Rusko není země, která se bojí

Taťjana Melikjanová

15. května 2017

Na fóru Jeden pás – jedna cesta promluvil čínský prezident ke světovým vůdcům a vyzval je, aby se vzdali záchrany globalizace. K čínské ekonomické iniciativě se vyjádřil Vladimir Putin. O svém pohledu na situaci ve světové politice a ekonomice promluvil pro novináře na tiskové konferenci.

Ruský prezident učinil poznámku v tom smyslu, že čínská iniciativa ve věci Nové hedvábné stezky je natolik dobrá, že už nepatří jen Číně, ale všem, kteří se účastnili fóra.

Možnosti – pro statečné

Zástupci velkého byznysu, včetně evropského, se v kuloárech svěřovali se svými dojmy, především ruskému prezidentu. Podle jeho slov se prakticky všichni shodli na tom, že je nezbytný kontinent stability v moři nestability. V USA probíhá ostrý politický boj, ve Velké Británii je spuštěn proces odchodu z EU a v samotné EU je mnoho problémů.

Když Putin uvažoval o hospodářské síle Číny, tak uvedl, že její jednání není směřováno k uchvacování, a rozhodnutí, která přijímají Moskva a Peking, budou společná, a to znamená, že nepřinesou škodu. Řekl: „Rusko není země, která se něčeho bojí. Pokud je nám něco k užitku a je pro rozvoj naší ekonomiky, není to nic špatného. Je hřích takové možnosti nevyužít.“

V několika nejbližších měsících se budou v Moskvě chystat na návštěvu prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga. Začátkem července podepíší dohody předjednané v Pekingu. Společným úkolem je zvýšit obchodní obrat a změnit i jeho strukturu. Rusko chce krom přírodních zdrojů dodávat i technologie. Podle plánu pokračují práce na plynovodu Síla Sibiře, spory o cenu plynu jsou vyřešeny. Podle slov Putina Rusko cena ropy ani příliš neznepokojuje. Uvedl: „Cítíme se spokojeni, klidni. Upřímně řečeno, nás ceny plynu ani nijak mimořádně nelekají, protože všechny problémy překleneme množstvím.“

Na stráži světového řádu

Putina se také zeptali na úspěšné zkoušky balistické rakety provedené Pchjongjangem 13. května. Řekl, že pro Rusko v tom není nebezpečí, avšak je kategoricky proti takovým zkouškám. Vyzval k jednání se Severní Koreou. Řekl k tomu: „Je třeba se vrátit k dialogu se Severní Koreou, ukončit vyhrožování.“ Připomenul období, kdy oznámila ukončení svého jaderného programu, ale tehdy neměli všichni účastníci rozhovorů dost trpělivosti. Uzavřel to konstatováním, že „je naléhavé se k tomu vrátit“.

Vyzýval k dialogu ohledně syrských Kurdů, a to i přes Erdoganův nesmiřitelný postoj k nim. Informoval o Erdoganově stanovisku při jednání v Soči: „Posuzovali jsme tuto otázku a on zde projevil starost.“ Putin se na věc dívá tak, že Kurdové jsou v Sýrii skutečností a účastní se boje proti IS. Zde podtrhl: „Považujeme za správné udržovat s nimi pracovní kontakty, byť jen kvůli tomu, aby se předešlo možným střetům a situacím, které by mohly představovat nebezpečí pro naše vojáky.“ Turečtí partneři nemusejí mít obavy.

Poplašné kybernetické útoky

Bez připomínek Spojených států se neobešly ani rozhovory o útocích hackerů s žádostmi o výkupné ze dne 12. května. V Rusku jimi byly zasaženy telekomunikační společnosti MegaFon a VimpelCom. Pokusili se proniknout do serverů ministerstva zdravotnictví a ministerstva vnitra, útoky na elektronickou strukturu zaznamenala Sberbank a Ruské železnice. Škody sice nezpůsobili, ale celkově je podle Putina situace znepokojující. Prezident podtrhl: „Co se týká původce těchto hrozeb, co vím, tak výslovně uvedlo vedení Microsoftu, že prvotním zdrojem tohoto viru jsou zpravodajské služby USA. Rusko s tím nemá vůbec nic společného. Za těchto podmínek je mi divné slyšet něco jiného. Podle mého je hlavní problém v tom, že džinové tohoto typu, obzvláště vytvoření ve zpravodajských službách, mohou nakonec po vypuštění z láhve uškodit jejich autorům a tvůrcům.“

Jen na jednu otázku odpověděl ruský prezident stroze: o jeho plánech na účast v předvolební kampani. Otázka zněla, není-li čas projevit své úmysly. „Ne“, řekl a odjel do Irkutska na inspekci situace ohledně požárů v regionu.

Převzato z Lenta.ru

***

Asie odpověděla Trumpovi Munem

Dmitrij Něrsesov

11. května 2017

Zvolení nového prezidenta Jižní Koreje je důstojnou odpovědí Asie na příchod Donalda Trumpa do Bílého domu. Mun Če-in představuje, stejně jako jeho filipínský kolega Duterte, novou generaci regionálních politiků, kteří se chtějí aktivně účastnit americko – čínského jednání. Spolu se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem jsou to stejné „mazané keksy“, jak se Trump vyjádřil na svém Twitteru.

Potvrzuje se, že centrem světové politiky se postupně stává Asijsko-pacifický region (APR). Severní Korea se ocitla v důsledku svého raketového a jaderného programu v centru globální pozornosti. Pro USA je to přímá výzva. Na Filipínách byl zvolen prezident, který si nebral servítky a veřejně urazil Obamu. Potrestán nebyl. Před několika dny se v Jižní Koreji dostal k moci opoziční politik, rovněž skeptický k Americe. Vypadá to, že se Washington potýká se ztrátou svého vlivu v APR, vlivu kdysi absolutního. Tak to je i není. Úplná prohra Američanům nehrozí, avšak Asie nachází vlastní politickou tvář a na globální politickou scénu nechce přijít jako americký protektorát. Přesněji jde nyní o celý tým hráčů pod vedením jednoho trenéra i kapitána – Číny. K pochopení dění zde je potřeba se podívat na věc z pohledu strategické hry mezi Spojenými státy a Čínou.

Ještě dlouho před Trumpem, za prvního prezidentského období Bushe ml. byla Čína označena za strategického partnera USA. Peking zaujal v systému globálního řízení a podpory globální stability místo Moskvy. O to Číňané usilovali už za Maa. Dosáhli toho na přelomu tisíciletí.

Za Obamy bylo oznámeno, že USA převádějí centrum svých globálních zájmů z Blízkého východu do APR. Čína na to odpověděla opatrně, ale soustavně: zahájila své manévry kolem sporných ostrovů v Jihočínském moři. Problém se zvláště vyostřil koncem Obamovy vlády, do sporů byl zatažen Vietnam, Japonsko a Jižní Korea, a Spojené státy byly nuceny varovat před možnými vojenskými důsledky. Nakonec vyvolaly provokace Američanů jen ostrou odpověď Číny (zajetí amerického špionážního letadla). Obama měl dost starostí v Afghánistánu a Iráku, měl neúspěchy v Sýrii a s Čínou si nechtěl zahrávat. Peking toto věděl a klidně si stavěl umělé ostrovy s letišti a zval tam turisty. Washington nyní nebude mít možnost proti osvojení tohoto území Čínou něco podnikat.

Čína nabrala body také u Severní Koreje. Využila Obamův zmatek při snaze uplatnit zkušenosti s řešením jaderného problému s Íránem ke „zkrocení“ Pchjongjangu. Kim mu nevyhověl. K čemu by mu to bylo, když má za zády Čínu?

Výsledek je evidentní: Ve chvíli změny vlády ve Washingtonu se náhle Severní Korea změnila v raketovou a jadernou mocnost, schopnou ohrožovat americké spojence, takže těm jsou americké záruky nanic. Podle názoru států v regionu jim může dát záruky jedině Peking, proto se obracejí k němu. První příklad dal Duterte. Veřejně zostudil Obamu, oznámil, že vyhodí americké vojenské základny, a nyní se okatě přátelí s čínskými vůdci. A nový pán Bílého domu se na něj obrací s prosbou, aby se u Číny přimluvil ohledně ovlivnění Kim Čong-una. Jsou za těchto okolností Filipínci ještě spojencem a základnou USA v APR? Zřejmě ne, dnes jsou spíš spojencem Číny. A nesmíme zapomenout: Číňané dobyli tohoto spojence bez jediného výstřelu!

Nyní přišla řada na Jižní Koreu.

Je zajímavé, že skandál kolem bývalé prezidentky se vzňal právě tehdy, když USA měly až nad hlavu vlastních skandálů a nemohly zasáhnout. Dokázali jen poslat ke Koreji letadlovou loď a narychlo nainstalovat na jihu poloostrova PRO.

Trump osobně žádal čínského prezidenta, a veřejně to potvrdil, aby mu pomohl zamezit konflikt s KLDR. Věděl, že americká PRO bude v Pekingu špatně přijata, proto chtěl udělat výměnu: za denuklearizaci KLDR nabízel odstranit PRO z Jižní Koreje. Asi si neuvědomil, že Číňané pravděpodobně předem zahájili akci k výměně prezidenta v Jižní Koreji za člověka k nim loajálnějšího. Patrně z tohoto důvodu se stal novým prezidentem Mun. Má v úmyslu požadovat odstranění amerického systému PRO.

Problém KLDR se tedy neřeší mezi USA a Čínou, ale je to otázka Ameriky a Jižní Koreje. Peking s tím nemá nic společného. Pro Trumpa je ponižující mít za partnera namísto Číňana Jihokorejce.

Mun je ochoten osobně se sejít s Kimemm, a to není právě americká idea. USA se vždy stavěly proti sjednocení obou korejských států. Schůzka Muna s Kimem se může odehrát jen pod patronací Číny. Spojení průmyslového potenciálu jihu s jadernou silou severu je možné jen s pomocí Číny. Pro Ameriku i Japonsko je to noční můra.

Příchod Mun Če-ina je jedním z vítězství čínské politiky. Američané jsou vedle. Zvítězil v čestném boji. Nyní musí Trump, aby mohl promluvit s „vysoce váženým“ prezidentem Si, buď hned přistoupit k podstatě věci – rozdělení vlivu v APR mezi USA a ČLR, nebo se snažit nejdříve řešit své problémy s Munem, vzít v úvahu přání mazaného Kima, nezapomenout na možnou hysterii Duterteho, dokázat uklidnit své spojence v Japonsku a Vietnamu a přesvědčit je o fungování amerických záruk bezpečnosti.

Taková je nová geopolitická tvář Asie, nová strategie, se kterou přichází do současného světa s tím, aby byl zformován svět zítřejší.

Převzato z Pravda.ru

***

Emmanuel Macron a makro problémy pro Evropu

Petr Iskenderov

18. května 2017

Zvolení nového francouzského prezidenta možná otevře novou etapu v historii francouzské Páté republiky i celé Evropy. Je možno jej při určité snaze považovat za francouzského Trumpa“, samozřejmě když si odmyslíme jeho euroatlantické a globalistické sklony. Ať to tak je, nebo není, oproti kandidatuře Marine Le Penové z Národní fronty přineslo postavení Macrona jakožto „bojovníka s elitou“ (možno přijímat s ironií) a zároveň příznivce celoevropských hodnot úspěch. Jenže jeho perspektivy v parlamentních volbách v červnu už pro něho nejsou tak růžové. Ve volbách do Národního shromáždění už není žádné druhé kolo a nikam se neztratí 34 % hlasů, které Le Penová dostala ve druhém kole prezidentských voleb. Navíc jsou k odvetě připraveni socialisté, Mélenchonovi leví radikálové a pravicoví republikáni. V novém Národním shromáždění je docela možné nečekané rozložení sil.

V parlamentních volbách udělají Národní fronta i strany, které propadly ve druhém kole prezidentských voleb, vše, aby předčily ty, kteří hlasovali pro nového prezidenta. Takovýto je názor prezidenta univerzity Science Jardina: „Le Penová se ocitla na historickém vrcholu, svůj hlas jí dalo 11 milionů Francouzů, to se dříve nestalo a ona nezahodí tuto příležitost ke zvýšení svého zastoupení v parlamentu.“

Pro budoucnost EU je vítězství Macrona ještě spornější. Přední světoví politici sice nadšeně komentovali volbu Francouzů (pro ně byla úleva, když nebyla zvolena Le Penová), ale je jasné, že nyní bude situace složitější než za vlády Hollanda nebo Sarkozyho. Příčina je v jeho nepředvídatelnosti a jeho zkušenosti ve funkci ministra hospodářství.

Volbou Francouzů utrpěly hlavně země Střední a Východní Evropy. Mladý ambiciózní Macron chce především dát impuls ke sjednocení mechanismů EU, a ne právě to, co by od něj rády slyšely vládnoucí kruhy takových zemí jako je Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko, které už ztratily v EU svého tradičního partnera – Velkou Británii. Pro Varšavu a Budapešť bude také nebezpečím ztráta rovnováhy mezi Západem a Východem, mezi Severem a Jihem i  nesoulad mezi Paříží a Berlínem, kam východoevropští lídři tradičně směřovali své zájmy.

Dalším poraženým po francouzských volbách je Německo. V posledních letech hrálo všechno do ruky vládnoucí německé koalici, včetně neoblíbeného francouzského prezidenta Hollanda, poslušně se podřizujícího Merkelové a uznávajícího vedoucí roli Německa v evropských záležitostech.

Jenomže bývalý ministr hospodářství Francie a nynější prezident má řadu projektů k reformám eurozóny, schopných vyvolat obavy německých politiků a finančníků: od obnovení myšlenky vydat velké množství eurobondů a přerozdělení dluhového zatížení středomořských států na bedra Německa, až do úplného vyloučení principů tvrdé rozpočtové ekonomiky v eurozóně.

Vítězství Macrona je významné i z dalšího hlediska. Není vázán na tradiční gaullistický systém Páté republiky, dvoupolární model pravice a levice, liberálů (konzervativců) a socialistů (sociální demokracie). Podle všeho už dozrál v zemích Evropy veřejný politický požadavek na změnu přežitého dvoupolárního modelu, jehož hlavní předností je to, že mocným zaručuje zachování jejich statusu quo.

Téměř polovina voličů v prvním kole prezidentských voleb ve Francii volila Marine Le Penovou a krajně levicového Mélanchona. Byly to hlasy pro kandidáty s hesly proti elitě a zpochybňující existenci EU. Také nyní je v seznamu hnutí Vpřed pro červnové volby do parlamentu asi polovina kandidátů, kteří dosud do orgánů vlády nebyli voleni a jsou to spíše aktivisté než politici.

Všechno to připomíná započatý proces evoluční výměny elit. Něco podobného, i když v různém stupni vývoje, se objevuje i v dalších zemích Evropy.

Převzato z Fondsk.ru