není známo kolik toho uletěla, ale letěla. Nyní odpálili 4 paralelní střely, které ve vzdálenosti 1000 km zasáhly cíl. Označili to za dárek strýčkovi Samovi. Strýček Sam nemůže do korejských systémů proniknout, nejsou totiž sestrojeny z dovezených prvků, ale ze svých vlastních.

U Kim Čong-una je možné se seznamovat s tím, jak malými silami ničit velké systémy.

Si Ťin-pchging řekl v Davosu, že nedovolí Američanům zglobalizovat světovou ekonomiku, ve skutečnosti Spojeným státům vyhrožoval. Má pravdu?

Zcela geniální postup čínské diplomacie, když uviděla rozvrat kolem voleb a to, co se dělo po Trumpově volbě. Je ohromující, jak rychle pracuje čínské analytické úřednictvo. Naráz uviděli možnost stáhnout na sebe celé ideologema globalizace, která se rychle rozvíjela za Obamy a jeho satrapů a využít jej tak, aby rozšířili svůj politický vliv na země Západní Evropy a aby se jim ukázalo, že Čína je pánem v tomto prostoru. Nezavršilo se to, ale diplomaticky to bylo uděláno skvěle.

Probíhá u nich velký boj. Čínský premiér Li Kche-čchiang odráží samozřejmě zájmy mnohých výrobních a průmyslových, ale především finančních skupin na území Číny. Jejich šéfové vstupují do kontaktu především se zahraničními bankami, zejména americkými a anglickými. Tato spolupráce vytváří dostatečně pevné vazby, kromě jiného ve vývozních a dovozních operacích. Samozřejmě, že kdokoliv zde má co činit, se snaží, aby mu nějaké dolary přešly na jeho účet v americké bance. K tomu se v Číně utvořila silná lobby. Dokonce jakási koalice různých skupin, které mají zájem na pokračování práce se státy, s mezinárodním hospodářským pořádkem a se světovými financemi. Říkají: nespěcháme, stejně se rozvíjíme, v HDP jsme překonali Ameriku, za 30 let budeme na dvojnásobku a Amerika se spolu s dolarem včlení do jüanu.

To je  cesta evoluční. Ale jsou i další koalice, neméně vlivné a možná mnohem silnější. Odrážejí zájmy čínské společnosti. Jsou to silové struktury, které tvrdí: Děláte hlouposti, revoluci vám nikdo neumožní.

Dokud není vojenská rovnováha v náš prospěch, dokud je měkká síla v rukou Američanů, nemůžeme nic dělat. Pokud je budeme pomalu dohánět a vytlačovat, jednoduše na nás zaútočí a my se s tím nevyrovnáme. Samozřejmě jsou USA vědecky i technologicky na prvním místě i vzhledem k Rusku, které pokračuje v destrukci své Akademie věd.

Převzato z Pravda.ru

***

Skutečný cíl USA na Blízkém východě – Írán

23. března 2017

Bývalý velvyslanec Indie v Turecku a Uzbekistánu Bhadrakumar tvrdí, že skutečným cílem USA na Blízkém východě není osvobození Sýrie nebo porážka IS, ale „zadržování Íránu“.

Bhadrakumar si klade otázku: „Vypadá to, že USA nehledají možnosti k vytvoření protiteroristické koalice k boji proti IS v Sýrii v souladu s dohodou. Bude v tom případě v Sýrii pro USA přednostní porážka IS nebo zadržování Íránu?“ Spojené státy mají za to, že ze strany regionálních spojenců, což jsou především Izrael a Saúdská Arábie, je hlavním požadavkem zmenšení vlivu Íránu v Iráku, Sýrii a Libanonu, navíc se jedná o nedílný prvek americké hegemonie na Blízkém východě. Pokud by se situace v Sýrii stabilizovala a severní a východní část Sýrie by byla pod kontrolou USA, bylo by možno položit plynovod z Kataru na evropský trh. Tato myšlenka je v pozadí událostí téměř 10 let.

Šéf velení amerických ozbrojených sil Votel prohlásil v Senátu dne 9. března, že za podporu syrské vlády je odpovědný Irán. USA nemají snahu přidat  se do spojenectví s Ruskem a jinými silami k potření IS. Co se týká ostatních skupin extrémistů, mají USA dvojakou pozici.

Bhadrakumar uvádí, že USA by měly podpořit Chalífu Haftara, velitele libyjské armády, který zůstává věrný zvolené vládě: „Haftar je jedinou postavou, která má možnost v chaotické Libyi zvítězit nad teroristickými skupinami a přinést jakousi stabilitu zemi do myslitelné budoucnosti. Namísto toho však pokračuje politika USA z Obamovy éry, spočívající v nízké intenzitě západní intervence a ve skryté podpoře islámské milice, která Haftara vytlačuje. V Libyi je to stará historie – získání kontroly nad jejími ohromnými zásobami ropy. Ne nadarmo jsou ropné přístavy v Libyi v posledních měsících bojů v centru pozornosti.“

Převzato z Vestikavkaza.ru

***

Kým nahradit v Evropské unii Velkou Británii?

Natalija Meden

23. března 2017

Evropská unie se nemůže vzpamatovat z rány vyvolané britským referendem. Juncker si dělá naděje, že se Velká Británie časem opět k EU připojí. Brusel napadlo, že je potřeba kompenzovat odchod Spojeného království přijetím nových členů. Na vstup čeká 5 zemí: Turecko, Černá Hora, Albánie, Makedonie a Srbsko. Přes veškeré krize mezi Ankarou a Bruselem se postavení Turecka jako kandidáta  vstupu do EU nemění. Juncker se k obyvatelům Turecka obrátil s v podstatě provokačním provoláním, že „nejsou všichni Turci maličcí Erdoganové“.

Srbsku, Makedonii, Bosně (Bosna a Hercegovina je dosud kandidátem uvnitř kandidáta), Albánii a Černé Hoře bylo slíbeno členství v roce 2003. Od té doby věc nijak nepokročila, když najednou začátkem března přijela Mogheriniová do Bělehradu s jistým poselstvím pro celý region. Po odchodu Velké Británie se prý EU neochudí na méně než 27 zemí, protože vstoupí nové státy a madam je přesvědčena, že Srbsko bude jedním z nich.

V říjnu roku 2014 Evropská komise oficiálně nedoporučila napomoci rozšíření v regionu Západní Balkán. V jejím dokumentu z roku 2015 se uvádělo, že dokud trvá mandát současného složení EK (ukončí se koncem roku 2019) nebude ani jedna země Západního Balkánu připravena ke vstupu do EU.

Ještě před měsícem potvrdil náměstek německého ministra zahraničí Roth, že jednání o vstupu balkánských zemí do EU nepokročila, avšak promluvil o nezbytnosti zesilovat přítomnost v tomto regionu, neboť USA se patrně připravují jej opustit. Je zřejmé, že se Německo snaží pod záminkou nastávajícího odchodu USA z Evropy (i když nikdo odchod nevyhlašuje) využít jakoukoliv příležitost se vnutit na Balkáně. Každé rozšíření EU v tomto regionu má ve skutečnosti být rozšíření vlivu Německa.

Přitom sami Němci nejsou nakloněni snaze kompenzovat odchod Velké Británie z EU přijetím několika nových členů. Několik citátů z internetového fóra novin Welt:

„Mají země bývalé Jugoslávie a Albánie vstupovat poté, kdy Velká Británie odchází z EU? Výtečná výměna. … Katar a Saúdská Arábie už 20 let wahabisticky islamizují za pomoci petrodolarů Bosnu, Albánii a Kosovo. Je potřeba rozhodně říci, že u těch zemí, kde existuje wahabismus, se nemůže uvažovat o členství v EU.“

„Namísto toho, aby se tyto země hromadně přijímaly, se musí konečně řešit ostré problémy.“

„Ano, nechci, aby EU přijímala jakékoliv nové země, jejichž postavení v EU bude horší. Tyto země jsou příjemci pomoci. Kdo to bude všechno platit?“

„Chybou bylo přijetí Řecka, Bulharska a Rumunska a nyní chtějí přibrat země s ještě slabší ekonomikou a s vysokou zločinností. V Řecku se život podporuje především za peníze evropských daňových poplatníků a jak změnili Německo Rumuni a Bulhaři, všichni víme.“

Naposledy je zájmem Evropské komise rozšířit svá chapadla, aby si pomohla k izolaci Ruska v Evropě, aby oslabila jeho vazby s pravoslavnými balkánskými zeměmi. K tomu došel Welt 20. března v článku McAllistera, německého politika CDU, který po prohře v posledních volbách v Dolním Sasku odešel do Bruselu a stanul v čele výboru Evropského parlamentu pro zahraniční politiku. Ve svém článku tvrdí, že se Rusko snaží Srbsko destabilizovat. Změnit dobré vztahy Srbů k Rusku on nemůže, avšak vliv Ruska v Srbsku ho znepokojuje a myslí si, že je tomu nutno bránit. Jenomže jak? Všichni viděli, jak Mogheriniovou opoziční srbští poslanci v srbském parlamentě přivítali, když křičeli: „Srbsko, nevěř Bruselu!“ a „Nepotřebujeme EU!“. Srbsko si pamatuje, jak v roce 1999, když je NATO bombardovala, žádal ministr zahraničí Německa Fischer srazit Srby na kolena. Všichni mu připadali jako „maličcí Miloševičové“. Pamatují si, jak při prohlášení nezávislosti Kosova psali Albánci na stěny domů v Prištině heslo „Děkujeme, Německo!“

Tak jak by ještě chtěl německý politik McAllister intrikovat na Balkáně proti síle kulturně-historického vlivu Ruska?

Převzato z Fondsk.ru