Svět ruskýma očima 416

Reklama


Vatikánské tajné služby přibližují svá tykadla k Moskvě

Juliana Pogosova

20. srpna 2017

Západní media píší poslední dobou stále častěji, že ruská vláda má vazby na papeže Františka.

Dne 20. srpna přiletěl do Moskvy státní tajemník Vatikánu ke schůzce s ruským prezidentem a s hlavou ruské pravoslavné církve patriarchou Kirillem. Návštěvu označovala západní media za další krok k prohloubení vztahů mezi Ruskem a Vatikánem. Papež zaslal Vladimiru Putinovi otevřený dopis, ve kterém jej vyzýval, aby vyjádřil negativní postoj k vojenskému vměšování USA do záležitostí Sýrie.

Zakladatel Společnosti svatého Egidia v Římě Andrea Riccardi uvedl, že papež požádal Putina, aby se za něj pomodlil a zdá se, že prosba Putina dojala.

Za několik měsíců se papež a Putin poprvé setkali v Římě. Hovořili spolu německy, 50 minut, což bylo dvakrát déle, než trval rozhovor papeže s Trumpem.

Západní media  mají za to, že vztahy s Vatikánem jsou pro ruského prezidenta významné, že je to příležitost vzbudit pozornost a představit Rusko jako baštu morálky a tradičních hodnot, na rozdíl od stále více sekularizované Evropy. Podle nich chce ruský prezident upevnit prestiž své země a ukázat, že Rusko není izolované.

Pro římskokatolickou církev jsou těsné vztahy s Moskvou možností obnovit oproti minulému století silnější pozici.

Úplné diplomatické vztahy mezi Moskvou a Vatikánem byly obnoveny až v roce 2009. Existuje domněnka, že státní tajemník Vatikánu možná připravuje půdu pro nadcházející návštěvu papeže v Moskvě. Ten se nejednou vyslovil pro „sjednocení křesťanů“. Setkal se rovněž v únoru 2016 s ruským patriarchou Kirillem. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se Východní pravoslavná církev odloučila od Říma v roce 1054.

V katolickém náboženství je papežova vláda absolutní, papež je vládce nad osudy a zástupce boha. Je možné, že je cílem Svatého stolce domoci se toho, aby se pravoslavná církev podřídila papeži.

Vypadá to, že už byly dosaženy nějaké dohody s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem. Ten se již s papežem společně modlí – je to silný nátlak na vědomí pravoslavných celého světa. Pokud dokáže papež protlačit ekumenismus jako státní ideologii, potom budou veškeré protesty nepřípustné.

Nesmí se zapomínat, že je ve skutečnosti Vatikán Rusku naprosto nepřátelská struktura, ruský geopolitický protivník a současně zuřivý spojenec americké politické elity.

Je vhodné připomenout spolupráci amerických a vatikánských tajných služeb. To může být přímou hrozbou národní bezpečnosti země.

Převzato z Pravda.ru

***

Překvapivá návštěva Netanjahua v Soči. Čím je znepokojen Izrael?

Dmitrij Minin

24. srpna 2017

Netanjahu navštívil 23. srpna v Soči Vladimira Putina údajně kvůli „rozsáhlé vojenské přítomnosti Íránu v Sýrii“. Mimochodem pro Izrael je stěžování si na Írán pravidelnou záležitostí a těžko může Rusku v této věci říci něco nového. Izraelská delegace podobně před časem jednala ve Washingtonu a nikoho tam neudivila.

Do Soči přicestoval spolu s předsedou vlády také šéf rozvědky Mossad Kohen a šéf Rady národní bezpečnosti Izraele Ben Shabat, který promluvil o zvláštním významu, jaký Netanjahu setkání přikládá. Bez ohledu na zaneprázdněnost ruského prezidenta trvala návštěva 3 hodiny.

Podle izraelských expertů je Netanjahu nejen znepokojen přítomností íránských dobrovolníků v Sýrii, ale také prý pro Izrael neblahými perspektivami brzkého ukončení syrské občanské války. Především se blíží konec společné libanonsko – syrské operace po pádu poslední silné skupiny IS na hranici mezi dvěma zeměmi západního Kalamanu, vzdáleného 20 km na sever od Izraele. Dá se očekávat, že budou osvobozující oddíly vládní Syrské arabské armády  (SAA) a jejích spojenců usilovat o vyčištění území od teroristů. Jsou to území hraničící s Izraelem, zejména oblast Kunejtry.

Před Izraelem vyvstává dilema. Připustit návrat Damašku na svoji hranici na území okupovaných Golanských výšin si Izrael nepřeje, protože potom by se ukázalo, že celá Netanjahuova strategie podpory syrské opozice a odmítání Asada padla. Podobné rozuzlení může způsobit konečnou ránu dosti vratké pozici jeho kabinetu. Rovněž je nevhodné bojovat na straně přívrženců al-Kájdy. K tomu se dost chladně postavily i USA. Proto existuje verze o „hrozném“ Íránu, který div že nezabere za pomoci šíitských milicí celou Sýrii. Proto proti němu a proti proíránskému libanonskému Hizballáhu stanovuje Izrael přísné „červené linie“, jejichž překročení vyvolá použití veškeré izraelské válečné síly.

Problém je složitější tím, že 13 km od předpokládaného místa bojů na západní hranici jižní zóny deeskalace v Sýrii jsou umístěny na deseti bodech ruští pozorovatelé mírových sil (nyní dvě roty vojenské policie z Ingušska). Mají mezinárodně uznaný status včetně dohody s USA. Izrael nebyl vytvořením této zóny zklidnění, ani přítomností ruských mírových sil nadšen. Je odtud výborně vidět, zda se směrem na Izrael pohnou  íránské revoluční gardy nebo členové Hizballáhu. Dnes už nejsou obránci Sýrie závislí na zahraničních dobrovolnících. Existují nové národní oddíly a útvary SAA. Asad už nepotřebuje využívat Íránce a Libanonce k tomu, aby převzal kontrolu nad izraelskou hranicí. Proč se Netanjahu tak usilovně snaží přesvědčit Moskvu o tom, že se chtějí angažovat Íránci. Vždyť íránské oddíly v Sýrii nemají těžkou techniku, aby mohly provést to, co Izrael hlásá. Jsou plně k dispozici SAA a nyní i v zóně pozorování ruských poradců.

Moskva neklame, když říká, že jí nejen dělá starost bezpečnost Izraele, ale je ochotna ji i zaručit. Jen tu skutečnou a ne fiktivní. Každý nezaujatý analytik musí vidět, že konec války v Sýrii je daný. Vítězi nebudou jen jednotliví politici typu Asada, ale veškerý syrský lid. Prozíraví politici musejí dávno vidět realitu, korigovat svoji strategii a nesnažit se vrátit kolo dějin zpět. Jen tak budou moci zajistit stabilitu sobě i celému regionu.

Další události v tomto konfliktu budou do značné míry záviset na postoji USA. Izraelští experti uznávají, že přes všechny hrozby Netanjahu sotva přejde na vážnou vojenskou operaci v Sýrii, pokud mu to nějak neodkývne Washington. Tak se také pozná, zda bude Bílý dům ochoten kráčet po křehkém mostě příměří v Sýrii, anebo bude chtít znova tuto zem vrátit do chaosu, což mu při současném rozložení sil nic dobrého nepřinese. IS je v Sýrii před úplným krachem. Spojenci Američanů by se nyní mohli stát příslušníci Syrské svobodné armády.

Přední izraelské noviny Maariv s politováním píší, že schůzka v Soči dne 23. srpna „nezmění ten smutný fakt, že ve vztahu k Íránu nemá Izrael na mezinárodní scéně skutečné spojence“. Vinu za to klade Netanjahuovi, který nedokázal získat podporu dvou prezidentů, jejichž přátelstvím se pyšní – USA a Ruska.

Premiérovi Netanjahu už několikrát objasnili, že po skončení války v Sýrii odtud íránské složky odejdou. Tvrdí to i Teherán. A pokud není pozdě, nebylo by lepší postavit se na stranu vítěze? Dokonce i v případě absence diplomatických vztahů není nalezení způsobu nikterak těžké. To by byla nejrozumnější politika.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rozeštvat Indii a Čínu – to je smysl „nové afghánské strategie USA“

Dmitrij Kosyrev

24. srpna 2017

Je dobré rozhodnutí Trumpa zůstat v Afghánistánu? Podle toho, co je za tím. Podle demokraty zmonopolizovaných medií je to hloupost, žádná strategie, vždyť to pochází od Trumpa. Jsou však země, kde dobře chápou, o co se jedná, jsou to samotný Afghánistán, Pákistán, Indie a Čína. Vědí, že o Afghánistán nejde. USA chtějí rozhádat a poštvat proti sobě Indii a Čínu, dvě mocnosti předbíhající Ameriku. Je to jednoduché.

Výměna spojenců

Z Trumpova proslovu týkajícícho se Afghánistánu mohlo vyplynout rozhodnutí zachovat v neurčitém počtu a na neurčitou dobu americké vojáky v Afghánistánu. Jaký to má smysl? Přibudou čtyři tisíce vojáků k současným osmi tisícům. Ať třeba 40 tisíc, vždyť už jich tam bylo přibližně 100 tisíc a nic dobrého z toho nepošlo.

Evropští spojenci NATO se mohou ptát, zda budou jejich vojáci znovu zatahováni do této nepochopitelné akce. Dokud byla Amerika mocností, byla krvavá daň nutností. Dnes už není a je možné se tomu vyhnout. V každém případě je jasné, že se žádné vítězství nad terorismem neočekává. Trump ani nevysvětluje, co to vítězství je. Ještě tak hovoří o zabránění porážce, že odejít není možné atd.

V Rusku a spojeneckých zemích měli od samého počátku smíšené pocity. Vítězství Američanů by znamenalo Washingtonem nadlouho okupovanou a řízenou zemi v samotném centru složitého regionu, vojenské základny a další. A naproti tomu vítězství druhých – množství teroristických organizací, to je také špatné. Kdo bude tyto lidi dříve či později zneškodňovat? Nakonec Rusko, nebo jeho sousedé a přátelé? To ať raději pomohou Američané. Ale nyní je otázka, zda pomohou, nebo co vlastně chtějí.

Z pohledu Ruska je to nepochopitelné, avšak pro pozorovatele z Dillí, Islamábádu, Pekingu i Kábulu je vše zcela jednoduché. Hlavní senzace Trumpova projevu je v tom, že je vážně varován Pákistán ohledně podpory těch teroristů, nad kterými Američané nedokázali od roku 2001 v Afghánistánu zvítězit. Ke spolupráci v Afghánistánu je vyzvána Indie, protivník Pákistánu od jeho vytvoření v roce 1947. Spojenci se mění.

Výchozí skutečnosti: Hlavní ekonomičtí a političtí hráči v Afghánistánu jsou Indie a Čína. To je nečekaný výsledek války, kdy bojovaly USA, ztratily přibližně 2,5 tisíce lidí, investují do afghánské ekonomiky a nakonec tam mají vliv sousedé. Přitom si ty dvě země navzájem nepřekážejí (Číňané těží nerosty a zabývají se infrastrukturou a Indové taktéž infrastrukturou, obchodem a drobným podnikáním). Postupně budou za pomoci BRICS, ŠOS a ostatních spolupracovat.

Pákistán je tradiční soupeř Indie a kdysi americký partner, včetně vojenské sféry. Nyní se spíše orientuje na Čínu, což v Indii nevyvolává přátelství k Číně. Hodnotit vztah Indie a Číny je složité. Jedni vidí soupeření, jiní narůstající spolupráci, ve skutečnosti je to obojí.

Důvod k zamotání hlavy

Trump ne vždy vše, co vymyslel, také provede. K čemu může dojít: Dvojice USA-Indie proti dvojici Pákistán-Čína. Zde může být boj proti terorismu kdesi na desátém místě, stejně jako je to s Američany v Sýrii. Ani Afghánistán není důležitý.  Důležité je cizíma rukama vytvořit problémy Číně (a rovněž Indii).

Pákistán reaguje na proslov Trumpa dotčeně a vyhýbavě, tvrdí, že je celou duší proti terorismu. Uvádí, že hlavním původcem nestability není Afghánistán, ale neřešený spor s Indií o stát Džammú a Kašmír. Hlavní otázka Pákistánu před nastávajícím setkáním ministrů zahraničí USA a Pákistánu je, zda může Čína zcela nahradit Ameriku v roli podporovatele pákistánského režimu, když budou USA a Indie poprvé na jedné straně.

Čína, na kterou Trump ve svém projevu nepoukázal, reaguje pochmurně. Pákistán je v popředí boje proti terorismu, Čína zavádí spolupráci Afghánců s Pákistánci … kolem a kolem, nestrkejte nos do cizích věcí. Peking je evidentně v pasti – na straně pákistánských ochránců Afghánistánu i jiného terorismu, na špatné straně vzhledem k Indii. V pasti je i Indie. Desítky let se snažila vysvětlit USA, že hlavním teroristickým hnízdem je Pákistán, je týlem afghánských skupin a těch, co škodí Indii. Najednou na to USA slyší a není možno se neradovat: Trump uznal důležitost Indie pro stabilitu Afghánistánu.

Jenže to jsou jen maličkosti – dosud nejasná podpora ve válce Indie s Pákistánem má vliv na Afghánistán. Past na Indii je v tom, že by se musela stát regionálním partnerem USA v boji proti Číně. Indové nemají vyřešený spor s Čínou o náhorní plošinu Doklam a nyní je Čína nucena chránit pákistánské přátele. Vyvolává tak zlost Indie a ta bude podporována USA … Důvod pro motání hlavy, chyby a lákadlo pro vedení Indie. Ovšem využít lákadlo může vést k tomu, že dříve měla Indie nepřítele jen v Pákistánu a nyní přibude ještě Čína, přičemž USA zůstanou daleko.

Jde o dávný sen USA, postavit Indii a Čínu proti sobě (totéž probíhalo v devadesátých letech s Ruskem a Čínou). Dnes USA nic jiného nezbývá. Čína má vyšší HDP než USA (ohledně kupní síly měn), Indie je na třetím místě. Čína a Indie společně nedávají Americe šanci. A co když se rozejdou?

Je jasné, že velkou událostí bude jednání vůdců Číny a Indie na následujícím summitu BRICS v září v Číně. Je důležité, aby k tomu došlo. Aby obě země přinejmenším v klidu zhodnotily  smysl nové USA strategie, která se vůbec netýká jen Afghánistánu a jen boje s terorismem.

Převzato z Warfiles.ru

 

Přejít do diskuze k článku